Libo-li jatýrka?

Bill Schutt: Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech

286 stran, Academia, Praha 2018, vydání první, brožované
ISBN 978-80-200-2830-3

Bill Schutt se narodil v New York City a vyrůstal na Long Island. Po střední škole Lindenhurst High School začal studovat na Southampton College a následně na SUNY Geneseo, kde získal titul magistra biologie.

Bill Schutt se zapsal na Cornell University, kde se pod vedením Johna W. Hermansona začal věnovat netopýrům. Původně chtěl zkoumat pasivní prstový úchop, podobný mechanismu západky, dovolující některým netopýrům viset po delší dobu bez toho, že by docházelo ke svalové únavě a degeneraci. Postupně však svůj zájem přesunul k netopýrům sajícím krev – k různým aspektům jejich anatomie, evoluce a chování, a zejména schopnosti pohybovat se s jistotou i po zemi. Kolonii netopýrů studoval v Cornellu po tři roky. Bill Schutt a jeho spolupracovníci využili ke studii síly, kterou běžní netopýři musejí vyvinout během počátečních skoků pro vzlétnutí, silovou desku a vysokorychlostní kameru.

Po získání doktorátu na Cornellu v roce 1995 učil Bill Schutt tři roky na Bloomfield College v New Jersey, zatímco s Nancy Simmonsovou souběžně pracoval na postgraduálním výzkumu pro Americké přírodovědné muzeum. V roce 1998 přijal místo na fakultě biologie na Long Island University a v roce 2005 se přesunul na alma mater, kde je v současné době profesorem biologie. Žije se svojí ženou a synem v New Yorku.

V prologu se navnadíme citátem z Mlčení jehňátek Thomase Harrise, po němž následuje skutečný životopis hlavní hrdiny filmu Psycho, tedy Edwarda Geina z Wisconsinu, jehož dům začali při prohlídce pročesávat muži zákona, aby hned zkraje jeden z nich narazil „do něčeho, co zprvu považoval za staženého jelena visícího na dřevěném trámu“ – šlo však o bezhlavé tělo paní Wordenové visící za nohy. Jak postupovali dále hrůzným místem činu, začalo být jasné, že děti ze sousedství měly pravdu – v domě Geinových skutečně strašilo. Každá místnost, do které vešli, byla pro ně další noční můrou – polévkové misky vyrobené z lidských lebek, lidské rty přivázané ke šňůře od rolety, opasek z lidských bradavek. V kuchyni policie našla srdce Bernice Wordenové umístěné esteticky uprostřed pánve na plotně a lednici plnou úhledně zabalených lidských orgánů.

Překvapuje nás, že největším filmovým padouchem je lidožravý psychiatr a že na pomyslném žebříčku zla jej následuje postava založená na skutečném kanibalistickém vrahovi? Spíše nikoliv, vezmeme-li v úvahu, že mnoho kultur sdílí přesvědčení, že sníst jiného člověka je to nejhorší, co lze spáchat. V důsledku toho získali v análech dějin vražd kanibalističtí psychopati jako Jeffrey Dahmer či jeho ruský protějšek Andrej Čikatilo cosi jako téměř mytologický status.

Pro vědce byl po mnoho století kanibalismus bizarním jevem bez většího biologického významu, pouhou náhodnou sbírkou přírodních podivností. I v naší kultuře představuje kanibalismus odpudivé tabu, které však zároveň magicky přitahuje. Role kanibalismu v přírodě, lidské evoluci a dějinách je však mnohem hlubší a provázanější. Ukazuje se, že gurmánský zájem o bližního může podnítit např. i zásadní změna životních podmínek. Nový výzkum naznačuje, že neandrtálci žijící za poslední velké doby ledové se museli vyrovnávat s dopady přirozeně nastupujícího cyklu globálního oteplení a těžce zkoušení se snažili přizpůsobit měnícím se podmínkám, až se v zoufalství obrátili ke kanibalismu.[1]

Billem Schuttem nashromážděný průkazní materiál jej přivedl zpět k evropským dějinám, kde se dozvěděl o existenci zvláště děsivé formy kanibalismu praktikované šlechtou, lékaři i prostými lidmi, a to až do 20. století.

Jaké jsou kulturní kořeny kanibalismu a jak to, že jsou tak rozšířené? Čeká nás temná budoucnost plná lidojedství? Odpověď na naleznete v knize Přírodopis kanibalismu, kde se setkáte se vším od kanibalismu in utero až po matky hodující na placentách, k nimž se prý mimochodem výborně hodí chianti.

První kapitolu, Zvíře kanibal, otevírá vtipně citát z díla Prázdniny Stanislava Lema:

„Kanibalové upřednostňují ty, kdož nemají páteř.“

Seznamuje nás s kanibalistickými larvami (pulci) žáby blatnice z pohoří Chiricahua, pojídajícími své sourozence. V sedmdesátých letech Laurel Foxová, ekoložka z kalifornské univerzity, zjistila, že kanibalismus je mnohem více rozšířen, než si vůbec kdo dokázal představit, a že k němu dochází u všech hlavních skupin živočichů, včetně těch, kteří byli dlouho považováni za býložravce… jako např. motýli.

Eloi a morloci

H. G. Wells popsal biologický jev, který se nápadně podobá tomu, čím se dnes zabývá např. David Pfennig, když v roce 1895 napsal Stroj času, v němž se cestovatel časem setká se dvěma lidskými druhy, krotkými a drobnými eloi a brutálními morloky, kteří eloie chovají jako zdroj potravy a odchytávají je za temných nocí kolem novu, proto se eloi děsí temnot. Wells jejich kanibalistické chování vysvětlil tím, že dříve byli členy dělnické třídy, která dřela v podzemí na zahálčivou vyšší třídu, žijící na povrchu. Cestovatel časem se domníval, že obyvatele podzemí donutil změnit jejich jídelníček nedostatek jídla (tedy změna prostředí) – nejprve zahrnoval krysy, ale nakonec toto chování vyústilo ve vznik rasy mohutných kanibalů, pojídajících obyvatele povrchu, které jejich vlastní evoluční cesta dovedla až do stadia ovcím podobných eloiů, změkčilých, dobře živených, a nakonec porážených jako potrava.

Ve třetí kapitole se zaměřil na Sexuální kanibalismus aneb Na velikosti záleží, kde popisuje, co to znamená „ztratit hlavu“ během namlouvání. Samičky kudlanky nábožné totiž ukusují partnerům jejich trojúhelníkovitou hlavu a bezhlaví samečci dále nadšeně kopulují, jako kdyby se jim nic zásadního nestalo. Než však kanibalismus u kudlanek svede na podmínky v zajetí nebo na hladovění, upozorňuje na to, že jak v zajetí, tak ve volné přírodě přistupují samečci k páření s vrcholnou opatrností.

„Hlad má svou vlastní logiku,“ říká Bertolt Brecht, dalo by se možná říci i „hlavu“, a mohou nastat situace, kdy si lidé „postaví hlavu“ a začnou se zálibně dívat po vašich lýtkách. Značné zahuštění populace často souvisí s častým výskytem kanibalismu – nedostává se alternativních zdrojů potravy a dostavuje se hlad. I o tom pojednává čtvrtá kapitola Přestaň se na mě mačkat. Vlajkonošem tohoto druhu kanibalismu je kobylka, jíž se říká mormonský cvrček. Jedinci oddělení od hejna trpí o 50 až 60 % vyšší úmrtností následkem predace. „Když jsou kobylky samy, žerou je ptáci, hlodavci a i pavouci, ale když zůstanou v hejnu (překladatel zde má slovo „dav“, jež se však významově pojí zásadně s člověkem, str. 65), jsou v bezpečí.“ Limitními zdroji, po kterých hejna kobylek pátrají, jsou bílkoviny a sůl. Jakmile dojde k vyčerpání těchto zdrojů, začne docházet k jednotlivým případům kanibalismu – nejbližším zdrojem soli a bílkovin se totiž v takové chvíli stává vedle sedící kobylka – každá kobylka honí tu před sebou, zatímco ji honí ta za ní. Zastávka na jídlo se stane velmi nebezpečnou, navíc je při ní potřeba odhánět ostatní členy hejna pomocí mohutných zadních nohou. Stephen Simpson to hezky experimentálně ilustroval tím, že na několik kobylek připevnil malá závaží, která je oproti jejich nezatíženým druhům zpomalovala. Tito malinkatí Jakubové Vodralové byli téměř okamžitě napadeni a sežráni hordou, která se na ně zezadu přiřítila.

Taona Dumisani Chiveneko zmiňuje, jak „v Panamě našel pavouka, který ve zlých časech jí své vlastní nohy. Řekli mu, že mu dorostou. Ale ačkoliv jde o hranici tenkou jako ostří žiletky, zoufalství není totéž co odhodlání.“

Desátá kapitola nazvaná Kostlivec ve skříni nám vysvětlí, že rituální kanibalismus se rozděluje do dvou skupin: exokanibalismus označuje konzumaci jedinců pocházejících z jiných komunit či sociálních skupin, zatímco endokanibalismus je definován jako ritualizovaná konzumace zemřelých členů vlastní rodiny, komunity či sociální skupiny.

Po válce v Tichomoří popisovala řada spojeneckých válečných zajatců řadu případů, kdy japonští věznitelé mučili a poté jedli své zajatce. Každý den vybrali jednoho jedince, kterému zaživa a při vědomí odsekávali končetiny a kusy masa.

Theofágie

V jedenácté kapitole narazíme na Kanibalismus a Bibli, tedy také na symbolickou konzumaci těla a krve Ježíše Krista během svátosti oltářní. Pro někoho však může být představa transsubstanciace nepřijatelná. Incký král Atahualpa byl postaven před volbu: buď přijme křesťanství nebo bude popraven. Ten však řekl, že se před nikým klanět nebude a Španělům sdělil, co si o jejich náboženství doopravdy myslí. Jeho lidé pouze obětují lidi svým bohům a rozhodně nikoho nejedí. Španělé na druhou stranu zabili vlastního boha, pijí jeho krev a z jeho těla upekli malé suchary, které obětují sami sobě. Všechny tyto praktiky považoval král za nevýslovně odporné. Španěly to velmi rozlítilo a Atahualpu veřejně opravili.

Římští katolíci nejenže přijali koncept transsubstanciace, ale během synodu východní ortodoxní církve v Jeruzalémě v roce 1672 také s gustem udělali dlouhý nos na povýšenecké protestanty:

„Domníváme se, že během eucharistie je Pán Ježíš přítomen. Není přítomen typově, obrazně nebo svou milostí… jak ignorantsky a uboze tvrdí stoupenci Lutherovi. Avšak pravdivě a skutečně, tak, že po posvěcení chleba a vína je chléb transmutován, transsubstanciován, přeměněn a transformován na skutečné tělo našeho Pána… a víno je přeměněno a transsubstanciováno na pravou krev samotného Pána.“

Kolik ze současných věřících však vůbec pouvažuje nad konceptem transsubstanciace, když jsou u svatého přijímání? Případně, kolik katolíků se dnes obává toho, že budou označeni jako kacíři, když neuvěří v to, že konzumací vína a vafle se ve skutečnosti dopouštějí theofágie?

Maska hladu

Dlouhé období hladu navodí tělu stav, kdy obličej pohubne vystoupí lícní kosti, atrofované obličejové svaly vytvoří „masku hladu“, apatický výraz zdánlivě bez emocí.

Ilustrace z roku 1875 zobrazuje přeživší námořníky z fregaty Cospatrick, kterou v listopadu 1874 zničil oheň za mysem Dobré naděje. Ze 470 lidí na palubě nakonec přežili jen tři, když se ku konci svého strádání uchýlili ke kanibalismu.[2]

K nejhoršímu případu kanibalismu v moderních českých dějinách došlo v roce 1919 v Třebíči, kdy bylo maso několika zavražděných Židů vyuzeno, snědeno či prodáno. Ústředním místem celého příběhu byl Kohnův mlýn. Obrovská šeredná stavba, která stávala v dnešní ulici Na Potoce v centru Třebíče. Židé spali ve školách, provizorních táborech, kde se dalo. Nikdo jim moc nerozuměl, nebyli nijak v oblibě, obyvatelstvo tehdy svírala bída a hlad. Jednoho večera v létě 1918 přišel asi padesátiletý židovský polský uprchlík za Fejtou s tím, má-li jeho boty již opraveny. Když odcházel, vzal ho obviněný Josef Fejta za ruku, nabídnuv se mu, že ho vyvede bližší cestou. Padla rána sekyrou do hlavy, nebožáka povalili, Kment ho poté píchl nožem do krku. Tělo rozřezali, větší kusy naložili do škopků s ukradenou solí, menší udili nebo z nich udělali uzenářské výrobky. Maso se prodalo překupníkům, snad se dalo zaměnit za maso psí, které bylo tehdy často na černém trhu k dostání. Podobný scénář se pak opakoval i u dalších obětí.[3]

Francouzský film Delikatesy (Delicatessen) z roku 1991, režírovaný Jean-Pierre Jeunetem a Marcem Caro, se odehrává v jakémsi postapokalyptickém světě, kde se bohatství ukládá do obilí a v kanalizaci se prohánějí tajemní troglodyti. V polorozpadlém osamoceném činžovním domě bydlí se svými podivnými nájemníky řezník Clapet, který si ozvláštňuje jídelníček náhodnými kolemjedoucími.

V knize Billa Schutta Přírodopis kanibalismu se setkáte se vším od kanibalismu in utero až po matky hodující na placentách, k nimž se prý mimochodem výborně hodí chianti. Zve nás na pouť fascinující a neobvyklou, která nám umožní lépe pochopit složitost přírodního světa a dějiny našeho druhu, tak často potřísněné krví.

Vše mějte na paměti, až si dáte sklenku dobrého červeného a začtete se do kuchařky s názvem Hlad je nejlepší kuchař…

*

[1] Srv. George Dvorsky: Climate Change Drove Neanderthals to Cannibalism, New Research Suggests, https://gizmodo.com/climate-change-drove-neanderthals-to-cannibalism-new-r-1833671963.

[2] Viz https://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10382697.

[3] Viz https://www.idnes.cz/xman/styl/kanibalismus-trebic-kohnuv-mlyn-halicsky-zid-vrazda.A190322_084538_xman-styl_fro.