(publikace A ... A ... v třídě C)
Chymické klání bratra Perardua a kterak sedmero dřevců zlámal
An morduje sira Argona le Paresseux
Tuto bratr Perardua, třebaže byl pouhým Zelatorem našeho prastarého Řádu, předsevzal si vykonati magnum opus a obstarati si tinkturu dvojí účinnosti. Venkoncem nedovtípil se mystéria našeho Umění, pročež vystaviti se ráčil bolestiplnému sedmerému ukáznění.
Neb bez zacinkání Paracelsova electrum magicum, čehož by bylo záhodno, nevyšle adept ani varování mocnostem Díla o svém vstupu do něj.
Přesto náš bratr jsa udatného srdce – neb býval vojákem v přemnohých dálavách – započal vpravdě zvesela. Svoji hlavu, jež byla protkána stříbrem jako u kmeta, korunoval pěti okvětními lístky lotosu, by znamení dal o čistotě těla svého a odkráčel v místa, kde není pole, aniž brázd vyoraných; a tam zasel svitek, jenž dvaadvacet různých semen skrýval.
An morduje sira Abjada ze Saracénů
Přes veškerou péči a námahu nesklidil ničeho víc než sedmero planet, jež zářily v temnotách; a každá rostlina vyvodila jediný květ o sedmi okvětních lístcích, jež by každý měl za hvězdy; a třebas vpravdě samy o sobě neskvěly se ni nezářily, byla to právě ta černost, v níž rostly, až se zdály jasnější než slunce. A byly jedna nad druhou v jediné linii, a dokonce v souladu se sedmerým středem jeho zájmu, jejž dával na odiv v duté trubici o třiceti dvou spojích.
An morduje sira Amorex le Desirous
A rostliny ty bratr náš vytrhal, kterak mu mystické rituály nařizují; a divoce je zahříval ve svém alembiku, nadto ještě samotným rostlinným teplem a drže je u vlhkosti, kropil je svojí lunární vodou, jeho Otcem mu darovanou, z níž mu z osmasedmdesáti kapek zbylo toliko třiasedmdesát; a vezl je na velbloudu pouští až k onomu místu, kdež znedávna byl a jež zváno jest Lví oáza, jakož i celé ukáznění, kteréžto v posledku dokonal, trvá v podobě Lva.
Tu pak jeho Lev, oslabený žízní přemáhanou, slízal všechnu rosu. Ale kdyžtě oheň byl stejné síly, sil mu to nevzalo.
An morduje sira Lionela, strážce rodu Barches
Tak tedy vskutku dovedl prvotní matérii do mimořádného stupně, jehož si nikdo představiti nedovede; aniž potíží střetl, byla jeho tinktura takto nádhery nebývalé. Prvně měla korunu i rohy velikého krále Alexandra; měla též křídla z vybraného safíru; jeho čtvrtý díl byl Lvu podobný, jímž vpravdě veliké ctnosti dosáhl a jeho zadní čtvrtě byly coby býk. Nadto přebýval v bílé sféře a rudé kostce; a možno není by nějaký elixír toto překonal, ledaže by to bylo naší cestou a dílem.
An morduje čaroděje sira Merlina
Není tomu konce, náš bratr Perardua – a od nynějška měl vpravdě mnoho dovednosti v záležitostech athanoru! – rozhodl se dosáhnouti vyšší projekce našeho umění. Pročež jemně Rudého draka připravoval, neb jak někteří alchymisté tomu říkali, ohnivého létajícího hada, kterým by pozřel svoji sfingu, kterou s takovým důvtipem a péčí živil.
Odtud měl jeho Rudý drak sedm ohnivých smyček, jak se patří pro sedm stříbrných hvězd.
Taky měl tlamu žravou a jedovatou a osm plamenů z ní vycházelo; proto měla sfinga dvě křídla a čtvero noh a rohů dvou; jen ten had jediný byl, jakož i Král je jeden.
An morduje velikého draka, co zván jest Shrbený aneb Zkřivený
A nejčko je to dílo doslova spáleno a zmařeno v onom nesmírném horku, jež z tlamy a břicha draka vychází; a tak ten, kdož odtud vychází, nižádným způsobem není takovým, jako když tam vkročil. A ještě je tu oněch dvanáct dítek z dvaadvaceti. Takže když rozbil skleněnou kolbu, nenalezl ni stopy po sedmi, však knoflík slitého zlata – což, jak my říkáme, zlato není…
Takto dvanáctero tvářností ten knoflík má a úhlů vybíhajících a vnikajících čtyřiadvacet, a naši egyptští bratři tomu říkají Nebeská dlažba Nu.
An morduje sira krále Astura erbu stříbrného
A kov tento není žádným způsobem podobný kovům pozemským; bratři nechť se mají vskutku na pozoru, neb mnoho falešných arcišibalů tápe ve tmách. Tré věcí jest zlatých: minerální zlato obchodníkovo, toť smetí; vegetativní zlato, jež roste ze semene ze svitku mocí Lva; a animální zlato, jež pochází z ukáznění Draka a tohle poslední je to jediné směnitelné zlato filosofovo. Neboť hle, arkánum! Nabádám vás, držte v skrytu tuto věc, protože bratři podlí, kdyby to vytušili, zmrhali by jej.
Toto minerální zlato nelze nižádným způsobem proměnit v jinou substanci.
Ono vegetativní zlato jest fluidní; musí být rozmnoženo a vpraveno v dokonalost sfingy.
Ale to naše animální zlato je pro tento výsostný stupeň nestálé, takže jej nelze ani rozmnožit ani umenšit a ani nemůže zůstat tím, čím jest, nebo čím se zdá být.
Proto jako skleněná kapka nestejnoměrně ochlazovaná se rozletí do myriády jemných částic, tak také při doteku tohoto filosofického zlata pozbude svého bytí, častokráte s převelikým a strašlivým třeskem, jindy zase tak arcijemně a šalebně, že to nikdo nepostřehne, ať už by byl jakkoliv ostrovtipný, neřkuli té povahy, jako je ostrost pro jehlu nebo ostrost obrazů vůči dalekohledu černokněžníků.
Přesto tu jest jádro celé záležitosti, když v průběhu výše řečeného třesku nezbude ničeho, ať už to sedmero nebo dvanáctero nebo cokoliv ze tří Matek semen, které v nich spočívají. Ale jistým mystickým způsobem je nastíněno další desatero, třebaže jen mlhavě, jako když se had měděný proměnil v blyštivý meč. Však toto je jen podobenství, neboť vpravdě mezi nimi není žádného spojení nebo pouta.
Proto tohle animální zlato doslova mizí; žádný knoflík z něj není ani obrysu křídel sfingy nemá, ani známky po Rozsévači nebo semeni. A nato po záblesku vše zmizí a kolba skleněná i alembik i athanor se rozletí… a povstane tu To, co se vydal hledat; arci, a ještě více! zrníčko pudru a tři kapky elixíru a šest drachem tinktury dvojí účinnosti.
…Přesto se mu bratři pošklebovali, neb se vystavil krušnostem, takže v hodině této jest jméno Perardua zapomenuto a ti, kdož mají potřebu o něm mluvit, vpravdě s veselím praví Non sine fulmine.
