Zapaluji Ďáblův koláč,
provolávám tyto adorace Tvého jména.
Vizte tuto moji krvácející hruď
Rozseknutou posvátným znamením!
Zastavuji krev: hostie ji
Vysává a velekněz invokuje!
Tento Chléb jím. Tuto přísahu skládám
Tak se rozohňuji modlitbou:
„Není žádného odpuštění:
není žádné viny:
Tohle je Zákon: DĚLEJ, CO TY CHCEŠ!“
*
ADVMBRATIO
KABBALÆ
ÆGYPTORUM
SUB FIGURA
VII
*
TO JEST DOBROVOLNÁ
EMANCIPACE JISTÉHO
ADEPTUS EXEMPTUS
Z JEHO ADEPTSTVÍ.
TOTO JSOU SLOVA ZROZENÍ
MISTRA CHRÁMU.
*
PROLOG NEZROZENÉHO
*
- Do mé osamělosti vniká –
- Zvuk flétny v temných hájích, jenž se nese i na nejvzdálenější návrší.
- Dokonce i od běsnící řeky dolehne až k hranicím divočiny.
- A já zřím Pana.
- Sněhové spousty jsou věčně nahoře, tam nahoře –
- A jejich vůně stoupá vzhůru do chřípí hvězd.
- Co však si mám já s tím počít?
- Ke mně proniká jen vzdálená flétna, přetrvávající vize Pana.
- Všude Pan, pro oko i ucho;
- Panova vůně tu prostupuje, jeho chuť mi zcela naplňuje ústa, takže jazyk propukne v zaklínání a strašlivou řeč.
- Jeho prudké objetí v každém bodu bolesti a rozkoše.
- Šestý vnitřní smysl se rozněcuje s Jeho nejvnitřnějším já,
- Sám jsem vymrštěn dolů do propasti bytí.
- A dokonce až do abysu, zničení.
- Konec osamělosti, tak tomu je pro všechny.
- Pan! Pan! Io Pan! Io Pan!
*
I
- Můj Bože, jak Tě miluji!
- S nezkrotnou chtivostí zvířete ženu se za Tebou celým universem.
- Stojíš jakoby na římse na okraji nějakého opevněného města. Jsem bílý pták a usedám na Tobě.
- Tys můj milenec: vidím Tě jako nymfu, která rozpíná své bílé údy u pramene.
- Leží na mechu; krom ní tu nikdo není.
- Nejsi Pan?
- Jsem On. Nemluv, ó můj Bože! To dílo nechť dokonáno jest v mlčení.
- Můj bolestný výkřik nechť se promění v malou bílou srnku, jež prchá do lesa!
- Tys kentaur, ó můj Bože, fialkami ověnčený až ke kopytům Tvého koňského trupu.
- Tys tvrdší než kalená ocel; vedle tebe žádný diamant neobstojí.
- Cožpak jsem se nevzdal tohoto těla i duše?
- Dvořím se ti dýkou taženou napříč mým hrdlem.
- Nechť proud krve uhasí Tvoji krvežíznivost, ó můj Bože!
- Tys malý bílý králíček v doupěti Noci.
- Jsem větší než liška a nora.
- Dej mi své polibky, ó Pane Bože!
- Blesk přešel a slízl to malé stádečko oveček.
- Jest tu jazyk a plamen; zřím onen trojzubec putovat přes moře.
- Fénix jej má místo své hlavy; dole jsou dva ozubce. Probodávají toho kletého.
- Já Tebe probodnu, ó Ty malý šedý bože, nebudeš-li se mít na pozoru!
- Od šedé ke zlatu; od zlata k tomu, co jest nad zlato z Ofiru.
- Můj Bože! však miluji Tě!
- Proč jsi šeptal tak dvojsmyslné věci? Bál ses, ó Ty s kozlím kopytem, ó Rohatý, ó sloupe blesku?
- Z blesku padají perly; z perel černé skvrny nicoty.
- Založil jsem vše na jednom, jedno na ničem.
- Splýváme éterem, ó můj Bože, můj Bože!
- Ó Ty veliké zakuklené slunce slávy, uřízni tato víčka!
- Příroda zahyne; ona mne ukrývá zavíraje má víčka strachem, ukrývá mne před Mým zničením, ó Ty otevřené oko.
- Ó věčně plačící!
- Ni Isis, má matka, ni Osiris, mé já; nýbrž krvesmilný Horus předaný Týfónovi, tak nechť je tomu i se mnou!
- Tuto myšlenka; a myšlenka jest zlá.
- Pan! Pan! Io Pan! je toho dosti.
- Neupadej do smrti, ó má duše! Pomysli, že smrt jest lože, do něhož padáš!
- Ó, jak Tě miluji, ó můj Bože! Především jest tu nezkrotné souběžné světlo z nekonečnosti, mrzce lomené ve výparech této mysli.
- Miluji Tě. Miluji Tě. Miluji Tě.
- Tys překrásná věc, bělejší nad ženu v sloupu tohoto chvění.
- Stoupám zpříma vzhůru jako šíp a stávám se tím Nahoře.
- Však to jest smrt, a plamen hranice.
- Stoupej v plameni této hranice, ó má duše! Tvůj Bůh je co chladná prázdnota nejzazších nebes, jež prozařuje tvé světélko.
- Až mě poznáš, ó prázdný Bože, můj plamen zcela vyhasne ve tvé veliké N. O. X.
- Čím budeš, můj Bože, když Tě přestanu milovat?
- Červ, nicka, zbabělá sketa!
- Však ó! Já miluji Tě.
- Vrhl jsem k Tvým nohám miliony květů z košíku z Onoho světa, pomazal jsem Tebe i Tvoji hůl olejem i krví i polibky.
- Vdechl jsem život do Tvého mramoru – jářku! i smrt.
- Byl jsem sražen výpary Tvých úst, jež nikdy nepily víno, nýbrž život.
- Jak zbělely tvé rty rosou universa!
- Ach! řinoucí se proud hvězd matky nebeské, pryč!
- Já jsem Ta, která by měla přijíti, Panna všeho lidstva.
- Jsem chlapec před Tebou, ó ty satyrský Bože.
- Chceš seslat trest za rozkoš – Nuže tedy do toho! do toho! do toho!
- Io Pan! Io Pan! Miluji Tě. Miluji Tě.
- Ó můj Bože, buď mi milostiv!
- Teď! Dokonáno jest! Smrt.
- Zařval jsem to slovo – a bylo to mocné kouzlo schopné spoutat Neviditelné, kouzla a čáry k rozvázání spoutaného; arci, k rozvázání spoutaného.
*
II
- Ó můj Bože! vezmi si mě zas, stále. Navždy! Navždy!
- Co jako oheň od Tebe přišlo, přichází co voda ode mě; nechť tedy Tvůj Duch spočine na mě, tak má pravice rozváže blesk.
- Putuje prostorem zřel jsem přišumět dvě galaxie, srážející se a nabodávající se jako býci tady na zemi. Bál jsem se.
- Tedy přestali bojovat a obrátili se proti mně a já byl zle zhmožděn a potrhán.
- Raději bych býval rozdupán slonem, jenž nese svět.
- Ó můj Bože! Tys můj mazlíček, želvička!
- Přesto trpíš tohoto Světoslona.
- Zalézám pod Tvůj želví krunýř jako milenec do postele krasavice; lezu dovnitř a sedím v Tvém srdci, jak útulno a blaze tam jest.
- Ochraňuješ mě, takže troubení toho Světoslona neslyším.
- Nejsi hoden ani obolu na tržišti; přesto si Tě nelze koupit nebo směnit za celé universum.
- Jsi jako sličná núbijská otrokyně opírající svůj nahý purpur o sloupy ze zeleného mramoru, jež se klenou nad lázněmi.
- Víno stříká z jejích černých bradavek.
- Před nějakým časem jsem popíjel víno v domě Pertinaxe. Kališník si mě oblíbil a dával mi pravého sladkého Chianti.
- Dórský chlapec to byl, šikovný v siláckých kouscích, atlet. Úplněk prchl zlostně za cáry mraků. Ach! my se však smáli.
- Ostudně opilý jsem byl, ó můj Bože! Přesto mě Pertinax zavedl na svatbu.
- Měl jsem trnovou korunu jako své jediné věno.
- Tys jako kozlí roh z Astoru, ó Ty můj Bože, sukovitý a křivý a ďábelsky silný.
- Studenější nad všechen led ze všech ledovců Nahé hory bylo to víno rozlévané kvůli mně.
- Divá země a ubývající luna. Mraky ženoucí se oblohou. Kruh borovic a vysokých tisů za nimi. Ty uprostřed!
- Ó vy všechny ropuchy a kočky, radujte se! Vy hlenovité věci, přistupte!
- Tancujte, tančete pro Pána našeho, Boha!
- On je on! On je on! On je on!
- Proč bych měl pokračovat?
- Proč? Proč? Náhle přichází chichotání milionu mátoh z pekla.
- A výsměch pokračuje.
- Však universum neoslabuje; ni hvězdami neotřásá.
- Bože, jak tě miluji!
- Procházím se v blázinci; všichni muži a ženy kolem mne jsou šílení.
- Ó šílenství! Šílenství! Šílenství! Kterak žádostivé jsi.
- Ale já tě miluji, ó Bože!
- Ti muži a ženy běsní a kvílí; pění bláznovstvím.
- Začínám se bát. Neznám míry; jsem sám. Sám. Sám.
- Pomni, ó Bože, jak šťasten jsem tvou láskou.
- Ó mramorový Pane! Ó falešná licoměrná tváři! Miluji Tvé temné polibky, krvavé a páchnoucí! Ó mramorový Pane! Tvé polibky jsou jako sluneční svit na modrém Ægejském moři; jejich krev je krví západu slunce nad Athénami; jejich smrad je jako růžová zahrada v Makedonii.
- Snil jsem o západu slunce a růžích a révách; Tys tam byl, ó můj Bože, byl jsi oděn jako athénská kurtizána a já Tě miloval.
- Nejsi žádný sen, ó Ty, příliš krásný pro spánek i pro bdění!
- Rozptyluji onen šílený lid země; kráčím sám se svými panenkami zahradou.
- Jsem gargantuovsky veliký; tamhleta galaxie není ničím než obláčkem dýmu mého kadidla.
- Zapal podivné byliny, ó Bože!
- Uvařte mi magický likér, hoši, z vašich pohledů!
- Celá duše je zpitá.
- Tys opilý, ó můj Bože, mými polibky.
- Universum se zachvívá; Tys na něj shlédnul.
- Dvakrát, a vše je učiněno.
- Přijď, ó můj Bože, a obejmeme se!
- Líně, hladově, horlivě, trpělivě; tak se k tomu budu mít.
- A to bude konec.
- Ó Bože! Ó Bože!
- Jsem blázen, že Tě miluji; jsi krutý, Ty sám se odepíráš.
- Hned ke mně přijď! Miluji Tě! Miluji Tě!
- Ó můj miláčku, můj miláčku – Líbej mne! Líbej mne! Ach! bez ustání.
- Spánku, uchvať mne! Smrti, uchvať mne! Tento život jest příliš plný; bolí to, ubíjí to, naplňuje to.
- Vezmi mě zpět do světa; arci, zpět do světa.
*
III
- Byl jsem knězem Amona-Rea v chrámu Amona-Rea v Thébách.
- Přišel však Bakchus zpívaje se svými hordami děvčat oděných vinnou révou, děvčat v temných mantlech; a Bakchus uprostřed jako kolouch!
- Bože! Jak jsem vyběhl rozhněván a rozprášil ten sbor!
- Ale v mém chrámu stál Bakchus jako kněz Amona-Rea.
- Proto jsem s dívkami divě odkráčel do Habeše; a tam jsme zůstali a radovali se.
- Nesmírně; arci, docela pravdivě!
- Pozřu zralé i nezralé ovoce ku slávě Bakcha.
- Terasy s cesmínou, girlandy z onyxu a opálu a karneolu, které vedou vzhůru k chladné zelené sloupové síni z malachitu.
- Uvnitř je křišťálová mušle ve tvaru ústřice – ó slávo Priapova! Ó blaženosti Veliké bohyně!
- V ní jest perla.
- Ó Perlo! pocházíš ze vznešenosti strašlivého Amona-Rea.
- Poté já, kněz, uzřel jsem silný třpyt v srdci této perly.
- Tak jasný, že jsme naň nemohli popatřit! Však hle! Krvavě rudá růže na krucifixu ze žhoucího zlata!
- Tak jsem uctíval Boha. Bakchu! tys milencem mého Boha!
- Já, kterýž jsem byl knězem Amona-Rea, viděl plynout Nil po mnoho měsíců, po mnoho, mnoho měsíců, jsa kolouškem oné šedé země.
- Uvedu svůj tanec do vašich tajných shromáždění a mé tajné lásky budou vám sladké.
- Budeš mít milence mezi pány oné šedé země.
- Tohle ti přinese, bez toho vše je ve zmaru; lidský život prolitý pro tvou lásku na Mých oltářích.
- Amen.
- Dopusť, ať je to vbrzku, ó Bože, můj Bože! Toužím po Tobě mučivě, bloudím velice osaměle mezi tím šíleným lidem, v šedé zemi bezútěšnosti.
- Tys vztyčil onu ohavnou osamělou Věc zkaženosti. Ó radosti! Položit takový základní kámen!
- Bude stát vzpřímeně na vysoké hoře; jen můj Bůh bude s ním obcovat.
- Vystavím jej z jediného rubínu; zdaleka bude vidět.
- Přijď! Dovol nám rozbouřit nádoby pozemské; bude z nich destilováno zvláštní víno.
- Roste pod mojí rukou: zakryje celé nebe.
- Jsi za mnou: výskám šílenou radostí.
- Pak pravil mocný Ithuriel: dovol nám uctívat tento neviditelný zázrak!
- Tak se i stalo a archandělé letěli po obloze.
- Zvláštně a mysticky, jako žlutý kněz vzývající mocně tahy velkých šedých ptáků ze severu, tak já tu stojím a vzývám Tě!
- Nedovol jim, aby svými křídly a skřehotáním zatemnili slunce!
- Odejmi tvar a to, co jej následuje!
- Jsem tichý.
- Jsi jako mořský orel v rýžovém poli, já jsem veliký rudý pelikán ve vodách při západu slunce.
- Jsem jako černý eunuch; a Ty jsi křivá turecká šavle. Srazím hlavu tomu světlému, tomu, co láme chléb a drolí sůl.
- Arci! Srazím – a krev vytvoří jakoby západ slunce na lapis lazuli královského lože.
- Srazím. Celý svět se zvedne v mocné vichřici a hlas křičí jazykem, jímž lidé nemluví.
- Znám ten hrůzný zvuk pra-radosti; dovol nám letět na křídlech orkánu až do svatého domu Hathory; dovol nám obětovat pět drahokamů krávy na jejím oltáři!
- Zase ten nelidský hlas!
- Vrhám se svým titánským trupem do chřtánu orkánu, udírám a vítězím, a on mne žene nad mořem.
- Je tu zvláštní bledý Bůh, bůh bolesti a smrtelné zkaženosti.
- Má vlastní duše se do sebe zakusuje jako štír obklíčený ohněm.
- Onomu zsinalému Bohu s odvrácenou tváří, onomu Bohu lstivosti a výsměchu, onomu mladičkému dórskému Bohu, jemu chci sloužit.
- Neb konec toho znamená nevýslovná muka.
- Raději osamělost velikého šedého moře!
- Však neštěstí přepadne lid šedé země, můj Bože!
- Dovol mi zardousit je mými růžemi.
- Ó Ty rozpustilý Bože, usměj se ponuře!
- Trhám tě, ó můj Bože, jako purpurovou švestku na osluněném stromě. Jak se rozplýváš v mých ústech, Ty posvěcený cukr Hvězd!
- Svět je celý šedivý před mýma očima; je jako starý ošoupaný měch na víno.
- Všechno jeho víno je na těchto rtech.
- Tys mne zrodil na mramorové soše, ó můj Bože!
- To tělo je studené jako led chladem milionů lun; je tvrdší než diamant věčnosti. Jak mám vykročit do světla?
- Ty jsi On, ó Bože! Ó můj miláčku! Mé dítě! Má hračko! Tys co zástup panen, jako hejno labutí na jezeře.
- Cítím esenci jemnosti.
- Jsem tvrdší a silnější a mužnější; však Ty přijď! Budu měkký a slabý a ženský.
- Rozdrtíš mě ve vinařském lisu své lásky. Má krev skropí Tvé nohy litaniemi Lásky v Mukách.
- Bude nového květu v polích, nového vinobraní ve vinohradech.
- Včely posbírají nového medu; básníci zapějí novou píseň.
- Jako ceny se mi dostane Bolesti Kozla; a onen Bůh, jenž spočívá na bedrech Času, upadne v dřímotu.
- Pak to vše, co je psáno, dokonáno bude: arci, bude dokonáno.
*
IV
- Jsem jako panna koupající se v čirém jezírku chladivé vody.
- Ó můj Bože! Zřel jsem Tě temného a žádoucího, vystupujícího z vody jako zlatavý dým.
- Jsi celý zlatý, vlas i obočí a zářící obličej; dokonce i až ke špičkám prstů a nohou Jsi jediný růžový sen ze zlata.
- Hluboko v Tvých očích, které jsou zlaté, má duše skotačí, jako archanděl ohrožující slunce.
- Můj meč Tě probodává skrz naskrz; křišťálové luny se proklubávají z Tvého skvostného těla, jež jest ukryto za oválem Tvých očí.
- Hlouběji, stále hlouběji. Padám právě tak, jako celé universum padá do abysu Let.
- Neboť Věčnost volá; Nadsvět volá; svět Slova nás očekává.
- Buď hotov s řečí, ó Bože! Zatni pazoury ohaře Věčnosti do mého hrdla!
- Jsem jako zraněný pták třepetající se v kruhu.
- Kdo ví, kde dopadnu?
- Ó Požehnaný! Ó Bože! Ó můj hltoune!
- Nech mne padnout, padnout dolů, odpadnout, daleko, samotného!
- Nech mne padnout!
- Neboť není spočinutí, Milenko, leda v kolébce královského Bakcha, ve stehně Nejsvětějšího.
- Tam spočívat, pod baldachýnem noci.
- Úranos plísnil Eróta; Marsyás peskoval Olympa; já reptám na svého překrásného milce s jeho hřívou slunečních paprsků; neměl bych zpívat?
- Zda-li nemá mé zaklínání kolem mne shromáždit divuplnou družinu lesních bůžků, jejich těla lesknoucí se mastí z luny svitu a medu a myrhy?
- Uctívání jste hodni, ó mí milenci; vydejme se vpřed do nejtemnější díry!
- Tam se budeme radovat z alrúny a moly.
- Tam nám Miláček prostře svoji svatou večeři. V hnědých žitných koláčcích ochutnáme pokrm tohoto světa a budeme silni.
- V červenavém a hrůzném kalichu smrti budeme pít krev světa a budeme opilí!
- Ohé! píseň pro IAO, píseň pro IAO!
- Přijď, dovol nám zazpívat ti, Iakchu neviditelný, Iakchu triumfující, Iakchu nevyslovitelný!
- Iakchu, ó Iakchu, ó Iakchu, buď nám nablízku!
- Pak tvář všech časů potemněla a prosvitlo pravé světlo.
- Byl tu také jistý výkřik v neznámém jazyku, jehož pronikavost rozbouřila klidné vody mé duše, takže má mysl a tělo se vyléčilo z jejich nemoci, sebepoznání.
- Arci, anděl rozvířil vodstva.
- Tohle byl křik Jeho: IIIOOShBTh-IO-IIIIAMAMThIBI-II.
- Což jsem nezpíval toto tisíckrát za noc po tisíc nocí, než Jsi přišel, ó můj planoucí Bože, a proklál mne Svým kopím. Tvá šarlatová róba rozvinula celá nebesa, takže Bůh pravil: Vše hoří: to je konec.
- Tys také přiložil své rty na ránu a vysál miliony vajíček. A Tvá matka na nich seděla a hle! Hvězdy a hvězdy a poslední Věci, jichž hvězdy jsou atomy.
- Pak jsem Tě postřehl, ó můj Bože, sedíš jako bílá kočka na mřížoví loubí; a hučení vířících světů bylo pouhou Tvojí zábavou.
- Ó bílá kočko, jiskry srší z tvého kožichu! S tím praskáním pukají světy.
- Bárkou Raovou putuji, nikdy jsem se však neshledal ve viditelném vesmíru s bytostí Tobě podobnou!
- Tys byl jako okřídlený bílý kůň a já na Tobě cválal věčností vstříc Pánu Bohů.
- A tak cváláme dosud.
- Tys byl jako sněhová vločka padající do borovicových lesů.
- Ve chvilce ses ztratil v divočině stejného a nestejného.
- Já však patřil na překrásného Boha v zádech orkánu – a Ty jsi byl On!
- Rovněž jsem si četl v jedné arciKnize.
- Na staré kůži bylo zlatými písmeny napsáno: Verbum fit Verbum.
- Také Vitriol a Hierofantovo jméno V.V.V.V.V.
- Vše to vířilo v ohni, v ohni hvězd, tak jedinečném a vzdáleném a zcela osamělém – právě tak jako Ty a já, ó opuštěná duše mého Boha!
- Arci, a tento nápis
Tak tomu má být. Tohle je hlas, který otřásá zemí. - Osmkrát vykřikl a osmkráte i osmkráte napočítám Tvých milostí, ó Ty Jedenáctinásobný Bože 418!
- Arci, a ještě mnohokráte více; desítkou v dvaadvaceti směrech; právě tak jako kolmice pyramidy – takové budou Tvé milosti.
- Když je začnu počítat, jsou Jedno.
- Výtečná je Tvá láska, ó Pane! Tys zjeven temnotami a ten, kdož tápe v hrůzyplných tmách hájů, tě náhodou lapí, právě tak jako had, který chytá malého ptáčka zpěváčka.
- Já Tě chytil, ó můj něžný drozde; jsem jako sokol ze smaragdu; lapil jsem Tě instinktem, ačkoliv oči se mi zavíraly před Tvojí slávou.
- Přesto tamto jest jen bláhový lid. Viděl jsem je na žlutém písku, všechny oděné v tyrský purpur.
- Přitáhli svého zářivého Boha na zem do sítí; vsadili oheň do Pána Ohně a vykřikovali nestoudná slova, dokonce i strašlivou kletbu Amri maratza, maratza, atman deona lastadza maratza maritza – maran!
- Poté, není pochyb, vaří svého lesknoucího se Boha a celého ho chtivě zhltnou.
- Je to zlý lid, ó krásný chlapče! dovol nám vejít na onen svět.
- Učiňme sami ze sebe lahodnou návnadu svůdných tvarů!
- Budu co nahá kráska s prsy jako ze slonoviny a zlatými bradavkami; celé mé tělo bude co mléko hvězd. Budu se skvět a budu řeckou kurtizánou z Delosu, z onoho nestálého ostrova.
- Ty budeš malý červený červík na háčku.
- Ty pak budeš lesklou rybou se zlatým hřbetem a stříbrným břichem: budu co pohledný násilník, silnější čtyřiceti býků, muž ze Západu nesoucí velký pytel cenných šperků na holi, která je větší osy všehomíra.
- A ta ryba bude pro Tebe posvěcena a silák pro mne ukřižován, a Ty a já se budeme líbat a napravíme špatnost Počátku; arci, špatnost Počátku.
*
V
- Ó můj překrásný Bože! Plavu si v Tvém srdci jako pstruh v horské bystřině.
- Skáču radostí z tůně do tůně; činím si dobře bronzem a zlatem a stříbrem.
- Proč ne, jsem rozkošnější než rusé podzimní lesy při prvním sněžení.
- A křišťálová jeskyně mého myšlení je rozkošnější než já.
- Jen jeden rybí hák mě může vylovit; je to žena klečící u břehu veletoku. Jest to ta, která po sobě a do písku rozlévá třpytnou rosu, takže se řeka rozlévá.
- Na tamté myrtě je ptáček; jenom píseň toho ptáčka je to, co mne dokáže vytáhnout z tůňky Tvého srdce, ó můj Bože!
- Kdopak jest ten neapolský chlapec, kterýž se směje štěstím? Jeho milenec je mocný kráter Hory ohně. Viděl jsem jeho zuhelnatělé údy spouštět se dolů po svahu pokradmým jazykem tekoucího kamene.
- A ó! cikání cikády!
- Pamatuji si oněch dnů, kdy jsem byl indiánským náčelníkem v Mexiku.
- Ó můj Bože, byl jsi už tenkráte mým překrásným milencem?
- Bylo mé chlapectví už tenkráte Tvojí hračkou, Tvojí radostí?
- Vpravdě, pamatuji oněch železných dnů.
- Pamatuji si, jak jsme zalili hořká jezera svým zlatým přívalem; jak jsme ponořili obraz cenný jako poklad do kráteru Citlaltepetl.
- Jak nás dobrý plamen vyzvedl až v nížiny a posadil nás do neproniknutelných lesů.
- Arci, Tys byl zvláštní šarlatový pták se zlatým zobákem. Byl jsem Tvým druhem v lesích nížin; a povždy jsme slyšeli z dálav pronikavý zpěv zmrzačených kněží a šílený křik obětovaných panen.
- Byl to podivný okřídlený Bůh, jenž nás zpravil o své moudrosti.
- Stali jsme se hvězdnými zrníčky zlatého prachu v píscích pomalé řeky.
- Arci, a tou řekou byla řeka prostoru a také času.
- Tam jsme se rozdělili; pokaždé na menší, pokaždé na větší, až doteď, ó sladký Bože, my jsme my sami, titíž.
- Ó Bože můj, Tys co malé bílé kůzle s blesky na rozích!
- Miluji Tě, miluji Tě.
- Každý nádech, každé slovo, každá myšlenka, každý skutek je aktem lásky k Tobě.
- Úder mého srdce je kyvadlem lásky.
- Mé písně jsou něžné vzdechy:
- Mé myšlenky jsou úplným blahem:
- A mé skutky jsou myriádami Tvých dítek, hvězd a atomů.
- Budiž nic!
- Nechť všechno odkápne do tohoto oceánu lásky!
- Ať je tato odevzdanost mocným kouzlem k vymítání Pětky!
- Ach Bože, vše je pryč. Tys strávil svoji rozkoš. Falútli! Falútli!
- Tu jest slavnost ticha. Tu již žádného jiného hlasu není.
- Tak tomu bude až do konce. My, kteří jsme byli prachem, se nikdy v prach nenavrátíme.
- Budiž tomu tak.
- Pak, ó můj Bože, dech zahrady koření. Všechna mají odporný pach.
- Kužel je sečen nekonečným paprskem; křivka hyperbolického života vskakuje v bytí.
- Dál a dál plujeme; přesto jsme nehybni. Je to řetězec systémů, které od nás odpadávají.
- Prvně padá pošetilý svět; onen svět staré šedé země.
- Padá nemyslitelně daleko i s tou svojí strastiplnou vousatou tváří, která na to vše dohlíží; vyvane do ticha a úpění.
- My do ticha a rozkoše, a ta tvář je smějící se tváří Eróta.
- S úsměvem jej zdravíme tajným znamením.
- Vede nás do Zvráceného paláce.
- Tu jest Srdce krvavé, pyramida sahající svým vrcholem dolů mimo Špatnost Počátku.
- Ukryj mne ve Své slávě, ó milovaný, ó knížecí milenče této harapanny uvnitř Nejtajnější komnaty tohoto Paláce!
- Stalo se to rychle; arci, pečeť je vtištěna na klenbu.
- Je tu ten, od něhož se čeká, že ji otevře.
- Ni vzpomínkou, ni představivostí, ni modlitbou, ni postěním se, ni bičováním, ni drogami, ni rituálem, ni meditací; jenom vášnivou láskou se mu to podaří.
- Má vyčkat meče Milovaného a odhalit hrdlo ráně.
- Pak jeho krev vytryskne a vepíše mi runy do nebes; arci, vepíše mi runy do nebes.
*
VI
- Tys byl knězem, ó můj Bože, u Druidů; a my znali síly dubu.
- Učinili jsme sobě kamenného chrámu ve tvaru universa, zrovna tak, jak Tys jej nesl otevřeně a já jej skrýval.
- Tam my vykonali mnoho podivuhodných věci o půlnoci.
- Za ubývající luny jsme působili.
- Plání se neslo ohavné vytí vlků.
- My odpovídali; v houfu jsme lovili.
- Přišli jsme dokonce k nové kapli a Tys odnesl Svatý grál pod svým druidským rouchem.
- Potají a kradmo popíjeli jsme oživující svátosti.
- Příšerná nemoc pak dolehla na lid šedé země; a my se radovali.
- Ó můj Bože, skryj Svoji slávu!
- Přijď jako zloděj a dovol nám ukrást ty svátosti!
- V našich hájích, v našich klášterních celách, v našich medových plástvích štěstí nech nás pít, nech nás pít!
- Jest to víno, které barví všechno pravou tinkturou z nefalšovaného zlata.
- Jsou hluboká tajemství v těchto písních. Nestačí slyšet ptáka; aby zakusil radost z písně, musí být tím ptákem.
- Já jsem tím ptákem a Tys má píseň, ó můj skvostný cválající Bože!
- Tys držel hvězdy na uzdě; ženeš sedm souhvězdí vedle sebe cirkem Nicoty.
- Ty gladiátorský Bože!
- Hraji na svoji harfu; Ty bojuješ se zvěří a plameny.
- Ty se raduješ z hudby a já z boje.
- Ty i já jsme císařem milováni.
- Hle! On nás povolal do císařského baldachýnu. Noc padá; je to velká orgie uctívání a blaženosti.
- Noc padá jako blyskotkami posetý plášť z ramen prince na otroka.
- On povstává jako svobodný člověk.
- Vrz ty, ó proroku, ten plášť na tyto otroky!
- Velká noc, a ohýnků v ní poskrovnu; však svoboda pro toho otroka, jemuž se dostane její slávy.
- A tak jsem i já sešel dolů do toho velikého smutného města.
- Tam mrtvá Messalina směnila svoji korunu za jed od mrtvé Locusty; tam stál Caligula a bičoval moře zapomnění.
- Kdopak jsi byl, ó Césare, kterýž jsi poznal Boha v onom koni?
- Neboť viz! my viděli Sasova bělouše vyrytého do země; aj, my viděli mořské koně planoucí kolem té staré šedé země a pěna jejich nozder nás osvítila!
- Ach! Však já tě miluji, Bože!
- Tys jako luna nad ledovým světem.
- Tys jako úsvit na nejodlehlejším sněhu na spálených rovinách tygří země.
- Mlčením i mluvou uctívám Tě.
- Vše je však marné.
- Jenom Tvé mlčení a Tvá mluva, kterými mě uctíváš, pomáhají.
- Běduj, ó lide šedé země, neb my pili tvé víno a zůstavili ti jen hořkou spodinu.
- Přesto z nich vydestilujeme likér, jenž je nad nektar Bohů.
- Naše tinktura je ceněna co svět koření a zlata.
- Neb náš rudý projekční prášek je nad všechny možnosti.
- Je tu pár lidí; a ti stačí.
- Budeme mít spoustu kališníků a vínem skrblit se nebude.
- Ó můj drahý bože! jakou to slavnost Jsi připravil.
- Viz světla a květiny a dívčiny!
- Ochutnej vína a pamlsky a chutnou krmi!
- Vdechuj parfémy a oblaka bůžků podobných lesním pannám, které sídlí v nozdrách!
- Celým svým tělem pociťuj nádhernou hladkost mramorového chladu a vznešené teplo slunce a otroků!
- Ať Neviditelné pronikne stravující Světlo svou třaskavou silou!
- Arci! celý svět se rozštípnul, jako starý šedý strom bleskem.
- Přijďte, ó vy bohové, a my v hod a kvas!
- Ty, ó můj miláčku, ó můj neposedný Vrabčí Bože, mé blaho, má touho, můj podvodníku, přijď a cvrlikej po mé pravici!
- Tohle byl příběh ze vzpomínek kněze Al A’ina; arci, kněze Al A’ina.
*
VII
- Spálením kadidla zjeveno bylo Slovo a cizí drogou.
- Ó mouko a mede i oleji! Ó překrásný prapore luny, který ona vyvěšuje v středu blaženosti!
- Tyto uvolňují z mrtvoly obinadla z jemného plátýnka; tyto uvolňují nohy Osiridovy, takže planoucí Bůh může běsnit po obloze se svým fantastickým kopím.
- Leč z čistého černého mramoru je tato smutná socha a nehasnoucí bolest očí je hořčí pro slepého.
- Rozumíme tomu nadšení onoho třesoucího se mramoru, mučeného porodními bolestmi korunovaného dítěte, zlatého výhonku zlatého Boha.
- Víme, proč je vše skryto v kameni, uvnitř rakve, v nitru vznešeného hrobu, a my také odpovídáme Olalám! Imál! Tutúlu! jakž jest psáno v prastaré knize.
- Tři slova z této knihy jsou jako život pro nový æon; žádný bůh ji nečetl celou.
- Však Ty a já, ó Bože, jsme ji četli stránku za stránkou.
- Naše je jedenáctinásobné čtení Jedenáctinásobného slova.
- Těchto sedm písmen tvoří dohromady sedm rozličných slov; každé slovo je božské a sedm vět je v nich skryto.
- Tys to Slovo, ó můj drahý, můj pane, můj mistře!
- Ó, přijď ke mně, směs oheň a vodu, vše bude rozpuštěno.
- Očekávám Tě ve spánku, v bdění. Už tě nevzývám; neb Tys ve mně, ó Ty, jenž jsi mne učinil překrásným nástrojem naladěným na Tvoji rozkoš.
- Přec však Jsi povždy vzdálen; právě tak jako já.
- Pamatuji se na jistý svatý den za soumraku roku; za soumraku Osiridovy rovnodennosti, kdy jsem Tě poprvé viditelně spatřil; kdy poprvé byl vybojován strašlivý konec; kdy Ten s hlavou ibise odčaroval svár.
- Pamatuji si na Tvůj první polibek právě tak, jak by panna měla. Než na temných stezkách bylo ještě další: Tvé polibky přetrvávají.
- V celém universu Lásky není žádného mimo Tebe.
- Můj Bože, miluji Tě, ó Ty kozle s pozlacenými rohy!
- Ty překrásný býku Ápida! Ty překrásný hade Apepa! Ty překrásné dítě Těhotné bohyně!
- Ty ses rozrušil ve Svém spánku, ó starověký smutku let! Pozvedl jsi hlavu, abys udeřil a vše se rozpustilo v Abysu Slávy.
- Konec písmenům oněch slov! Konec sedminásobné mluvě.
- Vylož mi ten div toho všeho obrazem vychrtlého velblouda kráčejícího pískem.
- Je osamělý, a odporný; přesto si koruny vydobyl.
- Ó jásejte! Jásejte!
- Můj Bože! Ó můj Bože! Jsem pouhá skvrna v hvězdném prachu věků; já jsem Mistr tajemství věcí.
- Já jsem Zjevovatel i Připravovatel. Můj jest glóbus – a pták Bennu a lotos Isis, mé dcery.
- Já jsem Jediný nad tím vším; a nesu symboly mocných temnot.
- Bude tu pečeť jako nesmírný černý, v bouři se stahující oceán smrti a ve středu plápol temnot vyzařující svoji noc na všechno.
- Spolkne onu menší temnotu.
- Však z oné hlubokosti kdo se zeptá: Co je?
- Já ne.
- Ani Ty ne, ó Bože!
- Přijď, nenech nás už více rozumovat vespolek; dej, ať se radujeme! Dej, ať jsme sebou samými, tišší, jedineční, odloučení.
- Ó osamělé lesy světa! V kterých koutech chcete skrýt naši lásku?
- Les kopí Nejvyššího se nazývá Noc a Hádes a Den hněvu; však já jsem Jeho setník a nesu Jeho kalich.
- Nebojte se mých kopiníků! Pobijí démony s jejich malými vidlemi. Budete svobodni.
- Ach, otroci! vy nebudete – vy nevíte, jak chtít.
- Přesto hudba mých kopí bude písní svobody.
- Velký pták slétne z Abysu Radosti a odnese vás, byste byli mými kališníky.
- Přijď, ó můj Bože, v posledním vytržení dej, ať dosáhneme Spojení s Mnohostí!
- V tichu Věcí, za Noci Sil, mimo prokleté panství Tří, tam ať se radujeme naší láskou!
- Můj miláčku! Můj miláčku! Pryč, pryč mimo shromáždění a Zákon a osvícení k anarchii osamělosti a temnot!
- Neb dokonce takto musíme zahalit zář našeho Jáství.
- Můj miláčku! Můj miláčku!
- Ó můj Bože, však láska ve mně roztrhne okovy prostoru a času; má láska se vylévá mezi ty, kteří nemají lásku v lásce.
- Mé víno je rozléváno pro ty, kdož nikdy víno neochutnali.
- Výpary jeho mají je opojit a živost mé lásky zplodí mocné děti s jejich pannami.
- Arci! bez jediného doušku, bez objetí: – a Hlas odvětil: Arci! Tak tomu bude.
- Pak jsem hledal Slovo pro Sebe; ne, pro sebe.
- A to Slovo přišlo: Ó Ty! Dobře je. Neměj ničeho na zřeteli. Miluji Tě! Miluji Tě!
- Proto měl jsem víru až do konce všeho; arci, do konce všeho.
*
Translation © H.R.Z/San
© okultura, MMII
