(Spolek Analogon, Praha 2017)
144 stran, Spolek Analogon, Praha 2017, vydání první, brožované
81. číslo Analogonu jest věnováno magickému.
Karel Teige v citátu z roku 1946 na str. 1 definuje záměr umělce velmi výmluvně:
„Obrazná realizace touhy nabývá všemohoucnosti magicky ovládnout zevní realitu, uskutečňující touhu, touží se uskutečnit v pozemském životě, aby člověk, otrok skutečnosti, stal se vládcem skutečnosti.“
Arpad Mézei (viz např. Patrick Lepetit: The Esoteric Secrets of Surrealism: Origins, Magic, and Secret Societies), o rok později, přichází se svojí hřivnou:
„Surrealisté ukazují, že svět je více rozměrným konstruktem. Jakmile je jazyk považován za soubor znaků, stává se viditelným jako soubor symbolů. Tento způsob chápání jazyka není příliš vzdálený tomu, co existovalo v magických civilizacích, protože vzájemná zaměnitelnost skutečnosti a jazyka, z důvodu vícerozměrné povahy slov, je základním, klíčovým principem veškeré hermetické aktivity.“
Po delší době se čtenářům dostává do rukou obsáhlejší sborník věnovaný magickému umění a magickému v životě.
Úvodem jest Magické umění André Bretona (str. 2) představující historický přehled, s nezbytným pozastavením u Éliphase Léviho, až po teologické úvahy Valentina Alexandrijského a třeskutá odhalení tehdy žhavého současníka Reného Guénona.
Logicky pak navazuje článek Betranda Schmitta André Breton a magické umění (str. 8) odhalující inspirační zdroje mistra, »fungování „objektivní náhody“ a znepokojivé předtuchy, nečekaná „proroctví“, která se někdy v surrealistické poesii a malířství objevují,« a v závěru se pak připomíná, že „se surrealismus s velikou nadějí věnuje některým praktikám mentální alchymie.“
Bernard Roger je autorem skvostného díla Objevování alchymie – Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech (Malvern, Praha 2005; viz Cestou svatého Jakuba) a jeho příspěvek má titul Historie šamana (str. 14).
Od str. 17 sledujeme úryvky z díla Ernesta de Gengenbacha Ďábel v Paříži, se zpovědí: „Zdarma jsem daroval svou duši Luciferovi…“ a poněkud kontroverzním bonmotem: „Všichni křesťané jsou ochočená zvířata božského ovčince.“ A jeho duše pak „žila v jakémsi jiném světě, ve zdvojení osobnosti, mimo čas a prostor… V nočních fantasmagoriích sabatů a černých mší, znesvěcujících obřadů při hříšné konzumaci za doprovodu Flory a černocha z Montmartru. Flory svolila, že mi dá jen za podmínky, stanu-li se Ďáblovým služebníkem. … Nalil jsem si sklenici vína a vypil ji na zdraví Prince Temnot, jemuž jsem se slavnostně a veřejně zasvětil.“
Leonidas Kryvošej sleduje (od str. 22) svoji Magickou cestu, zápisky z magického deníku.
Sylvain Tanquerel prochází (str. 27) poslední zápisky Antonina Artauda, „vyvržení rozeného kouzelníka“, jež jsou „rovině jazyka úkony magické performativity nebo ilokučního deliria“, a »jádrem těchto zaklínání je hledání „účinnosti činu“«, kterou následně objasňuje jako „hanobení těla“ a „odsouzení světa zakousnutého jako muňka na tělesnu“. Z klinického hlediska je „magično nejcharakterističtějším rysem psychotična“ (stojí za to si připomenout zkoumání Vladimíra Vondráčka a Františka Holuba: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Columbus, Praha 2003), neboť Artauda internovali „jako kouzelníka“, a on tak »v okamžiku běsnění historických temnot vstoupil s konečnou platností do války s „mocnostmi času“.«
Do země magie srdnatě vstupuje psychonaut Henri Michaux, který neohroženě rozráží bóje s mrtvými chránící zemi Magie (V zemi magie, str. 33).
Slovem i obrazem zaříkává Kateřina Piňosová ve své Fúrii (str. 37), tříhlavé Hekaté, s vagina dentata v rozkroku, dále Jan Kohout, Lucie Straková, Lucie Hrušková, Bruno Solařík evokuje otesánkovský autokanibalismus („A sebe taky ještě sním!“), Leonidas Kryvošej, Eva Hronovská-Horská, Antonio Ramírez, Theoni Tambaki, a závěrem Jan Švankmajer.
San usoudil (str. 45), že Kouzlo jest zlomeno a zkoumá Komu zvoní tweet?
Čarodějnictví v Rumunsku dnes je předmětem článku Fialový plamen, v němž se mj. dozvíte, jak je cestou k řešení ekonomické krize i zdanění čarodějnic!
Příbuzné s čertem, tedy ty, kdož jsou Spolčeni s temnou sílou, „znachary, vědzmaki a čarauniki“, z běloruského venkova líčí (str. 63) Adam Bahdanovič.
Posedlostí Spavou nemocí se zabývá článek Cipriana Vặlcana (str. 67) a zjevuje, že jde o „hledání dokonalosti ve spánku.“ Jak kdysi Éliphas Lévi vtipně glosoval jednoho svého současníka: „Než se k štěstí vzbudíme, dosyta se prospíme.“
Slavný Alejandro Jodorowsky se s námi vydává na pouť Od „efemérů“ k psychomagii a psychošamanismu (str. 82).
O třech formách myšlení v duchu psychoanalýzy pojednává Thomas Ogden (str. 89).
Slavnosti a obřady zmatku objasňuje Fernando Arrabal (str. 96): „Paměť jde svou cestou a umělec ji rozmnožuje.“
František Novák dospěl ku Vnímání času v české a moravské kultuře (str. 98), snad i díky Jaromíru Typlovi, který znovu (srv. ZAČÁTEK – KONEC. KONEČNÍK – ZAČÁTEČNÍK. Zní to jako vtip, ale čeština je kouzelník) upozorňuje na fenomén zvaný: Zdeněk Košek jako průvodce vlastním světem (str. 100), a tamtéž i Zdeněk Košek: V té době jsem vnímal (Zápisky ze zelené knihy). A vrací se k němu i Manuel Anceau, básník a teoretik art brut žijící v Paříži, v pojednání Zdeněk Košek aneb Alchymie Čáry (str. 104).
V fragmentech Michaela Taussiga se vydáváme do údolí řeky Putumayo studovat Šamanismus, kolonialismus a divého muže (str. 107) a v marginálii o něm samotném pojednává sloupek Andrewa Lassa Taussig, šamanismus a prostor smrti.
Alchymickému snoubení se oddával Jan Gabriel v článku Chemické svatby a snění (str. 118).
Jednostránkové zamyšlení Gustava Erharta Magie času najdeme na str. 120 a na následující stránce vstupuje Michal Jůza do Transfigurace snů vzápětí po iktu.
Nekrologem za dlouholetým spolupracovníkem revue Analogon, Viktorem Faktorem, je pozdravení Zrcadlení duší z pera: Richarda Borovského (Důmyslný rytíř, str. 122), Josefa Štogra (Slavnost za Viktora, str. 123) a pak samotné Lelkování Viktora Faktora (str. 124).
Analogon uzavírá diskuse nad knihou Stanislava Dvorského Nevědomí a básnický objev (II) I, kterou zahájil redaktor František Dryje (Tušení netušeného).
Čtěte!
A bděte!
*
© San, viiMMxvii
© okultura.cz
