(Trigon, Praha 2019)
Francesco Colonna: Hypnerotomachia Poliphili aneb Poliphilův boj o lásku ve snu
608 stran, Trigon, Praha 2019
ISBN 978-80-87908-33-4
Všechny věci lidské nejsou než sen
Hypnerotomachia Poliphili vytiskl Aldus Manutius v Benátkách v prosinci roku 1499. Autor knihy je anonymní, avšak akrostich, sestavený z prvního umně dekorovaného písmena každé kapitoly, tvoří v italském originálu nápis:
POLIAM FRATER FRANCISCVS COLVMNA PERAMAVIT.
To znamená:
„Bratr Francesco Colonna vroucně miloval Polii.“
Nehledě na tento záchytný bod byla kniha připisována Leonu Battistu Albertimu a dříve též Lorenzovi I. Medicejskému. Manutius sám prohlašoval, že autorem byl jiný Francesco Colonna, totiž nikoliv benátský dominikán, nýbrž bohatý římský místodržitel.
Totožnost ilustrátora je mnohem nejasnější než autorova. Hypnerotomachia Poliphili je ilustrována 168 (jinde se udává počet 172) znamenitými dřevoryty se scenériemi, výjevy a řadou postav, jež Poliphilo potkává ve svých snech. Jsou na nich zobrazeny scény z Poliphilových dobrodružství a architektonické kompozice, o nichž autor básní, vyvedené jak přísnou, tak i zdobnou vyšperkovanou perokresbou. Příkladné typografické umění je dokonale zasazuje mezi litery.
Kniha byla dlouho vyhledávána jako jedna nejkrásnějších inkunábulí, které kdy byly vytištěny. Typografie je pověstná svojí kvalitou a čistotou. Latinkové písmo vyřezal Francesco Griffo a šlo o přepracovanou verzi liter, jež Aldus poprvé využil roku 1496 pro tisk De Aetna od Pietra Bemba. Litery jsou považovány za jeden z prvních příkladů latinkového písma dnes označovaného za antikvu, a v případě inkunábule je jedinečná i pro tiskárnu Aldine, neboť až do té doby se sázely gotickou minuskulí. Písmo restaurovala v roce 1923 společnost Monotype Corporation a nazvala jej „Poliphilus“. V roce 1929 dal Stanley Morison pokyn k oživení ranější verze písma „Griffo“, jíž se pak dostalo názvu „Bembo“.
Text je napsán bizarní latinskou italštinou. Bez jakéhokoliv vysvětlení oplývá slovy odvozenými z latinských či řeckých kořenů. Kniha obsahuje ale také italská slova a ilustrace, na nichž se objevují arabská a hebrejská slova. Nadto si Colonna vymyslel novotvary, když se mu existující slova zdála nepřesná. V knize naleznete i egyptské hieroglyfy, nejsou však autentické. Většina z nich byla převzata z pozdně antického textu pochybného původu s názvem Hieroglyphica.
Skoro o století později, roku 1592, vyšel anglický překlad The Strife of Love in a Dreame. Reprint verze z roku 1592, přeložené do angličtiny pravděpodobně sirem Robertem Dallingtonem, nesl název The Strife of Love in a Dream being the Elizabethan version of the first book of the Hypnerotomachia of Francesco Colonna, a vyšel v Londýně v roce 1890. Nový překlad do angličtiny a úvod k němu pořídil Joscelyn Godwin, tiskem v Londýně roku 1999 jako Hypnerotomachia Poliphili: The strife of love in a dream.
Francois Béroalde de Verville připravil francouzské vydání roku 1546. Další překlad pro druhé vydání vyšel péčí Jeana Martina s titulem Hypnerotomachie, ou Discours du songe de Poliphile, deduisant comme amour le combat a l’occasion de Polia.
Kniha plná divů, nikoli však pro všechny
Autor knihu „však uspořádal tak, aby nikdo kromě nejučenějších nemohl proniknout do nejsvětější svatyně jeho nauky“. Netřeba si však zoufat, jak dále poznamenává, neb „tyto věci jsou obtížné už svou přirozeností, avšak zde jsou objasněny s jistým půvabem, a podobají se tak [jisté] zahradě, do níž byly zasety všechny druhy květin“, však přístup do ní byl opatřen závorou střeženou na prahu jistou bytostí, protože
„tyto záležitosti by se neměly odhalovat obyčejným lidem ani by se neměly vykřikovat na rozcestích, nýbrž měly by se rodit ze svatyně filosofie a čerpat z pramenů Múz neotřele vytříbeným jazykem…“
Naše pouť k „dokonalému královskému paláci“ připomene sečtělejším dušezpytům slovutné „příbytky filosofů“, rovněž umně provedené, umělý konstrukt, jejž je třeba vyvodit z chaotické mračné podoby, dát mu tvářnost jedinečnou a lesk, vařit až k oné jedinečné struktuře, jíž se tento kámen stavební pyšní. Nemělo by ani zapadnout, když autor výslovně říká, že „palác královny […] je Svobodnou vůlí“. Dalším přiblížením toho, co tyto stavby obnášejí, je sdělení: „pět nymf představující pět smyslů“. Mistr Eckhart ve svém německém kázání praví:
To jsou ti lidé, kteří ještě lpí na něčem světském: nikdo z těch, kteří byli pozváni, neokusí této večeře. Druhý řekl: „Koupil jsem pět párů volů.“[1] Mně se zdá, že těchto pět volů, chápáno správně, se vztahuje na pět smyslů; neboť každý smysl je rozdělen vedví, dokonce i jazyk sám o sobě je dvojaký. Proto jak jsem říkal předevčírem, když Ježíš pravil k této ženě: „Přiveď svého muže,“ ona odvětila: „Nemám muže.“ A on pravil: „Pravdu díš, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“[2] To znamená, že ti, kdož otročí pěti smyslům, neokusí této večeře.[3]
V následujícím kázání (#21) téma opakuje:
Ale ti, kdo byli pozváni, nepřijdou. První říká: „Koupil jsem usedlost, nemohu přijít.“[4] Pod slovem „usedlost“ můžeme chápat vše světské. Dokud na duši lpí něco světského, do té doby se k této hostině nepřipojí. Druhý říká: „Koupil jsem pět párů volů; nemohu přijít, musím si je prohlédnout.“[5] Pět párů volů je pět smyslů. Každý smysl je rozdělen vedví, je to tedy pět spřežení. Dokud duše otročí pěti smyslům, do té doby se k této hostině nikdy nepřipojí. Třetí říká: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“[6] Již jsem k tomu vyslovil mnohokrát, muž v duši je rozum. Je-li duše s rozumem obrácena přímo k Bohu, pak je duše „mužem“, je jedno a není dvojím. Když se ale duše odvrátí, pak je to žena. Jednou jedinou postranní myšlenkou a pohledem si odívají šat žen; ani takoví se k oné hostině nepřipojí.[7]
V 27. kázání tuto myšlenku rozvíjí dál:
Bůh se duši nikdy zcela a plně nezjeví, dokud s sebou nepřivede svého „muže“, to znamená: svou svobodnou vůli. Proto pravil náš Pán: „Ženo, díš pravdu; měla jsi pět mužů, jsou mrtvi, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž.“ Co znamená těch pět mužů? Bylo to těch pět smyslů, jimiž hřešila, a proto jsou mrtvi. „A muž, kterého máš nyní, ten není tvůj“; byla to její svobodná vůle, kterou oslyšela, jsouc obtížena smrtelnými hříchy, a ta žena už nad ní neměla žádnou moc, a proto jí už nevládla; neboť to, nad čím člověk nemá žádnou moc, mu nepatří, nýbrž to patří tomu, kdo nad tím tu moc má.[8]
Třebaže to může být pro čtenáře matoucí, musí přivést z paláce svoji královnu, „svého muže“, kterou vždy neoslyší. A konečně v 51. kázání korunuje svou řeč poukazem na očistnou moc vody:
Svatý Augustin se ptá: „Proč praví náš Pán: ‚To jsi řekla pravdu‘?“ Myslí tím „těch pět mužů, to jest pět smyslů; ty si tě už v mládí svévolně osedlaly a podlehla jsi svým choutkám. Ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. Je to tvůj rozum, který neposloucháš“. Zemře-li v duši tento „manžel“, rozum, je to předzvěst něčeho zlého. Když duše opustí tělo, moc to bolí; když však Bůh opustí duši, bolest je nesmírná. Jako duše dává život tělu, dává Bůh život duši. Jako duše proudí do všech údů, tak vstupuje Bůh do všech sil duše a zaplavuje je, až vůkol přetékají dobrem a láskou, takže veškerenstvo je naplněno vědomím Jeho přítomnosti. Bůh po všechen čas rodí, totiž mimo čas, ve věčnosti i v životě věčném, v němž jest život veškerenstva zachován. Proto náš Pán té ženě řekl: „Dám ti živou vodu; kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky a stane se v něm pramenem vyvěrajícím k životu věčnému.“[9]
Pozoruhodná lázeň připomene obraz Studnice mládí Lucasa Cranacha staršího z roku 1546, jehož námětem je touha po nesmrtelnosti a věčném mládí, jakož i mystická víra v očistnou a obnovující sílu vody. Na obraze vidíme pouze stařeny různým způsobem svážené, na trakačích či vozech, ke studnici mládí, nad níž panuje Venuše a Kupido. Proměna je dopřána pouze ženám starým, ty jsou pak po vystoupení z očistné lázně (ablatio) mladé a krásné a oddávají se zábavě při stolování, tanci a lásce. Muži tam přístupu nemají, mládnou totiž stykem s mladými ženami. K rajské fontáně nepřichází muž, alébrž žena.
Ve středu Kypru (Kypris) stojí prý Venušina fontána se sedmi vzácnými sloupy (restaurovanými planetárními kovy).
První slovo titulu, Hypnerotomachia, se skládá z řeckých slov: ὕπνος, „spánek“; ἔρως, „Erós“; μάχη, „boj“. Záměrně jsme obešli zprofanované slovo „láska“, v tomto případě personifikované neméně známým bohem (podobně je tomu v němčině, klasické (die) Liebe oproti Minne, a za tímto konceptem se skrývá novoplatonismus považující Erós za universální sílu. Vždyť jako Dionýsos i on bývá zmiňován jako Eleutherios, „osvoboditel“, je zosobněním mocné a vše oživující síly, která se zrodila po počátečním Chaosu, synem boha války Area a bohyně lásky a krásy Afrodíté. V orfickém mýtu o stvoření světa ho nazývali také Fanés, Φανής, Protogonus, Πρωτογόνος, „prvorozený“, dále Metis a Erikepaios, Ἠρικεπαῖος, zrozený z kosmického stříbrného vejce vytvořeného bohem času Chronem a bohyní Ananké nebo Nyx, a popisovaný jako hermafrodit, který stvořil zemi, oblohu, slunce a zemi. Měl údajně čtyři hlavy a řval někdy jako lev, bučel jako býk, syčel jako had nebo bečel jako beran.
Všimněme si, že vystupuje jako by z nádoby spolu s plameny jako bájný džin maje kozlí nožky, celé tělo ovinuté (zeleným) hadem (blaženosti), na hrudníku téměř jako trofeje zavěšené tři hlavy, s nimiž dohromady tvoří čtveřici podobně jako čtyři figury označující čtvero evangelistů, v levé ruce kopí a v pravé (snad) ohnivý snop, s andělskými křídly, a korunován jsa planoucí korunou, na níž jako uraeus a protektor vévodí hlava hada – celý uzavřen do zvířetníkové aureoly.
Poliphili – jeden z výkladů je „milující mnoho věcí n. veškerenstvo“, z řeckého polloi, tj. „mnohost“ a philos, tj. „přítel“. Jméno lze ovšem vykládat i jako „milec Polie“.
Polia přesvědčí Poliphila, aby vešel do pobořeného chrámu a obdivoval tam starožitnosti. Jenže ten tam spatří mj. mozaiku zobrazující peklo a vyděšeně odtamtud odchází na pobřeží čekat Kupida, až přijede s lodí (navis biprorum) poháněnou šesticí veslujících nymf – o jednu se nám rozrostly – a Amor (!) ji vybavil plachtovím ze svých křídel.
Na skvostných střechách jsou k vidění „zophory a architrávy“ (str. 14).
Hic diuersa basis fulget, variæque columnæ
illarumq; arcus, Zophora, epistilia…
V knize to čteme (str. 128) s hláskami „ph“. Je to totožné s druhou částí slova Phos/phorus, Φωσφόρος (srv. Lucifer). Někdy psáno též jako zoophorus, tj. „nesoucí zvíře“, což je starořecký pojem pro dekorovaný vlys mezi architrávem a římsou, obvykle se souvislým basreliéfem. Zooforní sloup je pilíř podepírající zvířecí postavu. I v moderních anglicky psaných dílech o architektuře, kde jsem pojem dohledal, se toto slovo užívá jen vzácně.[10]
Na dotaz o původci tohoto díla Múza odpoví, čí vlastně je:
„Moje a mých osmi sester.
Tvé? Ale proč je zde potom jmenován Poliphilo?
Neboť si zaslouží být odkojencem nás všech.
Avšak já se tě ptám, kdo se skutečně jmenuje Poliphilo?
To nechceme prozradit. – Proč? – Jistě musíme nejprve zvědět
Zdali zuřivá zloba zrodí božské věci.
A nebude-li zkrocena, co potom? To vyjde najevo. – Ne-li?
Neshledáváme se hodnými Poliphilova pravého jména.“
Poliphilo je tedy kryt.
Poliphilova pouť
„Poliphilo začíná svou pouť v Hypnerotomachii líčením času a doby, kdy shledal, že se ocitl ve snu na klidném a tichém, opuštěném a neobydleném pobřeží.“
Shledávám, že existují rozdíly mezi českým překladem a starším anglickým, který byl v některých případech zřejmě značně velmi volný. V tom druhém čteme „Pyrous & Eous“ místo „Pyrois“ a „Eous“, příp. též Pyr & Eo. Éós je Jitřenka. Ale dále:
„with his swift horses Pyrous & Eous, hastning his course, and giuing a tincture to the Spiders webbes, among the greene leaues and tender prickles of the Vermilion Roses, in the pursuite whereof he shewed himselfe most swift & glistering, now vpon the neuer resting and still moouing waues, he crysped vp his irradient heyres.“[11]
Což lze volně přepsat jako:
„s ním jeho rychlí oři Pyrous a Eous, chvátající na své pouti a dodávající zabarvení sítím pavouka nataženým mezi zeleným listovím a jemnými trny nachových růží při oné honbě, z níž vychází jako nejrychlejší a nejzářivější, a v letu nad stále neklidnými a převalujícími se vlnami pohodil svými zářícími kadeřemi.“
To jsou dosti značné rozdíly v textu a netuším, zda je lze přisoudit jen překladatelově inspiračnímu vzletu až úletu, či existenci různých verzí.
Poliphilo sní o své milované jménem Polia, která mu stále uniká. Poliphilova cesta ve snu vede kouzelnými lesy, grotami, umělými zříceninami, kolem triumfálních oblouků, pyramidy, luxusních lázní a amfiteátru, nádhernými paláci, mnohdy antických rozměrů i slohu.
Rámcový děj vyplňuje nicméně pouze malou část celého díla. Je především jevištěm zevrubných a s posedlostí do detailů rozváděných popisů kouzelných míst a budov, skrytých hádanek, metafor a filosofických myšlenkových hříček. Zvláště pozoruhodné jsou popisy prazvláštních strojů poháněných vodou a větrem, které připomínají vynálezy Leondarda da Vinciho, stejně jako antický spis Pneumatica Herona z Alexandrie, nebo ku dveřím připevněný podivuhodný hudební strojek tvořený malým leštěným válcem otáčejícím se na ose a třením o hladkou rovnou dlaždici z nejtvrdšího hadce vydával rozkošný melodický zvuk (str. 271).
Je třeba upozornit na postřeh Frances Yatesové, která poukazuje na mocný nástroj poznání, jímž se v rukou renesančních myslitelů, jakým byl i Giordano Bruno, stala imaginace. A právě ono množství architektonických výtvorů v Hypnerotomachii připomíná „imaginární paměťová místa (budovy či ‚divadla‘) a na ně umísťované paměťové obrazy, které měly na podkladě určitých (pečlivě stanovovaných) zásad evokovat odpovídající předměty, vlastnosti či souvislosti, což – jak dovozuje Yatesová – předpokládá aktivní užití imaginace v míře, která je dnes pro mnohé z nás, v tomto ohledu dávno necvičené, těžko dostupná.“[12]
Poliphilo si pak našlápl k rajským zahradám.[13]
„Zdálo se mi, že stojím na širé pláni; byla celá pokrytá zelení a zdobilo ji velké množství rozmanitých květin. Vzdor jemnému vánku zde panovalo naprosté ticho: ani to nejbystřejší ucho by zde nemohlo zaslechnout sebemenší hluk či hlas. Avšak díky slunečním paprskům zde bylo příjemné, mírné a vlahé teplo.“
Tato bezstarostná pohoda pocestného má však záhy skončit.
„Nazdařbůh jsem zamířil k nedalekému hustému lesu. Ledva jsem do něj vkročil, uvědomil jsem si, že jsem svou lehkovážností, aniž bych věděl jak, sešel z cesty. Nenadálá úzkost zaplavila mé srdce plné nejistoty…“
Kráčeje temným hvozdem narazí žízniv na říčku, kdyžtě uslyší vílovou hudbu táhnoucí jej k tajemné fortně, všude kolem pak hromady monumentálních trosek včetně kamenné hlavy Medusiny, kudy se – podobně jako výprava Danfortha a Dyera prodírající průsmykem v horách šílenství kolem přízračných věží představujících sloupy strašlivé brány k nějaké prokleté nejzazší propasti, z níž na ně mává kalif Vathek – dostane do komnat v nitru hor, v nichž ho začne pronásledovat strašlivý drak (shoggot) a situační plán se mění v půdorys labyrintu, kde bloudí, pomalu pozbývaje naděje, že kdy ještě spatří světlo světa a vyvázne holým životem, když najednou najde průrvu ve skalním masivu a přibude do ladné krajiny s výsostnými starobylými stavbami a děvami, kde jej uvítá královna nymf Eleuterylida, jejíž jméno se vykládá jako „svobodná vůle“[14] a v jejím chóru nepřekvapí přítomnost Thelemie, jedné ze dvou nymf, jež mu propůjčí jako průvodkyně na jeho pouti, která má mít zdárný konec, jak mu královna zvěstovala, a nadto se má setkati i s její sestrou Telosií (télos, „účel“, „tělo“).
Nymfy jej dovedou ke třem kovovým branám hrubě připevněných k holé skále, mezi nimiž musí zvolit tu správnou. Jsou to: THEODOXIA, EROTOTROPHOS, COSMODOXIA.
Vstříc Fénixovi
Thelemia pozdrží Poliphilovo rozhodnutí vydat se fortnou střeženou Euclelií s „duší zuřivého obra“ a doporučí mu, aby se podíval rovněž na třetí bránu. Pohled skrz zalahodí jeho oku. Logistika vychrlí mravokárnou tirádu o „smrtící zkáze“ a „bažině špatnosti“, neb má očividně zcela jinou představu o tom, kterou branou se pustit, leč Poliphilo se chce spustit, a s jeho vůlí by nyní už ani Thelemie nic nepořídila.
Kdepak askese nebo světské úsilí! Vstříc smyslnosti!
MATER AMORIS.
Za svým lákadlem každý: TRAHIT SUA QUEMQUE VOLUPTAS.
Pozdější líčení čtvrtého triumfu (str. 220) odkazuje právě k této vznešené Matce (možná jsou to dokonce ony tři Matky, s nimiž se tam dole setká Faust…), když totiž
„na pravé straně bylo možné spatřit úctyhodnou ženu v požehnaném stavu, jíž se zjevil vševládný Jupiter ve své božské podobě, jako se ukazuje pouze Junoně, totiž s takovými hromy a blesky, až žena vzplála a shořela na popel. Božské dítě bylo vyňato z popela.“
Jeho volba jej konečně šťastně dovede k milované dívce, již nejprve v překrásné nymfě nerozpozná. V levé ruce drží pochodeň. Jeho duch je zcela omráčen, nitro rozvráceno a zmocnil se ho palčivý milostný žár. Tak je hotov utrhnout trs čerstvé trávy a nabídnout jí ho jako prosebník se slovy herbam do, tj. „vzdávám se“. Hérodotos popisuje setkání Dariovo se skýtským princem jménem Indathyrsus, jehož vyzývá, „má-li pocit vědomé podřízenosti“, aby mu jako svému nadřízenému přinesl „zemi a vodu“. Mezi prastarými národy na západě se totiž na znamení podvolení se či vzdání se na milost a nemilost nasbírala hrst trávy a předložili ji dobyvatelům. Tímto aktem se vzdali všech nároků na svoji zemi. Ještě za dob Plinia se Germáni s tímto obyčejem setkali.
Když Poliphilo i s Polií dorazí k úžasnému chrámu, jehož kaple nemá žádná okna, přec jest v něm světlo, neb byla sdělána z bloků phengitu, který způsobem pro nás neznámým pohlcuje světlo, zúčastní se ceremoniálu s velekněžkou Venuše, při němž Polia obětuje pár bílých hrdliček (str. 279), z nichž vyletí malý duch, rozhází růže, z těch zase vyroste růžový keř s plody, které hned oba milenci okusí a do popela napíše „arkánní znaky“ krví dvou zabitých bílých labutích samců (str. 285n).
Nymfy vedou milence ke kouzelnému chrámu, kde si mají vzájemně vyznat lásku. Nakonec je Kupido přenese na Kythéru, ostrov bohyně lásky Afrodíté. Ostrov je popsán jako zahrada v kruhové formě, symbol božského původu. Ostrov obklopuje kanál lemovaný cypřiši a rozdělený na dvacet stejně velkých segmentů. Poliphilo je vystaven milostnému soužení, když se mu Polie vzdálí a nechce se nechat obměkčit, aby sladce přijala jeho srdečnou lásku. Nakonec pocítil, jak jeho duch prchá kvůli tomuto nespravedlivému protivenství a dává se na spěšný úprk, padl tváří na zem a tam mrtev spočinul. Milostí se však nakonec jeho duše vrátí a sjednotí se s ním a své srdce označí za nejvznešenější část svého nitra, scelí se s ním a společně slaví uzdravení. Ledva jeho srdce takto domluvilo, shledal, že je živ a spočívá v Poliině náruči. Položí Poliphilovi na hlavu svůj květinový věnec a jakmile osaměli, jali se oddávat lásce a v závěrečné řeči mu říká:
„Zapřísahám tě, nepochybuj o tom, co ses naučil zjevně, jasně a nepochybně, a co jsi poznal jako nezpochybnitelné a prokázané… Jsem zcela tvá, nikdy nebudu náležet jinému.“
Nato se tento zbožštěný nebeský obraz rozplynul ve vzduchu a záhy mu zmizela z očí spolu se svůdným snem. Poliphilo znenadání procitl, opět v tomto světě, a poznal, že mu byla odňata nepopsatelná rozkoš a násilně vyrván nádherný obraz. Z podivuhodné sladkosti byl vytržen do silné hořkosti, slavný sen zmizel jeho zrakům, božský stín prolomen a tajuplné zjevení otřeseno a odváto. Naříká, proč se mu nedostalo styžského spánku ze skřínky zvědavé Psyché. Probudil se ze sladkého snu a vzdychaje pravil: „Tedy sbohem, Polie.“
A v ozvěnu mohl zaslechnout tichý šepot:
„Zapřísahám tě, nepochybuj!“
Aluze a odkazy na knihu v jiných dílech
Bylo by možné sledovat řadu literárních i jiných souvislostí ve vlivu tohoto románu na kulturní dějiny, krátce jej zmiňuje Francois Rabelais ve svém Gargantuovi a Pantagruelovi, a to v první knize, v deváté kapitole:
„Venkoncem opačně se činili mudrcové egyptští, když psali písmena, jež nazývali hieroglyfy a jimž nerozuměl nikdo, kdo nebyl zběhlý v jejich umění, vlastnostech a přirozenosti věcí, které měly představovat. Orus Apollon[15] o tom sepsal v řečtině dvě knihy a Polyphilo ve svém snu o lásce to vyložil ještě šířeji.“
Madeleine de Scudéry jej zmiňuje v předmluvě ke svému prvnímu románu Ibrahim ou l´illustre bassa (1641), a novelistům radí, aby se vyhnuli květnatým popisům, jež líčí „Poliphilo ve svých snech, popsaných těmi nejroztodivnějšími slovy“, a dokonce i v nejnovější době vycházejí literární a filmové adaptace nějakým způsobem reflektující Colonnovo duchovní košatění.
Arturo Pérez-Reverte napsal v roce 1993 novelu Dumasův klub, kde se ve třetí kapitole o zmiňuje o vydání Hypnerotomachie z roku 1545. O knize se dále vypráví i ve filmu Devátá brána Romana Polańskiho z roku 1999.
Liane Lefaivre a další učenci považují Sacro Bosco čili Posvátný háj, manýristický park ze 16. století nacházející se v zalesněném údolí asi 2 km od města Bomarzo ve středoitalské provincii Viterbo, s kamennými sochami různých nestvůr a mytologických bytostí, za ilustrace k dílu Hypnerotomachia Poliphili. V Umění paměti se Frances Yatesová krátce zmiňuje o možnosti, že „umělá paměť se vymkla kontrole a rozkošatěla se v divokou bezuzdnost imaginace, jež může být jedním ze stimulů stojícím za takovým dílem, jako je Hypnerotomachia Polyphili [sic].“[16] Liane Lefaivre odkazuje na akrostichy a hieroglyfy v knize a nazývá je „jedním aspektem magické ‚umělé paměti‘, takto nejstarší vědy“.[17]
Elegický rozměr Poliphilova příběhu vyrůstá ze stejného kmene jako celá dávná a dlouhá tradice mýtů a vyprávění v podobě vizí. Poliphilovým průvodcem v Hypnerotomachii, zhmotnělou postavou jeho touhy a osobního zbožnění, je hluboce milovaná Polia, stejně jako Beatrice u Danteho, kde jsme svědky bolestné ztráty Polárky v jeho Božské komedii. Jung jde dokonce tak daleko, že řadí Hypnerotomachii k tématu nekyia čili „poutě k Hádovi“. Toto řecké slovo Jung navrhl jako pojem pro sestup do podsvětí v prvním dílu Psychologie a alchymie a v poznámce[18] ho vysvětluje:
Nekyia (νέκυια) a nekys (νέκυς), název 11. zpěvu Odysseie, je obětí zemřelým k vyvolání zesnulých z Hádu, a je tedy vhodným označením „pouti do Hádu“, sestupu do země mrtvých. V tom smyslu ho také používá Dietrich ve svém komentáři ke kodexu z Achmínu, který obsahuje apokalyptickou část z Petrova evangelia.[19]
Fulcanelli zeširoka dospívá ke zmínce o tomto dílu:
„Písmeno S, které si vlnovku vypůjčuje od hada, odpovídá řeckému Chí: X, a přijímá i jeho esoterický význam. Je to šroubovice Slunce, objevivšího se v zenitu své křivky, po níž se pohybuje napříč prostorem v čas cyklické katastrofy. Je to teoretický obraz zvířete Apokalypsy, draka, který o dnech Soudu chrlí oheň a síru na makrokosmické stvoření. Díky symbolické hodnotě písmene S, záměrně přemístěného, chápeme, že nápis musí být převeden do tajné řeči, totiž do řeči bohů nebo ptáků, a že je nutné odkrýt jeho smysl pomocí pravidel Diplomatiky. Někteří autoři, a zvláště Grasset d’Orcet v analýze Snu Polyphila, uveřejněné v Britské revui, je vyložili dosti jasně, takže by bylo zbytečné o těchto pravidlech mluvit. Budeme číst francouzsky latinu, řeč diplomatů, jak je psána: potom užívajíce permutujících souhlásek, obdržíme asonanci nových slov, tvořících jinou větu, v níž upravíme pravopis a pořádek slov stejně jako jejich smysl. Získáme tak zvláštní zprávu: Il est écrit que la vie réfugie en un seul espace (je psáno, že život se sbíhá do jednoho místa). Domníváme se, že existuje krajina, kde smrt nezasáhne člověka v čas dvojího strašlivého kataklysmatu.“[20]
V této podivuhodné krajině Polyphilo po jistý čas – ve svém snu, totiž v imaginaci – přebýval. Jsou to i Nebeské příbytky Arkadije Borisoviče Rovnera, a samozřejmě také Fulcanelliho Příbytky filosofů.
Ozvěny Hypnerotomachie naleznete i v podobně košatém a stavěném ději Prchající Atalanty[21] Michaela Maiera, v níž hledáme onu prastarou moudrost personifikovanou buď jako Polii, nebo Atalantu či „krásnou dámu“[22] Aleksandra Aleksandroviče Bloka brouzdajícího „světem hudby a snů“.[23]
Esteban Alejandro Cruz v knize Hypnerotomachia Poliphili: Znovuobjevený starověk prostřednictvím Poliphilových snů[24] pojednává více než padesát kolorovaných rekonstrukcí architektonických staveb a zahradní architektuře osmi monumentů popsaných v Hypnerotomachia Poliphili.
Alberto Pérez-Gómez moderním způsobem převyprávěl Polyphilův příběh ve svém díle Polyphilo aneb Znovu navštívený temný les – Erotická epifanie architektury,[25] k němuž přidal předmluvu a představil Hypnerotomachia Poliphili jako non-fikci.
Andrej Svislockij ze studia Pilot Animation natočil v roce 1992 osmiminutový animovaný film Гипнэротомахия[26] režírovaný volně podle této předlohy.
John Crowley, americký autor fantasy, science fiction a historické fikce, odvodil název své novely z roku 1994, Láska a spánek (součást řady Ægypt), právě od Hypnerotomachie. Hlavní protagonista knihy Pierce Moffett pokračuje ve svém projektu zabývajícího se zkoumáním relevance myšlenkových systémů, třebaže magických a domněle zastaralých, v renesančních knihách a hermetických textech, v nichž si všímá fiktivních aktivit Johna Dee, Edwarda Kelleyho a Giordana Bruna, o nichž se rozepisuje opět fiktivní novelista Fellowes Kraft. Americký básník James Merrill, který objevil Crowleyho krátce před svou smrtí, si přečetl knihu v rukopise a pěl na ni chválu.
Ian Caldwell a Dustin Thomason napsali v roce 2004 novelu Pravidlo čtyř[27] – srovnávané s dílem Umberta Eca či Dana Browna, jež se svou originalitou a promyšleností stala bestsellerem –, v níž dva studenti luští záhady renesančního textu proslaveného svou hypnotickou mocí nad těmi, kdož jej studovali.
Umberto Eco napsal roku 2004 novelu Tajemný plamen královny Loany[28] s hlavním hrdinou, šedesátiletým antikvářem Yambem, který se probudí z kómatu s těžkou amnézií a pamatuje si jen citáty z literárních děl a svou doktorskou disertaci napsal právě o Hypnerotomachii. Eco–vypravěč přitom využívá narativní metodu, již nazval „mlžným efektem“. Při četbě románu čtenář jen pozvolna rozhrnuje závoje mlhy zapomnění a snového oparu, aby pak v dálce na okamžik zahlédl tajemný plamen královny Loany, který září v hlubině nevědomí každého z nás.
*
Šest set stran přeložil Jindřich Veselý s vytříbeným vkusem, nevšední elegancí, bohatostí košatého stromu jazyka českého, a musel na nich zápasit i s krajně vzácnými pojmy z oblasti architektury, antické mytologie nebo třebas i laboratoří, a zachoval pro nás i jistou archaičnost textu. Je to vyzrálé překladatelské dílo, jemuž se v tisku dostalo důstojné podoby vázané velkoformátové knihy, se zachováním typografických hříček v sazbě, o niž se již tradičně kultivovaně zasloužil Karel Horák. O titul se s velkou péčí postaraly v redakci Božena Správcová a Zuzana Zadrobílková.
Díky nakladatelství Trigon tak můžeme i my hledat onen „tajemný plamen královny Loany“, totiž naši Polii, v češtině – která se takto zařadila mezi oněch pár vyvolených jazyků, v nichž je překlad dostupný čtenářům neovládajících italštinu nebo angličtinu, a to je třeba především míti na paměti.
* * *
[1] L 14,19.
[2] Srv. J 4,16-18.
[3] Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019, in Kázání 20.
[4] L 14,18.
[5] Srv. L 14,19.
[6] L 14,20.
[7] Ibid.
[8] Ibid.
[9] Ibid. Srv. též J 4,13-14.
[10] Např. Cyril M. Harris: Illustrated Dictionary of Historic Architecture. Courier Corporation 2013, str. 580.
[11] Srv. Francesco Colonna: Hypnerotomachia. The Strife of Loue in a Dreame. Translator: Robert Dallington. At London, Printed for Simon Waterson, and are to be sold at his shop, in S. Paules Church-yard, at Cheape-gate.
[12] Srv. Frances Yatesová: Umění paměti. Malvern, Praha 2015.
[13] A. Hyatt Mayor: Prints & People: A Social History Of Printed Pictures. Metropolitan Museum of Art 2013, viz https://libmma.contentdm.oclc.org/digital/collection/p15324coll10/id/93957/rec/1.
[14] Srv. Karl Borinski: Die Antike in Poetik und Kunsttheorie: von Ausgang des klassischen Altertums bis auf Goethe und Wilhelm von Humboldt. Dieterich’sche Verlagsbuchhandlung Theodor Weicher, Leipzig 1914, viz https://archive.org/download/dieantikeinpoeti01boriuoft/dieantikeinpoeti01boriuoft.pdf.
[15] Hórapollón, někdy též uváděn jako Horus Apollo, autor pozdního řecky psaného díla o egyptských hieroglyfech.
[16] Frances Yatesová: Umění paměti. Malvern, Praha 2015, str. 123-4.
[17] Liane Lefaivre: Leon Battista Alberti’s Hypnerotomachia, str. 152.
[18] C. G. Jung: Snové symboly individuačního procesu. Psychologie a alchymie. Výbor z díla, svazek V. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999, str. 277.
[19] Srv. Kristův sestup do pekel in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2001, str. 344n; dále Ježíšův sestup do podsvětí in Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy III. Vyšehrad, Praha 2007, str. 100n.
[20] Fulcanelli: Tajemství katedrál a esoterický výklad hermetických symbolů Velkého Díla. Trigon, Praha 1992, str. 221.
[21] Michael Maier: Atalanta Fugiens. Prchající Atalanta neboli Nové chymické emblémy vyjadřující tajemství přírody. Trigon, Praha 2006.
[22] Aleksandr Aleksandrovič Blok: Verše o krásné dámě. Odeon, Praha 1980.
[23] Aleksandr Aleksandrovič Blok: Hudba snů a světa. Odeon, Praha 1973.
[24] Esteban Alejandro Cruz: Hypnerotomachia Poliphili: Re-Discovering Antiquity Through The Dreams Of Poliphilus. Trafford Publishing 2007.
[25] Alberto Pérez-Gómez: Polyphilo: or The Dark Forest Revisited – An Erotic Epiphany of Architecture. The MIT Press 1992.
[26] Viz https://youtu.be/3-mz183VRy8.
[27] Ian Caldwell, Dustin Thomason: Pravidlo čtyř – Záhada Belladonna. Baronet, Praha 2005.
[28] Umberto Eco: Tajemný plamen královny Loany. Argo, Praha 2005.
