Kůň jest v blaženosti

Helena Šmídová: Kolkarty

27 karet, vlastním nákladem, Praha 2015, vydání první
Distribuce: ALEMBIQ

Na počátku byl – myslím – kruh. Zhruba před třemi lety. Fascinoval mě uzavřený a nekonečný tvar, ve kterém všechny směry vedou dovnitř. Zkoušela jsem do něj malovat leccos – obličeje, krajiny, písmena… časem převážil spíš geometrický přístup – dělení, symetrie, jako bych se chtěla dostat „pod plochu“, k významu. Lákalo mě udělat sérii abstraktního pexesa, ve kterém by se kruh postupně dělil – ale z toho nakonec sešlo, asi mi to přišlo příliš „mechanické“.

Bylo třeba okulturně zapátrati, abychom se dobrali onoho původního významu. Předchůdcem jest tradiční japonská hra se škeblemi zvaná Kai awase, při níž bylo úkolem vyhledávat z hromádky škeblí dvě poloviny, které patřily k sobě. Teprve později se začaly na vnitřní stranu malovat obrázky.

PEXESO je český akronym vzniklý ze sousloví „PEKelně SE SOustřeď“, přičemž tam bylo krásně vpraveno ono cizokrajné „X“, jako třebas u čerta Trepifajxla, jenomže tu nejde o ochmatané a cinknuté mariášky, nýbrž malé kulaté karty, kolkarty, jejichž dohledáním se – podobně jako cvičení vnitřního zraku na tarotových malých arkánách při jejich „hádání naslepo“ – odhaluje současná (ne)rovnováha živlů, tady spíše alchymicko-astrologicky přilnutí k některému z kovů, tinktur, devatera (zde však spíše desatera) planetárních charakteristik.

Uvědomila jsem si, že s kruhem určitě nějak souvisí trojka – zřejmě přes představu „dokonalosti“ – KRUH – jednota, TROJKA – Boží trojice (Otec, Syn, Duch svatý) = totéž třemi způsoby.

A tak začalo vznikat „pexeso“ s trojicemi, ale nestejných karet.

Ale to dělení tam zůstalo – v tom, že karty znázorňují čísla –
A: početně (červené body),
B: geometricky,
C: symbolicky (není to absolutní, např. jednička není vůbec pojata geometricky, je však zastoupena dvakrát symbolicky – ruka, pravejce).

Kolkarty tvoří soubor sedmadvaceti karet ztvárňujících třemi různými způsoby čísla od 1 do 9.

JEDNIČKA je dokonalé rubedo v modrém nebeském okruží, běhu, a ono jest vlastně oním běhounem, kobylou, která chvátá za člověkem. Zároveň i pravejce, za nímž tušíme praobraz vejce Kostěje Nesmrtelného. Na kolkartě jej vidíme v mandorle, oku Božím, usazeného za mlžným obdélníkovitým útvarem budícího dojem brány (nebeské), v níž patříme na barvy duhy – mimo onen rámec dokonale neviditelné (svět je lom, roztříštění bílého světla Amunova v duši člověka, „Boží slze“, chvějící se krůpěji vláhy Osiridovy, v mnohobarevnou duhu). Egyptské jméno Osiridovo, Us-iri, znamená „síla oka“, nebo „síla slunce“. Manus, ruka Jediného, odkazuje i na jeho mana sloužícího (mši) svému Pánu a na modlitbu (k níž potřebuje obou rukou), přičemž pět prstů skrytě odkazuje i na Pětku, pentagram, stvořitelskou (creatio) sílu.

Vynořování červených bodů z modrého podkladu mě až fascinovalo, čím víc se jich z plochy vynoří, tím blíž se bude plocha blížit jedničce – celočervené kolečko. Jenom vždy zůstane „nějaký modrý rastr“, který ona původní jednota nemá.

Mohlo by jich být např. 360, ale zdálo se mi, že čísla od 1 do 9 vyjadřují základní principy…

DVOJKA je dualita, Y, rozdělení celku, vznik protikladů (to, co je nahoře, je jako to, co je dole), den a noc a projevení možnosti pohybu (couvání a dorůstání Luny). Uraeus, křídla Merkurova (odpovídající černému a bílému hadu) na jeho holi. Svět je Boží „Ka“, dvojník Boží. Jest to i vlhká „Černá země“ (Ta Kéme) a suchá „červeň mrtvého písku“ (Ta Dešre), z něhož měl být utvořen Adam (i Golem): život a smrt vedle sebe, ne však v potyčkách, ale ve věčné shodě, ve věčném klidu.

TROJKA jest překonáním protikladů, trigonem, možností harmonie, niterným pohybem i rozvojem. Svatá trojina v podobě trojnožky vsazená do plodnosti (fertile – vert) zeleného pole Venušina. Třínožka byla jedním z mnoha symbolů boha Apollóna – to jest „Toho bez poskvrny“. Spirální triskelion, z řeckého τρισκελης „trojnohý“, je zařazován jako sluneční symbol a často se vyskytuje na mincovních obrazech ve spojení především s koněm.

Je zapotřebí se zamyslet nad tím, proč u ČTYŘKY došlo ke spojení dvou těles: Země a Luny. Je to dvojice nerozlučná (alespoň prozatím), navzájem se ovlivňující, i když vliv, jaký vykonává Země na Lunu, může býti toliko polem bujné představivosti. Luna je při pohledu ze Země proměnlivá, nestálá – přinesla jí lunární měsíc (2 x 14, resp. 4 x 7), v heraldice je argentem, nikoliv zlatem Slunce, neboť světlo jen odráží. Souputník. Spolu putující. Jako kůň s člověkem. Již dávno společně. Jedno z okultních podání dokonce tvrdí, že kůň byl vyšlechtěn pro potřeby člověka v Atlantidě.

Idea koně se objevuje v korejské karetní hře T’u-čŏn jako jedna z barev (ostatními jsou: člověk, ryba, vrána, bažant, daněk, hvězda) a někdy nahrazovaná zajícem, což jest vskutku lunární zvíře, v Orientu přímo ztělesnění Luny. I v ní existuje 9 základních číselných hodnot, doplněných o obecnou ideu – Generála.

Kůň je latinsky equus, equa je kobyla (caballus, kabala); eques je „jezdec“ nebo „člověk na koni“, a víme, co znamená, když se řekne o někom, že „je na koni“. Óðinn měl kouzelného, hnedle osminohého koně Sleipnira, jehož magický rodokmen je vskutku prazvláštní [v onom smyslu toho slova, jež navozuje anglické weird, za nímž stojí wyrd (pavučina osudu) spřádaná třemi nornami: Urð(r) (vvrd), Verðandi a Skuld – jejich rukama vlákno wyrdu prochází (a pokaždé, když se přetrhne, někdo zemře); nadto chthonní Urð i Verðandi souzní s něm. Erde (Země), staroněmecky erda], vždyť k jeho zrození bylo nutné, aby Loki podvedl obra z rodu hrimthursar, který měl znovu postavit hradby kolem Ásgardu, zbořené při válce mezi Ásy a Vany, a chtěl za to rovnou měsíc, slunce a bohyni Freyu. Podle legendy bohové na radu Lokiho souhlasili, pokud se kameníkovi podaří val postavit během jedné zimy (tedy za šest měsíců). Pomáhal mu pouze kouzelný kůň Svadilfari. Když bohové zjistili, že kameník je obr a stavbu díky Svadilfarimu stihne dokončit, obořili se na Lokiho, který tu hrál svoji vlastní hru, a slíbil, že obr svou odměnu nedostane. Proměnil se v překrásnou klisnu a v této podobě se objevil před Svadilfarim. Svadilfari klisničku (rozumějme dobře: Lokiho) pronásledoval (a nejenom to) celou noc, takže obr nakonec nestihl val dokončit Lokimu se později narodilo osminohé hříbě Sleipnir, které daroval Ódinovi.

Luna představuje nestálost a proměnlivost, Čtyřka však tvrdí, že jde o „stabilitu“.

Je to ona věčná „změna, která je (proto věčnou) stabilitou“? Čtyři zemské okrsky, čtyři živly, čtvero řek, jež jsou základem stvoření, vesmíru, světa, vtělení?

Jiné vysvětlení pro sebe nemám, jsem s ním však srozuměn.

PĚTKA, pentagon, pentagram a svatostánek o čtyřech sloupech (řekách, živlech) nesoucí stan, šátek, pokrytí, v jehož středu se jako pátá esence (stvořitelská síla, creatio) vznáší holubice; vědomí tvarující hmotu, zasvěcení. Boží muž Abram (ABRM), na němž spočinulo zaslíbení, a Bůh mu udělil nové jméno: Abraham (ABRHM). Červený martický lem jako ráfek kolem této kvintesenciální kolkarty.

Spojení dvou trojin, dvou dokonalých možností, přináší úspěch – ŠESTKA. Je to strakatě oděná postava lučištníka, v němž se harmonicky snoubí červená a zelená, jeho stezka, jinak pro ostatní ve dvou neslučitelných krajnostech, a Země oproti – nebo lépe v konjunkci ke – Slunci.

SEDMIČKA. Saturnský septenar přesně odděluje tři modrá a čtyři červená pole. 3 + 4 + 7 = 14 = 5. Betulah je ženským protějškem božstva Bet-ela; jméno v překladu znamená „dům Boží“ či „dům Elův“ (Gn 28,17-19). Původně to bylo označení místa, kde se uctíval El, tedy božiště; zvláště pak kámen, v němž sídlilo božstvo, vzývané jako ručitel smlouvy (smlouvou s Bohem byla obřízka). Tento nebeský příbytek leží nad pozemským „pupkem“ (omfalos) světa. Betel, příbytek Boží, býval zosobňován. Filó z Byblu připomíná, že řecké slovo baitylia, odvozené ze semitského bet-el, se vykládalo jako „oduševnělé kameny“ (lithoi empsychoi). Betulah je snad přesmyčkou řeckého jména Elísábet a po ní latinská forma Elisabetha je odrazem hebrejského Elíšébah, resp. –šéwah, doslova „můj Bůh je přísaha“ (srovnej Gn 28, 17-19; šebah znamená „sedm“) a „přísahat“ se vyjadřovalo opisem „zasedmičkovat se“. 7 se tedy vnímá jako symbol celku i jako 7 způsobů skutečnosti, nebo 7 způsobů (možností), kterak přivésti člověka k harmonii vesmíru.

Oktagon je nebeskou ozvěnou Dvojky, neboť na vyšší oktávě přivádí dvojici protikladů (to, co je nahoře, je jako to, co je dole) do rovnováhy, jde o tranzici k Uranu, přechod k novému počátku, nové smlouvě. Toto nově probuzené uvědomění, vyšší bdělost, symbolizované ležatou OSMIČKOU s černou a bílou zřítelnicí znamenající dvojí vidění (duplex esse).

Hranice mizející v procesu solve a stavící osmero ostatních planet do gravitačního pole Jednoho ustavuje posvátné číslo, DEVÍTKU, do nebeského okrsku kolkarty s průzračným pozadím, na nějž jsou položeny tři trigony: červený, modrý a zelený. Vidíme v tom symbol tmavých paprsků, neviditelné části slunečního spektra, které podle Knihy mrtvých „nedají tělu shnít“, protože na ležící Osiridovu mumii tam sestupuje sluneční disk se třemi paprsky (jako u trojzubce Neptunova) a střední paprsek tvoří jakoby přímo stojící πρῶτος φαλλός. Finální obraz ukazuje spodní obrys číslice devět ve žlutém a červeném poli naznačujících sluneční kotouč ranní a večerní i s jeho loučemi: Ra, Hor, Ra-Hor-achti až k Cheprerovi (v těle skarabea), jehož Texty pyramid dávají do souvislosti s prvotním bohem iunského (Iunu známé též jako On nebo Heliopolis) Devatera Atumem jako jedna z jeho podob. V tomto smyslu je bohem Stvořitelem a zosobněním počátku veškerého bytí, které povstává sebestvořením slunečního boha, cyklicky opakovaného jeho každodenním „znovuzrozením“ na východním horizontu v podobě Slunce. Harmachis-Chepre-Re-Atum, sfinga. V konci jest mlčení Harpokratovo.

*

Je osvěžující vidět originální dílko zrovna v oblasti tak zprofanované neustálým vydáváním nejrozličnějších tarotů a divinačních karet! Nadto hned ve dvojím zpracování – v papírové červené krabičce, v níž kolkarty bydlí, nebo v bibliofilsky pojatém koženém váčku.

Helena Šmídová navrhuje osobní práci – vlastně číslohru – s kolkartami, při níž se má vycházet z tradiční esoterní symboliky čísel a jejich planetárních korespondencí. Jest však možno k tomu přistoupit právě osobně a atributy volit podle své svaté vůle, neboť – jak víme – vůlí vůle jest blaženost.

*

© San
© okultura xiMMxv

Dodatek

V letáčku uvedené planetární a „významové“ přiřazení k jednotlivým číslům je subjektivní a k diskusi, jak píše autorka, pro lepší pochopení tam vpisuje Příběh koně:

Uložit

Uložit