Komentář AL, III:55

Komentář Aleistera Crowleyho pochází z knihy The Law is for All (Zákon je pro všechny, ed. Israel Regardie, New Falcon Publications, Phoenix, USA 1993), na niž při hlubším studiu Knihy Zákona dále odkazujeme. Komentář je označen iniciálkami – A. C.

Krátká citace na konci pochází z knihy Kennetha Granta Hecate’s Fountain (Hekatina fontána, Skoob Books, Londýn 1992). Je ukázkou současné týfónské tradice a gnose a je označena iniciálkami – K. G.
– San

*

AL, III:55

Let Mary inviolate be torn upon wheels: for her sake let all chaste women be utterly despised among you!
55./200 Marie ať je lámána na kole: právě kvůli ní pohrdejte všemi cudnými ženami, které jsou mezi vámi!

Jméno Marie se spojuje s planetou Mars, Mors atd., a to ze sanskrtského Mr, »zabít«;¹ dále mare, moře, jehož vodstva jsou protikladem ohně Hórova. Cituji zde odstavec z Liber XCVIII, který o tom pojednává podrobněji.

»Dovolte mi hluboce meditovat o této nenávisti k matce. Mr je sanskrtský kořen slova »zamordovat« (angl. »kill«), odtud pak Mara, Mors, Maria, a předpokládám, že také meer, mere, mer – v krátkosti, spousty slov, jejichž význam nějak souvisí se »smrtí« nebo »mořem«. Všimni si Mordreda coby bídného zrádce v Morte d’Arthur. V Liber Legis máme Marii, která má být »lámána na kole« zjevně právě proto, že je »neposkvrněná«.²

Liber 418 k tomu má jakési vysvětlení: »protože se uzavřela,« pokud si tuto větu pamatuji správně. Vypadá to (nepamatuji si sanskrtský výraz), jako by tam byla falicky vložena dentála t nebo d, abychom dostali madar, mater, mother (? meter-metr-měřítko).«

Neskrývá akcent ve slově »mere« ztracenou dentálu? Domnívám se, že Jung nebo Freud o tom pojednali velmi obšírně.

Už jsem o tom přemýšlel dlouhou dobu, ale uspokojující kabalistický výklad jsem dosud nenašel. 240 je, samozřejmě, zdvojení pentagramu a je to šestinásobek 40, čísla represivního »zpečeťujícího« zákona. Naším R.O.T.A. se dostaneme k tomu, že Mr je moře pohlcující slunce a vložení Tau by nám mohlo pomoci při určitém výkladu věty »(on) žije na Slunci.« Jenže to by jen vedlo k povýšení matky, jehož se dobrat nechceme, neboť je hrobkou, požíračkou naší tělesnosti, a tak tudy žádná cesta nevede. Zjevně však je úplně v pořádku, zůstává-li otevřenou branou k věčnému životu, aby se dalo podle libosti vcházet či odcházet.

Ona jest Šakti, te, magické dveře mezi Tao a manifestovaným světem.³

Velkou překážkou pak zůstává, jsou-li tyto dveře zamčené. Proto musí být Naše Paní symbolizována coby děvka. (Všimni Dalet, dveře-Venuše. Holubice; volně letící; to vše je spojeno v tomto symbolu.) Nakonec je jasné, že oním nepřítelem je takovéto uzavírání věcí. Uzavření dveří předchází účinkům změny, tj. lásky. Námitky typu, a co Kalypsó, Kirké, Armida, Kundry atd., lze zodpovědět tak, že člověk je náchylný k tomu nechat se zavírat do svých zahrad. Kniha mrtvých jakožto celek je vlastně nástroj na otvírání uzavřených obalů, který Osiridovi umožňuje podle libosti vejít a opět vyjít. Na druhé straně se tu po určitou dobu jakési zapečetění objevuje, aby bylo změně dovoleno nerušeně pracovat. Proto leží půda ladem; děloha je v době těhotenství uzavřena; Osiris je obklopen talismany. Je však nutné si uvědomit, že se jedná zásadně o dočasné opatření; je třeba se vystříhat ideje věčného klidu. Tato idea nibbany je zbabělou ideou »maminčina mazánka«; člověk si má dopřát osvěžující koupel v Tao, nic víc. Myslím si, že toto je třeba rozvíjet jako kardinální bod Svatého Zákona. Proto i když Nuit volá »ke mně!«, je to vyvažováno formulí Hadita.

»Přijďte ke mně« jsou slova pošetilá: neboť jsem to já, kdo přichází.

A tak semeno je Bůh (kráčející, což naznačuje ankh nebo řemínek sandálu, který On nosí), protože vchází do dveří, určitou dobu tam postojí a zase vychází, ověnčen květy, a přesto pořád nesoucí v sobě sémě onoho příchodu. (Narození děvčátka je neštěstím všude, neboť opravdovou prasílou příchodu jest lev-had nebo drak; vajíčko je jenom jeskyně, do níž se příležitostně uchyluje hledaje tam útočiště.)

Liber 418 to podává jadrně; 3. æthyr:

»Nadto je tu Marie, rouhání proti Babalon, protože se uzavřela; a proto jest královnou všech těch zlotřilých ďáblíků, kteří bloudí po zemi, totiž těch, jež zříš co malé černé skvrny, které potřísnily nebesa Uránie. A ty všechny jsou výkaly Choronzona.«

Je to ono »uzavírání se«, které je skryté, je to obraz smrti. Je to protiklad příchodu, jímž jest Bůh.

Ženy jsou v křesťanství nabízeny na trhu jako panny, podobně jako jsou štrasburské husy přibité hřebíky k podlaze tak dlouho, dokud jim nezačnou hnít játra. Povaha ženy byla zohavena, naděje její duše pošlapána, vlastní rozkoš zanedbána, její mysl otrávena, aby lechtala unavenou chuť senilních bankéřů a velvyslanců.

Proč muži kladou u žen takový důraz na »nevinnost«?

1. Aby zalichotili své marnivosti.
2. Aby si dopřáli nejlepší způsob, jak (a) se vyhnout pohlavním chorobám, (b) a mohli předvést svoji vznešenost.
3. Aby si udrželi moc nad svými otrokyněmi tím, že vědí více.
4. Aby je udrželi poddajné tak dlouho, dokud to lze, aby prodloužili své vyžívání se v jejich nevinnosti. Sexuálně ukojená žena patří mezi nejlepší ze všech ochotných pomocníků; ta, která je zklamaná nebo ztratí iluzi, je skutečným psychickým ekzémem.
5. V primitivních společenstvích slouží coby strážce proti přepadení a zradě.
6. Aby zakryli svůj tajný stud v záležitostech sexu.

Odtud předstírání, že žena je „čistá“, cudná, jemná, esteticky krásná a morálně na výši, éterická a netělesná, ačkoliv ve skutečnosti by snad mohli vědět, že je lascivní, nestoudná, sprostá, pokřivená, bezohledná, hnusně bestiální jak fyzicky, tak i duševně. Všechny ty reklamy na „potítka v podpaždí“, parfémy, kosmetiku, antiperspiranty a „krášlící přípravky“ zjevují povahu ženy, jak to vidí jasnýma očima ti, kteří by přišli o peníze, kdyby ji mylně posuzovali; a oni způsobem budícím odpor to odmítají rozpoznat. Její mentální a morální vlastnosti jsou vlastní papouškovi a opici. Její fyziologie a patologie je skrytě nechutná, nemoc způsobující sliz nečistoty.

Její panenský život je životem staré panny, její sexuální život životem opilé svině, její mateřský život veskrze jen vypoulenýma, blanou potaženýma očima a naběhlými vemeny.

To jsou fakta týkající se „nevinnosti“; k tomu ji muž s křesťanským zápalem připoutal, namísto toho, aby ji učinil svým kamarádem, prostosrdečným, spolehlivým a rozpustilým, ošetřovatelkou jeho já, jeho doplňkem téže podstaty jako země slunci.

My z Thelémy říkáme, že »každý muž a každá žena je hvězda.« My ženy neoblbujeme a nepochlebujeme jim; nepohrdáme jimi a nezneužíváme je. Pro nás je žena právě ženou, absolutní, originální, nezávislou, svobodnou, svéprávnou zrovna tak jako muž.

Neodvažujeme se zkřížit jí cestu, vždyť je to Bohyně! Neosobujeme si žádné právo na její vůli; prohlašujeme, že ji neodvádíme od jejího vývoje, nezneužíváme její touhy, ani neurčujeme její osud. Je svým jediným a výlučným soudcem; nechceme nic jiného, než na ni přenést svoji sílu, když by jinak vzhledem ke své vrozené slabosti pro tlak ze strany světa byla jeho snadnou kořistí. Neřkuli co víc, bylo by dokonce příliš horlivé hlídat ji na její cestě; ať se sama činí seč může tak, že se bude spoléhat sama na sebe, aby nalezla svoji další cestu!

Nechceme z ní mít otroka; chceme ji mít svobodnou a královsky vznešenou, ať už v naší náruči v noci zmírá láskou nebo nás během dne svou věrnou láskou podporuje v každodenním souboji se životem.

»Když předstupuje přede mne žena, budiž opásána mečem«!
»Jejím prostřednictvím je mu dána všechna moc.«

Tak praví naše Kniha Zákona. Respektujeme ženu s jástvím její vlastní přirozenosti; neosobujeme si právo ji kritizovat. Vítáme ji jako svého spojence, nechť přijde do našeho tábora, jak jí její vůle – svobodně vrhající svůj lesk a tančící jako meč v bitvě – řekne. Buď pozdravena, ženo, my zdravici ti skládáme, hvězdy pokřik ku hvězdě. Pozdravení veselým kumpánkám! Pozdravení šarvátkám i slavnostem! Pozdravení svatvečeru i vítězství! Pozdravení válce i s jejími ranami! Pozdravení chtíči i smíchu! Pozdravení míru i jeho nádheře! Pozdravení tabuli i loži! Pozdravení fanfárám i triumfu; pozdravení žalozpěvu i smrti!

Jsme to my z Thelémy, kdož opravdově milujeme a ctíme ženu, kdož ji uchováváme hříchuprostou a bez hanby zrovna jako sebe; a ti, kdož říkají, že jí opovrhujeme, jsou těmi, kdož ucouvli před zábleskem naší šavle, kdyžtě jsme strhli z jejích údů odporné okovy.

Říkáme ženě kurva? Arci, vpravdě a amen, ona jí jest; vzduch se zachvívá a praská, když to řekneme nahlas, s jásotem a třeskutostí.

Ó vy! Nebyl to váš posměch, váš podlý šepot, jímž jste se jí pošklebovali a hanobili ji? Nebyla »kurva« její pravdou, hrůzným titulem, kterým jste ji počastovali, kdyžtě vás z ní přepadl strach, zbabělec vyhovující zbabělci kradmým pohledem a gestem?

My se však nebojíme; my si zakřičíme kurvo, když se k nám blíží její voje. Svými meči udeříme do svých štítů! A země na oplátku odpoví hlučným jásotem!

Je tu nějakých pochyb o vítězství? Vaše hordy hrbících se otroků, bojících se sebe samých, bojících se svých vlastních otroků, nepřátelských, přezíraných a nemajících důvěry, s vaší pštrosí taktikou, jíž jde v zádech vačice a sépie, což se vám nepodlomí kolena a neprchnete při prvním úderu, když na přehlídku vyjedeme, kopí našich chtíčů seřazena v šik, s našimi spojenkyněmi, kurvami, které milujeme a uznáváme, se svobodnými přítelkyněmi v bitvě života po boku?
Kniha Zákona je chartou ženy; slovo Thelémy otevřelo zámek jejího »pásu cudnosti.« Vaše sfinga z kamene ožila; vědět, zvolit si, odvážit se a mlčet.

Arci, já, Bestie, na mě se má Šarlatová kurva posadila obkročmo, nahá a korunovaná, opilá svým zlatým pohárem smilství, chlubíc se tím, že jest mojí souložnicí, s ní jsem si vyšlápl na tržiště a tam hlásal to slovo, že každá žena je hvězda. A tímto slovem jest vyřčena svoboda ženy; blázni a floutci a flirtovníci slyšeli můj hlas. Liška v ženě uslyšela lva v muži; strach, slabost, schlíplost, frivolnost, faleš – ty už mravem nejsou.

Mužova mučírna oplývala nepřeberným množstvím nástrojů; na jedné straně hrubá vražda a hned zase jemnější podoba její, necitlivé vyhladovění; na straně druhé morální agónie, začínaje odtržením dítěte od jejího prsu a konče jejím ohrožením rivalem, když v službě pohasla krása její.

A ty, muži přemocný, nebyla tvá převeliká prohnanost nejsvrchovanější strategií, jak poštvat její vlastní sestry proti ní, využít jejich znalosti její psychologie a krutosti jejich žárlivosti, aby tě pomstily na tvé otrokyni, neboť tobě se nedostávalo ani vtipu, ani záště?

A žena, slabá na těle a hladovějící na duchu; žena morálně spoutaná svojí heroickou přísahou zachránit rasu, bez ohledu na cenu, bez pomoci, tvrdá, to vše vydržela, vydržela to po věky. Pro ni to nebyla žádná zvláštní oběť, kterou by dávala okatě najevo, žádný kříž na kopci, na nějž by svět zíral, ani žádné monstrózní zázraky, které by v ozvěnu aplaudovala nebesa. Ona trpěla a triumfovala v tichu prošpikovaném opovržením; neměla přátel, následovníků, nikoho, kdo by přiložil ruku k dílu či slůvka uznání vypustil. Místo díků se dočkala jen plačtivého lichocení a poznala, jak chladně krutá a plná pohrdání jsou srdce mužů, jedva se starajících o to, aby to skryli.

Dohnána k agónii, směšnosti a obscénnosti; dala všechnu svoji krásu a sílu panenství, aby okusila nemoci, slabosti, nebezpečenství smrti, vybrala si žít životem krávy – to proto, aby se lidstvo mohlo plavit oceánem času.

Poznala, že muž po ní nechce nic jiného, než aby vyhověla jeho základním pudům; na jeho opravdovém životě coby muže neměla podílu ani zbla; mzdou jí bylo jeho bezstarostné pohrdání.

Po věky se takto po ní šlapalo, a tudíž si je ochočila. Její mlčení bylo znamením jejího triumfu.

Však nyní slovo mé, Bestie, jest toto; tys nejen ženou, jež přísahala na úděl, jenž tvým nebyl; tys sama hvězdou a tys údělem sama sobě. Nejsi jen matkou mužů, či mužům kurvou; otrokyní jejich potřeb žít a milovat, aniž sdílíš jejich slávu a svobodu; neřkuli, žes matkou a kurvíš se jen pro jejich vlastní rozkoš; jako pravím muži, tobě pravím též: Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon!

Arci, knězi, arci, soudče, arci, mravokárče! Nescházeli byste se zase potajmu, kdybyste našli v zásobě pár nevyzkoušených triků kejklíře nebo si vaše prohnanost a proradnost pomohla zbrusu novou falší, která by uchránila vaši pirátskou kocábku před potopením?

Až do teď to bylo vždy tak snadné! Jak výbušná je magie, ukrytá v onom slově, první tezi z Knihy Zákona, že »každá žena je hvězda«.

Běda! – jsem to já, Bestie, která vyřkla ono slovo tak hlasitě a probudila Růženku.

Vaše triky, vaše uspávající drogy, vaše lži, vaše hypnotizující dotyky – to už vám nepomůže. Rozhodněte se být svobodnými muži, bez strachu jako já, hledejte si společnice mezi ženami neméně svobodnými a prostými strachu!

Neboť já, Bestie, jsem přišla; útrum všemu starému zlu, podvádění a shromažďování oněch bídných a bitých zvířátek, degradovaných do tohoto hanebného stavu sloužit takové hanebné rozkoši.

Esencí mého proslovu je hlásat ženě, aby byla sama sebou, o sobě, pro a za sebe; a dávám jí tuto nepřemožitelnou zbraň, vyjádření jí samotné a její vůle sexem, aby s ní zacházela úplně stejně jako muž.

Vraždy už se nikdo nebojí, ekonomická zbraň je na nic, protože ženská práce byla shledána jako industriálně hodnotná; a sociální zbraň je výlučně v jejích vlastních rukách.

Nejlepší ženy byly povždy sexuálně svobodné podobně jako nejlepší z mužů; je třeba jen odstranit tresty namířené proti těm, kdo se takto najdou.

»Neposkvrněná Marie« má být »lámána na kole« proto, že »roztržení« pro ni představuje jediný lék; a RV, kolo, jest označením ženského principu.⁴ (Viz Liber D.) Jsou to její vlastní sestry, které ji stíhaly za zločin popření své přirozenosti, nikoliv muži, kteří ji mají vykoupit, poněvadž, jak bylo poznamenáno, jsou to mužův falešný pocit viny, jeho sobeckost a zbabělost, které ji původně donutily rouhat se sama proti sobě, čímž byla ponížena v očích svých, jakož i v jeho. Nech ho, ať se věnuje svým vlastním zvláštním záležitostem, ať se sám vykoupí – určitě má plné ruce práce! Žena se zachrání sama tehdy, pokud bude ponechána jen sama sobě, aby to mohla vykonat. Já to tak vidím, já, Bestie, která viděla – která vidí – vesmír okrášlený hvězdami, která viděla – která vidí – tělo naší Paní Nuit, jež prostupuje vše a vše je jím pohlcováno, aby se nenašlo – nenacházelo – jediné duše, která by nebyla zúplna její. Ženo! vláčíš námi od věků sem a tam; a každá žena je mezi ženami z ženy; jedna hvězda z Jejích hvězd.

Vidím tě, ženo; stojíš sama; jsi Velekněžkou a láskou na oltáři života. A muž je na něm obětí.

Jásaje, pod tebou leží; je uveden do vytržení, když umírá, je spalován dechem tvého polibku. Arci, hvězda v hukotu spalovaná žárem k jiné hvězdě; sluneční žár zalévající nebe.

A výkřik v řeči neznámé.⁵ Znovu a znovu zní v chrámu universa; v tom jediném slově je smrt i extáze, a tvoje čestné oslovení, ó ty, tys Velekněžkou, Věštkyní, Císařovnou, tys Bohyní, jejíž jméno znamená matka a kurva!
– A. C.

Poslední degradace symbolu ze starého æonu je vyjádřena 55. veršem. 55 je číslo získané sumou řady čísel od 1 do 10, což pochopitelným způsobem naznačuje deset emanací sefirotického Stromu. Své úplné zhmotnění nacházejí v Malkutu, jehož 55 je mystickým číslem. Jde také o číslo MZCH neboli cingulum Venuše, která je symbolickým klíčem k mystériím Země. Je zde však ještě hlubší magický výklad: »všemi cudnými ženami« – které zde zosobňuje panna Marie – pohrdají přirozeně ti, kdož invokují proud 93, neboť sexuální magie je formule, kterou používají adepti, aby získali přístup do mimozemských dimenzí.
– K. G.

*

¹ Viz české »(z)mařit« (život) nebo obdobné anglické »to mar«. – San.
² Angl. »inviolate«, tj. »neznásilněná«, a mohli bychom jít ještě dál, když uvážíme, že kolo je symbolem času a kal, které nemají pannou kudy protékat. Není zde kanálku, jímž by se mohli ti tam vocaď knězi projevit. Přesto má tento stav jistou posvátnost, neboť ona síla musí hledat (u svých vyvolených) jiné vyplynutí, než jest ono u přirození a toto nad přirozením. – San.
³ Toto jest velmi pozoruhodný výklad trojsloví Tao-te-ťing, kterým se může poodhalit nejen tajemství »síly proudící skrze branku do světa«, ale i tajemství působivosti knihy I-ťing. V další větě se nám rozkrývá půvab a hluboký smysl starého českého slova pro děvku, »harapanna«. Sloveso »hárat« znamená »silně plápolat«, »bouřlivě se projevovat«, »být otevřený« (viz »harakiri«; útočná a vyzývavá řeč »haranga«, či dítě takové harapanny, dnes už vulgární výraz, »harant«, vzpomeňme však Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic!), »kolotat«, a hlavně »pářit se«. Oproti »neznásilněné«, a tudíž »neotevřené« panně, je pak harapanna obdařena Hórovými souhláskami hr, jež naznačují vyzáření a otevřenost. – San.
⁴ Růžena je jméno pro ženu, která již byla skolena (od slova »kolo«) a pohádka o Šípkové Růžence obsahuje nejen píchnutí se o vřeteno času (kaly!) v Sudičkami přesně určenou dobu, a tak seznámení se s vlastní (krvavou) sexualitou, ale i Princovým mečem prosekanou cestičku přes červené růže až do Věže, v níž usnula, a spala by navěky, kdyby nebylo spojení (symbolikou) rtů. – San.
⁵ HRILIU. Viz Aleister Crowley: Liber C vel Agape vel Azoth , str. 220, pozn. č. 127. HORUS, Brno 1996. – San.

*

© San
© okultura, MMII

Uložit

Uložit