Kenneth Anger: filmový mág

„Shromáždění mágů předpokládá identitu bohů na dionýském hýření. Bůh Šiva, mág, se probouzí. Šarlatová žena, nebeská děvka, kouří tlustý, naditý joint; Astarté z luny přináší sněhovou vánici; Pan se oddává hroznům Bakchovým; Hekaté nabízí posvátné houbičky, yaké, absint… Orgie pokračuje – magická maškaráda, v níž Pan je hlavní cenou. Paní Kálí žehná rituálům dětí světla, stejně jako bůh Šiva vzývá božství formulkami síly a ohně.“
– Kenneth Anger

Kenneth Anger, vlastním jménem Kenneth Wilbur Anglemyer, se narodil 3. února 1927 v Santa Monica v Kalifornii.

Nabízeje tento vlastní popis v programu z promítání roku 1966, Kenneth Anger tvrdí, že jeho „životní dílo“ je magické a filmová kamera je jeho „magickou zbraní.“ Anger, následovník učení Aleistera Crowleyho, je praktik okultní magie vysoké úrovně, který považuje projekci svých filmů za ceremoniály schopné invokace duchovních sil. Kino, prohlašuje, je ďábelská moc. Jeho úkolem (rozuměj: kina – pozn. překl.) jest uplatňovat kontrolu nad lidmi a událostmi a Angerova filmová tvůrčí činnost je uskutečňována přesně s tímto úmyslem.

Ať už má člověk jakýkoliv názor na toto přesvědčení, je nepopíratelné, že v devíti dílech, jež buď zvládnul dokončit (Fireworks [1947], Eaux d´artifice [1953], Inauguration of the Pleasure Dome [1954-66], Scorpio Rising [1963], Invocation of My Demon Brother [1969], Lucifer Rising [1970-81]) nebo vydat jinak jako samostatné fragmenty (Puce Moment [1949], Rabbit´s Moon [1950-79], Kustom Kar Kommandos [1965]), ukul Anger hlavní osu díla jako poeticky oslnivou v jeho unikátní vizuální intenzitě, neboť je po vypravěčské stránce novátorské. V řadě věcí tyto němé filmy představují obrodu a rozvíjení unikátních filmových kvalit považovaných ve velké míře za ustrnulé nebo již zaniklé s koncem němé éry, zejména v oblasti střihu. Podle Tonyho Raynse, „Anger má podivuhodně instinktivní chápání všech prvků filmařského umění; jeho filmy aktivně rozpracovávají mnohé Eisensteinových teoretických děl o filmové tvorbě… [Anger] se blíží [Eisensteinovým teoriím] víc než cokoliv jiného v oblasti komerční filmové tvorby a produkce filmů a oplývají ozvěnami jako vše u Eisensteina.“¹

Angerovy filmy jsou filmové manifestace jeho okultních praktik. Jako takové jsou velmi symbolické, buď tam charaktery přímo zobrazují bohy, mocnosti a démony (Inauguration of the Pleasure Dome, Lucifer Rising) nebo pro sebe jinak nacházejí patřičné vtělení prostřednictvím ikonografie současné pop kultury (Puce Moment, Scorpio Rising, Kustom Kar Kommandos, rovněž Inauguration of the Pleasure Dome).

Tento pohled na pop kulturu coby vehikulum prastarých archetypů je i základem Hollywood Babylon, jeho slavné knihy o pochybných aspektech historie Hollywoodu. V pokusech indukovat změněné stavy vědomí u svých diváků, Anger uděluje svátost tradičními vypravěčskými prostředky, ačkoliv jeho filmy vyprávějí příběhy. Užívá působivé esoterní obrazy, a zejména pak ve svých pozdějších pracích také velmi složité střihové techniky, které často věnují nápadnou pozornost vrstvení a vkládání subliminálních obrazů, které běží jenom pár okének. Anger obchází naši racionalitu a apeluje přímo na naše podvědomí. Struktura běžná pro jeho hlavní díla je založena na rituálu invokací či evokací duchovních sil, normálně vycházejících z pomalu vznikající stavby, ozářené až do fetišistického detailu, až po horečnaté finále se silami divoce útočícími.

→ Inauguration of the Pleasure Dome

Za filmy případné a přiléhavé k tomuto popisu, jež se zcela rozvíjejí v rámci svých vlastních kontextů a se vzájemným ohledem na sebe, jsou Inauguration of the Pleasure Dome, Scorpio Rising, Invocation of My Demon Brother a Lucifer Rising.

Prvním z těchto detailů, posuny ve vědomí, které podstupují hosté během okultní eucharistie v domě boha Šivy, mága. První scény se detailně zaměřují na jeho přípravy na tuto událost. Dekadentní výsostnost tohoto spektáklu se odvíjí od už od úvodního obrazu: velký detailní záběr na zlatý řetěz ve středu obrazu, který se jako had šine pryč ze záběru, mimo ohnisko a nakonec stoupá vzhůru. Kamera jej sleduje, až s objeví ruka Šivova, libujícího si v posteli, zdlouhavě pozorujícího řetěz, komíhající se před jeho tváří. Pak se natáhne z postele ke stolku, který je poset prsteny. Jeho ruce jsou hojně zdobeny šperky, polyká řetěz – první případ orálního přijímání – jsou to prostředky, jimiž vzejde každá změna vědomí. Šiva se přesouvá do malé, úplně rudé místnosti, kde na sebe před zrcadlem bere božskou podobu, a pak do prostoru, kde se odehrává hlavní část scény, naprosto temná oblast neurčitých rozměrů. Hosté se začínají trousit, každý oděn jako mytologické božstvo – Pan, Astarté, Šarlatová žena, Isis, Lilith, Afrodíté, Hekaté a, jako předznamenání pop-kulturních odkazů v budoucích dílech, somnambul César z Wieneho Kabinetu dr. Caligariho (1919), každé z nich nese nějaké narkotikum co dar.

Tato část filmu je postavena na Šivově vítání s každým z hostů, často odlišnou formou, a účasti na tom, co přinášejí v oběť. Pohyb filmu se v základě odvíjí na předávání darů od jednoho hosta k dalšímu, kterak dosahují stavu transpersonální extáze. Angerovy kompozice jsou vysoce formalistické a vykreslené, svádějí diváka spektáklem přepychových kostýmů a adoptováním barevné palety agresivně teatrální krásy jako reminiscenci na Powellovy Hoffmannovy povídky (1951).

Závěrečná část filmu je orgiastickou vizí rituálního konce, s rychlými střihy, mnohočetným vrstvením včetně obrazů magických symbolů a přítomnosti ohně, který je narážkou na apokalyptický osud těch, kdož se jí účastní. Dokonce i tehdy, jsou-li Angerovy filmy němé, bylo by nepřesné vnímat je jako němé – to, jak používá hudbu, je neméně životně důležité a často hluboce jímavé. V tomto případě dodává Angerově rituálu úchvatnou imažinistickou velkolepost Janáčkova Glagolská mše.

→ Scorpio Rising

Scorpio Rising je v zásadě umocněný remake nebo, přesněji, jiný převod Inauguration of the Pleasure Dome. Obsažená destrukce, která uzavírala dřívější film, odkazovala na Angerovo opakující se zabývání se koncem křesťanského věku Ryb, násilnou smrtí, která byla nezbytná, aby umožnila zrození věku Vodnáře. Arkánně teatrální, novodekadentní obrazivost a abstraktní prostor ukazuje cestu realistickému milieu, totiž tomu, jež je vlastní současnému motorkářskému gangu. Fetišistické objekty jsou teď osobním majetkem mladé subkultury a násilí barbarštější a veřejné. Ale známky jsou pořád stejné – láskyplná příprava na rituál, vytvoření energie během rituálu a konečně akt destrukce. Anger prostě přesunul svoji show na ulici.

Do příprav patří obrazy, kdy motorkáři staví svoje motocykly a polírují je, berou si na sebe „ceremoniální úbor“ z kůže, ověšují se řetězy a prsteny jako Šiva v Pleasure Dome – to jsou fyzické aspekty příprav. Psychicky tu probíhá četba komiksů, viditelné uctívání Jamese Deana na plakátech v ložnici protagonisty, imitace Branda, který se objevuje v televizi ve filmu Laslo Benedeka The Wild One (1954) a šňupání kokainu. „Rituálem“ je homoerotická party na oslavu večera před svátkem Všech svatých, čítaje v to bláznivé oděvy jako ve shromáždění v Pleasure Dome, kde jsme svědky sodomie, orálního sexu a všech způsobů šprýmů. Že tento ke strojům připoutaný motorkářský gang je kultem smrti, je zřejmé všudypřítomností lebek a hnátů, přijetím nacistického souboru metafor a symbolů a oprátky, která visí v ložnici hrdiny. Na party tančí muž kolem lebky na holi, dotýká se jí hlav lidí coby požehnání obrácené naruby. Film pokračuje třetím dějstvím, když hrdina opouští party, aby objevil kostel, rozbije oltář, navěsí tam svastiky a lebky, vymočí se do helmy a vrhne kouzlo (prokletí) na každodenní motorkářské závody, které končí neštěstím. Tutéž noc dojde k dalšímu neštěstí, které postihuje jednoho z motorkářů, pravděpodobně hrdinu, a ten umírá.

Scorpio Rising představuje nejhutnější, nejkomplexnější montáž Angerovy kariéry. Jak už bylo dříve řečeno, hrdinova „příprava“ zahrnuje obrazy Marlona Brando a komiksy. Tento komparativní střih se rozvíjí v druhé části rouhavým a kontrastním začleněním obrazů ze života Ježíše z filmu vhodného pro poslední stupeň nedělní školy, jehož kopii prý Anger náhodou objevil zanechanou na schodku u svých dveří, když stříhal Scorpio Rising.

Je to dokonalé vehikulum pro sdělování Angerových postřehů o zdegenerovaném křesťanství hynoucím tváří v tvář nové falické plodnosti, kterou ztělesňují motorkáři. Jak motorkář bombasticky z kostela pronáší své prokletí, roste frekvence obrazů nacismu a Hitlera. Některé záběry jsou sotva postřehnutelné, jako třeba pár okének erektovaného penisu prostřiženého s Ježíšem léčícího slepce. Jak film pokračuje, intensita střihů roste, kulminuje kletba smrti, v níž, zdá se, to kouzlo přivolává technikou střihu zdánlivě nespojitý závod, který končí nehodou, jíž se projevuje prokletí. To jsou jenom hlavní vlákna tohoto sémiotického vrstvení; jsou evokovány další obrazy, které komentují děj a jeho význam.

Použití hudby ve filmu Scorpio Rising je dost možná nejvlivnějším aspektem Angerova opusu. Soundtrack se skládá z rozsáhlé řady pop skladeb a pár zvukových efektů. Písně dodávají vizuální stopě energii, ale jejich texty k ní tvoří ironický komentář. To otevřelo cestu takovým filmům jako Mean Streets (Martin Scorsese, 1973) a American Graffiti (George Lucas, 1973), které vydláždily cestu širokému použití „nalezených“ soundtracků.

→ Invocation of My Demon Brother

Pokud „převod“ této antikvity, uzavřeného universa, jakým je Pleasure Dome, do reálného milieu Scorpio Rising, naznačuje, že Anger věřil, že magie působí i v moderním světě a počátkem 60. let už není třeba akademicky mytologického kontextu, aby se dal vytvořit film, berserk z filmu Invocation of My Demon Brother ukazuje, že už je na konci této dekády imanentní. Režisér sám jej příhodně popsal jako „útok na smysly“, je to vzrušující montáž šokujícím způsobem sestříhaných obrazů a symbolů doprovázených opakujícím se syntetizovaným soundtrackem Micka Jaggera, který zní jako špatně fungující tiskárna. Albín pozvedává hůl; další muž si přejíždí nožem po hrudníku; kočka je hozená do ohně; lidé kouří z dýmky tvaru lebky; Anger vykonává horečnatě rituály spalováním dokumentů a svastik; objevují se Rolling Stones a parta Hell´s Angels; procesí muzikantů sestupuje po schodech následováno ohnivou koulí, která se dole zastaví, připomíná hořící tělo a drží ceduli, na níž stojí: „Zap – jsi těhotná – To je čarodějnictví!“

Pro všechno to násilí a ohyzdný chaos si Scorpio Rising získával pozornost diváků postupně, určen dobře definovanému milieu, a to prostřednictvím stavby detailů, které jsou v některých případech obdobou Scorseseho filmů anebo Rosselliniho La Prise de pouvoir par Louis XIV (1966) a uchoval si své napětí tím, že je bezpečně omezené na tento vhodně vytčený prostor. Demon Brother, na druhé straně, je hrůzostrašný svojí náhodností a nedostatkem definovaného prostoru. Je tu jeho krátký náběh na začátku, objevuje se hůl a nůž, ale brzo divák zakouší plný dopad Angerovy fragmentární noční můry. Symboly, vrstvení a hemžení z pokřivených čoček. Je-li tu jeden dominantní vracející se obraz, pak jsou to přivírající se oči, zaměřené na diváka. Dvakrát lze nepokrytě spatřit obraz vojáků opouštějících helikoptéru ve Vietnamu z nalezeného filmu. Jenomže se objevuje ve filmu na přetočeném filmovém pásu, viditelný pouze s infračervenými brýlemi, subliminálně zvyšuje pocit obav – to je jeden z nejextrémnějších příkladů Angerova pokusu obejít naše racionální myšlení.

→ Lucifer Rising

Jeho následující a zatím poslední film, Lucifer Rising, představuje odstup od jeho předcházejících hlavních děl. Jestliže Pleasure Dome, Scorpio Rising a Demon Brother zůstávaly fixované na smrt, Lucifer Rising je o znovuzrození, je to oslava sil přírody a prastarých bohů. Je to film o dech beroucí kráse a síle, která nahrazuje uzavřené světy Pleasure Dome a Scorpio Rising, stejně jako zóna všepronikající desorientace v Demon Brother s poněkud děsivým smyslem pro nadčasovost a prostorovou nezměrnost, která vzniká přinejmenším alespoň zčásti skutečností, že se natáčelo na spoustě posvátných míst po celé zeměkouli. Tato „rituální struktura“ předcházejících filmů je stále přítomná, je však otevřená. Operuje nyní na dvou úrovních, obsahuje svět bohů stejně jako úsilí adepta je předstihnout. Je tu spojení s egyptskou mytologií, ztělesněná Isidou (Miriam Gibril) a Osiridem (Donald Cammell), s Crowleyho praktikami, oslavuje Lucifera nikoliv jako ďábla, nýbrž jako pána světla.

Tyto „rituální“ struktury jsou rovněž přítomné v některých méně rozvinutých dílech ať už nějakou minoritní nebo zkratkovitou formou. Puce Moment, film svázaný s Pleasure Dome ve smyslu své vizuální opulence (a vskutku, záběry z něj jsou použité v různých vrstvách obrazů v Pleasure Dome), a druhý jmenovaný film s ním sdílí fetišistický akt příprav, v tomto případě filmovou hvězdu oblékající se, aby si vyšla se svými psíky a magicky vyplouvá ze svého domu na posteli.

Rabbit´s Moon je převyprávěním příběhu Harlekýna a Pierota, který zapadá do Angerových obvyklých vyprávěcích znaků hrdiny, který vyzývá síly, které jej nakonec zničí. Podobně jako konec v Eaux d´artifice, kde hrdinka zdá se padat do vody v jedné z četných fontán, mezi nimiž kráčela, má naznačovat potrestání za vměšování se do působnosti přírodních sil.

Kustom Kar Kommandos vypadá mnohem více jako táborová parodie na mašinistické fetišové prvky Scorpio Rising než cokoliv jiného, se svalnatým mladíkem pulírujícím auto chmýřovitým oprašovačem na růžovém pozadí v přehnaně erotizované kompozici za doprovodu skladby Dream Lover od Parris Sisters.

→ Fireworks

Anger se narodil v Hollywoodu a populární legendy tvrdí, že úloha dětského herce v A Midsummer Night´s Dream (Max Reinhardt/William Dieterle, 1935) mu ukázala jeho povolání. Jako chlapec prohlašuje, že udělá sérii nepromítaných a pravděpodobně ztracených filmů s takovými tituly jako třeba „Who Has Been Rocking my Dreamboat“ (1941), „Prisoner of Mars“ (1942) a „Drastic Demise“ (1945). Jeho první film v distribuci byl Fireworks (1947) a ten už naznačil, že půjde o velký talent. V zásadě jde o snový příběh, sadomasochistickou, homoerotickou vizi mladíka, který nemůže spát a hledá světlo, jenom aby byl zmlácen a porval se se skupinou námořníků, což už prozrazuje vliv Crowleyho; je to zahalená studie o symbolické smrti a znovuzrození zasvěcence. Ukazuje také vliv Jeana Cocteaua, který byl tak dojat, že pozval Angera, aby za ním přijel do Francie.

Strávil tam převážnou část 50. let, podílel se na řadě neúspěšných projektů. Opravdu, Angerova kariéra je poseta zavrženými filmy, ať už pro nedostatek fondů či krádeže, požáry nebo vandalismus. Puce Moment je vše, co bylo natočeno podle navrženého programu, Puce Women, o vadnoucích hollywoodských hvězdách v jejich rozpadajících se sídlech. V roce 1949 byl film The Love that Whirls zničen v laboratořích Eastman-Kodak, který nesouhlasil s obrazy nahoty. Adaptace Cocteauovy La Jeune homme et la mort a Les Chants de Maldoror podle Isidora Ducasse (Comte de Lautréamont) začátkem 50. let nepokročily nijak dále, než jen ke zkušebním záběrům. Dokument o Crowleyho erotických freskách v opatství Theléma „ztratil“ časopis Picture Post, který si ho objednal. Pouze 20 minut adaptace L´histoire d´O od Pauline Reage bylo natočeno v roce 1960.

Anger se vrátil do Spojených států v roce 1962. Po úspěchu Scorpio Rising plánoval ambiciózní Kustom Kar Kommandos, opustil jej však pro nedostatek peněz – jediná natočená scéna tvoří film pod tímto názvem, jak jej známe dnes. Původní a velmi odlišná verze Lucifer Rising byla v roce 1966 ukradena a už nikdy se neobjevila. V roce 1968 Anger odešel do Londýna, kde začal svazek s Mickem Jaggerem. Demon Brother byl sestaven ze zachované stopáže z první verze Lucifer Rising a z materiálu natočeného v Londýně.

Po natočení Lucifer Rising Anger trávil čas střihem, údržbou a konzervací svých filmů, k některým přidával nový soundtrack. Často cestuje, aby se účastnil promítání svých děl. V přísně pojaté vizi filmu, který je stejně originální, jako je i osobní, Anger nejen že vytvořil jeden z nejzásadovějších a nejúchvatnějších souborů děl ve filmu, ale že tak silně prosadil do popředí moc imaginace, která tolik ovládá „normální“ filmovou tvorbu a nevědomá omezení, která v tomto médiu pořád ještě vládnou. Podobně jako jiní géniové amerického undergroundu, jako třeba Brakhage, Warhol a Markopoulos, měl jistý vliv na přicházející generaci filmových režisérů. Ovšem on, podobně jako ostatní, cokoliv už je naučil, zůstane napořád jedinečný, jedním z mála filmových tvůrců, jejichž dílo má schopnost vrátit význam onomu přespříliš užívanému slovu – „vizionářství“.

*

Poznámky:

¹ Tony Rayns: A Kenneth Anger Kompendium, Cinema, No. 4, Oct. 1969

Filmografie:

• Who Has Been Rocking My Dreamboat (1941)
• Tinsel Tree (1941-1942)
• Prisoner of Mars (1942)
• The Nest (1943)
• Escape Episode (1944)
• Drastic Demise (1945)
• Escape Episode (shorter sound version) (1946)
• Fireworks (1947)*
• Puce Moment (1949)*
• The Love That Whirls (1949)
• Maldoror (1951-1952, unfinished)
• Eaux d’Artifice (1953)*
• Le Jeune Homme et la Mort (1953)
• Inauguration of the Pleasure Dome (1954, nový sestřih 1966)*
• Thelema Abbey (1955)
• Historie d’O (1959-1961)
• Scorpio Rising (1963)*
• Kustom Kar Kommandoes (1965)*
• Invocation of My Demon Brother (1969)*
• Rabbit’s Moon (1972)*
• Lucifer Rising (1980)

Vybraná bibliografie:

Kenneth Anger: Hollywood Babylon, J. J. Pauvert, Paris, 1959
Olivier Assayas: Kenneth Anger, Editions de l´Etoile/Cahiers du cinéma, Paris 1999
Jack Hunter (ed.): Moonchild: the Films of Kenneth Anger, Creation Books, London, 2001
Jayne Pilling and Michael O´Pray (eds.): Into the Pleasure Dome: the Films of Kenneth Anger, BFI, London, 1989
Landis Bill: The Unauthorized Biography of Kenneth Anger, Harper-Perennial, Nowy Jork, 1996
O´Pray Michael: History of the Avant-Garde: Kenneth Anger, BFI Video, Londyn, 2000
Schneemann Carolee: Kenneth Anger´s Scorpio Rising, w: Sitney P. Adams (red.), Film Culture an Anthology, Secker & Warburg, London, 1970
Haller Robert A.: Kenneth Anger Monography, Film in the Cities, 02/1980
Rayns Tony: Elusive Lucifer, Monthly Film Bulletin, 09/1982
Anger Kenneth: Autobiodata, Film-Makers Cinematheque, New York, 1966
Smith Claiborne K.H., Wywiad: Kustom Film Kommando, The Austin Chronicle, Austin, 17.11.1997
Lampert Andrew: Words with Anger, Nowy Jork, The Third Degree, 08/1998
Anger Kenneth: Icons, from a conversation with Jean Stein, 03/1996
Anger Kenneth: Modesty and the Art of Film, Cahiers du Cinéma, Paris, 09/1951

*

© Carl Abrahamsson
© okultura, MMIV

Uložit