(Malvern, Praha 2022)
Šťastné a hrůzostrašnější. Druhá antologie štědrovečerních hororů
138 stran, Malvern, Praha 2022, brožovaná
ISBN 978-80-7530-424-7
V recenzi Ať neděsí vás temno moc jsem sice nevyjádřil naději, že by se v tomto edičním počinu mělo pokračovat, nicméně po debatě s nakladatelem zhruba před rokem se dobré podařilo, takže se můžeme těšit z přítomného svazku, který přeložil a editorsky připravil včetně medailonků zařazených autorů a zasvěcené předmluvy Pavel Pecháček.
Edward Frederic Benson (1867-1940) byl anglický spisovatel, životopisec, memoárista, archeolog a autor povídek, mladší bratr Arthura Christophera Bensona, který v roce 1902 napsal slova k britské vlastenecké písni Land of Hope and Glory, jejíž hudbu napsal Edward Elgar v roce 1901, a Roberta Hugha Bensona, autora několika románů a římskokatolických apologetických děl (č. např. Neviditelné světlo), a Margaret Bensonové, spisovatelky a amatérské egyptoložky. Sedmý svazek edice Pandaemonium nakladatelství Plus přiblížil tvorbu bratří Bensonových jakožto autorů strašidelných povídek ve výboru Muži, kteří zašli příliš daleko.
Povídka Vánoční mámení (Between the Lights) je neobvyklým gotickým hororem odehrávajícím se o Štědrém dni. Příběh byl poprvé publikován v knize The Room in the Tower and Other Stories.
Doslovný překlad názvu odkazuje na stírání jindy pevné hranice mezi naším a oním světem v magickém období Vánoc, kdy sice již započal nový světelný rok, leč temnota propouští slunce ze své moci jen nerada a v onom chaosu a víření „v ten večer magický, kdy světy se mísí, na moment kratičký šance pro návrat“ vynořují se, jak nás o tom zpravuje báseň Záhrobní chvěvy Ulrika Vilhelma Filtera – mimochodem, nenašel jsem o něm nikde jediné zmínky a zajímala by mne jeho národnost i profil…
Je to krajina, jež se za jistých okolností, ať už jde o povětrnostní podmínky, nějaký výjimečný čas v roční době nebo místo obetkané pověrami, může proměnit v jeviště nejneobvyklejších výjevů. Tak i náš hrdina „před sebou zčistajasna spatřil čerň se zřetelnými obrysy… na úbočí se zastavil… (a) uvědomil si, že… temnota je velice blízko před ním… a… chrání ho před sněhem…“
Byla to asi dvanáct stop vysoká zeď, v níž se rozevírala díra nebo spíše dveře, jimiž prošel a octl se v kruhovém areálu. Ubírala se k němu malá postava. Spoutávala jej hrůza, přesto však začal od ní utíkat tak, jak už snad nikdy více nebude muset – protože duše mu pověděla, že jí je k smrti zle. V onom prastarém piktském hradě se odehrálo cosi prazvláštního, to místo buď nepatřilo do našeho světa, nebo se on sám po průchodu oněmi dveřmi na chvíli nacházel v jiném světě – v temnotě mezi dvěma světly.
Ada Buissonová (1839-1866) byla anglická spisovatelka, která je ponejvíce známa díky svým duchařským příběhům. Během svého krátkého života vydala Buissonová román Put to the Test (Podroben zkoušce, 1865), který vydal John Maxwell. Zbytek jejího díla, sestávající z druhého románu A Terrible Wrong (Příšerná křivda, 1867), který vydal T. C. Newby, a různých povídek, vyšel krátce po její předčasné smrti. Různé texty vycházely v časopise Belgravia, který vydávala její přítelkyně spisovatelka Mary Elizabeth Braddonová, s níž se seznámila prostřednictvím jejího manžela, Johna Maxwella, který dílo Buissonové vydával. Montague Summers, známý odborník na gotickou literaturu, později Spisy Buissonové omylem připsal právě Mary E. Braddonové.
Její povídka Předvolán duchem (The Ghost’s Summons), publikovaná již posmrtně, v lednu 1868, v časopise Belgravia, byla často zařazována do sbírek duchařských povídek. Všech pět jejích duchařských povídek, původně otištěných v Belgravii, vyšlo v roce 2022 pod názvem The Baron’s Coffin and Other Disquieting Tales.
Celý příběh se točí kolem přízraku spjatého se skvostným rodovým sídlem a posledním výhonkem staré rodiny. Začínajícího lékaře navštíví muž, který mu vyloží, že byl předvolán duchem na onen svět a během několika hodin zemře. Nabídne lékaři ohromující částku za to, že bude bdít u jeho lože…
„Nad hlavou předvolaného se na okamžik zjevil stín pařátovité ruky, jíž chyběl prsteníček.“
Když pak lékař navštíví vdovu, aby ji obeznámil s okolnostmi manželova úmrtí, všimne si, že „tvarem připomínala pařát a chyběl jí prsteníček“. Jisté zlovolné pochybnosti vyvolává popis této ženy, velice drobné postavy, již by člověk mohl považovat – nebýt jejího důstojného držení těla – za malé dítě. Tuto narážku společně s chybějícím slunečním prstem na levé ruce, na nějž se obvykle navléká snubní prsten (snubní prsten totiž měla na pravačce), neboť okultně se vysvětluje, že z prsteníčku se vine sluneční nerv až k srdci, provází nadto jedna z posledních vět, jež ji jaksi vystihuje – jako „krásnou hříšnou bytost“. Není tu však vysvětleno, v čem měla ona hříšnost spočívat.
Louisa Baldwinová (1845-1925), roz. MacDonaldová, teta spisovatele Rudyarda Kiplinga, po většinu života trpěla blíže nediagnostikovanými zdravotními potížemi, přinejmenším jednou potratila a nějaký čas strávila v koupacím křesle a celé dny sama ve tmě. Měla tak dost času na psaní, některé z nich pak vyšly roku 1895 ve sbírce The Shadow on the Blind and Other Ghost Stories, mezi nimi i Skutečnost a padělek.
Will Musgrave vkročí do rozsáhlé galerie domu stojícího na základech cisterciáckého kláštera a jeho pozornost upoutal portrét mladého muže v modrém kabátci usazeného pod stromem s loveckým psem u nohou. Věří na duchy a sídlo rodinného ducha má, byl však spatřen toliko jednou nebo dvakrát za generaci – jde o mnicha v bílém rouchu náležejícího ku zmíněnému řádu. Žertík, o nějž se někteří pokusili, se však zvrtne v tragédii a „maškarní šat stal se rubášem“…
James Hume Nisbet (1849-1923) byl skotský spisovatel a umělec, narodil se ve Stirlingu, kde získal umělecké vzdělání, a do svých patnácti let se vzdělával u reverenda Dr. Culrosse.
V šestnácti letech odjel do Austrálie a zůstal tam asi sedm let, během nichž procestoval Tasmánii, Nový Zéland a ostrovy v Jižním moři, maloval, skicoval, psal básně a povídky a dělal si poznámky pro budoucí dílo. Jeden rok z tohoto období strávil získáváním divadelních zkušeností v Královském divadle v Melbourne pod vedením herce Richarda Stewarta. V roce 1872 se Nisbet vrátil do Londýna a nějaký čas strávil studiem a kopírováním obrazů v Národní galerii a v South Kensingtonu. Koncem následujícího roku se vrátil do Skotska a věnoval se umění s občasnými výpady k literatuře.
Mnoho Nisbetových svazků obsahovalo duchařské příběhy. Patří mezi ně Paths of the Dead (1899), Stories Weird and Wonderful (1900) a The Haunted Station (1894), jejíž titulní povídka o strašidelném domu či „stanici“ v australském vnitrozemí byla často přetiskována.
Kratičká povídka Starý portrét je z rodu příběhů jako je Gogolova Podobizna nebo Obraz Doriana Graye od Wilda. Rám s plátnem sice stály na stojanu, leč žena z portrétu s děsivou tváří však jejich vězení opustila a plula vzduchem směrem k hrdinovi a jejich rty se spojily v dlouhém důvěrném polibku, kdy uchvácen a omámen rozkoší vstřebávala každý jeho nádech, avšak zpět mu nedávala nic a on postupně slábnul a ztrácel své tělesné teplo, jeho život se přeléval do upírského obrazu, a nakonec v hrůze jej malířskou špachtlí rozřezal a zbytky nacpal do kamen a se zuřivou slastí sledoval, jak se škvaří…
Edith Nesbitová (1858-1924) byla anglická spisovatelka a básnířka, která vydávala knihy pro děti, kterých napsala více než 60 nebo se na nich alespoň podílela. Byla také politickou aktivistkou a spoluzakladatelkou Fabiánské společnosti, socialistické organizace později přidružené k Labouristické straně.
Julia Briggsová, její biografka, ji označuje za „první moderní spisovatelku pro děti“, která „pomohla zvrátit velkou tradici dětské literatury započatou Lewisem Carrollem, Georgem MacDonaldem a Kennethem Grahamem, když se od jejich druhořadých světů obrátila k tvrdým pravdám, které lze získat ze setkání s věcmi jako takovými, což bylo dříve doménou románů pro dospělé“. Briggs rovněž připisuje Nesbitové průkopnickou zásluhu na dobrodružném příběhu pro děti. Noël Coward byl jejím obdivovatelem. V dopise svému prvnímu životopisci Noelu Streatfeildovi napsal: „Měla úsporný slovosled a jedinečný talent pro evokaci horkých letních dnů na anglickém venkově.“
Nesbitová bývá označována za tvůrkyni moderní dětské fantasy. Její inovace zasazují realisticky vykreslené soudobé děti do reálného prostředí s kouzelnými předměty (dnes bychom to označili za moderní fantasy) a dobrodružstvími a někdy i cestami do fantastických světů. Než C. S. Lewis začal psát své knihy o Narnii, prostudoval si velmi pečlivě její Začarovaný zámek (The Enchanted Castle, 1907).[1]
Lze ji rovněž zařadit mezi první autory píšící hororové příběhy, které byly v posledních letech uspořádány do řady antologií, mj. Collected Supernatural Stories (2000), From the Dead: The Complete Weird Stories of E Nesbit (2005) a The Power of Darkness: Tales of Terror (2006), přičemž právě povídka Stín se objevovala v každém z nich, a český čtenář se mohl setkat s překlady Třetí elixír (Svědkyně temnot, 2014), Strašidelný dům (Upíři, vlkodlaci a jiné strašidelné příběhy, 2014) nebo Pět smyslů (Svědkyně zítřka, 2015).
Stínem je tu cosi, co „se krčilo mezi námi a rakví, nejprve šedivé, pak černé a nakonec se to rozlilo po podlaze a zkapalnělo, načež se vtáhlo do sebe a prchlo do nejbližšího stínu. A tím byl stín vrhaný Mabelinou rakví.“
Algernon Blackwood je jistě dobře znám našim čtenářům, ať už povídkou Cestovní vak z předešlé štědrovečerní antologie, nebo novelou Vrby (Vyšehrad, 2018) či ještě nepřeloženým temným a zlověstným hororem Wendigo.
Ve povídce Přeměna je úředník John Mudbury sražen trolejbusem, když veze domů vánoční dárky pro svou ženu a děti.
Cestu dokončí jako duch, ale nikdo ho už samozřejmě nevidí, ani jeho dárky. Tedy kromě jeho nejmladšího dítěte, kterému tolik očekávaná touha po lesklých zabalených balíčcích pod jeho rukama umožní ho vidět. A to natolik, že mu balíčky spadnou k nohám, zatímco ho Minturn, ředitel banky, v níž John pracoval a jenž společně s Titanikem skončil na dně oceánu, doprovází jinam – na onen svět.
Charles Grant Blairfindie Allen (1848-1899) byl kanadský spisovatel a romanopisec, který získal vzdělání v Anglii. Stal se také průkopníkem science fiction, a to románem The British Barbarians (1895).
Tato kniha, vydaná přibližně ve stejné době jako román Stroj času H. G. Wellse (vyšel v lednu až květnu 1895 a je v něm zmínka o Allenovi), také popisuje cestování časem, i když zápletka je zcela odlišná. Allenova povídka The Thames Valley Catastrophe (vyšla v prosinci 1897 v časopise The Strand Magazine) popisuje zničení Londýna náhlou a mohutnou sopečnou erupcí.
V dalším díle The Evolution of the Idea of God (1897) předkládá teorii náboženství na heterodoxním základě, srovnatelnou s „teorií duchů“ Herberta Spencera. Allenova teorie se stala známou a stručné zmínky o ní se objevují v recenzi Marcela Mausse, Durkheimova synovce, v článcích Williama Jamese i v dílech Sigmunda Freuda. Mladý G. K. Chesterton psal o tom, co považoval za chybné východisko této myšlenky, a tvrdil, že idea Boha předchází lidským mytologiím, místo aby se z nich vyvinula. Chesterton o Allenově knize o evoluci ideje Boha napsal: „Bylo by mnohem zajímavější, kdyby Bůh napsal knihu o vývoji ideje Granta Allena.“
Obsáhlejší povídka Wolverdenská věž byla publikována 23. listopadu 1896 ve vánočním čísle týdeníku The Illustrated London News.
Jsou Vánoce a Maisie Llewelyn je pozvána jako host do Wolverden Hall. Nikoho tam nezná, ale rychle se spřátelí se dvěma dívkami. Setkává se s nimi v nedalekém kostele, jehož věž byla nedávno přestavěna. Je zvláštní a trochu podezřelé, že nikdo z ostatních hostů obě dívky nezná, ale Maisie se rozhodne jim důvěřovat. Po Vánocích se tři kamarádky rozhodnou vylézt na novou kostelní věž. Maisie však netuší, jaké nebezpečí na ni číhá za zády. Kdo jsou ony dívky a co od Maisie chtějí? V povídce hraje roli obraz Obětování Ifigenie, téma lidských obětí, chystali se ji obětovat, leč vposledku byla zřejmě nahrazena laní podobně jako Izák beranem. „Smrt přece ničím než branou není: branou života v jeho vrcholné kráse. Jak se píše: „Mors janua vitae.“
Následují další obrazy, Mučednická smrt svaté Anežky a Smrt Ofélie. Do útrob věže je však nutno vejít z vlastní vůle. „Věž si žádá svolnou oběť.“ Na totéž se dívek dotazuje i velekněz: „Přivedly jste svolnou oběť jako strážkyni věže?“ Nyní se již totiž do základů mostů, zdí či věží nevetkávají duchové či strážné duše, a proto mosty padají, zdi se boří a věže hroutí a umění i tajemství řádného stavitelství se z vašich řad vytratilo…“
🎄
Šťastný a neméně hrůzostrašný Štědrý večer.
[1] Srv. Mervyn Nicholson: C. S. Lewis and the Scholarship of Imagination in E. Nesbit and Rider Haggard. Renascence: Essays on Literature and Ethics, Spirituality, and Religion. Modernism and the Turn Toward Religion. C.S. Lewis Centenary Edition. Volume 51, Issue 1, Fall 1998, str. 41-62.
