U Keltů symbolizují divoký kanec a medvěd duchovní autoritu a světskou moc, tedy dvě kasty druidů a rytířů, přinejmenším původně a v základních atributech obdobu bráhmanů a kšatrijů. Tato původem jasně hyperborejská symbolika je jedním ze znaků přímého spojení keltské tradice s prapůvodní tradicí současné mahájugy (cyklu čtyř „jug“ neboli věků), ať už se k tomuto hlavnímu proudu přidaly jakékoli další prvky z předchozích, ale již druhotných a odvozených tradic a byly do něj jakoby znovu absorbovány. Zde je třeba zdůraznit, že keltská tradice by mohla být dobře považována za jeden ze „spojovacích článků“ mezi atlantskou a hyperborejskou tradicí, a to po skončení sekundárního období, kdy tato atlantská tradice představovala převládající formu a stala se „náhradou“ za původní centrum, které již bylo pro většinu lidstva nedostupné.“[1] Pokud jde o tento bod, může nám i samotná symbolika, o níž jsme se právě zmínili, poskytnout některé nikoli nezajímavé důkazy.
Všimněme si především významu, který symbolu kance přikládá hinduistická tradice, jež sama byla přímým pokračováním prapůvodní tradice a která ve Védách výslovně potvrzuje svůj hyperborejský původ. Kanec (varáha), jak známo, nejenže představuje třetí z deseti Višnuových avatárů současné mahájugy, ale celá naše kalpa, tj. celý cyklus projevů našeho světa, je označována jako švétavaráha-kalpa, „cyklus bílého kance“. Je-li tomu tak a vezmeme-li v úvahu analogii, která nutně existuje mezi velkým cyklem a podřízenými cykly, je přirozené, že emblém kalpy, lze-li to takto vyjádřit, najdeme opět na počátku mahájugy. Proto se polární „posvátná země“, sídlo prapůvodního duchovního centra této mahájugy, nazývá také Varáhi neboli „země kance“.[2] A protože právě zde sídlila první duchovní autorita, jejíž emanací jsou všechny ostatní legitimní autority stejného řádu, je neméně přirozené, že představitelé takové autority od ní převzali také symbol kance jako svůj rozlišovací znak a po celou dobu si jej uchovávali. Proto se druidové označovali jako „kanci“, ačkoli vzhledem k tomu, že symbolika má vždy mnoho aspektů, můžeme zde mít i narážku na izolaci, v níž se drželi vůči okolnímu světu, neboť divoký kanec byl vždy považován za „samotáře“. Navíc je třeba dodat, že samotná izolace, která měla u Keltů stejně jako u hinduistů podobu lesního útočiště, není bez souvislosti s charakteristikou „prvotnosti“, jejíž alespoň určitou reflexi by si měla zachovat každá duchovní autorita hodná funkce, kterou plní.
Vraťme se však ke jménu Varáha, které vede k některým zvláště důležitým postřehům: je považováno za aspekt šakti Višnua, a to zejména ve vztahu k jeho třetímu sestupu, kance avatára, jehož „sluneční“ povaha jej bezprostředně ztotožňuje se „sluneční zemí“ neboli prvotní „Sýrií“, o níž byla zmínka na jiném místě[3] a která je navíc jedním z označení hyperborejské Tuly, tedy prvotního duchovního centra. Kořen var pro název kance pak opět najdeme v severských jazycích ve tvaru bor; přesný ekvivalent Varáhy je tedy „Boreás“ a ve skutečnosti obvyklé označení „Hyperborea“ začali Řekové používat až v době, kdy už význam tohoto starobylého označení ztratili. Bylo by lépe, navzdory od té doby převládajícímu užívání, označovat prapůvodní tradici nikoliv jako „hyperborejskou“, ale prostě jako „boreální“, a tím jednoznačně potvrdit její souvislost s „Boreásem“ neboli „zemí kanců“.
Je tu ještě jeden úhel pohledu: kořen var nebo vri v sanskrtu obsahuje významy „přikrýt“, „chránit“ a „skrýt“, a jak ukazuje jméno Varuna a jeho řecký ekvivalent Ouranos, slouží k označení oblohy, neboť obloha jednak přikrývá zemi, jednak představuje vyšší světy, které jsou smyslům skryté.[4] To vše se nyní dokonale vztahuje na duchovní centra, ať už proto, že jsou skryta před zraky profánních lidí, nebo proto, že chrání svět svým neviditelným vlivem, nebo konečně proto, že jsou na zemi jako obrazy samotného nebeského světa. Lze dodat, že tentýž kořen má ještě další význam, a to „výběr“ nebo „volba“ (vara), který je zřejmě neméně vhodný pro oblast, jež je vždy označována jako „země vyvolených“, „země svatých“ nebo „země blažených“.[5]
V tom, co bylo právě řečeno, je možné spatřovat spojení „polární“ a „sluneční“ symboliky, ale přísně vzato, v tom, co se týká kance, je to „polární“ aspekt, který je obzvláště významný; a navíc to vyplývá ze skutečnosti, že v dávných dobách představoval kanec souhvězdí, které se později stalo Velkou medvědicí.[6] V této záměně jmen spočívá jeden ze znaků toho, co Keltové symbolizovali svárem mezi kancem a medvědem, tj. vzpouru představitelů světské moci proti nadvládě duchovní autority, s různými zvraty, které na sebe v průběhu následujících historických epoch navazovaly. Nejstarší projevy této vzpoury ve skutečnosti sahají daleko za takzvané „historické“ časy, a dokonce dále než na počátek Kalijugy, v níž se měla rozšířit více než kdykoli předtím. To vysvětluje, jak se jméno bor přeneslo z kance na medvěda a jak se samotný „Boreás“, „země kance“, stal „zemí medvěda“, a to v období převahy kšatrijů, které podle hinduistické tradice ukončil Parašu-Rama.[7]
V téže hinduistické tradici je nejobvyklejším jménem pro Velkého medvěda sapta-rikša a sanskrtské slovo rikša je jméno pro medvěda, etymologicky shodné s těmi, pod nimiž je znám v různých jiných jazycích: keltské arth, řecké arktos a také latinské ursus. Lze si však klást otázku, zda je toto skutečně primární význam termínu sapta-rikša, nebo zda nedošlo spíše, na způsob záměny, o níž jsme se právě zmínili, k jakémusi překrývání slov, která jsou etymologicky odlišná, ačkoli je lze považovat za úzce spojená, a dokonce totožná díky použití určité fonetické symboliky. Rikša je totiž v obecném smyslu také hvězda, tedy vlastně „světlo“ (archis, od kořene archis nebo ruch, „zářit“ nebo „osvítit“); a na druhé straně je sapta-rikša symbolickým příbytkem sedmi Rišů, kteří kromě toho, že jejich jméno souvisí s „viděním“, tedy světlem, jsou také sami sedmi „Světlonoši“, jejichž prostřednictvím byla Moudrost dřívějších cyklů předána současnému cyklu.[8] Ani toto spojení medvěda se světlem není jediným podobným případem ve zvířecí symbolice, neboť vlk byl jak Kelty, tak Řeky považován za spojeného se světlem,[9] odtud jeho přisuzování slunečnímu bohu Apollónovi nebo Belenovi.
V jistém období se název sapta-rikša používal nejen pro Velkou medvědici, ale i pro Plejády, které rovněž obsahují sedm hvězd. Tento přechod od polárního souhvězdí k souhvězdí zvěrokruhu odpovídá přechodu od solsticiální k rovnodennostní symbolice, což znamená změnu výchozího bodu ročního cyklu i pořadí převahy kardinálních bodů souvisejících s jednotlivými fázemi tohoto cyklu.[10] Jedná se o změnu ze severu na západ, která se vztahuje k atlantskému období; to jasně potvrzuje skutečnost, že pro Řeky byly Plejády dcerami Atlasovými a jako takové se nazývaly také Atlantidy. Přenosy tohoto typu jsou navíc často příčinou rozmanitých záměn, stejná jména mají v různých obdobích různá použití, což platí stejně dobře pro pozemské oblasti jako pro nebeská souhvězdí, takže není vždy snadné přesně určit souvislost v každém případě. Ve skutečnosti to lze udělat pouze tak, že spojíme jejich rozmanité místní varianty s charakteristikami vztahujícími se k příslušným tradičním formám, jak jsme to právě učinili u těch, které se týkají sapta rikša.
V Řecku byla vzpoura kšatrijů znázorněna lovem kance z Kalydonu, což je průhledná kšatrijská verze boje, podle níž si kšatrijové nárokují rozhodující vítězství, protože kance zabili. Athénaeus v návaznosti na dřívější autory prohlašuje, že Kalydonský kanec byl bílý,[11] což jej jasně ztotožňuje se Švéta-varáhou hinduistické tradice.[12] Neméně významná je v daném kontextu skutečnost, že první ránu zasadila Atalanta, kterou prý odkojila medvědice, a použití jména Atalanta by mohlo naznačovat, že vzpoura začala buď v samotné Atlantidě, nebo alespoň mezi dědici její tradice.[13] Jméno Kalydon je pak opět přesně reprodukováno v názvu Kaledonie, starém názvu Skotska. Odhlédneme-li od jakékoli otázky „lokalizace“, je to, správně řečeno, země „Kaldů“ neboli Keltů;[14] a Kaledonský les se vlastně nijak neliší od lesa Bracelonde, jehož jméno, byť v poněkud pozměněné podobě [Brocéliande],[15] je stejné a předchází mu slovo bra nebo bor, tj. jméno samotného kance.
Skutečnost, že medvěd je často chápán symbolicky v ženském aspektu, jak jsme právě viděli v souvislosti s Atalantou a jak je patrné z pojmenování souhvězdí Ursa Major a Ursa Minor, není bez významu, protože je připisován kastě bojovníků, držitelů světské moci, a existuje pro to několik důvodů. Za prvé, tato kasta obvykle hraje pasivní či ženskou roli vůči kastě církevní, od níž ve skutečnosti přijímá nejen učení tradiční doktríny, ale také legitimizaci vlastní moci, odtud její „božské právo“. Dále, když si tatáž válečnická kasta, svrhující normální vztah podřízenosti, nárokuje nadvládu, je její převaha zpravidla doprovázena převahou ženských prvků v symbolice tradiční formy, kterou modifikuje, a někdy dokonce, jako důsledek této modifikace, ustanovením ženské formy kněžství, jako například u keltských druidek. Tohoto posledního bodu se zde pouze dotkneme, neboť zabývat se jím by nás příliš odvedlo od našeho tématu, zvláště kdybychom chtěli hledat odpovídající příklady v jiných tradicích, ale přinejmenším tento údaj slouží k tomu, abychom ukázali, proč je to spíše ženská medvědice než mužská, která je symbolicky stavěna do opozice vůči kanci.
Je třeba dodat, že dva symboly kance a medvěda se ne vždy objevují jako nevyhnutelně protikladné nebo bojující, ale že v některých případech mohou představovat také duchovní autoritu a světskou moc nebo dvě kasty druidů a rytířů v jejich normálním a harmonickém vztahu, jak lze vidět zejména v legendě o Merlinovi a Artušovi. Druid Merlin je totiž také kanec z lesa Bracelonde (kde navíc nekončí tím, že by byl zabit jako kanec z Kalydonu, ale pouze tím, že ho uspí ženská síla); a jméno krále Artuše bylo odvozeno od označení medvěda, arth; přesněji řečeno, jméno je totožné s hvězdou Arcturus, vezmeme-li v úvahu drobný rozdíl způsobený jejich keltským, respektive řeckým odvozením. Tuto hvězdu najdeme v souhvězdí Velkého vozu a v těchto jménech lze spatřovat spojení emblémů dvou různých období: „Strážce medvědů“ se stal Vozkou, zatímco samotná Medvědice neboli sapta-rikša se stala septem triones, tedy „sedmi kravami“ (odtud přívlastek „Septentrion“ označující sever). Těmito proměnami, které jsou ve srovnání s těmi, o nichž uvažujeme, poměrně nedávné, se zde však nezabýváme.[16] Vše, co bylo dosud řečeno, vede k následujícímu závěru, pokud jde o úlohu obou proudů, které se podílely na formování keltské tradice: původně nebyly duchovní autorita a světská moc rozděleny do dvou různých funkcí, ale byly spojeny ve společném principu a stopu tohoto spojení lze dodnes nalézt v samotném názvu druidů (dru-vid, „síla-moudrost“, tyto dva pojmy jsou symbolizovány dubem a jmelím).[17] Z těchto důvodů a také proto, že konkrétněji představují duchovní autoritu, jíž je vyhrazena vyšší část učení, byli pravými dědici prapůvodní tradice a v podstatě „boreální“ symbol, symbol divokého kance, jim skutečně náležel. Co se týče rytířů, kteří měli za svůj symbol medvěda (neboli medvědici Atalanty), lze se domnívat, že část tradice, která jim byla určena více, obsahovala především prvky pocházející z atlantské tradice; a toto rozlišení může dokonce pomoci vysvětlit některé více či méně záhadné části pozdější historie tradic Západu.
∴
[1] Srv. René Guénon: Král světa. Malvern, Praha 2009, kap. X, zejména pasáže týkající se vztahů mezi hyperborejskou Tulou a atlantskou Tulou (Tula či Thule je jedním z nejstarších označení duchovních center); viz také Symboles fondamentaux atd.
[2] Na rozdíl od toho, co si zřejmě myslel Saint-Yves d’Alveydre, se toto jméno Varahi rozhodně nevztahuje na Evropu, která je „zemí Býka“, i když se jí tak nepochybně začalo říkat v době vzdálené od jejího vzniku.
[3] Viz Symboles fondamentaux etc., kap. VI a XII. Vayu Purana popisuje Varāhara (v avatáru kance) následovně: „Jeho mohutnost byla obrovská jako hora, jeho kly byly bílé, ostré a strašlivé, z očí mu šlehal oheň jako blesk a zářil jako slunce.“
[4] Stejný význam má původně i samotné latinské slovo coelum. V této souvislosti viz Král světa, kap. VII.
[5] Zdá se, že germánský kořen ur, který má význam prvotnosti, také souvisí se sanskrtským var.
[6] Je třeba připomenout, že toto souhvězdí mělo i mnoho dalších názvů, mimo jiné Váhy, ale zabývat se jimi by bylo nad rámec tohoto článku.
[7] V této souvislosti již bylo poukázáno na to, že Fabre d’Olivet a ti, kteří ho následovali, jako Saint-Yves d’Alveydre, zřejmě poněkud podivně zaměnili Parašu-Rámu a Rámu-Čandru, tedy šestý a sedmý avatar Višnua.
[8] Přetrvávání těchto „sedmi světel“ si všimneme v zednářské symbolice: přítomnost podobného počtu osob, které je zastupují, je nezbytná pro vytvoření „spravedlivé a dokonalé“ lóže, stejně jako pro platnost iniciačního přenosu. – Upozorněme také, že oněch sedm hvězd, které v začátku zmiňuje Apokalypsy (1,16 a 20), by podle některých výkladů měly být hvězdami Velké medvědice.
[9] V řečtině je vlk lukos a světlo luke; odtud dvojí význam epiteta Apollón Lycius.
[10] Podobný význam má přirozeně i přesun Vah do zvěrokruhu.
[11] Deipnosophistarum, IX, 13.
[12] Není třeba připomínat, že bílá barva je také symbolickou barvou duchovní autority, a je známo, že druidové nosili bílé roucho.
[13] V tomto ohledu existují i další zajímavé souvislosti, zejména mezi zlatými jablky, o nichž se mluví v legendě o Atalantě, a jablky v zahradě Hesperidek neboli „dcer Západu“, které byly také jako Plejády dcerami Atlasovými.
[14] Stejně tak je pravděpodobné, že název Keltové, stejně jako s ním totožný název Kaldejci, se původně nevztahoval na konkrétní národ, ale na církevní kastu vykonávající duchovní moc mezi různými národy.
[15] Brocéliande, dříve známý jako Brécheliant a Brécilien, je legendární začarovaný les, který měl ve středověké evropské představivosti pověst místa plného magie a mystérií. Armáda stromů oživená čaroději ve starovelšské básni Cad Goddeu, Bitva stromů, má být právě Kaledonský les. Srv. Thomas Green: Concepts of Arthur. Tempus, Stroud 2007, str. 64.
[16] Artuš je synem Uthera Pandragona, „náčelníka pěti“, tedy nejvyššího krále, který žije v pátém království, v Mide neboli „středu“, ležícím uprostřed čtyř podřízených království, jež odpovídají čtyřem světovým stranám (viz Král světa, kap. IX); a tato situace je srovnatelná se situací nebeského Draka, kdy se, obsahujícího Polárku, nacházel „uprostřed oblohy jako král na svém trůnu“, jak se vyjadřuje Sefer jecira.
[17] Pro staré Egypťany spojoval symbol sfingy v jednom ze svých významů tyto dva atributy podle jejich obvyklého vztahu. Lidskou hlavu lze považovat za představitele moudrosti a lví tělo za představitele síly; hlava je duchovní autorita, která řídí, a tělo je síla, která působí.
