Jsem v ráji

Charles Duits: Démonické vědomí

212 stran, Malvern, Praha, 2024, brožovaná
ISBN 978-80-7530-461-2

Charles Duits (1925-1991) byl francouzský spisovatel fantastiky. Narodil se v Neuilly jako syn nizozemského otce a francouzské matky. V roce 1940 emigroval do Spojených států.

Duits byl blízkým přítelem André Bretona a surrealistů. Psal poezii a experimentoval s peyotlem. Jeho dílo ovlivnily Tisíc a jedna noc a indická Rámájana. Od roku 1946 psal pro Da Costa Encyclopédique, kterou založil Robert Lebel s Isabelle a Patrickem Waldbergovými a mezi jejíž anonymní přispěvatele patřili přední surrealisté Georges Bataille a Jean Ferry.

Jako romanopisec snese Duits srovnání s Gustavem Flaubertem a s francouzskou spisovatelkou fantastické literatury Christiou Sylfovou. Její novela Kobor Tigan’t (1969) a pokračování Le Règne de Ta (1971) se odehrává před třiceti tisíci lety v době vlády Obrů, mýtické předatlantské rasy, která předcházela té naší a líčí svět Kobor Tigan’t obývaný rasou bisexuálních humanoidů T’los majících plazí vzezření, využívaných obry jako sexuální otroky. V románech se objevují také Elohimové podobní krystalům, poslové okultních mimozemských sil ze záhrobí, draci a řada dalších fantastických bytostí. Romány obsahují četné erotické scény i esoterické prvky, které v literárnějších světech J. R. R. Tolkiena nebo Roberta E. Howarda najdeme jen zřídka.

Duitsovy romány Ptah Hotep (1971) a Nefer (1978) společně tvoří hrdinskou fantasy odehrávající se na Zemi se dvěma měsíci, z nichž jeden se jmenuje Athenade a druhý Thana, konkrétně v době starověkého Egypta a Římské říše. Ptah Hotep je příběhem o vzestupu mladého prince do hodnosti druhého muže říše, vévody Chama. Nefer se odehrává o několik století později a vypráví o dobrodružstvích mladého egyptského kněze, který se zamiluje do posvátné prostitutky. Nadpřirozeno se v románech objevuje jen diskrétně a odráží Duitsův duchovní „jiný svět“. Erotické pasáže v nich obsažené jsou nedílně spjaty s jeho mysticismem.

Zemřel v Paříži a byl pochován vedle hrobu Marianne van Hirtum.

Péčí nakladatelství Malvern vyšly již dva svazky Charlese Duitse, Bbídáci (2022) a Země osvícení (2022), a v letošním roce k nim přibylo ještě Démonické vědomí v překladu Jakuba Hlaváčka.

Po proměňující zkušenosti s peyotlem, kterou popsal v knize V zemi osvícení, opouští Duits západní filosofii, která podle něj hledá pouze bezpečný přístav rozumu a mylně jej vydává za poznání, a studuje buddhismus a zen, ale hlavně objevuje dílo Henryho Corbina a perskou mystiku. Vášnivě také studuje dílo G. I. Gurdžijeva a na konci padesátých let XX. století se prostřednictvím svého přítele Jacquese Luseyrana setkává se svérázným spirituálním učitelem, léčitelem a spisovatelem Georgesem Saint-Bonnetem.

∴

Starořecký výraz δαίμων, daimón, latinsky daemon, znamená „rozdělovatel“ a vybízí k úvaze, nakolik má souvislost s rozlišováním a scientes bonum et malum. Hésiodos uváděl že daimóni vzešli z lidí Zlatého věku po jejich smrti z Diovy vůle. U Sókrata byl daimonion strážným božstvem, duchem či instinktem jedince. V římském náboženství byl daimón ztotožněn s geniem. Platón ve Faidónovi tvrdí, že každý člověk má svého daimóna, který jej provází podsvětím. Například bůh Arés představuje dokonalé a tvořivé napětí a energičnost, ale jak však emanuje do imanentního světa, tedy toho, co je obsaženo uvnitř, stává se daimónem a v tomto nedokonalém prostředí začíná nést rysy konfliktu a agresivity.

Duits přiznává, že když si znovu přečetl stránky, kde popisuje své zasvěcení, totiž v první kapitole knihy Země osvícení, zarazila ho především jejich nedostatečnost: „Míjí se s tím podstatným, co odlišuje ‚velký den‘ od všech ostatních dní.“ Chtěl s vědeckou přesností popsat „svět“ adepta, ale s lítostí vnímá, že jeho popisy se v ničem zvláštním neliší od těch, jaké by dokázal napsat kterýkoli pozorný milovník přírody. Tu a tam jistě hovořil o jevech, které jsou běžnému bdělému vědomí neznámé. Avšak „profánní“ čtenář by si mohl myslet, že jde o „literaturu“, že po způsobu básníků zalidňuje přírodu různými bytostmi a hlasy.

A tak postupně dospěje k něčemu, co nazývá „vnitřní svítání“, k rozdílu mezi zkušeností, na kterou se připravoval, a tou, kterou nakonec učinil. Ale pak sáhne k literárnímu příměru, který v myšlenkových pochodech čtenáře způsobí stejný zmatek v zaběhnutém řádu, jaký na šachovnici představuje tah en passant a on je jako obětovaný pěšec mimochodem vzat na úplně jinou úroveň bytí a k jinému vnímání rozdílů (str. 9n):

„Myslím na rozdíl, který – byť jsem si toho ještě nebyl vědom – ze mě nezvratně učinil cizince, Horlu.“[1]

Cítit se, zakoušet se, vnímat se jako – cizinec.[2] Nebo jako odcizený. Jako někdo v pusté zemi,[3] znamenající opouštění, stejně tak dobře by šlo použít i slovo oprošťování,[4] nebo jako někdo dutý.[5]

Horla je člověku koncept tak cizí, že jediné, co z ní vnímá, je její „usrkávání našeho bytí“, mateřského mléka naší nejbytostnější podstaty, z níž vposledku nezůstane vůbec nic, jen prázdná sklenice, prázdný obal.

Naprosté převzetí – nebo naprostá lhostejnost Musilova Ulricha, který

„sám o sobě ví pouze to, že má právě tak blízko i daleko ke všem svým vlastnostem a že jsou mu všechny, ať už se staly nebo nestaly jeho vlastnostmi, podivně lhostejné.“[6]

K pochopení Eliotovy proslulé teorie odosobnění je důležitá i slavná věta:

„Vývoj umělce je neustálé sebeobětování, neustálé popírání osobnosti.“

Duits popisuje své lingvistické potíže při sbližování svých pozic s těmi, jež zaujímali jeho přátelé (str. 11):

„Zjistil jsem, že moji přátelé dávají před mým svědectvím přednost soudu společnosti, tedy slovníku, významům, jež slovům připisuje policie, a to zvláště těm, která jsou nejvíce obtěžkaná významem, jako je zlo, dobro, nevinnost, vina. Zjistil jsem také, že je již nemůžu nazývat svými přáteli. A tak dále. Přišel jsem o celý jazyk.
Všechna slova bez výjimky jsou tím zasažená.
Na počátku jsem se obklopil bezpochyby výmluvným mlčením. Byl jsem v ráji a hájil jsem možnost nazývat toto vznešené místo jeho tradičním jménem. Avšak mým jazykem bylo jen zajíkání a gesta.“

Postupem času a dalších zkušeností jazyk postupně získával zpět, opět mohl komunikovat s ostatními – s adepty, kteří znají skutečný význam slov a vědí, že právě profánní lidé (oni „stoupenci dehonestujícího jazyka“) jsou zfetovaní a v méněcenném stavu, slepí a hluší, že to oni halucinují. Jazyk, pokud je sdílen, sjednocuje v Duchu, a to má na mysli Ježíš, když praví: „slepí vidí … hluší slyší“.[7] To jest ona rajská řeč, jíž se mluvilo až k pádu Věže. Pak už bylo jen zmatení jazyků.

Duitsův slovník je nesmlouvavý: „Společnost a její slovník mě rdousily.“ Rdoušení brání de(u)chu plynout. „Skutečný význam slov byl ten, který jsem jim dával já. Věděl jsem, co znamená, když řeknu ‚strom‘. Oni (ti profánní ‚vybraní lidé‘) nikoli.“ V jednom okamžiku se vám dokonce vybaví koncepce vlhkosti a zelenosti Hildegardy z Bingenu (str. 13):

„Dýchat, dívat se, chápat, chodit – pozorovat zázračné úponky zeleně – žít.“

„Kult prózy je úhelným kamenem západního myšlení. Postavit se jeho nadvládě – tedy si tuto nadvládu uvědomit – znamená začít onu „proměnu všech hodnot“, o níž snil Nietzsche, onu duchovní revoluci, jejíž počátek možná ohlásil surrealismus a jejímž heroldem byl bezesporu Breton.“ Prozření, jemuž je člověk vystaven od Pádu, nastává v okamžiku vyjití z temné jeskyně do plnosti slunečního světla, k němuž Duits vyvolává obraz „kentaura Maurice de Guérina, když překročil práh jeskyně, v níž strávil své dětství“.[8] Stařičký kentaur Makareos totiž vypráví učenci a králi Melampovi, který jej kvůli svému zasvěcení vyhledal na vrcholku hory, o svém dětství a mládí a o moudrosti, které se mu dostalo od Chairona, nejmoudřejšího a největšího z kentaurů.

Můžete rozprávět s kentaurem, nikoliv však se smrtelníkem, neb ten kentaura nepotká. Svět zjevený posvátnými rostlinami v každém smyslu „nesdělitelný“. Rajská řeč sjednocuje, lidská řeč rozděluje (daimón). „Svět zjevený pomocí těchto prostředků k probuzení je nepopsatelný, protože jeho zpodobení je a vždy bylo úlohou umění.“ Nezasvěcený pociťuje „vířivé nekonečno“, protože svět vnímaný „zrakem imaginace“ je světem, který člověk po pozření posvátných rostlin – po zasvěcení – vnímá zrakem tělesným. Ten svět, který tu pomalu vystupuje z mlhy racionálního nátěru, se nazývá Ná-kodžá-Abád. Zahlédneme ho i na dalších stránkách, kde mu anděl v podobě ženy říká: „Tohle je země, kde nemožné je možné.“

Na str. 28-37 se objevuje stať Věda a magie. Magie má jiné záměry, než které jí přisuzujeme, vyvozuje Duits. Dalším z jeho zdrojů jsou díla Henryho Corbina, která mu vnukla touhu proniknout do íránského „prostředkujícího světa“.

„Snažil jsem se do něj proniknout už předtím, než jsem je četl, ale ne vědomě a bez náležitého porozumění: někdy pod vlivem peyotlu, jindy (častěji) během meditačních praxí.“

Je obestřen tichem k nevydržení a přiblíží se „archanděl, který byl zámkem, horou z průhledného mramoru, zjevením bělosti“. Je pak přivítán Suhrawardím:

„Vítám shromáždění všech, kteří se zbláznili a opili touhou po království Světla, vášnivou láskou k majestátu světla světel a ve své extázi se připodobnili Sedmi nejpevnějším…“

V dalším se dostaví dívka, která jako by vypadla z oka éterické bytosti, o níž psal Sádek Hedájat[9] v povídce Slepá sova (str. 43):

„Vedle mě stála mladá divoká žena s orlími rysy. S jejími černými vlasy si pohrával vítr. I oči měla černé. Ale jejich čerň byla úplně jiná než představa, kterou toto slovo vyvolává. Vysílala paprsky, oslepovala. Byly to oči černého světla.“

Sol niger, Černé slunce, prozrazuje vstup do nové fáze. Rámují ji Blakeova slova: „Energy is eternal delight.“ Je to věčné přelévání. To, co vidím, je mnou a sám jsem to, co vidí někdo druhý. Pozorovatel se ptá té ženy:

„Existuješ?“ „Existuji skrze tebe,“ odpověděla, „stejně jako ty existuješ skrze mne.“ „Ale tvoje existence je nezávislá na mé?“ „Chceš objektivní důkaz, ale zapomínáš, že se nenacházíme ve světě objektů.“ „A jak tedy mluvíme?“ pokračoval jsem. „Není to jen zdání? Nekladu jen své myšlenky do tvých úst?“ Na to odpověděla těmito překvapivými slovy: „Odpovědi, které ti dávám, skutečně kladeš do mých úst ty. Ale kdo vložil do tvé mysli otázky, které mi kladeš? Odkud pocházejí? Pocházejí ode mne. Tak jsme jedno, a tak jsme dva.“

Tvrdit, že „okultní jevy“ neexistují jen proto, že je nevnímáme, znamená tvrdit, že hudebník nebo malíř neslyší nebo nevidí víc než člověk neobeznámený s uměním. Nás, kteří o magii nic nevíme, tedy nic neopravňuje k apriornímu posuzování mága. A toho čekají zkoušky. Vždycky na něho čeká nějaká zkouška:

„Zkouška tedy ještě neskončila. Dosud mi chyběla síla vystoupit výš. Měl jsem jedinou možnost: sestoupit, znovu sestoupit do propasti.“

De profundis clamavi.

Tam dole. Tam dole je inferiorní, sublunární svět. A ten „svět je plný významu, je skutečnější než skutečný, je pohádkově skutečný.“ Proto je možné, že kromě atomů v něm ožívají víly a bohové, Duits tvrdí, že „forma bohů je určena civilizací, která jim vztyčuje sochy, stejně jako tvar letadla určuje odpor vzduchu“.

Peyotl je pro něj spirituální lék, protože „peyotl potlačuje dualitu těla a ducha, vnitřního a vnějšího a tím také příčinu smutku, který…, smutku z toho, že pouze předstírám, že něco cítím, namísto abych to přímo cítil“.

Duits vnímá „důležitost, jakou na Západě připisujeme znakům, vysvětluje důležitost, jakou připisujeme víře. A jak ukazují dějiny filosofie, je to také důvod, proč Západ ve skutečnosti nikdy nevybředl ze solipsismu. Připouštíme, že ostatní lidé mají podobné vědomí jako my. Ale připouštíme to pouze proto, že s nimi můžeme mluvit, a také proto, že nesnášíme samotu“. Jenže „slova jsou zrádná“, komu tedy můžeme věřit? „Jaký znak je mezi nesčetnými jinými znaky znamením pravdy?“ Problém s komunikací zmizí, jakmile připustíme možnost přímé, neverbální komunikace. Amahl Farouk dokonce říká: „Jazyk je tělo.“

„Aniž by popíral důležitost slova, Východ vždy považoval přímou komunikaci za skutečnou, jak to ostatně ukazuje tradiční vztah mezi mistrem a žákem. Jistě, i mistr mluví. Ale to podstatné se předává mlčky. Je to výsledek něčeho, co bychom mohli nazvat duchovní symbiózou.“ (str. 91)

Sen je výživa a člověk je zalidněn sny a démony. Před sněním vystupujeme ze svého fyzického těla a oblékáme si to astrálně-éterické. Duits onen okamžik přechodu popisuje takto (str. 105n):

„Na rameno se mi položila mrákotná ruka: byl čas „jít“. Mé tělo – ne, ten zvláštní skafandr už jsem nemohl nazývat tělem. Bez hnutí jsem sledoval, jak klouže dopředu a noří se do bahna.“

Vynořuje se i asociace se seriálem Legion,[10] v němž se objevuje Oliver Bird, jeden ze zakladatelů Summerlandu a zmutovaný manžel Melanie. Stejně jako David Haller disponuje rozsáhlými psychickými schopnostmi warpovat realitu, díky nimž je schopen libovolně manipulovat s astrální rovinou a projevovat se a pohybovat předměty ve fyzickém světě na míle daleko od svého skutečného těla, takže v astrální rovině strávil posledních dvacet let. Oliverova těla se později zmocnil Amahl Farouk, který ho využil k tomu, aby v těle Amy Hallerové oživil Lennyho, a poté s jeho pomocí našel místo, kde se nachází jeho lidské tělo. Při tom hledání mu pomáhal i David a pojí se s touto domluvou prazvláštní rozmluva s Faroukem. K výstupům a sestupům z fyzického světa do astrálního a zase zpět Oliver používal skafandr.

Čas jako „přechod hrdinů“ – kmitání světla a stínů na projekčním plátně světa.

„Občas jsem byl svědkem zrození snu. Z myšlenek se před mýma očima stávaly obrazy. Člověk k sobě mluvil dál i ve snu. Ale mluvil tak, jako se v některých tradicích říká, že Bůh vyslovuje svět. Jeho slova vyvstávala před ním a „usínám“ se stalo cestou ztrácející se v tmách.“ (str. 109)

Stín světla a světlo stínu, „imaginární je stejně skutečné jako skutečnost. A je také pravda, že za skutečné považujeme to imaginární, jemuž slepě důvěřujeme“.

Pozoruhodný sen zmiňuje Duits od str. 116n., v němž cítil obavu o vlastní identitu a musel vyvinout neskutečné úsilí, aby se vymanil z vln, které jej zalévaly. Pokoj mu připadal spíše jako fotografie než něco skutečného, hlasy z propasti se vzdalovaly a praskání v uších zvolna ustávalo; pak mu ještě dvě hodiny trvalo, než ovládl svou závrať, zklidnil se a přišel k sobě.

Od str. 24 přemýšlí o duševní substanci, tj. z jaké látky je utkán sen? Zmínky o ní totiž najdeme v esoterní literatuře všech národů. Podle Balzaca nese a oživuje vůli. Hugo píše, že „sen, tento mrak, klade své hutné a průsvitné vrstvy na hvězdu ducha.“

„Říká se, že mágové v Tibetu pomocí soustředění vytvářejí andělské nebo démonické postavy, kterých se pak dokáží zbavit jen s největšími obtížemi. Tyto postavy jsou zdánlivě (?) živé. Ostatní lidé je mohou vidět, slyšet, a dokonce se jich i dotýkat. Tyto příběhy nám přijdou vybájené. Ale pokud máme s cvičením koncentrace sami zkušenost, pak už nám nepřijdou tak nedůvěryhodné. Používání duševní substance je pochopitelně nebezpečné a zneužitelné.“

Další kapitolu věnuje přízrakům (str. 130). Podle Gurdžijeva existují kombinace zvuků, které mají bez ohledu na posluchačův stav vždy stejný účinek, a mají tedy „vědeckou objektivitu“. Duits správně odkazuje na fakt, že „těchto koktavých stínů jsou plné půdy“. Půda je místo plné harampádí, odložených a zapomenutých věcí, zasutých do prachu a pološera, z nějž vystupuje jen ve chvílích, kdy přijde čas a jdeme spát.

Stranou 142 začínají glosy dotýkající se předešlých témat a kapitol, poznámky, které jako by se „nevešly“ do textu, celkem o počtu 63.

IV. sekce s názvem Zelený bůh ciguri jest prožitkem „zeleného štiplavého prášku“, kdy se „člověk bez uvozovek proměňuje v kosmickou silu, aniž by ztratil svou identitu“, vidí to, co vidí anděl, co vidí člověk, vidí svého zasvětitele, jak se usmívá a vydechne: „No doprdele!“

Antonin Artaud to popisuje jako „ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“, když absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování.[11]

Text zde nabývá velké míry pobavení a jisté rozvernosti připomínající trojdílné Ilumináty, jak je vysnil a ve zkouření uviděl Robert Shea a Robert Anton Wilson.[12]

„V běžném životě, který je neustále pronásledován a sužován obrazy ráje, slávy, „zásvětí“, jež od televizní revoluce tvoří onen zázračný prostor, v němž obíhají hvězdy, superstars, ministři, prezidenti, papežové, princezny, kosmonauti, boxeři, generálové, posvátná monstra – zásvětí, v němž pro nás není žádné místo, žádný úkol, žádná role, v němž nemáme žádný význam –, v tomto běžném životě se dokážeme stále méně bránit filosofické diktatuře napomádovaných Nobelových cen, jež nám neustále a „s nezvratnými důkazy“ připomínají, že jsme nuly, tři miliardy nul vytvořených z odpadu biosféry, a že naším účelem je navrátit se do tohoto odpadu, aby Náhoda mohla z našich zbytků vytvořit další budoucí nuly. Během rituálu ciguri Sudhana s pobavením zjistí, že umělé „zásvětí“ má stejnou strukturu jako to skutečné a že televizní ráj má svou „duchovní hierarchii“, hierarchii „osobností“, v níž Brežněv, Nixon a Mao zaujímají místo Serafů, Franco, Pompidou a papež místo Cherubů, Brandt, Chaban a Cie místo Panstev, Superstars místo Trůnů, Mocností a Vlád a Stars místo archandělů a andělů – což je ostatně zcela přirozené, za předpokladu, že peklo je karikaturou Nebes.“

Je třeba si přiznat, že filosofická odpověď neexistuje, nedává žádný smysl. Jako bychom se oklikou přiblížili k solipsismu, egodeismu, voluntarismu a ludibrionismu Ladislava Klímy. Svět vypadá jako nevinná hříčka absolutní vůle čili „zeleného štiplavého prášku“.

Tedy vzhůru do objetí zelenookého démona Ciguri!

∴

---

[1] Srv. Guy de Maupassant: Horla. Argo, Praha 2012.

[2] Srv. Albert Camus: Cizinec. Václav Petr, Praha 1947.

[3] Srv. Thomas S. Eliot: Pustá země, B. Stýblo, Praha 1947.

[4] Srv. Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019, podrobněji viz San: Činit znamení a měnit přírodu.

[5] Srv. T. S. Eliot v básni Dutí lidé, nebo Joseph Conrad: Srdce temnoty. Mladá fronta, Praha 1996, str. 122.

[6] Robert Musil: Muž bez vlastností, Odeon, Praha 1980, str. 139.

[7] Srv. Mt 11,5-7 nebo Lk 7,21-22.

[8] Maurice de Guérin: Kentaur a Bakchantka. Člun, Praha 1913.

[9] Sádek Hedájat: Tři kapky krve. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964.

[10] Legion. Režie: Noah Hawley, Michael Uppendahl, Larysa Kondracki, Tim Mielants ad. USA 2017-2019.

[11] Srv. Antonin Artaud: Cestou k Ciguri. Dybbuk, Praha 2021.

[12] Robert Shea, Robert Anton Wilson: Illuminatus I-III. Maťa, Praha 1999, 2000, 2003.