Novodobý pražský Faust
Přesně v 9:40 začalo dne 29. dubna 1947 před Městským lidovým soudem v Praze na Karlově náměstí přelíčení s trojnásobným doktorem Jiřím Arvédem Smíchovským, který byl podle tehdejšího retribučního zákona souzen za zločiny proti státu, jichž se dopustil jako spolupracovník nacistické bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst), která byla vedle gestapa nejobávanějším nástrojem nacistického panství v protektorátě.
Byl to jeden z posledních procesů proti zrádcům a kolaborantům, neboť Smíchovský mnoho věděl a byl používán jako přímý svědek proti řadě obžalovaných, kteří měli být popraveni. Šlo zejména o některé vysoké důstojníky bývalé čs. armády, kterým měly být přisouzeny těžké zločiny proti národu, aby byl diskreditován český vojenský odboj, který přinesl nejvíce obětí.
Byla to tichá a rafinovaná příprava mýtu o hegemonii komunistického protinacistického odboje. Tak Smíchovský, mimo jiné, usvědčil generála Bláhu jako „agenta“ Sicherheitsdienstu. Později se svým spoluvězňům chlubil, že přivedl na šibenici čtyřicet osm nevinných osob.
Do soudní síně vstoupil malý, pohublý, ale sebevědomý muž s mohutnou černou kšticí a silným knírem. Odmítl obhájce, protože, jak prohlásil, jako doktor práv se bude nejlépe hájit sám. Pražská veřejnost s napětím očekávala průběh procesu a nepochybovalo se o tom, že skončí pro obžalovaného rozsudkem smrti, neboť byla proti němu rozpoutána mocná tisková kampaň, v níž byl Smíchovský nazýván „malostranská vrah“ a „ďáblův přítel“.
Zvláštní na celém tomto procesu bylo, že jeho protagonista byl několikrát vězněm gestapa a ve dnech pražské revoluce byl mezi těmi, kdo byli osvobozeni z nacistického vězení na Pankráci. Unikl však tehdy jen o vlásek smrti, nebo byl kýmsi zanedlouho rozpoznán a spolu s dalšími zrádci odveden k „židovským pecím“, kde se tehdy provizorně popravovalo – řada budoucích „odbojářů“ si zde tehdy zajišťovala svou budoucí kariéru a nezřídka se zde zbavovala i nepohodlných svědků. Ale v posledním okamžiku, kdy už Smíchovský stál na okraji hromadného hrobu, ho kdosi odvedl stranou a umožnil mu útěk. A tak byl zatčen až o řadu dní později, ve svém bytě v historickém domě „U zlaté lodi“ na Malé Straně.
Proces se vyvíjel velmi dramaticky, svědčil v něm i šéf pražského Sicherheitsdienstu Walter Jacobi, obludný svým životem i zjevem, byly zde čteny ohořelé dokumenty z archívu gestapa, kde se uvádělo, že Smíchovský je považován za „tajného jezuitu“, ale i svobodného zednáře vysokého stupně, ale i za vynikajícího znalce okultismu, který může být Říši užitečný. Řady obvinění byl Smíchovský zproštěn, ale svou spolupráci se Sicherheitsdienstem přiznal a vysvětlil: již v prvních dnech okupace byl pozván agenty nacistické tajné služby do hotelu Esplanade – ten se v našem vyprávění objeví ještě jednou – a byl mu, tak říkajíc, položen nůž na krk; agenti mu sdělili, že ví, že Smíchovský jako rakouský důstojník zběhl za první světové války z rakousko-uherské armády a stal se čs. italským legionářem a později, když v Itálii studoval teologii, i agentem italské tajné služby a že to všechno stačí k tomu, aby byl okamžitě zatčen, ale že ví o jeho schopnostech a že vše bude zapomenuto, vstoupí-li do jejich služeb.
Smíchovský tuto nabídku přijal a stal se, mimo jiné, jakýmsi expertem ve službách Sicherheitsdienstu. Nejprve si ho prověřovali tím, že zpracovával hlášení „agentů chodců“, kteří se pohybovali mezi obyvatelstvem a podávali zprávy zvláštním služebnám SD, rozmístěným po Praze. Po nějaké době byl převeden do pražské univerzitní knihovny, kde mu byla přidělena zvláštní pracovna a uloženy úkoly, aby zpracovával, aby zpracovával problematiku české mafie z první světové války, českého svobodného zednářství a mimo dalších, také českého okultního hnutí a jeho čelných představitelů. Tak vznikla později pověst o tom, že je odpovědný za smrt předních českých okultistů, zejména dr. O. Eliáše a dr. J. Kefera, kteří zahynuli v koncentračních táborech, a dokonce i P. Kohouta-Lasenica, který zemřel za okupace, ale přirozenou smrtí. Jacobi však před soudem prohlásil, že Smíchovského expertizy byly příliš abstraktní a prakticky nepoužitelné. České okultisty však Smíchovský spíše chránil a F. Kabelákovi umožňoval v univerzitní knihovně studium nedostupné a vzácné literatury. Mimochodem, gestapák pověřený dozorem nad českými okultisty byl jmenovcem největšího dosavadního historika okultismu, Kiesewettera!
Smíchovskému hrozil trest smrti proto, že mnoho věděl, ale také tato skutečnost mu paradoxně zachránila život. Sdělil svému vyšetřovateli, že vlastní materiály svědčící proti prezidentovi E. Benešovi, a že je ochoten vydat je za cenu svého života. Jeho nabídka byla přijata a Smíchovský se v doprovodu tří policistů vypravil do svého bydliště, aby dokumenty sám, jak si vyhradil, vyzvedl. Neodpustil si při tom pěknou „švejkárnu“: vrátil se do své „cely“ v hotelu Esplanade (!) s doklady a přivedl tři namol opilé policisty. V průběhu vyšetřování byl totiž Smíchovský „vězněn“ převážně ve zmíněném hotelu jako osobní vězeň dr. Štěpána Plačka,[1] jednoho z pozdějších tvůrců StB, který se později stal jednou z prvních obětí komunistických čistek ve vlastních řadách. Plačka, který byl židovského původu, Smíchovský spolu s řadou dalších lidí židovského původu vyreklamoval pro práce v archívu židovského muzea, a tak jim zachránil život.
Rozsudek v kauze Smíchovský posléze padl a zněl na doživotní žalář. Jako vězeň skončil posléze na Mírově, kde měl prominentní celu a různé úlevy, neboť byl zapojen do budování StB, byl konzultován agenty KGB a jak se říká, byl všestranně „vytěžován“, neboť, jak je nutno znovu opakovat, věděl velmi mnoho. Z jeho dopisů z vězení, které se zachovaly, vyplývá, že mu bylo slibováno, že bude, jako německý státní občan – za okupace se přihlásil k německé národnosti a psal se ‚Smichowski‘ – vysídlen do NDR. Avšak hvězda dr. Plačka pohasla a Smíchovský byl ve vězení zavražděn. Po válce si pražští okultisté vyprávěli o Smíchovském celé legendy, které měly jisté racionální jádro. Tvrdilo se o něm, že si ho odnesl ďábel, ale fakta, jak sdělili spoluvězňové, byla následující. Jistý dominikánský mnich, který s ním po určitou dobu sdílel společnou celu, líčil, jak Smíchovský vyvolával podle jakéhosi starořeckého textu ďábla.
Dne 22. ledna 1951 dopoledne jej jeden z dozorců udeřil jakýmsi předmětem do týlu. Smíchovský se zhroutil a byl dopraven na vězeňskou ošetřovnu, kde asi v osmnáct hodin téhož dne zemřel. Umíral těžce postupným dušením a zoufale přitom křičel – bál se smrti, strašně se bál smrti, neboř věřil, že se vrátí ke svým zálibám a knihám (jeho obrovská knihovna však byla potom, co byl odsouzen, zabavena, ale stačil z ní zachránit ještě řadu cenných knih). Zůstalo po něm zčernalé tělo a pověst, že si ho odnesl ďábel, jemuž téměř celý život sloužil. Jeho spoluvězňové ho nenáviděli a pokusili se jej sami několikrát připravit o život. Byl znám jako donašeč a jednoho nově přibyvšího vězně šokoval při seznamování tím, že mu řekl: „Znám vás i váš případ, pracoval jsem na něm“ – byl to již vězeň komunistické pseudojustice.
Byl pochován na místním vězeňském hřbitově a na jeho hrob zasadila později jeho sestra túji, avšak hřbitov byl později přeměněn v park. Honosná hrobka rodiny Smíchovských, vlastně kaple, kde byly slouženy zádušní mše, tvořící jednu z dominant v řadě hrobek na olšanském hřbitově v sobě nese jen jeho jméno. Jméno novodobého pražského Fausta. Od svého historického předchůdce se lišil jen tím, že netoužil po Heleně a neměl svou Markétku, ale vše obětoval nenasytnému poznávání. Posedlý komplexem faustovského archetypu musel nutně překročit hranice konvenčního poznávání. Proto se stal hermetikem a kabalistou a posléze teurgem – jak dokládá F. Kabelák ve svém Kabalistickém zasvěcení (str. 90) – avšak nepřekročil svůj Stín, a proto v něm nakonec zvítězil ďábel. Hermetikové ví, že od serafického k satanickému je jen malý krůček a velký Elifas Lévi hovoří o „sanhedrinu sabatu“ jako symposiu ďábelského učení. Jen málokdo propadl svému faustovskému komplexu tak bytostně a destruktivně jako trojnásobný doktor Jiří Arvéd Smíchovský. Proto v jeho hrudi, jak praví Goethe, „přebývalo dvé duší“ v trvalém a těžkém zápase.
To vystihl i jeho šéf, nacista, nacista W. Jacobi, který Smíchovského charakterizoval mimo jiné takto:
„Jeho bytost kolísala mezi vyslovenou dobromyslností a chladností srdce…“
Ve veliké místnosti, kde byla Smíchovského knihovna, a kde se scházel se svými přáteli, pražskými hermetiky, a kde celé noci rozprávěl o teurgii a kabale s F. Kabelákem, jedním z největších znalců magie, a kde patrně konal i své „pokusy“, se až do doby, kdy tuto místnost převzala jistá pražská instituce, zachovala zvláštní dřevěná barevná soška ďábla. Podle sdělení jeho sestry si ji Smíchovský přivezl odněkud z Blízkého Východu a byl to „prokletý předmět“, který mu prý přinesl neštěstí. Jisté je, že když drsní stěhováci odnášeli Smíchovského knihy po jeho odsouzení, odmítli ji vzít s sebou – tak hrůzným dojmem působila, to mohu osobně potvrdit. Posléze si sošku odnesl jistý člověk, který několik dnů potom utrpěl těžké zranění.
Smíchovský se narodil dne 2. května 1898 v Praze v Jilské ulici bohatým rodičům, kteří byli majiteli velké dílny na tiskařské nářadí, a kteří se brzy nato usadili v krásném renesančním domě „U Zlaté lodi“ na Malé Straně (dnes Letenská ulice č. 1). Chlapec měl dvě mladší sestry, z nichž jedna ještě jako dítě zemřela. Rodina Smíchovských patřila k malostranské honoraci a její styky s vysokým katolickým klérem vedly k tomu, že byla několikrát přijata papežem, s nímž Smíchovský už jako chlapec při jedné takové příležitostí mluvil italsky. Byl velmi nadaným žákem, nejprve na obecné škole sv. Jiljí na Uhelném trhu, později na německém gymnasiu v Křemencové ulici. Byl pokřtěn jako Jiří, ale rodiče mu říkali Arvéd a toto jméno se pak objevovalo i v úředních listinách, např. imatrikulačním listě pražské německé university, kde Arvéd Smíchovský získal roku 1921 doktorát práv. Studium musel přerušit, když narukoval do první světové války jako důstojník zpravodajské služby. Při nejbližší příležitosti však zběhl a než se vydal do rukou italské armády, skrýval se nějakou dobu v klášteře v Pise.
Po válce se pak do Prahy vrátil jako příslušník čs. italských legií a dostudoval zde práva. Krátkou dobu působil jako právní koncipient, a pak se znovu vydal na studia. Nejprve studoval v Římě na institutu Collegium Germanicum teologii a získal doktorát teologie, a pak ve francouzském Toulouse, kde získal doktorát filosofie. Během svých studií v Římě vstoupil do služeb italské tajné policie. Smíchovští, jak již bylo poznamenáno, byli patricijská rodina, která měla mnoho významných přátel, patřil mezi ně malíř Max Švabinský, ale i generál Radola Gajda a opat strahovského kláštera Zavoral a další. Otec Rudolf Smíchovský byl rytířem řádu Božího hrobu a čestným občanem města Trévi u Říma a byl významným sběratelem starožitností a uměleckých děl. V jedné velké místnosti domu „U Zlaté lodi“ s krásným renesančním stropem byly uloženy cenné sbírky obrazů, porcelánu, čínských váz, renesančních skříní…
Encyklopedicky založená knihovna Arvéda Smíchovského čítala několik desítek tisíc svazků a nechyběly v ní ani vzácné prvotisky spisů o magii, alchymii, kabale, ale také o historických a politických vědách, spisy teologické, filosofické a další. Již jako gymnasista byl Arvéd vzděláván v hebrejštině, o což sám požádal, aby mohl studovat kabalu z originálních pramenů. Když se vrátil roku 1929 definitivně do Prahy, byl Arvéd Smíchovský držitelem tří doktorských diplomů – práv, teologie a filosofie a byl vynikajícím znalcem světové literatury, pražského baroka, náboženských sekt, ale i kabaly, hermetismu…; v Římě působil krátce jako soukromý docent srovnávacích náboženských věd. V jednom z dopisů, které psal svým rodičům z Říma – oslovoval je vždy „Clarissimi“ – žádá, aby mu poslali Zeyerův román Jan Maria Plojhar, protože je psán „překrásnou češtinou“.
V jednom z těchto dopisů je však také osudná poznámka: „Vím, že mi není pomoci“, která se týká jeho homosexuality. Píše, že do úmoru studuje a že prožívá stavy vyčerpanosti a deprese. Téměř všechny peníze utrácí za knihy, stejně jako později v Toulouse, které po celých bednách přicházejí do Prahy.
Když se konečně do Prahy vrátil nadobro, stává se koncipientem u dr. J. Branžovskéko, který byl pravou rukou generála Radoly Gajdy, předáka české Národní obce fašistické. Smíchovský, který se v Itálii stal jezuitou a ve Francii svobodným zednářem, se nyní stává sekretářem vůdce českých fašistů! Později dokonce v čele fašistické bojůvky vede útok na vinohradskou synagogu, ale, jak se praví v policejní zprávě, spíše proto, aby se zde „zmocnil vzácných knih“, které tam byly uloženy. Knihy provázejí Smíchovského celý život a jsou mu zřejmě největší životní hodnotou. Jeho přítel malíř Wowk ho kreslí jako zvláštního živočicha pohlcujícího knihy. Ale Smíchovský má v sobě i jakési villonovské rysy, zúčastňuje se intenzivně také politického života, má prý legitimace téměř všech politických stran, ale na jejich schůzích rozbíjí jejich vedení a se smíchem odchází.
Ke generálu Gajdovi ho poutá zvláštní přátelství, a když ho Sicherheitsdienst pověří, aby generála sledoval, neboť nacisté mu nedůvěřují, přijde za ním a řekne mu to, a když je generál jako fašista po válce souzen, je to snad jediný případ, kdy Smíchovský odmítne vypovídat.
Na přelomu dvacátých a třicátých let se Smíchovský vrhne do společenského života, flámuje se skupinou svých přátel, má homosexuální aféry, dělá dluhy, jeho stanovištěm se stává malá vinárna „U Petříků“ v domě „u Medvídků“ na Perštýně. Jen krátkou dobu působí jako asistent archeologického ústavu německé pražské university. Později překládá pro Weinfurterovu Psyché verše Omara Chajjáma a přednáší ve společnosti čs. hermetiků, Universalii o slovanské mystice a díle Josepha de Maistre, francouzského katolického fundamentalisty z 19. století a o „lóžovém okultismu“. Jeho homosexuální partner Pravoslav Lexa, okultista a činovník Národní obce fašistické, který ho později nenáviděl, o Smíchovském po válce napsal:
„Vše jej zajímalo a jsa obdařen fenomenální pamětí, nikdy nezapomněl, co slyšel, četl a se naučil. Ovládal češtinu, němčinu, franštinu, italštinu, polštinu, latinu, řečtinu a hebrejštinu. Byl doma v literatuře všech věků a národů, ve filosofii, v politických naukách, náboženských vědách, v medicíně i ve vědách přírodních, v gastronomii, historii i právech. Byl znám neomylnými citáty, a každý se od něho dověděl, co věděti potřeboval. Říkalo se mu ‚chodící lexikon‘… Vyzkoušel předpisy na zaklínání ďábla se stejnou zvědavostí jako recepty kuchařské (byl znamenitým kuchařem).“
Za války se Smíchovský stýkal zejména s Františkem Kabelákem, který ho, podle osobního sdělení, pokládal za jednoho z největších znalců kabaly a magie, a se spisovatelem a fašistou Felixem Achillem de la Cámarou,[2] který bydlel nedaleko v Míšeňské ulici na Kampě.
Navštěvoval ho však i záhadný bělogvardějský emigrant, carský kapitán Muchin.[3] S ním a s de la Cámarou provedl Smíchovský patrně určité magické operace, které se mu staly osudné.
V revolučních květnových dnech kapitán Muchin kdesi zmizel, stejně jako hrabě de la Cámara, který byl revolučními gardisty ze svého bytu odveden a někde patrně usmrcen.
Za okupace se Smíchovský oženil s ruskou emigrantkou Naděždou Ragosinovou, dcerou universitního profesora Jastrebova, který byl přítelem T. G. Masaryka. Doktorka filosofie byla zaměstnankyní pražské universitní knihovny a externí spolupracovnicí pražské ruské university. Napsala pozoruhodný spis o vývoji humanistických ideálů v Masarykově filosofii.
Po válce byla deportována, ale ozvala se po létech NDR. Manželství to bylo velmi nešťastné a brzy zcela ztroskotalo, manželé spolu nežili, ale Smíchovského sestře Blance Č. se Ragozinová svěřila se svým obdivem ke Smíchovského intelektu. Ten nebyl jen velkou zásobárnou poznatků, ale dynamizován faustovským komplexem se stával nezkrotnou silou, která Smíchovského zaháněla až do středu magických kruhů.
Smíchovský kromě výše zmíněných překladů několika básní súfistického mystika po sobě nezanechal žádné písemné dílo. Celý jeho gigantický duchovní potenciál se vyčerpával a současně mohutněl dalším a dalším poznáváním. V určitém okamžiku, jak již bylo naznačeno, muselo toto poznávání nutně překročit hranice konvenčních zdrojů a proniknout do krajiny magie, naplněné záhadným a lákavým šerosvitem.
V duchovním zápase Arvéda Smíchovského musel přijít den, kdy poprvé narýsoval magický kruh, aby nahlédl za zdi, jimiž byla jeho neukojitelná touha po poznání bolestné omezována. Ale pak se objevilo i cosi osudového, a Smíchovský učinil onen osudný krok od serafického k satanickému a jeho duchovní život ovládl ďábel. Ten se pak natrvalo usadil v jeho knihovně, která mu byla současně magickou oratoří, a v níž byl jeho ďábel zastoupen i onou podivuhodně děsivou soškou, jejíž škleb naháněl hrůzu všem, kdo pohlédli do její tváře.
Arvéd. Režie: Vojtěch Mašek, ČR 2022. Foto: Maxim Stano.
V tom starém renesančním domě, který byl postaven na bývalém pohřebišti, jak o tom svědčily nálezy lidských kostí učiněné při jeho rekonstrukci, se zjevoval přízrak jakéhosi muže; v tom domě přebývalo cosi až příliš skutečně ďábelského. Kdo podlehne jeho kovově vyzývavému hlasu a imperativnímu pohledu rudých očí svítících ze tmy, musí sestoupit až na dno svého vlastního bytí, kde ona „tančící hvězda“ je jen bludným obrazem hvězdy na nebesích.
Prostředí Smíchovského knihovny zůstalo jako součást bytu jeho sestry Blanky Č. zachována ještě déle než dvacet let po jeho smrti a bylo mi dovoleno, abych je několik let navštěvoval a trávil tam sám celé hodiny. Byla to místnost plná prázdných masivních dřevěných regálů na knihy, označených kovovými štítky s nápisy vědních odvětví: hermetica, philosophica, historica, judaica…
V zadní části bylo uchováno ještě několik set knih, které Smíchovský před svým zatčením ukryl, a které sem byly po létech znovu přeneseny, a haldy časopisů všeho druhu. Na jednom z prázdných regálů visela ona dřevěná a barevná figura ďábla s jednou, do výše vztyčenou paží – takto asi šedesát centimetrů vysoká – a pokrčenou rukou, za níž byla zavěšena. Regály byly podél stěn a kolmo na sebe, takže knihovna tvořila hotové bludiště. Uprostřed velké místnosti byl volný prostor s malým stolem a zvláštní lenoškou, která umožňovala, aby vedle sebe seděly dvě osoby tváří v tvář.
Na jednom z regálů byl velký kufr, který chtěl Smíchovský použít při svém útěku před koncem války, kdy však byl zatčen gestapem a uvězněn na Pankráci. Bylo to tehdy již potřetí: poprvé byl gestapem uvězněn již v srpnu 1941 a držen ve vazbě až do konce Vánoc téhož roku, podruhé byl uvězněn od září 1944 do konce dubna 1945, a posléze byl znovu zatčen 1. května 1945.
Poprvé byl vězněn i v Berlíně, kde se proti němu připravoval velký proces: byl tehdy obviněn z utajování udání, která měl zpracovávat, z nepřípustných intervencí, z úřední nedbalosti, a z homosexuality (tu nacisté trestali velmi přísně). Smíchovský jako pracovník vyhodnocující udání „meldrů“, již zmíněných pouličních agentů, hlášení některých nebezpečných udavačů, mezi něž patřil bývalý komunista Voříšek a nebezpeční provokatéři Padior a Pavlík, ve svých „svodkách“ diskreditoval, nebo zcela likvidoval. Nacisté ho však potřebovali. Měl např. vypracovat dobrozdání označené jako „Geheime Reichssache“ (Tajná říšská věc), které vyžadovalo posouzení možnosti válečného využití určitých okultních jevů. Vyznamenal se tím, že, podle zadaného úkolu, našel jistou vzácnou knihu, která existovala jen ve třech exemplářích – našel ji v Praze. Nakonec se nacisté jeho služeb zřekli a na konci války pracoval již jen jako úředník cenové kontroly Zemského úřadu v Praze, ale pro podezření ze zneužití úřední pravomoci byl stíhán německou kriminální policií. Zůstal však zaměstnancem Sicherheitsdienstu, i když bez úkolů.
Po válce ho převzal dr. Štěpán Plaček, exponent komunistické, nejprve stranické, a později státní bezpečnosti, a s jeho osudem, jak už víme, se naplnil i osud Smíchovského. Ze služeb nacistů přestoupil do služeb komunistů, podílel se na přípravě procesů, budování StB, byl ochoten učinit vše, aby se dostal na svobodu. Jeho dopisy matce, a později sestře, z Mírova svědčí o tom, že velmi lpěl na svém životě a na své naději. Ale pak kdosi zařídil, aby tento prominentní vězeň z VI. oddělení, z cely č. 3, zmlknul navždy. Spoluvězni přijali jeho smrt s velkým ulehčením, neboť i ti si přáli, aby byl nebezpečný „bonzák“ umlčen.
Arvéd Smíchovský byl nejvzdělanější český hermetik a kabalista, neklidný duch s osudovými stigmaty, teurg, který se stal satanistou. Dosáhnuv vrcholu vzdělanosti, jakého může člověk vůbec dosáhnout, byl posléze sražen až na dno své propastnosti, neboť bloudění po vrcholech často přivádí k okraji propastí. A tak se i v osudech této tragické osobnosti naplnila slova sebeobžaloby Goethova Fausta:
„Kdybych, prost magie, moh světem jíti,
kouzelných hesel zcela zapomníti,
před tebou, přírodo, jak muž bych stál
a s pýchou bych se lidským tvorem zval.
Já se jím zval, než v temna tajuplná
jsem zabřed, sobě sám i světu klna…
Tak žijem, mlhou pověr zmateni:
jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení;
a zlekán, každý z nás je sám a sám…“
Arvédova knihovna, ani tajuplná sklepení domu „U Zlaté lodi“ už nevydají žádné svědectví o zběsilé touze pražského Fausta našeho století, který posléze hledal pravdu života ve světě přízraků. Opět s Goethovým Faustem lze o něm říci:
„Běsů se člověk snadno nezhostí,
pout přísných duchů nelze zpřetrhati.“
A také jako Goethův Faust, „nejvyšší svou chvíli“ prožil ve vězení. Arvédovo stejně jako Faustovo magické alter ego bylo komplexem tvořivých sil hlubokého nevědomí a z jejich sil byl stvořen i jejich fantomický Mefisto, onen zrádný dvojník ženoucí oba k prahu pohlcujícího astrálu, kam vstoupit se znamením moci je dovoleno jen velkým duchům a nikoli jen vynikajícím vzdělancům Avšak zdá se, že Arvéd patřil už k posledním Faustům lidstva v té klasické podobě, jak ji vytvořilo ono bolestné hledání pravdy či smyslu života spojené s magií. Neboť člověk současnosti uzavírá ďábelský pakt už nikoli se svým magickým alter egem, ale s oním duchem, který filosof L. Klages nazval „nepřítelem života“, a tak netáhne k prahu zkázy jen sebe sama, ale celé lidstvo, které se blíží ke své apokalypse.
Malostranský dům „U Zlaté lodi“ už ztratil své kouzlo, neboť zde už není nic, co by tu připomínalo „ďábelského doktora“, ani jeho laskavou sestru, paní Blanku Č., která zde žila sedmdesát let a jíž především vděčím za to, že jsem mohl nahlédnout do života muže tak rozporuplné osobnosti a tragických životních osudů.
∴
(Článek uveřejněný v Revue HORUS, Solstitium Hiemis 1993, str. 55-69, je přepracovanou a zkrácenou kapitolou z autorovy knihy Novodobý český hermetismus, která vyšla v roce 1995 v Praze.)
© Revue Horus, 1993
© okultura, MMXXII
[1] Srv. např. Jan Kalous: Štěpán Plaček – Archiv bezpečnostních složek. Sborník Archivu Ministerstva vnitra 4/2006. Praha: Odbor archivní a spisové služby MV ČR, 2006, str. 107-148. Viz https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik4-2006/kap05.pdf.
[2] Hrabě Felix Achille de la Cámara (1897-1945) byl český spisovatel, publicista, scenárista, překladatel, podnikatel v oblasti divadla a nacistický kolaborant. Stejně jako přítel Harry Jelínek byl už ve 30. letech ve službách nacistů. Jako tajný příslušník nacistických jednotek SA řídil ve druhé polovině 30. let propagandu frankistického Španělska v Československu. Stal se říšským státním příslušníkem, od roku 1934 byl členem SA. Byl činný jako censor českých filmů v úřadu říšského protektora. V roce 1944 byl jedním ze zakladatelů České ligy proti bolševismu. Za svého života vytvořil značné množství povídek, románů, dramat, dětské četby, rozhlasových prací a filmových námětů, pohybujících se často v rovině patosu a exaltace a čerpajících z atraktivních námětů (magie, okultismus, démonologie, konspirační teorie, egyptská mystéria). Srv. Veronika Karšulínová: Aktér na pomezí divadelního, filmového a literárního průmyslu: Felix Achille de la Cámara (historická biografie). Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav filmu a audiovizuální kultury, Brno 2018.
[3] Důležitou postavou v Cámarově životě byl carský kapitán N. A. Muchin, který žil od roku 1922 v Československé republice. V červnu roku 1936 se kapitán Muchin stěhuje z Vinohrad na Malou Stranu, do Říční ulice č. 539 do bytu paní Křížové. Tím se dostává i polohově do silného vlivového pole malostranských Faustů, J. A. Smíchovského a de la Cámary. Ve stejné době přichází z Vídně do Prahy rakouský Čech František Kabelák (1902–1969), nejvýraznější postava českého hermetismu, mimořádný znalec kabaly, zvědné a ceremoniální magie a alchymie. Okamžitě se zapojuje do činnosti Universalie. S Muchinem se setkává zřejmě již roku 1936 v univerzitní knihovně, kde oba intenzívně studují hermetickou literaturu a Klementinum je pro ně druhým domovem. Velkou pomocnicí, rádkyní a přítelkyní je jim „femme fatale“ PhDr. Naděžda Nikolajevna Ragozinová-Jastrebová, odborná pracovnice Univerzitní knihovny, před tím knihovny Ruské univerzity v Praze. Její otec univ. prof. Nikolaj Vladimírovič Jastrebov patřil k širšímu okruhu přátel prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Naděžda Nikolajevna věnovala prezidentovi svou zdařilou monografii o jeho humanitní filosofii. Byla to právě ona, která osudově propojila N. A. Muchina a Kabeláka se svým pozdějším manželem dr. Jiřím Arvédem Smíchovským.
