(Vendeta, Praha 2024)
James Lovegrove: Sherlock Holmes a Ďáblův prach
256 stran, Vendeta, Praha 2024, vydání první, vázané
ISBN 978-80-277-2378-2
Apokryfní holmesiáda má u nás už zavedenou tradici započatou nakladatelstvím Jota (mj. John H. Watson: Sherlock Holmes a Ohnivý démon, 1998; Larry Millett: Sherlock Holmes a vraždy v ledovém paláci, 2000; Nicholas Meyer: Prokletí Sherlocka Holmese, 2000; Donald Michael Thomas: Utajené případy Sherlocka Holmese, 2001; Robert Lee Hall: Sherlock Holmes odchází, 2001; June Valerie Thomson: Tajné dokumenty Sherlocka Holmese, 2001; Donald Michael Thomas: Sherlock Holmes a mlčení Spravedlnosti, 2002; Alan Vanneman: Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry, 2002; Mark Frost: Seznam sedmi, 2003; Barrie Roberts: Smrt bankéře Crosbyho, 2003; Martin H. Greenberg: Je to vražda, milý Watsone!, 2003; Martin P. Edwards: Sherlock Holmes na cestách, 2004; Barrie Roberts: Sklizeň smrti, 2004; Wacław Gołembowicz: Chemické případy Sherlocka Holmese, 2005; Barrie Roberts: Zákon Devítky, 2005; Bob Garcia: Závěť Sherlocka Holmese, 2006; William Stuart Baring-Gould: Sherlock Holmes z Baker Street, 2006; David Stuart Davies: Dvojí hra na Baker Street, 2006; Carole Buggé: Sherlock Holmes a bezhlavý mnich, 2006; Martin H. Greenberg: Duchové na Baker Street, 2007; Michael Reaves: Stíny nad Baker Street, 2007; Petr Macek: Golemův stín, 2007; Martin H. Greenberg: Vraždy na Baker Street, 2007; Martin H. Greenberg: Nová dobrodružství Sherlocka Holmese, 2008), a posléze rozšířenou ať už ojedinělými výpady (mj. Anthony Horowitz: Dům hedvábí, Argo 2012; Dan Simmons: Páté srdce, Mystery Press 2016), nebo soustředěnou ediční řadou nakladatelství Vendeta, např. Mark A. Latham: Sherlock Holmes a Rudá věž (2020), Guy Adams: Sherlock Holmes a Boží dech (2021), George Mann: Sherlock Holmes a Ztracená závěť (2022), Mark A. Latham: Sherlock Holmes a Krvavá zrada (2022), Cavan Scott: Sherlock Holmes a Pláč nevinných (2023).
James M. H. Lovegrove (*1965) je britský spisovatel spekulativní literatury. Studoval na Radley College v hrabství Oxfordshire a v roce 1979 se stal jedním z aktérů televizního seriálu BBC Public School. Navazující pořad byl odvysílán 27. října 2013 a Lovegrove v něm hovořil o svých zážitcích z docházky do této školy a o veřejném školství obecně. Později studoval anglickou literaturu na St Catherine’s College v Oxfordu.
Jeho prvotinou byl román The Hope vydaný nakladatelstvím Macmillan v roce 1990. V roce 1998 byl za román Days nominován na Cenu Arthura C. Clarka a v roce 2004 za román Untied Kingdom na John W. Campbell Memorial Award.
Jeho nedávná série Pantheon je souborem samostatných dobrodružných románů z oblasti military sci-fi, v nichž vystupují bohové starověkých mytologií. Dosud jich vyšlo sedm, v roce 2013 vydal Lovegrove omnibus shrnující tři novely Pantheonu pod názvem The Age of Godpunk.
Od roku 2013 začal Lovegrove psát pro nakladatelství Titan Books pastišové romány o Sherlocku Holmesovi, včetně hybridní trilogie Cthulhu Casebooks, v níž se kříží literární světy sira Arthura Conana Doyla a H. P. Lovecrafta. V interview se svěřil, že už od dětství toužil napsat příběh o Holmesovi, takže tyhle příběhy jsou jeho příslovečným splněným snem.
Steampunkově pojatá standardní holmesovská dobrodružství, rychlá a akční, ale také se spoustou dedukce a odhalování, představují svazky Sherlock Holmes a myslící stroj (2015, znovu 2018), Sherlock Holmes a Shadwellské stíny (2017), Sherlock Holmes a Ďáblův prach (2018, znovu 2024) a Sherlock Holmes a Labyrint smrti (2023).
Ještě než vplujeme do stínové země, v níž je běžné setkávat se s fetišem, talismany, džu-džu, vúdú, jejichž cílem jsou rituální vraždy, loupeže i lidské oběti, mohou někteří čtenáři uvítat možnost obeznámit se s daným fenoménem podrobněji, např. v článku Kouzlo džu-džu hrozí.
Pak totiž, když dojdou v knize ke str. 163, kde v závěru Bradforde Wade vypráví o fetiši odvracejícím zlo, který osobu činí imunní proti útokům duchů, démonů a celé řady dalších zlovolných nadpřirozených sil, ptá se slavný lovec Allan Quatermain – z příběhů Henryho Ridera Haggarda,[1] před čím že ho má jeho fetiš vlastně ochránit:
„Před černou magií, pane Quatermaine,“ odpověděl Wade. „Konkrétně před zhoubným zlem zvaným Ďáblův prach.“
Uthuli lukaDeveli. Ďáblův prach je čarodějný dryák, který způsobí, že se oběť dusí, zvrací, zmítá v agonii. Vnitřnosti krvácejí. Příšerná, bolestivá smrt.
Náhle se octneme ve světě, o němž vyprávěl Robert E. Howard, zde však o něm referuje Velký lovec:
„Viděl jsem člověka, jehož strašil duch nepřítele zabitého v boji; a tento stín ho tak sužoval, že se stal pouhou slupkou toho, kým býval – v podstatě se sám stal duchem. Viděl jsem obraz nestvůrného tvora, půl člověka, půl opa, který jeden čaroděj vyvolal z uhlíků ohně.[2] Setkal jsem se s královnou ztracené rasy žijící v katakombách pod ruinami dávného města… Jsou lidé nadaní mocí převyšující naše smrtelné chápání. A existuje, ano, magie.“
Divoká zvířata použitá jako zbraně a zaměřená konkrétně proti dvěma lidem. Schopnost ovládat zvířata, aby konala vaši vůli, je u afrických šamanů běžná. Watson s Holmesem to zažijí každý po svém během útoku krys a holubů.
Zajímavé čtení pro všechny znalce holmesovského kánonu nastává na str. 182, kde se Quatermain svěřuje Holmesovi o existenci úhlavního nepřítele. Jmenoval se Zikali, starý ničemný trpaslík, hrozivý protivník. Holmes se vzápětí ujišťuje:
„Ale tady přece žádný Zikali není, viďte?“
A Quatermain ho ujišťuje:
„Zikali tu není, to je jisté. Toho jsem viděl zemřít. Stalo se to před pěti lety, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Viděl jsem toho malého netvora, jak padá do zpěněného vodopádu se žlutobřichým hadem omotaným kolem sebe.“
Lovegrove tu vzdává hold Holmesovu legendárnímu nepříteli profesoru Jamesi Moriartymu, zločineckému géniovi, Napoleonovi zločinu. Zápasem Holmese a Moriartyho u Reichenbašských vodopádů končí povídka Poslední případ, jímž chtěl původně celou holmesiádu ukončit, fanoušci si ale vynutili pokračování a Doyle pak na ni navázal povídkou Prázdný dům.
Zikali však nebyl jediným čarodějem, který kdy kráčel po světě. „A teď je mezi námi ještě další, který se volně pohybuje v Londýně?“, pochybuje Holmesa, a připomíná mu: „My jsme teď v Londýně, ne v Africe, Quatermaine.“ A ten mu zlověstně odporuje:
„Magie je magie, ať se vydáte kamkoli. … Vy tomu nevěříte, ale já ano. To, co se vám dvěma stalo včera v noci, se jinak vysvětlit nedá.“
V závěru se na scénu dostaví „Ten, který otvírá cesty“, čaroděj z Černého kloofu. Tady úplně nechápu, proč překladatel toto holandské slovo kloof nepřeložil, protože by čarodějovo přízvisko nabylo úplně jiného rozměru, totiž – „čaroděj z Černé propasti“. Nabízí se ale ještě další možnost, neboť Kloof je také město ležící severozápadně od Durbanu v KwaZulu-Natal s pohnutou historií válek domorodých Zulů s bílými Búry a Brity.
Závěr už ponecháme na samotném čtenáři, jenom musím vyjádřit jistou pochybnost nad tím, zda by trpasličí šaman Zikali v posledním tažení nadával a proklínal své protivníky v angličtině, aniž by do toho vmísil něco ze svého rodného jazyka, takže sice dojde na vzývání ohnivého božstva Umkulu-kulu – umkhulu znamená v zuluštině „praotec“ – ale nakonec se příroda obrátí proti němu, protože zákon magického blesku je neúprosný. A pak nastoupí éra intelektu a nejistoty, nový věk svědomí a dotazování.
Vždy je totiž nadhled, otázka perspektivy, odpovědný za posuzování toho, co se děje nebo má se dít, jak to vysvětluje Alexander Leek, odborníka na fenomén Pána můr,[3] Johnu Kleinovi, který se ho ptá, jak mohla entita Mothman vědět, co se chystá:
„Koukněte se támhle (ukáže na plošinu čističe oken vysoko na mrakodrapu) … Kdyby se deset bloků odsud srazila auta, ten člověk, co myje ta okna, by to viděl. To ještě neznamená, že je Bůh. Nebo chytřejší než my dva. Vtip je v tom, že odtamtud, kde sedí, vidí o pár ulic dál.“
Podobně to komentuje Watson:
„A co když je to otázka perspektivy? … To, co se dá vědecky smýšlejícímu dokázat vědou, je pro někoho, jehož život je prostoupen magickou tradicí, magie. A typický Angličan věří víc v materiální věci než v magii, a proto v jeho rukou magie nefunguje.“
Vždyť James George Frazer jasně říká, že „víra v to, že vesmír ovládá magie“, vedla ke specializaci kouzelníků na náboženství, a později učence k položení základů vědy, která má už k dnešku místy arkánní charakter. Blížíme se opět ke cargo kultu.
Dobré počtení!
∞
[1] Srv. San: Taje hyborské mytologie.
[2] Ibid., „nebyla to opice, zároveň to ale nebyl člověk… [jen] jakási kolébavá příšera zplozená v tajuplných bezejmenných džunglích jihu, kde život bují v páchnoucí hnilobě, jíž nepanuje člověk…“
[3] The Mothman Prophecies (č. Proroctví z temnot). Režie: Mark Pellington. USA, 2002.
