(PN019, CDr, Practising Nature, 2006)
Jason Corder & Opium: The Presentday
CDr, PN019, Practising Nature, 2006
Distribuce v ČR: HORUS CyclicDaemon
Toto CD je hodně ambientní, jako ještě z dob, kdy začínal Brian Eno, protože přináší hodně zvuků. Přestože chvílemi jsou právě jen ty zvuky a ne nějaká tzv. hudba, jsou spíše nerušivé a ani si neuvědomíte, jak přejdou do hudby a zase třeba zpět do zvuků. Třeba první skladba, skoro desetiminutová, je toho příkladem. Od počátku slyšíte jemný, spíše vzdálený zvuk – jakoby drátů vysokého napětí – ale příjemný a do něj se ozývají v podstatě rušivé zvuky. Po chvíli se přidá hluboký, rytmický tlukot, díky němuž vlastně vzniká dojem hudby. Po polovině skladby se stane s pozadím mírná harmonická změna, zmizí a zase se vrátí již aktivnější, avšak rušivé zvuky nabývají na intenzitě a na chvíli zmizí celé pozadí i rytmus.
Jejich brzký návrat udrží kontinuitu skladby, že se nerozsype a vše přechází ve větším klidu do druhé skladby. Ta má poloviční délku, občas nějaké hlasy, drží si pozadí, které chvilkami připomíná ladění symfonického orchestru. Jinak je bez rytmu, občas se zvuky a ke konci jakoby vzdáleným modlením v kostele. Opět přechází do další skladby, o něco delší. Vše trvá, objevuje se znovu počáteční hluboký rytmus – asi jako tlukot srdce a k němu trochu jemnější, rytmické doplňky.
Náladu nám pořád celé tři skladby drží ono pozadí. Po čase se stává elektronický rytmus důležitější, pozadí se skoro ztratí a po chvíli, kdy je však vlastně stále vnímáno jako existující, se objeví mírně proměněné. Přesto spolu obě zvuková pole stále korespondují. Ke konci skladby zůstává jen zklidněné pozadí bez rytmu a opět přechází do další, tentokrát desetiminutové. Skladba se brzy dostává do středně rychlého rytmu, který vytváří tlukot basů s rušivými zvuky, pozadí je aktivní melodicky jen chvilkami, ale přesto je to vše pěkně kompaktní. Basy zároveň tvoří společný základ s pozadím. Ke konci opět zklidnění a přechod do nové, nejdelší skladby. Všechno to vlastně pokračuje ve stejném duchu, spodek pravidelně pulzuje a kolem něj se to míhá rytmizovanými zvuky. Ty nám přestávají po deváté minutě a statické, houpající se pozadí se přesunuje do zbývajících dvou, kratších skladeb.
Předposlední je ve stejném duchu jako celé album, ale poslední nejkratší skladba Pouliční ticho [Street Silence, 3:45] je opravdu nádherná. Jinak nemá asi cenu názvy skladeb překládat, neb to jsou často slovní, spíše nepřeložitelné hříčky, zřejmě dodatečně vymyšlené.
Celkově řečeno po rozboru každé skladby, se dá konstatovat, že album je vlastně jednou, přes 54 minut dlouhou, velmi ucelenou skladbou. To neznamená, že je to pořád stejné, ale více si to uvědomíte soustředěným poslechem bez rozebírání. Tak zjistíte, že Teo Zini alias Opium je velký zvukový meditátor, a kdyby hrál sám, bylo by to opravdu nesmírně relaxační, a přitom ne nudné. Nechci tím říci, že by mu to Jason Corder, který vytvářel všechny elektronické perkuse, rytmy a „rušivé“ zvuky, kazil. Jde to vskutku dobře k sobě. Jen si někdy říkám, že by to tam pro mne nemuselo být nebo aspoň ne tolik.
*
© okultura, MMVII & MMX
© Jiří Mazánek
