Ale vraťme se zase zpět k signoru Gualdimu, neboť to nebylo odbočení jen tak mimochodem, poněvadž jsme už měli určité podezření, že patří k onomu druhu zvláštních lidí, ať už jsou to rosikruciáni nebo nesmrtelní, o nichž pojednáváme. Vše povstalo následkem tajuplných okolností, které se pak objevily ve vztahu k němu a byly oznámeny tiskem.
Benátský šlechtic byl pak se signorem Gualdim v natolik důvěrném vztahu, že mu mohl jednoho večera ve svém domě říci, že slyšel o jeho krásné sbírce obrazů, a že by ho, kdyby mu to nebylo nepříjemné, rád některého dne navštívil, aby sbírku spatřil. Šlechticova dcera, která byla hovoru přítomna a v zasnění shlížela na stůl – skoro až po uši zamilovaná do cizince – a hluboce přemýšlela o něčem, co signor právě pravil, při vyslovení tohoto přání svého otce zdvihla rychle oči a zdálo se, třebaže to neřekla, že v souladu se svými pocity, plna velké žádosti, si přeje být přítomna zhlédnutí obrazů. Bylo přirozené, že se tajně těšila na tuto příležitost intimně se seznámit s domácím životem tohoto muže, kterého pozorovala s rostoucím zájmem. Cítila, že pouhá skutečnost, že bude jeho hostem a bude pod jeho střechou, mu ji zřejmě přiblíží. A co je u milujících obvyklé, zdálo se jí, že by toto společné prodlévání mohlo oba sblížit alespoň v názorech. Signor Gualdi byl velice dvorný, ochotně pozval šlechtice do svého domu a pozvání rozšířil též na mladou dámu, kdyby chtěla svého otce doprovodit, neboť z výrazu její tváře usuzoval, že je to její přání. Pak byl určen den návštěvy a signor se rozloučil s oboustranným vyjádřením přátelství, kterým obvykle končívala jejich příjemná setkání.
Podle této domluvy šli v onen den otec s dcerou do domu signora Gualdiho. Byli signorem přijati s vřelou přívětivostí a provázeni v jeho pokojích s veškerými projevy přátelství a poct. Šlechtic si prohlížel obrazy signora Gualdiho s velkou pozorností, a když ukončil obchůzku galerií, vyjádřil své uspokojení, přičemž signorovi pravil, že nikdy neviděl hezčí sbírku, vezme-li v úvahu počet obrazů. Byli nyní ve vlastním pokoji signora Gualdiho, v poslední místnosti jeho apartmá, právě se chystali dát sbohem a odejít a Gualdi zdvihl zdvořile závěs přede dveřmi, stalo se, že šlechtic, jenž zůstal stát, aby jim uvolnil cestu, náhodou vrhnul pohled nahoru nad dveře, kde visel obraz, zjevně samotného cizince, a závěs nad ním zůstal náhodou rozhrnut. Benátčan se na obraz pochybovačně podíval a po chvíli se jeho tvář zasmušila. Ale brzy se zase jakoby s úlevou rozjasnila. Udivený pohled jeho dcery se nyní rovněž upřen na tento portrét, který byl Gualdimu velice podobný; pozorovala jej však s uzarděním a pohledem plným něžnosti. Benátčan přeběhl očima od obrazu na Gualdiho, a pak zase zpátky na obraz. Uběhla chvilka, než promluvil, a když tak učinil, zněl jeho hlas cize.
„Tento obraz byl, pane, určen pro vás?“, pravil posléze váhavě k signorovi Gualdimu. Přes cizincovy oči přešla jemná chladná změna, ale odpověděl jen mírnou úklonou. „Vypadáte jako docela mladý muž – abych k vám byl otevřený, pane, řekl bych, že je vám tak pětačtyřicet. A přece soudím z určitých náznaků, o nichž teď nechci dále hovořit, že tento obraz vlastnoručně namaloval Tizian, ale ten už je přes sto let mrtev[1]. Jak je tohle možné?“ dodal se zdvořilým, vážným úsměvem. „Není snadné“, pravil klidně signor Gualdi, „vědět o všech věcech, které jsou nebo nejsou možné, neboť velmi často se s ohledem na ně dopouštíme omylů. Ale určitě na tom není nic pozoruhodného, že vypadám jako portrét namalovaný Tizianem“.
Šlechtic snadno zaznamenal z jeho chování a mraků na jeho čele, že se cizinec cítil jakoby dotčen. Dcera se zavěsila do rámě svého otce, tajně se obávajíc, že by toto malé neočekávané zaváhání mohlo přejít v chlad a skončit úplným odcizením, jehož se mimořádně obávala. Nervózně se chvěla v pomyšlení na přerušení přátelského poměru k cizinci, a ačkoliv se to zdá protiřečit, přála si vzdálit se, aniž by dokonce došlo k vyjasnění tohoto pochybení a obnovila se tak příjemná důvěra. Toto malé a přechodné nedorozumění bylo brzy odstraněno samotným signorem Gualdim, jenž během chvilky znovu nabyl svého obvyklého vystupování. Doprovodil otce a dceru po schodech dolů až ke vchodu svého domu s obvyklou vybranou zdvořilostí, třebaže šlechtic nemohl nepostřehnout určitou rezervovanost, a jeho dcera u něj cítila jistou dávku mrzutosti a na signora Gualdiho se nemohla podívat, či spíše, když tak učinila, visela daleko víc na jeho obličeji.
Tato malá příhoda zůstala šlechtici hádankou. Jeho dcera se poté cítila osamělá, neuspokojená a dychtila opět obnovit přátelské city k signoru Gualdimu. Aby toho dosáhla, spřádala v duchu s ostrovtipem lásky různé plány. Benátčan se jako obvykle navečer odebral do své kavárny a nemohl si odpustit, aby o příhodě nepromluvil s několika lidmi, kteří tam byli přítomni. Jejich zvědavost byla vzbuzena a jeden nebo dva se rozhodli učinit jí zadost tím, že se příštího rána na obraz pozorně podívají. Ale aby se naskytla příležitost ke zhlédnutí obrazu, bylo nutné signora Gualdiho někde vidět a od tak rezervovaného muže k tomu obdržet pozvání. Jediné správné místo, kde se s ním mohli setkat, bylo v kavárně. A tam také šli pánové v obvyklou dobu v naději, že se tam signor ukáže, jak bylo jeho zvykem. Nepřišel však. Také o něm od chvíle, kdy ho šlechtic navštívil v jeho domě, nebylo ani slechu. Tato nepřítomnost, jež byla vůbec první po onu dobu, co byl v Benátkách, každého překvapila. Ale když ho nezastihli v kavárně, což měli za jisté, rozhodl se jeden z lidí, který se se signorem nejčastěji bavíval, a tedy na základě své známosti nebyl tolik svázán, jít do jeho bytu a pátrat po něm, což také učinil. Avšak od vlastníka domu, jenž přišel k vratům, aby tázajícímu se odpověděl, obdržel odpověď, že se signor vzdálil, přičemž tohoto rána právě Benátky opustil, a své obrazy s určitými pokyny uzamkl a klíč ke svým pokojům vzal s sebou.
Tato historka způsobila tehdy v Benátkách velký poprask a zpráva o tom nalezla svoji cestu do většiny časopisů toho roku, kdy se to událo. V těchto časopisech i jinde si lze přečíst nástin těchto podrobností. Zprávu o signoru Gualdim lze vyhledat rovněž v Les Mémoires Historiques pro rok 1687, sv. I., s. 365. Hlavní podrobnosti našeho vyprávění jsou vzaty z jedné staré knihy naší sbírky, která pojednává o prověřených zprávách mudrců a o prodlužování života jejich uměním na mnoho století: Hermippus Redivivus aneb Triumf mudrce nad stářím a hrobem [2] (Londýn, druhé a značně rozšířené vydání. Vytištěno pro J. Nourse, místem v The Lamb, naproti Catherine Street, ve Strandu roku 1749).
Tolik k historii signora Gualdiho, o němž se má za to, že to byl rosikrucián.
Čtenář nalezne v dalších kapitolách mnoho zajímavých poznámek o těchto zvláštních lidech.
*
6. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.
*
Okultura e-© 20=
Poznámky:
[1] Tizian Vecelli (1477-1576).
[2] Hermippus Redivivus; or, the Sage‘s Triumph over Old Age and the Grave.
