Je to čím dál podivnější

Hugh B. Urban: Magia Sexualis. Sex, magie a osvobození v moderním západním esoterismu

392 stran, Malvern, Praha 2018, vydání první, vázané
ISBN 978-80-753-0113-0

Hugh B. Urban je profesorem religionistiky na státní Universitě Ohio na katedře komparatistiky a autorem osmi knih a řady akademických článků, včetně historie Scientologické církve, kterou vydalo Princeton University Press v roce 2011.

Ve vtipné Předmluvě, poděkování a omluvách aneb Psaní o sexuální magii aneb jak si jedním rázem zničit akademickou kariéru i sexuální život (str. 7) se Hugh Urban vypořádává s letitými předsudky a příhodně cituje Jeffreyho Weekse, který říká, že „sexualita je dnes, možná bezprecedentní měrou, místem sporů… Za soupeřícími silami stojí protikladná přesvědčení a způsoby mluvení o povaze sexu: sex jako rozkoš, sex jako svátost, sex jako zdroj strachu a hnusu.“

Náš čtenář k tomuto tématu zabrousil již v recenzi Francise X. Kinga Kvazi-tantrismus 19. století: Pascal Beverly Randolph a jeho Magia sexualis,[1] když 9. listopadu 1994 zemřel. Vedle poměrně nedávného exkursu zkušeného historika Waltera Stephense do této oblasti, zúročeného v knize Demon Lovers: Witchcraft, Sex, And The Crisis Of Belief (University of Chicago Press 2002), existují i poněkud temnější umělecká zákoutí, jako třeba to, v němž se nachází fantastické umění vzácným způsobem kombinující metafysickou působivost symbolistů s postfreudovskou smyslností, čímž vzniklo cosi, co Philip José Farmer kdysi nazval „prazvláštní pornografií.“

Jim Leon (1938-2002) byl britský umělec, jehož dílo si získalo prominentní postavení v undergroundových časopisech 60. let, v prvé řadě to byl Oz, třebaže on sám se nikdy nepovažoval za psychedelického umělce. Řada jeho raných děl jeví vliv pop-artu, a teprve o dekádu později se do nich začíná mísit zjevně originální a surrealistická imaginace. Oz býval často velmi obhroublý a neměl žádné výčitky svědomí, když mohl potrápit autority bizarními sexuálními představami a obrazy, jež by se ostatní časopisy nikdy neodvážily otisknout. Je jedním z nejvýraznějších protagonistů západní tradice sexuální obrazivosti a inspirací pro řadu osobností magické scény druhé poloviny dvacátého století.

V Úvodu nazvaném Sex, magie, moderna a hledání osvobození poukazuje Hugh Urban na paradox, že právě viktoriánská doba zrodila velké množství literatury, jejímž tématem byla magia sexualis, vznikalo stále více okultních děl o „afektivní alchymii“ a mystériích pohlavního styku coby hlubokého zdroje duchovní a magické moci.

Opravdu se divím, že i po letech, kdy existuje český překlad Knihy Zákona, nerespektoval překladatel Jindřich Veselý tuto předlohu a Zákon Thelémy uvádí slovy „Čiň, co chceš,“ třebaže v Knize Lží jasně stojí – kvůli dalším mystériím za nimi skrytými (např. Quid voles illud fac) – že jsou čtyři (4) slova Zákona, což nutí minimálně k přepisu „Dělej, co ty chceš,“ aby bylo toto pravidlo dodrženo (str. 21).

Je škoda, že v některých případech tato studie klouže po zavedených jménech a obskurnější postavy se dostávají do odkazů v poznámkách, jako je tomu u Marie de Naglowska, která přeložila Randolphovu Magia sexualis do francouzštiny a zhruba ve stejné době, kdy se začala intenzivně zabývat studiem Randolphova učení, napsala a v letech 1932 a 1934 vydala dvě velmi kuriózní, francouzsky psané knihy o sexuální magii; obě obsahovaly narážky na osobní znalost technik s mírně pekelným zápachem – člověk by téměř řekl satanistickým. Právě o nich stálo za to napsat a zabývat se jimi podrobněji.

Už renesanční mág Marsilio Ficino tvrdil, že „celá moc magie se zakládá na erótu a magické působení spočívá v tom, že přivádí věci k sobě prostřednictvím jejich vrozené podobnosti.“

Zájemce o hlubší souvislosti můžeme odkázat např. na Etiku proměněného erotu Borise Vyšeslavceva,[2] zejména kapitolu Představivost jako vtělení (ztělesnění) a proměna (transformace), kde se v teologické rovině zabývá Magií představivosti a erótem (str. 72) a Představivostí jako metafyzickou a magickou mocí (str. 81).

Kapitola Vracející se noční můra, nepolapitelné tajemství nabízí přehled Historických a imaginárních kořenů sexuální magie v západní tradici (str. 39), dále Fantazie o světě naruby: sexuální nevázanost a náboženská zvrhlost v západní imaginaci (str. 44); Hostina lásky: sexuální fantazie a obvinění v rané církvi (str. 47); Sodomité, lidé svobodného ducha a templáři: sexuální hereze pozdního středověku (str. 54); Sabat čarodějnic a milenky démonů (str. 60).

V českém doslovu ke knize Satanova církev od Julese Bois se píše: „Pohlaví v magii. Toť veliký drak ryšavý o sedmi hlavách a deseti rozích a na sedmi jeho hlavách sedmero diadémů.“[3] Zrození čaroděje ve stínu Satana je z největší části podloženo erotickými výstřednostmi, neboť už Bodin ve své Demonomanie de Sorciers praví, že není dokonalého čaroděje, který by nevzešel z otce a dcery, nebo matky a syna, a „neúmyslný erotolog satanský, Silvestr Prieras, vypráví ve své stati o ďábelském inkubu, jehož úd tak hrozně se zvětšil, že se do ženy nemohl vejíti.“

A jak uzavírá Urban kapitolu o sabatech, zdůrazňuje existenci „pozoruhodně perzistentního spojení mezi černou magií a sexualitou; rozšířené přesvědčení, že magický sex je nejen jiný, ale nesrovnatelně lepší než obyčejný sex a spojení sexu a magie se skupinami nebo jednotlivci, kteří jsou marginální a vyloučení – ženy, kacíři, lidé odporující stávajícímu společenskému uspořádání nebo takoví, kteří se od něj snaží osvobodit,“ jak to ve znovuzrozené formě i obsahu vidíme v americkém transhumanisticky mysteriózním seriálu Sense8 na příkladu klastrového sexu ve vánočním speciálu Happy F*cking New Year.[4]

Mezi historické kořeny západní sexuální magie patří bezesporu alchymie, magie a kabala (str. 65) a onen vysoce výbušný obsah imaginativní fantazie nejlépe podtrhuje text koptské verze hermetického spisu Asklépius: „Pokud si přeješ spatřit skutečnost tohoto mystéria, měl bys pohlédnout na překrásný obraz soulože muže a ženy,“ tedy volá po pornografickém zážitku namísto ponouknutí k vlastní praxi, protože – představa je o tolik sladší…

Neděje se to však jen v Evropě a v době minulé. Fascinující pohled na moderní podobu magických praktik předložil v závěrech svého výzkumu, který prováděl v 70. letech na Srí Lance, renomovaný antropolog Gananath Obeyesekere, když se snažil vysvětlit, proč tolik Sinhálců vyhledalo pomoc čarodějů, aby za ně uvrhli bolestivé nebo dokonce smrtelné očarování na ty, kdož s nimi špatně nakládali. Různé techniky milostné magie na Ceylonu popisuje mj. Otakar Pertold.[5]

Erotický symbolismus prostupuje celou kabalistickou literaturu, jak nás o tom zpravuje Jiří Langer ve své knize Erotika kabaly.[6] Hugh Urban tuto tématiku přibližuje v kapitole Když jsou dva jako jeden: posvátná sexualita v židovské kabale (str. 67).

Erotická magie a duchovní manipulace v renesance (str. 71) je uvedena citátem z díla Giordana Bruno: „Co se týče všech, kdož jsou oddáni filosofii magie, je zcela zjevné, že nejvyšší pouto, pouto nejdůležitější a nejobecnější, náleží Erótu: právě proto platonici nazývali lásku Velký démon, daemon magnus,“ a tvrdil, že „magie působí primárně prostřednictvím síly fantazie a druhotně skrze zvuky a obrazy, které procházejí smysly…, jež pak vyvolají v imaginaci jisté mentální stavy přitažlivosti nebo averze. Jakmile je fantazie osoby tímto způsobem ovlivněna, mág, k němuž je nyní připoutána ‚řetězy‘ (vincula), jím může manipulovat… a vzbudit v ní naději, soucit, strach, lásku, nevoli, hněv, radost, trpělivost, pohrdání životem a smrtí i bohatstvím.“

Alchymie imaginace: mystická svatba v renesanční alchymii (str. 73) připomíná Paracelsův přínos pro moderní sexuální magii spojením renesančního novoplatonismu a svých myšlenek o magii, vždyť podle něj šlo o mystický proces, který se odehrává v nitru samotného mága, neboť „magie působí primárně skrze imaginaci, která není pouhou iluzí nebo fantazií (phantasia), nýbrž duchovní silou, jež má skutečné účinky ve fyzickém světě,“ jde tedy o logogenesi. Jeho výroky „člověk je úplnou hvězdou“ a „imaginace je sama o sobě dokonalým sluncem“ jsou předzvěstí Crowleyho magického axiomu „každý muž a každá žena je hvězda.“

Sexuální a manželská láska v dílech Emanuela Swedenborga a Williama Blakea (od str. 77) dokládá na základě Deníku snů prvního z jmenovaných, že „prováděl obtížné techniky meditace, vizualizace a kontroly dechu zaměřené na transformaci sexuální energie ve stavy změněného vědomí a mystické zkušenosti.“

Závěr tohoto oddílu, Velké tajemství a velký činitel, odkazuje na obraz lásky, jehož rám skrývá tajemství Doriana Graye, který byl stejně půvabný, inteligentní a kultivovaný jako neřestný, podlý a vražedný, neboť kopí vniká do rány, ale rána pohlcuje kopí.

Oddíl Moc sexu je boží moc líčí osobu Paschala Beverly Randolpha a zrození sexuální magie ve viktoriánské Americe (str. 85) jako kazatele sv. Pornokrata: „Moc pravého sexu je moc Boží!“ Jako případné se jeví uvedené podotknutí Joscelyna Godwina, že „nejdůležitější Randolphův příspěvek k okultismu se týká sexu,“ neboť předvídal, že se ze sexuální magie bude stále větší měrou stávat komerční zboží, jak to předvádí soudobá americká kultura včetně #MeToo. Závěr nakonec odkrývá Magický klam jménem Eulis a dvojznačné dědictví P. B. Randolpha, ukončené jeho tragickou sebevraždou na cestě vúdú (nepíšeme voodoo) a černé magie.

Oddíl Jóga sexu seznamuje čtenáře s kultem lingamu-joni skrze tantru, Kámasútru a další import z tajuplného Orientu (str. 121) až k neognostikům a západním tantrikům a sexu a magii v Ordo Templi Orientis, kde (str. 141) narazíme na Theodora Reusse a tajemství odhaleného Grálu, sexuální magie. Logickým pokračováním jest pak vstup na scénu Šelmy se dvěma hřbety: Aleister Crowley a sexuální magie v pozdně viktoriánské Anglii. V tomto ohledu zaslouží vždy pozornost fakt, že když bylo Crowleymu sotva dvacet let, byl (25. května 1895) Oscar Wilde právě odsouzen za sodomii na dva roky nucených prací. Vskutku jde o fascinující osobnost radikálně odmítající pokryteckou viktoriánskou morálku a kladoucí důraz na sex jako svrchovaný zdroj magické moci, kterou se pokusil sdělit do textů k rituálům XI° jako jsou Liber Agape a De Arte Magica.[7] Zpřítomnění Aleistera Crowleyho v naší postmoderní době geniálně shrnul Robert Anton Wilson, který říká:

„Už ho vlastně znáte, protože je vaší součástí. Máte rozličná já, jste polysexuální, chaotičtí, stejně jako on, a to osm z každých čtyřiadvaceti hodin – třetinu života. Naneštěstí jste se pravděpodobně nenaučili brát tuto stránku života svého já tak vážně jako Crowley.“

Odkaz Šelmy (str. 196) převzal Jack Parsons (srv. Liber Babalon, příp. Stříbřitý záblesk ryby v řece a UFOlklór) a Kenneth Grant (viz např. Kouzlo jest zlomeno aneb Komu zvoní tweet), významný okultista, básník a spisovatel, který se svojí ženou Steffi Grantovou vedl magický řád známý jako Týfónský Ordo Templi Orientis, označovaný nyní jako Týfónský řád.

V temné noci duše přichází do Evropy Jóga moci: Sexuální magie, tantra a fašismus (str. 201), předchůdcem je Ewersova Alrúna, která jako „absolutní žena hledá absolutního muže,“ totiž ideálního mága Franka Brauna, avšak „při pohledu na upadlé lidstvo a sprostotu nekonečných životů nekonečných ras – v nekonečných maskách – je obtížné překonat pocit znechuceného odporu,“ jak disgustován poznamenává Julius Evola ve své Metafyzice sexu, ovšem jeho interpretace tantry se promítla do jógy virility a moci, při níž se kráčí po stezce vyhrazené jen pro nepatrnou menšinu – pro hrdiny: implicitně vylučuje masy. „Moc“ byla pro Evolu meta-koncept, ve skutečnosti šlo o „duchovní virilitu“, božskou moc ve smyslu logogenese, vedoucí k povznesení, ke svobodě, realizaci a primordiálnímu bytí:

„Musíme se probudit k novému, produchovněnému cítění světa, cítění světa jako moci, jako svižného a svobodného rytmického tance Šivy, jako obětního úkonu. Tento pocit bude vyživovat silné, tvrdé, aktivní, solární, vnitrozemské bytosti; bytosti vytvořené silou, a nakonec jedině silou.“

Frank Braun, čarodějův učeň, zkoumá tajemství hmoty a stvoření a objeví extatický Šivův tanec – neřízenou atomovou řetězovou reakci: sebe-rozšíření a sebe-zmatení vedoucí k turbulencím a „víru“ moderny. A tak Šiva není jen pánem jógy a falu, ale také zkázy a všepohlcujícího ohně času, který stravuje universum na konci kosmického věku. Stezka mimo dobro a zlo je rovněž stezkou, která uznává nezbytnost násilí, je popisována v možná nejlepší kapitole této knihy: Tvořivé ničení, amoralita a nutnost násilí (str. 224) během ponoru do zásadních děl Julia Evoly, zejména Pohanského imperialismu.

Oddíl Bohyně a velký rituál: Sexuální magie a feminismus v novopohanském revivalu popisuje (str. 231) poválečný odklon od třeštění a příklon k nevázanějšímu způsobu života, ačkoliv čarodějnictví v podání Geralda Gardnera stále ještě podléhalo na britských ostrovech legální perzekuci. Objevuje se feministické čarodějnictví, Starhawk, Janet (na str. 260 chybně uvedena jako „Anet“) Farrarrová, Bůh přichází, a je nasraná! Od božského hněvu k sexuálnímu osvobození žen: „Být čarodějnicí znamená vzepřít se imperialistické falické společnosti, která světu dlouho vládla a neustále jej ničí.“

Manifest čarodějnice z roku 1968 říká:

„Čarodějnice je vše-žena… Je to divadlo, magie, hrůza, radost…“

Stezka čarodějnic Janet a Stewarta Farrarrových si nebere servítky:

„Sexualita – a zvláště ženská sexualita – pro patriarchální mysl zastupuje Stín, všechny ty nezvladatelné hlubiny psyché, které nejde ovládnout, uspořádat a obsáhnout.“

Oddíl Věk Satanův: Satanský sex a černá mše, od fantazie k realitě seznamuje (str. 269) s životem a dílem – Církví Satanovou a Satanskou biblí – Antona Szandora LaVeye, který zosobňoval ideál sexuálního osvobození s ideálem osvobození v mnohem širším měřítku – ode všech zábran, viny nebo studu. Po historickém úvodu Černá mše: od středověké fantazie k moderní skutečnosti (str. 272), který opakuje víceméně známé skutečnosti, se dostaneme k madame de Montespan a dvoru krále Ludvíka XIV. (Guiborgovo doznání na str. 275 jeví slovo „konjurace“, které je nanejvýše neobvyklé a ještě jsem se s ním nesetkal, přitom anglické conjuration má tvary jako „zapřísahání, zažehnávání“ či frekventovanější „zaklínání, očarování, okouzlení“.)

Celé to končí (na internetu) jako Churchofsatan.com: Satan, sex a osvobození na prodej (str. 306):

„Satanismus jako masová kultura je skvělý… být součástí mainstreamu je velká výhoda a já bych byl pokrytec, kdyby se mi to nelíbilo,“

uvedl Anton Szandor LaVey v rozhovoru s Gavinem Baddeleym, jehož další perlou je toto přiznání:

„Ze satanského hlediska můžeme být optimisté. Ďábel vítězí.“

Sexuální chaos: chaosmagie, kybersex a náboženství pro postmoderní dobu (od str. 311) klade důraz na spontaneitu, hru a překvapivost – jde o jakýsi magický dadaismus (srv. články pod odkazem Chaos & Nové paradigma [2002-2004]). Předchůdcem je Austin Osman Spare (viz Zosovo anatéma a Spareova ontologie), který šel ještě dál než Crowleyho Zákon Thelémy a v Knize rozkoše vyhlásil nový zákon, zákon čiré rozkoše ze sebe, sebelásky, naprosté osvobození od každého zákona: „Extáze v uspokojení je velký účel. Svoboda od nutnosti zákona, uskutečnění každého přání, je nejzazším cílem.“ („Nekonečný prostor bez hranic“ je velká egyptská bohyně Nuit nebo Nut, nelze tedy psát „nuit“.) Sexuální chaos dospěl k diskordiánství, k chaosu obecně a během nesnadného souběhu nových kulturních sil v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech k „postmoderní“ magii konkrétně.

Jedním z nejzajímavějších výsledků tohoto složitého působení nových magických a kulturních sil byla Diskordiánská společnost, založená Malaclypsou Mladším a Omarem Chajjámem Ravenhurstem v kalifornské kuželkárně roku 1958, a hned se pustila do strhávání přehrad mezi náboženstvím a humorem, spiritualitou a satirou. I díky imaginaci Roberta Antona Wilsona a Roberta Shea vznikla trilogie Illuminatus, která přinesla jedinečný mix konspiračních teorií, okultismu a divokého humoru během „operace Mindfuck“, která nás měla šokem vyvést z konvenčních způsobů uvažování o skutečnosti. Stačí na to i pár soustíček hašišových koláčků.

Že je to právě konvence a myšlenková lenost a strnulost, tvrdí Michel Foucault:

„Vzestup sexuality jako ústřední a určující kategorie úzce souvisí s úpadkem moci tradičních náboženských institucí se smrtí Boha a ontologickou prázdnotou, kterou jeho smrt upevnila na hranici myšlení.“

Dnes už prý pro nás není snadno dostupná extatická, osvobodivá zkušenost mystického sjednocení nebo anihilace ega v božské propasti, kterou zažíval mistr Eckhart, sv. Terezie z Avily nebo Markéta Porete.[8] Chaosmágové v době nedávné používali jakékoli prostředky transgrese, aby překročili hranice jáství, jak se to podle Michaela Taussiga děje primárně v sexu:

„Posvátné, které je samo jevištěm transgrese, moderna ani tak nevymazala, jak nám sugeruje slavné pojetí odkouzlení světa, jako je spíše překročila. Tuto transgresi samotné transgrese lze paradoxně chápat jako nejzazší posvátný úkon, ale takový, ve kterém se rouhání stává místem, na kterém se v moderní době nejspíše zakouší posvátné. Tento nabitý prostor transgrese v moderně je sex nacházející se ne v Bohu, ale v Jeho nepřítomnosti.“

Závěrem ještě závěr Roberta Antona Wilsona z úvodu ke knize Principia Discordia:

„Závěr je, že není žádný závěr. Všechno pokračuje jako vždycky a je to čím dál podivnější.“

*

Redakce „vyrobila“ pro impresum pozoruhodný pojem: namísto anglického Translation © nebo Překlad © došla k úžasně hybridnímu Přelation ©. Věřím, že tento novotvar si © zcela jistě zaslouží :-).

*

© San, viiiMMxviii
© okultura.cz

---

[1] Viz Revue HORUS – Thelemické texty pro Nový Æon, 1995 e. v.

[2] Boris Vyšeslavcev: Etika proměněného erotu. Refugium Velehrad-Roma s.r.o., Velehrad 2005.

[3] Jules Bois: Satanova církev. Libri rari et curiosi, Praha 1930, str. 145.

[4] Sense8 (S02E00). Režie: Lilly Wachowski, Lana Wachowski. USA 2015-2018.

[5] Otakar Pertold: Příspěvky ke studiu lidových náboženství ceylonských. Část první: Simhalské amulety, talismany a řikadla. Filosofická fakulta University Karlovy, Praha 1925.

[6] Jiří Langer: Erotika kabbaly. Horus, Brno 1994.

[7] Aleister Crowley: Liber Agape. Horus, Brno 1996.

[8] Srv. Markéta Porete: Zrcadlo prostých duší. Malvern, Praha 2013.