Emma Jungová a Marie-Louise von Franz: Legenda o grálu. Hlubinně psychologický výklad středověké legendy
296 stran, Portál, Praha 2001, vydání první, brožované
ISBN 80-7178-439-7
Marie-Louise von Franz vystudovala klasickou filologii a dvacet osm let spolupracovala jako žačka s C. G. Jungem. Působila v soukromé praxi v Curychu a vyučovala na Jungově institutu. Publikovala řadu knih. V nakladatelství Portál již od ní vyšla díla Psychologický výklad pohádek (1998), Mýtus a psychologie (1999) a Sen a smrt (2000).
Emma Jungová, manželka a žačka C. G. Junga, je autorkou několika drobných studií. Spolupráce na Legendě o grálu je jejím nejvýznamnějším autorským počinem. Jejím cílem nebylo zkoumání pověsti o grálu z literárně-historického hlediska.
Látka poskytnutá vyprávěními o grálu má být zde zkoumána spíše z hlediska hlubinné psychologie C. G. Junga. Podobně jako ve středověké alchymii a její zvláštní produkci symbolů se totiž i v těchto poetických fantazijních výtvorech a jejich symbolice odrážejí hluboko uložené, nevědomé duševní procesy, které mají dodnes mimořádný význam, neboť připravují a předjímají náboženský problém moderního člověka. Souvislosti mezi příběhy o grálu a alchymií jsou tak bohaté a hluboké, že se musíme ptát, proč je C. G. Jung nezahrnul do svého výzkumu alchymistické psychologie. Důvodem bylo, že se příběhem o grálu po třicet let zabývala paní Emma Jungová a připravovala na toto téma podrobnou publikaci. Její dílo ukončila roku 1955 smrt. Na přání prof. C. G. Junga se von Franz ujala pokračování a dovedla práci do konce.
Pověsti o grálu podněcují k psychologickému zkoumání zejména již proto, že obsahují mnoho prvků, se kterými se setkáváme v mýtech a pohádkách.
Na hradě, který se dá velmi obtížně nalézt, střeží král tajuplný zázračný předmět či nádobu, jež udržuje život a poskytuje potravu. Král je chromý nebo nemocný a okolní krajina pustne. Může být vyléčen pouze tehdy, jestliže hrad nalezne znamenitý rytíř a při pohledu na to, co spatří, položí určitou otázku. Pokut tak neučiní, zůstane vše při starém. Hrad zmizí a rytíř musí hledat znovu. Když se mu konečně podaří opět se po mnoha strastech a dobrodružstvích na hrad grálu vrátit a položí příslušný dotaz, král se uzdraví, země se zazelená a hrdina se od té chvíle stane strážcem grálu.
To je jednoduše načrtnutý obsah příběhu: je to pohádka, jakých existuje mnoho – hlavní motiv tvoří hledání „těžko dosažitelného skvostu“ („cosi podivuhodného a zázračného“; viz Aleister Crowley: Kniha Thothova, atu XIX, HORUS, Brno 1993) a vysvobození z kletby. Zvláštností pověsti o grálu je však to, že byla spojena s křesťanskou legendou a hledaný skvost byl pojat jako nádoba, do níž Josef z Arimatie zachytil při snímání Krista z kříže jeho krev. Toto pozoruhodné smíšení pohádky a legendy propůjčuje příběhům o grálu zvláštní ráz. Díky němu totiž „věčná“ pohádka vstupuje do děje probíhajícího dramatu křesťanského eonu a neodráží už jen základní lidské problémy, nýbrž zobrazuje i vzrušující děj, tvořící pozadí naší křesťanské kultury. Oporou pro znázornění tohoto procesu je také dílo C. G. Junga Aion, které vyšlo v nakladatelství Tomáše Janečka.
Mezi další podpůrné texty patří i vzácnější kniha Julia Evoly: Il mistero der Graal (Bari 1937), také W. J. Stein, přívrženec Rudolfa Steinera, ve své knize Weltgeschichte im Lichte des Heiligen Graal tvrdí, že v 8. a 9. století se v okruhu Karla Velikého „objevily zážitky s grálem,“ které vedle učení církve existovaly jako tajné esoterické učení, až byly kolem roku 1180 (tedy v době vzniku básnických děl o grálu) zpřístupněny širší veřejnosti. A. E. Waite ve své práci z roku 1933 nazvané The Holy Grail, its Legends and Symbolisms, Rider & Co., London 1933, předkládá obsáhlý přehled celého tématu včetně kritického hodnocení různých hypotéz výkladu. I pro něho je grál mystériem a jeho hledání cestou iniciace, takzvaným queste (rytířské hledání), jak si ji pravděpodobně představovaly tajné nauky všech dob. Je dobré si připomenout i další zdroje: zejména J. G. Frazera: Zlatá ratolest, zvláště kap. Umírající bůh a Attis Adonis Osiris; cenné poznámky a etymologické rozbory najdete v knize Roberta Gravese The White Goddess (Bílá bohyně) Faber and Faber, London. Uvádí tu mj. – my jej budeme v dalším ještě citovat -, že velšský Lovec (obdoba Nimroda), Cwm Annwm (Pekelní ohaři), je tu zván různě, např. Gwyn („ten bílý,“ rovněž však stará podoba angl. queen), přičemž s ohledem na artušovskou tradici je pro nás přinejmenším zajímavé sdělení, že jeho kult byl udržován v předkřesťanském Glastonbury – jinak zván ještě Lovec Herne (srv. Ierne) a Gabriel. Ve Skotsku však jeho jméno znělo Artuš. „Artuš“ je tu namísto Arddu („ten temný“), což jest ve velšské bibli Satanovo jméno. Ale jeho původní jméno bylo v Británii Bran, a ve Walesu pak Vron (srv. Wren). Tím se mu dostává vegetativního významu, neboť bran znamená „(ječné) otruby“, jde tedy o obdobu našeho (krále) Ječmínka.
V alternativním textu Hanes Taliesin, publikovaném v Myvyrian Arcgaiology (přel. D. W. Nash) stojí, že: „prorok Jan I. byl nazýván Merddin“, což je pravděpodobně porušená forma, poněvadž ve verzi Mabinogion je tento smysl: „Idno a Heinin mi říkali Merddin“. Merddin je uváděn ve středověkých romancích jako Merlin, nejslavnější starověký věštec v britské tradici. Dále se říká, že Gwion byl Heininem, hlavním Maelgwynovým bardem, nazýván Merddin, „ten, který přebývá v moři,“ protože jeho zrození bylo zahaleno tajemstvím a třebaže byl dítě, založil bardskou kolej v Dyganwy přesně jako Merddin (uvádí tak Nennius i Geoffrey z Monmouth) a také se mu říkalo „Jan Křtitel.“
Jessie A. Westonová pojímá ve své knize From Ritual to Romance z roku 1920 založené na Frazerových výzkumech legendu o grálu jako pokřesťanštěný a v době jejího vzniku již nesrozumitelný pozůstatek starého předoasijského, fénického nebo syrského vegetačního obřadu. L. J. Ringbom ve své knize Der Graltempel und Paradies se pokouší doložit jádro pověsti o grálu v perské tradici a dále shromažďuje velmi zajímavý materiál o mandalovitém tvaru chrámu grálu. F. von Suhtschek se snaží odvodit Wolframova Parzivala, tady Pârsîwalnâma z iránského národního eposu Barzû-Namê a např. v hoře Monsalvatsch spatřuje slavnou svatyni Pársů sal-wadsche. Von Franz se osobně dozvěděla od prof. E. Abegga, že jméno Parsifalova otce Gahmureta by mohlo souviset s perským Gajómartem (zoroastrovský mytický předek, kulatý zářící Pračlověk). L. von Schroeder přenáší domov grálu do Indie. Uvádí ve svém spise paralely a příklady z véd, kde se hovoří o Slunci a Měsíci jako o zázračných nádobách, které jsou na nepřístupné nebeské hoře a jsou dosažitelné pouze bohům, polobohům a blaženým. Tyto nádoby klade na roveň grálu.
Vedle orientálních kořenů pověsti je však nepopiratelně přítomen i keltský vliv: podle většiny textů se hrad grálu nachází v Británii, kde prý sídlí král Artuš a jeho rytíři, k nimž patří i Perceval, a kam podle některých verzí grál převezl Josef Arimatejský nebo jeho potomci. Za místo, kde Josef přistál, se považuje Glastonbury. Toto město neslo i jiné jméno, a sice Caer Wydr nebo Inis Gutrin, o němž se mělo za to, že je skleněným zámkem, v němž přebývala Artušova duše po smrti. Latinským ekvivalentem Gutrin bylo vitrinus a saským glas. Toto slovo vztahující se k barvě postihovalo každý odstín mezi hluboce modrou a světle zelenou. „Skleněné“ zámky irských, manských a velšských legend jsou tak spíše chápány jako ostrovní svatyně obklopené vodou zelenou jako sklo (keltská modrá glazura nebo římské lahvové sklo) nebo hvězdné kobky tvořící ostrovy na temně modré noční obloze (Nuit). Avšak ve středověkých legendách byly zdělány ze skla a jejich spojení se smrtí a měsíční bohyní se uchovalo v lidové pověrčivosti, kdy se má za to, že je nešťastné dívat se na Měsíc přes sklo (!). Glastonbury je také ostrovem Avalon (Appletrees), na nějž bylo Artušovo mrtvé tělo dopraveno Morganou le Faye.
Otto Rahn (Crusade against the Grail. The Struggle between the Cathars, the Templars, and the Church of Rome) se snažil dokázat, že grál byl svatyní nebo kultickým předmětem albigenských, tedy katarské sekty, jež byla jako heretická pronásledována a vyhlazena ve 13. století v jižní Francii. E. Anitchkof se snaží odhalit podobné spojitosti v zajímavé práci Joachim de Flore et les Milieux courtois mezi názory obsaženými v jednotlivých verzích příběhu o grálu, učením Gioacchina da Fiori a myšlenkami sekt novomanichejců a katarů, rozšířených ve Francii 12. století. Blízký náhled zastává J. Vola a dokonce jde ještě dál, když upozorňuje na podobnost myšlenek zastoupených v příbězích o grálu s idejemi Fedeli d’amore (Hnutí doložené od počátku 12. století v Provenci, Itálii, Francii a Belgii. Jeho cílem byl kult „jedinečné ženy“ a zasvěcení do mystéria lásky. Užívalo se v něm „tajného jazyka“, aby jeho obsahy zůstaly nepřístupné „sprostému lidu.“) nebo hermetické tradice. O tom, že byl grál považován za skutečně existující předmět, svědčí také velmi rozšířený názor, podle kterého byl totožný s takzvanou Sacro catino, údajně smaragdovou mísou, kterou si Janované roku 1101 přivezli jako kořist a odměnu z obléhání Caesareie.
Jung vyložil ve své knize Aion, že ústřední symbolika křesťanského náboženství vzešla z problému duševních protikladů a tato otázka charakterizuje i její další vývoj, což je obsaženo už v Kristově upozornění na příchod „antikrista“. Problém protikladů je podtržen synchronicitou v podobě dvou protilehle uspořádaných Ryb, jež charakterizují křesťanský eon. Jak této shodě odpovídá, začínají se v období druhé ryby z tohoto znamení objevovat rozmanitá duchovní hnutí, jež se částečně příčí křesťanským názorům a jež by se dala shrnout pod pojmem zdánlivých pohanských regresivních tendencí (srv. novopohanství a varování Rudolfa Steinera). Sem patří jisté rituály templářů, sexuální volnost mravů u některých manichejských sekt, přebírání meditačních cvičení a magických praktik z islámských kultur. Zčásti se naopak jedná také o hnutí, jako byla alchymie nebo uvnitř církve hnutí Ducha svatého, jež se snaží problém protikladů Krista a antikrista spíše smířit. Mnozí si všimli, jak dalece se na tom podílely historické souvislosti s templáři, Persií, islámem a kelto-germánským nebo antickým pohanstvím, a jedná se o psychologicky podloženou paralelnost, která vedla k různým současným dotekům s výše uvedenými duchovními jevy a k výpůjčkám z nich. Jinými slovy, básnické skladby o grálu pravděpodobně vyplynuly z paralelní duševní potřeby dále proměňovat ústřední symboly křesťanského náboženství a tvůrčím způsobem rozvíjet problémy – jako je sexualita, stín a nevědomí vůbec – jež zůstaly otevřené.
Bohatost předloženého materiálu a úvah nad ním znemožňuje zhostit se jednoduchým způsobem recenze této knihy. Náhled na názvy jednotlivých kapitol knihy [Vítězství nad Červeným rytířem, První dva symboly procesí s grálem: meč a kopí, Motiv trpícího krále, Postava Gawana a Percevalův návrat ke křesťanství, Gawanova dobrodružství, Spása říše grálu, Vztah mezi legendou o grálu a postavou Adama, Problém čtvrtého v Trojici, Postava Merlina, Merlin jako medicinman a věštec, Merlin a alchymistický Merkurius, Merlinova role… a jeho řešení problému grálu, Merlinovo zmizení] dává tušit, jak detailně jsou jednotlivé symboly a scény z grálového procesí analyzovány. Důležitá je ovšem interpretace, která se stává individuálním úkonem namísto povšechné stylizace.
H. Zimmer hodnotí Merlinovo zmizení čistě pozitivně jako zřeknutí se světské moci a racionality a jako odevzdání se nevědomí. Jako bytost protikladného původu, vybavená božskými i temnými vlohami, je původním člověkem, který má být vykoupen, archetypem Anthrópa. Buď se stále více ztrácí v lesní divočině nebo se podle bretonských pověstí nechá začarovat vílou Viviane nebo Nyniane (Nymenche, Nimuë), která jej jeho vlastním milostným kouzlem tak spoutá, že se již nemůže vrátit do světa lidí. Toto kouzlo je „enserrement“ (uzavření) nebo „entombement“ (pohřbení) v nějaké věži nebo skalním hrobě, ze kterého Merlinův duch ještě často promlouvá jako kdosi neviditelný k jednotlivým hrdinům (Merlin prý se schválně nechal vílou Vivien začarovat, aby dovolil jistým událostem „stát se“ a přešel dokonale do „světa žen“ [„vílový svět“] a nabyl navždy božské síly, kterou dopomohl králi Artušovi porazit mocného nepřítele, magického levobočka jeho a Vivieny, Mordreda, nosícího „zlatou masku chlapce s kučeravými vlásky“, když pomátl jeho zbrojnoše mlhou času, v níž náhle zestárla zdánlivě nesmrtelná Vivien a rytířům Kulatého stolu tak umožnil, aby je na hlavu porazil. Stane se obrazem archetypového čaroděje jako takového, který stvoří dva kovové draky, měděnou zeď kolem Caermarthen, vynalezne sedmimílové boty atd. Zbudovaná zázračná díla, zvláště Stonehenge, věž, kámen a kroužící ostrov, jsou symboly celosti a blíží se symbolice Kamene a mandaly v alchymii. Obzvlášť důležitá je skutečnost, že podle pozdějších verzí Merlinův hrob splývá s kouzelným ložem a kamenem, nebo je nahrazen skleněným domem, ve kterém Merlin navždy zmizí (viz výše Yniswitrin aj.). Merlin je obsahem nádoby grálu nebo duchem kamene grálu. Jazykem alchymie je to „duch“ v Kameni, Merkurius, nebo psychologicky principium individuationis. Z kamene, který zbudoval, lze vnímat jeho hlas (Ducha svatého), představuje alchymistický lapis a jeho nalezení je cílem Percevalova queste.
Nakonec jsou Perceval a Merlin jedním – Perceval však spíše ztělesňuje hledajícího, křesťanského člověka, zatímco Merlin pohanský, k hledání podněcující moment, který je zároveň cílem.
To, že Perceval a Merlin úplně nesplynuli, se zakládá na relativní neslučitelnosti křesťanského ducha s duchem alchymie, neboť v Kristu se Bůh stal člověkem, naproti tomu Kámen mudrců se v nového světlonoše vyvinul lidským úsilím a uměním.
Tento kámen nalezl Merlin nebo se jím stal – a proto se vzdává světa.
Raději chci zachránit svou duši než (vlastnit) zemi.
Na pozadí jednotlivých příběhů se věnují obě autorky otázkám transcendentního zážitku, zla, problematice Erótu a podobně. Známý „sen“ středověku tak může být nově zpřístupněn prožitku člověka dnešní doby.
Kniha je určena čtenářům se zájmem o témata hlubinné psychologie, religionistiky, keltské kultury a také všem, kdo se zajímají o populárně psychologickou literaturu. Díky neortodoxním názorům von Franz a C. G. Junga ovšem ji lze doporučit k hlubšímu studiu i hermetikům, studentům alchymie a všem hledačům svatgrálu…
*
© San
© okultura, MMII & MMX
