(CD, LSM17, Lotuspike Records, 2010)
Rudy Adrian: Distant Stars (CD)
6 skladeb, LSM17, Lotuspike Records, 2010
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
S tímto novozélandským hudebníkem jsme se setkali již při recenzi alba Desert Realms. Zdá se být tak trochu jako Steve Roach fascinován planetou Zemí a jejími přírodními útvary, neb též jeho první CD Moonwater sleduje trochu obdobné téma.
Toto třetí album se pro změnu zabývá hvězdnou oblohou. Pro Adriana to zase taková novinka není, protože vytvořil na objednávku skladby, či jednotlivé hudební sekvence pro planetárium. Něco obdobného provozovala u nás již v 80. letech minulého století skupina Relaxace v pražském planetáriu, kde osvícené vedení umožňovalo i další zajímavé projekty. Zní-li vhodná hudba při populárně-vědeckém výkladu, nejen školáci, ale i dospělí si více zapamatují.
Adriana napadlo zpracovat toto téma jako samostatné album již v roce 2008. Chtěl však vedle námětu ryze vědeckého přidat do skladeb též rozměr duchovní. K tomu se nejvíce hodí tzv. space ambient. Ten využívá možností různých typů syntetizátorů a programování k vytvoření pocitu prostoru, klouzání a vznášení se v něm a vůbec zážitku obrovské nekonečnosti hvězdné oblohy. Ostatně asi prvním v tomto směru byl zřejmě Brian a Roger Eno s Danielem Lanoisem na albu Apollo. Tato hudba doprovázela let kosmické lodi, ale my můžeme vesmírem putovat i myšlenkově či duchovně v zážitku meditace. Používáme tak zároveň zkušenost našeho vnitřního mikrokosmu, který je stejně tak nekonečný. A právě v tomto smyslu mi vyznívá šest skladeb na CD Rudyho Adriana.
Ta první má název shodný s názvem alba a je nejdelší. V ní můžete vskutku zažívat představu velikosti v nekonečnosti hvězdného prostoru a rozpínat se pomocí zvukových ploch, vznášet a putovat. Trochu obdobné to je i u druhé skladby Trajectory, kde však spíše klouzáte nahoru a dolů jakoby zvukovými tunely, posléze spíše plavete.
Třetí skladba Le Songe Du Singe má kořeny právě v hudbě pro planetárium a je takovou typickou, klidnou meditací pod hvězdnou oblohou. Čtvrtá Voyage Through Darkness by sice svým názvem mohla připomínat temnotu vesmíru, ale spíše je míněna jako duchovní zkušenost při hledání sebe a procházení svým vnitřním světem.
Jen asi pětiminutová je pátá Neitherworlds a překrásné spočinutí s poslední osmiminutovkou Entering The Temple Of Haruka Kawagishi. Škoda, že nám autor u šesté skladby nesděluje něco bližšího k názvu, ale můžeme aspoň nechat pracovat svoji fantazii.
U takovýchto tematických alb vždy oceňuji, podařilo-li se autorovi udržet po celou dobu stejnou náladu a posluchač nemá pocit, že se jen k sobě naskládaly výtvory, které byly volné. Rudy Adrian je v tomto smyslu velmi citlivý a nešokuje změnami, takže CD se opravdu příjemně poslouchá.
*
© Jiří Mazánek
© okultura, 20=
