První magické obrození
Knihu Zákona, Liber AL vel Legis, sepsal Aleister Crowley v Káhiře ve třech po sobě jdoucích dnech, a to 8.-10. dubna 1904. Nadiktovala mu ji netělesná entita jménem „Aiwass“, kterou později označil za svého osobního Svatého anděla strážce. Kniha se stala ústředním posvátným textem Thelémy. Crowley v ní vyhlásil příchod nové fáze duchovního vývoje lidstva známé jako „Horův aeon“.
Howardu Phillipsu Lovecraftovi bylo v té době 14 let. O deset let později se z jeho dopisu zaslaného časopisu All-Story ze 7. března 1914 dovídáme: „Přečetl jsem všechna čísla vašeho časopisu od jeho založení v lednu roku 1905,“ což znamená, že musel strávit pozoruhodné množství příběhů z nejranějšího období šestákové pulp fiction. Sám k tomu o pár let později dodává:
„Od roku 1913 jsem si vytvořil trestuhodný návyk vybírat si laciné časopisy, jako byl třeba měsíčník The Argosy, abych odvedl svoji mysl od fádnosti naší reality.“
Co přesně ho na těchto časopisech fascinovalo? V roce 1905 už byly jeho zájmy pevně vyhraněné a zaměstnávaly jeho pozornost na celý život: starožitnosti, chemie, astronomie, klasická literatura, poesie 18. století, a samozřejmě výstřední fantastické příběhy. V žádném případě však nepřečetl veškerou běžně dostupnou fantastickou literaturu, jež byla v tu dobu napsána, a tak objevil některé významné spisovatele této branže z konce devatenáctého a začátku dvacátého století poměrně pozdě. V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.
Crowley započal svoji kariéru během intelektuální renesance okultismu v devatenáctém století, kterou Kenneth Grant později označil jako „magické obrození“. Není jistě náhodou, že na jejím konci se západní okultismus dostal do jistého druhu intelektuálního ghetta. H. P. Lovecraft si byl vědom Crowleyho existence, jako ostatně každý, kdo tehdy četl noviny. Považoval ho za jasného outsidera, což shrnul v dopise příteli takto:
„V devadesátých letech (19. století) tehdy módní dekadenti rádi předstírali, že patří ke všem možným ďábelským kultům provozujícím černé mše a mají nejrůznější strašlivé okultní informace. Jediným zástupcem této skupiny, který je ještě aktivní, je poněkud nadmíru propagovaný Aleister Crowley…, který, mimochodem, byl nepochybně předlohou padoušské postavy v románu H. R. Wakefielda Ten, který přichází a odchází (He Cometh and He Passeth By).“
Z Lovecraftovy historické perspektivy nebyl Crowley magickým inovátorem budoucnosti, nýbrž podle něj šlo jen o přeceňovaný příklon k satanistické naivitě dekadentů devatenáctého století.
H. P. Lovecraft naznačuje podobu světa, jaký bude, až se Velcí Starci opět ujmou svého dědictví:
„Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“
Druhé magické obrození
Crowley umírá roku 1947. Po druhé světové válce došlo svým způsobem k druhému okultnímu obrození v podobě novopohanského hnutí inspirovaného spisy Roberta Gravese a zdiskreditovaných antropologických teorií Margarety Murrayové. Novopohanské skupiny se zabývaly vzýváním bohů a bohyní z panteonů indoevropských, mezopotamských, původních amerických obyvatel, nordických, slovanských, keltských, afrických a řecko-římských. Satanismus se snažil obklopit různými filosofickými podpůrnými důkazy a apologiemi, třebaže se jen málo odchýlil od svých středověkých kořenů jakožto rebelie proti římskokatolické církvi. Mnozí moderní satanisté jsou v podstatě ateisté a prohlašují, že nevěří v nějakého skutečného nebo zosobněného „ďábla“, nýbrž toliko využívají Satana jako symbol principu hédonismu. Satanistické instituce existovaly v rozsahu od naprosto tajných skupin a smrtelně vážně myšlených organizací, jako nyní už zaniklá Process Church, až po čistě divadelní počiny jako Satanova církev Antona Szandora LaVeye a organizace, které se pohybovaly někde uprostřed, jako Chrám Setův Michaela Aquina. Satanská magie byla spíše negativní formou ceremoniální magie v duchu rituálů Zlatého úsvitu či Aleistera Crowleyho. Nevyhnuli se tomu ani LayVey a Michaela Aquino, třebaže LaVey si pomohl příměsí fiktivních a dramatických prvků a popkulturních koktejlů, nemluvě o magickém ochranném kruhu při vzývání „Černého Prince“ a sil temnot. Na druhém konci se dodnes pohybují amatéři a diletanti, z nichž většina jsou mladiství, kteří své praktiky odvozují z knih, filmů a svých vlastních představ.
Lovecraft mezi čaroději
Lovecraft revolučním způsobem zmodernizoval moderní hororovou povídku a vdechl jí nový život podobně, jako Ernest Hemingway posunul chápání moderní novely. S. T. Joshi ve své skvělé biografii H. P. Lovecraft: A Life odkryl všechny prameny a vlivy u každého z Lovecraftových příběhů a zabývá se v ní podrobnostmi z jeho života až k těm nejtriviálnějším příhodám. A přes veškerou tuto péči Joshi přehlédl dopis Clarku Ashtonu Smithovi, v němž jej žádá o nějaký pramen k okultním materiálům a ignoruje jeho následné studie o historických grimoárech. Přitom ve stejné knize věnuje Joshi plné tři strany popisu toho, jak byly Lovecraftovi ukradeny obleky v jeho newyorkském bytu! Mohli bychom lehce omluvit Joshiho, de Campa, Mosiga a další badatele stran ignorování Lovecraftových studií okultní literatury, pokud by neměly žádný vliv na jeho tvorbu. Jenže důkaz jasně poukazuje na to, že Lovecraft s jistotou využíval ve svých povídkách informace a nápady shromážděné z okultních pramenů. Proč by ovšem badatelé přehlíželi – nebo dokonce svéhlavě ignorovali – jeho studia magie a věcí nadpřirozených? Mohou pro to existovat dva hlavní důvody. Zaprvé proto, že většina badatelů sdílela jeho mechanisticko-materialistický náhled na vesmír a prostě nevěřili tomu, že by pátrání po okultních pramenech mohlo přinést nějaký kýžený výsledek. Druhým důvodem, který se vztahuje k této záležitosti, je že řada badatelů si žádá pro Lovecrafta dlouho opomíjené uznání jako jednoho z velkých amerických autorů dvacátého století a jednoho z nejoriginálnějších filosofů. A možná se tito badatelé obávají, že jakýkoliv stín okultismu – dokonce i případná studie o jeho vlivu na Lovecrafta – by mohl vrhnout špatné světlo na jeho pověst jakožto seriózního spisovatele a myslitele.
Příležitostně se některý vážný spisovatel pokusí o zhodnocení Lovecraftových okultních znalostí, jenže se dopustí neodborně provedené práce kvůli nedostatečnému výzkumu. Stalo se tomu tak i v případě knihy Anthonyho Ravena The Occult Lovecraft, v níž Raven mimo jiné uvažuje o tom, že Lovecraft měl velice povrchní nebo vůbec žádné povědomí o magii. Raven zakládá své tvrzení především na povídce Děs redhookské čtvrti (The Horror at Red Hook, 1927), což je ovšem povídka, kterou Lovecraft napsal ještě předtím, než začal vážně studovat magické učení. Z jeho nesčetných dopisů se však skládá docela jiný obrázek. Často se v nich nacházely náčrtky a ilustrace a August Derleth o nich uvádí znepokojivou zmínku stejně jako i narážku na možnou úroveň Lovecraftových okultních znalostí: „Někdy nakreslil kabalistické rituální nebo magické znamení, nebo ruské slovo v azbuce, jindy zase podivné zavíjející se signatury a serafy nějaké neznámé řeči, kterou sám vynalezl.“ A to vše velice znesnadňuje přesvědčivě dokázat, zda Lovecraft něco o magii věděl či nikoliv. Jsou ovšem jistá fakta, jimiž se můžeme být jisti, a těmi jsou prameny, které lze vystopovat. A tím nejstarším pramenem magických a nadpřirozených jevů a příběhů, který Lovecraft četl již ve věku pěti let, byl dobový překlad Tisíce a jedné noci, a stal se mu celoživotní posedlostí, neboť z ní povstalo jméno jeho arabského alter ego, Abdula Alhazreda, jak píše v jednom dopise Robertu E. Howardovi (16. ledna 1932): „Nemohu se upomenout, kde jsem přišel ke jménu Abdul Alhazred. Slabě se mi mate, že bylo nějak spojeno s postarším rodinným právníkem, nemohu si však vzpomenout, jestli jsem ho požádal, aby mi vymyslel nějaké arabské jméno, nebo jestli jsem ho prostě jen požádal, aby posoudil volbu, k níž jsem došel nějakým jiným způsobem.“
Při četbě Tisíce a jedné noci se přitom dozvěděl o magii středověkého arabského světa mnohem více, než si uvědomoval. Středověcí muslimové nepovažovali tyto příběhy nutně za fantastické, nýbrž v jiných dílech středověké arabské literatury jsou prezentovány jako samozřejmá skutečnost. Mísily se v nich střípky cestopisů, historických pojednání, grimoárů, egyptských a indických divů, kosmických událostí, kyklopských monumentů a ztracených starověkých civilizací, magických děl a znalostí magických sil určitých kamenů, rostlin a zvířat. Zbožní muslimové neměli pochyb o existenci džina a magických sil, protože o nich podal svědectví v Koránu samotný Prorok: „A následovali to, co hlásali satani v době vlády Šalamounovy. Šalamoun věřit nepřestal, ale satani pochybovali a učili lid čarodějnictví” (II, verš 96). Robert Irwin poukazuje ve své vynikající knize The Arabian Nights, A Companion na strašlivé vyprávění o magickém rozčtvrcení v grimoáru z 11. století Ghayat al-Hakim (později přeloženém do latiny jako Picatrix) a na magický traktát s názvem Slunce světel od Ibn al-Hajje, jež obsahuje zaříkávání umožňující muži, aby obcoval s dcerou Bílého krále džinů. Tamtéž najdete i formulku, jejímž prostřednictvím donutíte useknutou hlavu člověka pronášet proroctví, což je bezesporu jedním z důvodů, proč Aleister Crowley radil ve své knize Magie v teorii a praxi svým studentům, aby četli Tisíc a jednu noc kvůli tomu, že jest „neocenitelným skladištěm orientálního magického učení.“
Lovecraftova fascinace Tisícem a jednou nocí přetrvala až do dospělosti a vedla ho k dalšímu výzkumu islámské historie a folklóru, o čemž svědčí i knihy v jeho knihovně: Kalif Haroun Alrašid a saracénská civilizace Edwarda Henryho Palmera a Příběhy o géniích sira Williama Charlese Morrella. Co se Lovecraft z těchto studií dozvěděl? Především se dozvěděl o fascinující menažérii islámských géniů a příšer: o poddruhu džinů známém jako ghúla přebývajícím na hřbitovech a opuštěných místech a pojídajícím lidská těla, arabském vlkodlakovi nazývaném kutrub, jímž je muž nebo žena proměňující se v noci v bestii požírající mrtvoly. Ghúlové z Lovecraftovy povídky Pickmanův model mohly mít jako předobraz právě taková stvoření, neboť je popisuje jako mající psí podobu. Mohl se tam dočíst i o udarovi (druhu homosexuálního ghúla, který znásilňuje muže v poušti a nechává je umřít s konečníkem prolezlým červy), nasnasovi (stvoření lidské podoby do půli těla), peri (překrásném ženském duchovi, připomínající středověkou succubu) a diwovi/dévovi (perský duch zla a temnot). Ruch (nebo „roc“), obrovský pták z perského folklóru, který unáší námořníka Sindibáda, se mohl stát předlohou Lovecraftova ptáka šantaka, o němž se vypráví ve Snovém putování k neznámému Kadathu. Podobně se mohl dozvědět o arabském čarodějnickém umění spoutat duchy patřičnou manipulací magickými předměty (třením magické lampy), uvěznit duchy v předmětech (géniové spoutaní v lampách, baňkách, prstenech a kamenných pilířích). Lovecraft se mohl poučit i o arabské divinační metodě – geomantii, jak ji užíval Aladdin a astrologové, o moci slova otevírat tajné skrýše (Sezame, otevři se), plné pohádkového bohatství, a lidská srdce. V Příběhu o mudrci a učenci se mluví o mudrci, který vládne géniům a koná magická díla díky své znalosti nadpřirozené moci písmen. Není pak překvapující, že jednou z nejdůležitějších praktik islámského okultismu byla „písmenková magie“ (ilm al-huruf), která se podobala užívání mocných písmen a jmen v hebrejské kabale. Nemůže být tedy pochyb o tom, že islámští čarodějové vystupující v Tisíci a jedné noci byli fiktivními předky Lovecraftova imaginárního Abdula Alhazreda a že jejich čarodějné knihy se staly bájnými předchůdci stejně fantaskního Necronomiconu.
Pohan z Providence
Nelze pochybovat o tom, že mnohé z Lovecraftových idejí o magii a nadpřirozenu pocházely z jeho studií mytologie a folklóru. Svět klasických řecko-římských mýtů objevil v šesti letech. V jednom z dopisů tvrdí: „Byl jsem a stále jsem v srdci pohan.“ V soukromí kolující publikaci nazvané Lovecraft: Čaroděj (sic!) si pomáhá Paul F. Memoli tímto příkladem, aby svědčil ve prospěch Lovecrafta, že totiž byl nevědomým knězem Panovým a srovnává jeho oddanost Panovi s tou, jež zaznívá v Hymnu na Pana Aleistera Crowleyho a cituje i Lovecraftovu zamilovanou povídku Arthura Machena Veliký bůh Pan jakožto další důkaz.
Arthur Machen: černá magie v pohádkové říši
Jedním z Lovecraftových nejpřednějších „románových okultních“ vlivů byl Arthur Machen (1863-1947). Machen byl spojován se Zlatým úsvitem, zejména díky popularizaci, jíž se mu dostalo prostřednictvím Jitra kouzelníků Bergiera a Pauwelse, ale jeho život byl stejně podivný jako podivíni z jeho vlastních příběhů. Z nich nejvíce vystupuje idea, že hned za zástěrkou všednosti či fasádou každodenního života se skrývají mocné prastaré síly. Philip Van Doren Stern napsal, že „Machen se zabýval základními silami zla, mocnými kouzly, jež přetrvají čas, a zlovolnými silami z pohádkových vyprávění a folklóru.“ A třebaže Lovecraft jej objevil až roku 1923, Machenovy ideje jej hluboce ovlivnily.
Sax Rohmer: Cthulhu Manchu
Artur Henry Sarsfield Ward, více známý pod svým pseudonymem Sax Rohmer (1883-1959), byl tvůrcem populárního beletristického zlosyna Fu Manchu. Měl na Lovecrafta podstatný vliv, třebaže většina jeho biografů si toho není vůbec vědoma. Je tomu tak možná proto, že většina Lovecraftových odkazů na Rohmera se nachází v nepublikovaných dopisech a obskurních pramenech. V jednom nepublikovaném dopise Lovecraft například poznamenává, že četl Rohmerovu novelu Batwing (1921) právě v době, kdy psal Volání Cthulhu (1926). Batwing není zrovna nadpřirozený thriller, ale jsou v něm strašidelné podtóny vztahující se k vúdú a afrokaribské magii. Jeden z názvů kapitol zní Volání M’kombo, což se bez vší pochybnosti podobá Lovecraftovu Volání Cthulhu. V zápletce Batwing se vypráví o kultu vúdú na Kubě podobajícího se popisu Lovecraftova kultu Cthulhu sídlícího v Louisianě, jejž Lovecraft líčí jako „vúdú strašlivější povahy, než jaké kdy poznali.“ Oba kulty praktikovali lidské oběti a jejich tábory se nacházely v zapomenutých močálech. Lovecraft rovněž přečetl Rohmerovu povídku Brood of the Witch Queen. A i když se o ní ve své knize Supernatural Horror in Literature zmínil jenom jako o dalším upírském příběhu, v dopise Robertu Blochovi z roku 1933 byl mnohem objektivnější a přiznal, že pro ni má obdiv: „Ale nejlepší věc, kterou Rohmer kdy napsal, je Brood of the Witch Queen. Tomu já říkám povídka!“ Lovecraft četl Brood v roce 1927, právě když psal Případ Charlese Dextera Warda, a mohl být touto novelou ovlivněn, neboť v obou příbězích ožívají pradávní čarodějové, kteří se vrátili na svět, aby jej zničili. Zlý egyptský čaroděj Hortotef se v povídce Brood vybavil knihou zaříkávání s názvem Kniha Thothova, která se jmenuje podle magické knihy z egyptské mytologie a folklóru. Rohmerův Hortotef používá tento grimoár způsobem srovnatelným s tím, jak Lovecraftovi čarodějové zacházejí s Necronomiconem. Lovecraft možná dokonce pojmenoval svoji titulní postavu podle Rohmerova pravého jména, Arthur Sarsfield Ward, a lze se dohadovat, zda se podobá Lovecraftově postavě Charlese Dextera Warda. Rohmer mohl mít jakési kontakty na rosikruciánů a není důvod, proč by nemohli odvozovat svůj původ od některé odnože již zaniklého Zlatého úsvitu, jako byla třeba Společnost vnitřního světla Dion Fortune. V roce 1914 napsal Rohmer Magickou romanci, která posloužila Lovecraftovi jako sbírka pramenů s informacemi o historii magie. Lovecraft se z ní musel poučit o pozoruhodných skutcích Apollónia z Tyany, Nostradama, dr. Johna Dee a dalších.
H. P. Lovecraft a ďábel: dekadenti a satanismus
Lovecraft neměl vysokého mínění o dekadentních satanistech a neupřednostňoval je před nějakým jiným okultním odvětvím. Dalším důkazem jeho obeznámenosti s jejich světovým názorem a okultní orientací prozrazuje povídka Ohař (1922), v níž se dva protagonisté vydají znesvěcovat hroby a oddávat se černé magii s potrhle gotickým zápalem a páchat zlo všemi možnými způsoby.
Omyl povídky Děs redhookské čtvrti
Možná vůbec nejhorším Lovecraftovým literárním výpadem do okultní říše byl Děs redhookské čtvrti. V roce 1925 byly jeho znalosti magické tradice ještě dosti kusé, takže se mu Encyclopedia Britannica stala dosti pochybným zdrojem informací k heslům jako „magie“ a „démonologie“. V devátém vydání nalezl zaklínání, které použil v Děsu redhookské čtvrti, kde ji označil za „démonickou evokaci.“ Jde o ono zaklínání, jež nalezl policejní detektiv Malone na zdi tančírny v kostele užívané zkaženými stoupenci kultu. Autor příspěvku pro Encyclopedia Britannica, E. B. Tylor, si jej vypůjčil z německého textu s názvem Pneumatologia Occulta de Vera, který otiskl Georg Conrad Horst v Zauber-Bibliothek, oder von Zauberei, Theurgie und Magik (Mainz, 1821). Tylor vynechal části německého textu před a po, a ponechal jen pokřivenou hebrejštinu a třebaže ji nevědomky označil za démonickou evokaci, šlo ve skutečnosti o zaříkávání užívané při hledání pokladů.
Clark Ashton Smith: literární prameny k čarodějnictví
Clarka Ashtona Smithe (1893-1961) zřejmě Lovecraft z kruhu svých přátel respektoval nejvíce. 9. října 1925, po debaklu Děsu redhookské čtvrti, napsal Smithovi žádaje ho o základní prameny týkající se magie, protože potřebuje: „…kvalitní překlady o středověkých černokněžnících spolu s postupy pro vzývání duchů, invokaci Lucifera a všechny tyhle věci.“ Smithovu odpověď nemáme, zato však máme dopis z 13. června 1937, jejž Smith poslal ilustrátorovi fantasy Virgilu Finlayovi, jemuž odpovídal na podobný dotaz: „Vedle beletrie bych doporučoval Montague Summerse, jako třeba The Geography of Witchcraft, The History of Demonology and Witchcraft atd. Dále by vás mohlo velice zajímat dílko od Grillota de Girvy Witchcraft, Magic, and Alchemy, poněvadž obsahuje přes 350 ilustrací, z nichž mnohé pocházejí ze vzácných tisků a rytin; kniha je ovšem poměrně drahá, bude stát nejméně 5 nebo 6 dolarů.“
Smith mohl také Lovecraftovi doporučit knihy Arthura Edwarda Waitea (1857-1940) a Eliphase Léviho (1810-1875), protože ten je zase doporučil Willisi Connoverovi v dopisu z 29. června 1936. Patřila k nim Kniha černé magie a Waiteovy překlady Léviho knih. A Lovecraft skutečně použil dvě vzývání v Případu Charlese Dextera Warda, jež se nacházejí ve Waiteově překladu kompendia z Léviho děl, The Mysteries of Magic. Nemůže být ani náhoda, že se Necronomicon stal roku 1927 plně kvalifikovaným grimoárem než jen jakousi knihou imaginárního folklóru. V tomtéž dopise však Lovecraft uvádí, že středověké grimoáry, jež studoval, jsou „nudné, dětinské a nepřesvědčivé.“ Hledal totiž materiál, který by mu pomohl čtenáře vyděsit. Jenže účelem grimoárů nebylo vyděsit, nýbrž spíše praktikovat magii. A třebaže skutečnost může být podivnější než smyšlenka, zřídka kdy pobaví. Lovecraft byl přesvědčen, že by dokázal vymyslet mnohem zajímavější a mrazivější vize hrůzy. A měl pravdu.
Sny o čarodějnických kultech: Lovecraft a čarodějnictví
Zdá se, že Lovecraft byl oním milníkem, který na poli antropologie znamenalo dílo Margaret A. Murrayové Čarodějnický kult v západní Evropě (The Witch-Cult in Western Europe, 1921), silně zasažen. Moderní antropologové pochybují o věrohodnosti jejích teorií, ale za Lovecraftových dnů dosáhly jistého uznání. Hodila se mu totiž idea univerzálního kultu, neboť zapadala do některých z jeho literárních témat: relativní bezvýznamnost lidstva v historii Země a existence konspirace mimozemských ras a podlidí přežívajících na okraji civilizace, čekajících na svoji příležitost a praktikujících černou magii a uctívajících Velké Starce, k tomu se pojilo téma kultu Cthulhu.
Povídky jako Slavnost (1923) a Sny v čarodějnickém domě (1932) byly ideou čarodějnického kultu silně ovlivněny.
Slavnost je pro vypravěče záhadná, připomíná jen tolik, že čtyři příbuzní „byli v roce 1692 oběšeni za čarodějnictví“. Odveden do podzemí, zaslechne tóny flétny a otevře se před ním „výhled na skrytý svět – rozlehlé pobřeží porostlé houbami [z Yuggothu], osvětlené sloupem neduživého nazelenalého plamene a omývané širokou olejovitou řekou, přitékající z děsivých a netušených propastí a vlévající se do nejčernějších temnot věčného oceánu. … Byl to rituál zimní slavnosti, starší než člověk a předurčený přetrvat člověka… – … klaněli se bledému sloupu ohně… to všechno jsem viděl a také cosi beztvarého, c se krčilo daleko od světla a nelibě pískalo na flétnu; naslouchal jsem pískání a zdálo se mi, že slyším hemžení nesčetných krys v prapůvodních temnotách“. Vzpomeneme si okamžitě na povídku Krysy ve zdech, kterou Lovecraft napsal o pouhé dva měsíce dříve. Tato je první povídkou, která náleží do cyklu mýtu Cthulhu.
Z hlubin pekla se přibelhali tvorové na nohou s plovacími blánami (připomene pětipaprsčité z Hor šílenství), kteří se zpola opírali o svá blanitá křídla, na nichž pak unášeli slavící „do jeskyní a štol naplněných úzkostí, kde jedovaté prameny napájejí úděsné a nezjevitelné vodopády“. Po návratu odtamtud, se zakaleným rozumem, se rozpomněl na úděsný odstavec z Necronomiconu, v němž šílený Arab psal: „Praví se ve starých pověstech, že duše ďáblova zaprodance nikterak nepospíchá ze své mrtvé tělesné schránky, ale krmí a hýčká červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde odporný život… a kráčet se naučilo to, co by se nemělo než plazit.“
Červ dobyvatel, všemocný had moudrosti a to, co pohřbívá samo sebe dřív, než je to mrtvé, byl vzpomenut i jako pocta Lovecraftovi v povídce Thomase Ligottiho Poslední slavnost s harlekýnem v antologii Příběhů z končin nezemského děsu (jež) inspiroval H. P. Lovecraft, pod názvem Cthulhu 2000 (ed. Jim Turner, Polaris, Frenštát p. R. 2001). Lovecraft poznamenal v roce 1933 ve vztahu k této povídce, že „při vypracovávání detailních a zasvěcených rysů cizí rasy měl na mysli přeživší pozůstatky jednoho klanu předárijských čarodějů, kteří uchovali primitivní rituály podobné těm, jež vykonával čarodějnický kult, o němž četl v kontroversním díle Čarodějnický kult v západní Evropě Margaret A. Murrayové. I Arthur Machen napsal podobné příběhy o „malých lidech“, s nimiž byl Lovecraft dobře obeznámen. Rovněž „Černý muž“ z povídky Sny v čarodějnickém domě, jehož „avatar“ se zjevuje jako okřídlená entita i v Přízraku temnoty (1935), je přímo v textu označen za toho „z čarodějnického kultu,“ s nímž se snící Walter Gilman musí setkat, aby jím byl předveden před trůn Chaosu, „kde nesmyslně piští tenké flétny,“ jejichž tóny v tomto světě zlověstně opakují krysy – „slaboučký náznak zvuku, který jako by čas od času pronikal šílenou změtí rozeznatelných zvuků i za jasného světla, když byl zcela probuzený“ – a jejich vůdce Hnědý Jenkin (rouhavý zakrslý kříženec mající tvar krysy a pokrytý chlupy, se zubatým, vousatým a zlověstně lidským obličejíkem a tlapkami jako malinkými lidskými ručičkami, jenž se mohl stát předlohou Harata z lidu Bada ve zlověstném příběhu Alana Vannemana Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry, Jota, Brno 2002), jehož kostru pak našli dělníci ve strašidelné a prokleté budově: „tvarová abnormalita kostry obrovské chorobné krysy,“ „maličké tlapky chápavých rysů“ a „malá lebka se žlutými dravčími tesáky jevicí se z jistých úhlů jako zmenšená, obludně pokleslá parodie na lidskou lebku“; „jeho rytmus neodpovídal ničemu na Zemi, leda snad kadenci jednoho či dvou sabatních zpěvů, o nichž lépe pomlčet, a někdy se bál, že odpovídá jistým vlastnostem neurčitého vřeštění či burácení v oněch naprosto cizích propastech snu.“ Snad tu Lovecraft věštecky předvídal a jasnozřivě i slyšel pekelné protitóny death-metalu a noisu.
Lovecraft se při pátrání po domnělém původu pověrčivosti v primitivních dobách seznámil se dvěma knihami obzvláštního významu, šlo o Frazerovu Zlatou ratolest a Fiskeho Myths and Myth-makers (1872), v nichž dohledával především mýty barbarského světa.
Přízraky teosofie
Jedním z nejzřetelnějších vlivů projevujících se v povídce Volání Cthulhu je teosofie, kterou ihned pasoval na zdroj „zakázaného učení.“ Lovecraft cituje základní teosofické dílo W. Scotta-Eliotta Příběh o Atlantidě a ztracené Lemurii (1925) a v samotném příběhu jsou teosofové zmiňováni ve druhém odstavci: „Teosofové spekulují o veliké nesmírnosti kosmických cyklů, v jakých náš svět a lidský rod tvoří pouhou přechodnou epizodu. Naznačují možnost tak podivných přeživších pozůstatků, že jenom díky zaslepenému optimismu z toho nikomu netuhne v žilách krev.“ Vypravěč se nám svěřuje, že: „Starý Castro držel v paměti střípky ohavné legendy, před níž bledly spekulace teosofů a která činila z lidstva i světa samotného cosi nedávného a pomíjivého. Jsou to už celé věky, kdy zemi vládli jiní tvorové, a ti kdysi měli veliká města. Jejich pozůstatky, jak mu vyprávěli nesmrtelní Číňané, lze spatřovat v rozvalinách obrovitých zdí na ostrovech Tichého oceánu. Všichni zemřeli o závratně mnoho epoch dříve, než přišel člověk, ale existují způsoby, jak je znovu oživit, až hvězdy opět zaujmou správná místa v cyklu věčnosti. Oni sami přišli z hvězd a přinesli s sebou své obrazy.“ „Nesmrtelní Číňané“ jsou narážkou právě na teosofy a jejich podání o Šambale, tibetském posvátném městě, jehož předobrazem jest Šangri-La, kde údajně měly mít původ všechny teosofické nauky. O Heleně Petrovně Blavacké se mohl Lovecraft dozvědět z Rohmerovy již citované Magické romance. Mocná jiskra však vzešla poté, co se doslechl o Knize Dzyan od svého přítele E. Hoffmana Price. 15. března 1933 napsal v dopisu Priceovi: „To, co mi vyprávíš o své nové povídce a o dalších tématech, jako jsou Puškara, Plakša, Kuša, Šalmali, Mt. Wern, Senzar, Dzyan, Šambala a mýtus o cyklech, která jsi někde vyhrabal, mě úplně rozpálila: jsem v pokušení tě zaplavit otázkami co se týče zdroje, původu, obecných spojitostí a bibliografie k této neznámé legendě. Kde jsi na to přišel? Proč se o tom nezmiňují běžná díla o komparativní folkloristice. Co když nějaký zvláštní kult (jako teosofové, kteří vyšli na světlo s pitoreskní tradicí starého atlantsko-lemurského světa a podobnými záležitostmi detailně popsanými v knize od W. Scotta Elliotta) stále ještě někde existuje? Propánajána, jasně – pošli mi všechny svoje poznámky… jsem úplně vedle z toho Dzyanu a Šambaly. Ten kosmický záběr – bohové z Venuše – a to všechno kolem zní tak zvláštně a s jistou naléhavostí v linii toho, co mě zajímá.“
A v dopise z 18. února 1933 napsal Lovecraft Clarku Ashtonu Smithovi toto: „Price někde vyhrabal další várku aktuálního folklóru spolu s údajně původní Knihou Dzyan, v níž se vypráví o všech tajemstvích Starého světa před potopením Kuši (Atlantidy) a Šalmali (Lemurie). Byla uchovávána ve svatém městě Šambale a je považována za nejstarší knihu na světě – jejím jazykem jest senzar (předchůdce sanskrtu), který před 18 miliony let přinesli na zem bohové z Venuše. Netuším, kde k tomu E. Hoffmann přišel, ale zní to zatraceně dobře…“ V povídce Přízrak temnoty (1936) pak uvádí Knihu Dzyan vedle takových fiktivních knih jako je děsuplný Necronomicon a pekelné De Vermis Mysteriis, ale vypravěč této povídky – věnované Robertu Blochovi, a dost možná i Williamu Blakeovi, neboť Robert Blake je také malíř – prozrazuje své další literární zdroje, neblahou Liber Ivonis, hrůzné Cultes des Goules od hraběte d’Erlette, von Junztovy Unaussprechlichen Kulten, a svěřuje se rovněž, že členové Chrámu Hvězdné moudrosti mají Zářící různostěn, který „jim ukazuje nebesa a další světy a že Přízrak temnoty jim nějakým způsobem sděluje tajemství.“
Okna do propastí času a prostoru
Přízrak temnoty odhalí tajemství, že Zářící různostěn je „oknem do veškerého času a prostoru a sleduje jeho historii od dob, kdy byl vybroušen v temném Yuggothu, dávno předtím, než jej Staří přinesli na Zem. Byl bedlivě střežen a umístěn do své podivné schránky krinoidními bytostmi z Antarktidy, zachráněn z jejích trosek hadími muži z Valusie a první lidské bytosti do něho zíraly o aeóny později v Lemurii. Procestoval podivné země a ještě podivnější moře a potopil se s Atlantidou.“
Tento „zářící různostěn“ připomíná Šedesátikámen Arthura Machena, Ixaxaar (333), o němž mluví Kenneth Grant jako o kamenu CTHLH, nebo Cthulhu, a z něhož září Hvězda šestky (six neboli sex), proto Šedesátikámen. Ve starověku byla mystéria sexu zahalena do pozemsky erotického symbolismu, který utajoval pohlavní styk s kosmickými bytostmi, pohlavní styk zásadně mimozemský a nepozemský.
V následujících povídkách v Lovecraftově tvorbě se začal objevovat základní motiv, kolem nějž se všechno točilo. V ústředním tématu Volání Cthulhu, napsaném roku 1926, se tento záměr už jasně projevil. Obsahem povídky je náznak, že v jistých dobách, kdy má konjunkce hvězd ten správný aspekt, mohou jisté temné síly ovlivňovat citlivé jedince a předávat jim vize „Velkých Starých,“ cizinců mimozemského původu podobných bohům. Tyto entity existují v jiné dimenzi, nebo na jiné vibrační úrovni, a do tohoto universa mohou vstoupit jenom určitými zvláštními „oblastmi s okny“ nebo psychickými branami – což jest základní koncept mnohých okultních tradic. Cthulhu je veleknězem Starých, spočívá v hrobce v potopeném městě R’lyeh, kde hledí vstříc době jejich návratu. Bývá popisován jako okřídlená, tykadlovitá příšera antropoidního tvaru úžasné velikosti, sestávající z poloviskózní substance, který se dokáže znovu rekombinovat po svém domnělém zániku v závěru povídky. Vypravěč rovněž předkládá důkaz, posbíraný z různých archeologických a mytologických zdrojů, o souvislé existenci kultu oddaného návratu těchto Starých, jehož exponenti se vyskytují od jihomořských ostrovů až po grónské angekoky a vyznavače vúdú na jihu Spojených států. Lovecraft poskytuje i stručný popis světa poté, co se Velcí Staří opět ujmou svého dědictví:
„Jakmile se hvězdy ocitnou ve správné konstelaci, Velcí starci mohou prolínat oblohou z jednoho světa do druhého, avšak dokud jsou hvězdy ve špatné poloze, Starci nemohou žít. Avšak přestože nemohou žít, ani doopravdy nezemřou. Všichni leží v kamenných domech ve svém velikém městě R’lyehu, pod ochranou kouzla mocného Cthulhu, a čekají na slavné vzkříšení, až hvězdy a země budou opět připraveny.“
„Oblast s okny“ (hvězdy ve správné konstelaci) se objevuje už roku 1918 v povídce A. Merritta Měsíční jezero, která se odehrává poblíž ostrova Ponape v souostroví Karolíny. Nemělo by projít bez povšimnutí, že samo jméno ostrova (tvaru pětiúhelníku) má zlověstný nádech. Zní Pohnpei, tzn. „na (pohn) kamenném oltáři (pei)“. Merrittova zmínka o „měsíční bráně“, která – když se sklopí – zavede hlavní postavy do inferiorní oblasti plné zázraků a hrůz, a podobá se tak obrovským dveřím, jež námořníci bezděčně otevřeli a tak způsobili, že se Cthulhu po eonech za příšerného puchu vyvalil z R’lyehu.
Volání Cthulhu je zjevně vyčerpávajícím přepracováním Dagona (1917). V této povídce je řada námětů pro toto pozdější dílo – zemětřesení, jež způsobí vynoření podmořské pevniny; zmínka o titánském monstru dlícím pod mořem (Godzilla); a – třebaže v povídce Dagon je na to pouhá narážka – skutečnost, že celá civilizace, nepřátelská nebo přinejlepším nevšímavá k lidstvu, číhá na opačné straně našeho světa.
Fráter Tenebrous ve svém eseji Kulty Cthulhu. H. P. Lovecraft a okultní tradice poukazuje na zvláště zajímavý případ přenosu „okultního poznání“ prostřednictvím snu, a v tom byl Lovecraft jedním z mála autorů, kteří dokázali psát účinně o nadpřirozenu bez vědomé víry v materiál, který zprostředkovávali. Naopak, zuby nehty se bránil možnosti existence okultního fenoménu, ačkoliv byl ochoten používat jeho projevy jakožto součást fikce. Nicméně toto intelektuální popření, vyjádřené v jeho dopisech a rozpravách s přáteli, je v kontrastu se subjektivní jistotou, s níž psal o takových věcech, jak dokládá jeho tvorba – naznačuje dynamickou dichotomii mezi racionálními a intuitivními aspekty jeho psychologie.
Znalec Lovecraftova díla Robert M. Price uvádí za možný předobraz božstva Cthulhu báseň Alfreda Tennysona Kraken: „Bez hnutí leží tu po věky a jen kyne / z podmořských červů, jediné své potravy. / A teprv až onu hlubinu oheň rozžhaví, / ukáže se jak lidem, tak i andělům, / pak s řevem vztyčí se a na hladině zhyne.“ Ideu spícího boha Lovecraft očividně rozvinul na základě četby lorda Dunsanyho, především jeho knihy The Gods of Pegana.
Vraťme se však k výkladu Michaela Staleyho: „Idea advaity má zajímavou a sugestivní odezvu v principu kolektivního nevědomí, jehož teorii předložil v době moderní, a sice také asi s největší slávou, psycholog Carl Gustav Jung. Ten rozvinul tento princip poté, co jej překvapila existence podobných náboženských a mytologických forem a symbolů v odlišných a velmi od sebe odlehlých kulturách, jež mezi sebou neměly žádného kontaktu. Tato idea říká, že tu jsou formy a symboly, které chytáme jaksi ze vzduchu. My všichni máme kořeny v kolektivním nevědomí. Lze jej připodobnit podzemní řece, která napájí mnoho studní. Horní část studny s okovem lze dosti dobře považovat za individuální vědomí. Toto individuální vědomí zasahuje do hlubších vrstev studny, což koresponduje s osobním podvědomím. To naopak sahá ještě hlouběji, až do kolektivního nevědomí. A to nám ukazuje cestu, kterou mohou symboly, ideje, formy nebo obrazy prýštit z kosmických hlubin do individuálního vědomí, vystřeluje skrze podvědomí a tak je podbarvováno na této cestě v menší nebo větší míře osobními obsesemi.
Když se taková erupce z kosmických hlubin dostaví, mohou ji zachytit sensitivové, média, umělci a podobní lidé. A opět připomeneme Lovecraftovo dílo těm, kdož jsou s ním obeznámeni, a to jednu z jeho nejznámějších povídek, Volání Cthulhu. V příběhu dojde k volání Cthulhu z hlubin a tato erupce je zaznamenána umělci různými způsoby. Každý z těchto umělců artikuluje vtiskování do jejich imaginace podle jim vlastního uměleckého talentu. Taková registrace psychických impresí prostřednictvím imaginace není v žádném případě nějakou zvláštní raritou. Naopak, dochází k ní často, ačkoliv prostředek sdělení se různí. V nesčetných tradicích jsou příklady toho, co se zmiňuje jako transmise, o čem se má za to, že jde o sdělení toho, co se může označovat jako vyšší duchovní síly. Je tu samozřejmě Crowleyho Kniha Zákona a pár tzv. Svatých knih, které přijal v následujících letech.“
„Toho dne, kdy budou hvězdy připraveny, (Cthulhu) zavolá a tajný kult zde bude připraven, aby ho osvobodil. … Lidstvo zde není osamoceno, jsou i jiné druhy vědomých bytostí na zemi; vždyť z temnot přicházejí stíny, aby navštívily hrstku věrných. Nejsou to však Velcí starci.“ … A Castro pokračuje: „Tito Velcí starci naprosto nejsou z masa a krve. Mají tvar – cožpak to nedokazuje skutečnost, že si přinesli své obrazy z hvězd? – , avšak jejich tvar není tvořen hmotou. … Kouzlo, které je udržuje v neporušeném tvaru, jim zřejmě zároveň brání učinit prvotní pohyb, takže mohou jen ležet, bdít v temnotách a přemýšlet, zatímco nad nimi se převalují nespočetné miliony let. Vědí o všem, co se děje v celém kosmu, protože jejich řeč spočívá v přenášení myšlenek. … Když po nekonečném údobí chaosu přišli první lidé, Velcí starci k nejcitlivějším z nich promluvili tak, že jim vstoupili do snů – jedině tímto způsobem může jejich řeč dosáhnout mysli savců, uložené ve hmotě.“
Povšimněte si, co k tomu říká posvátný text Kennetha Granta Moudrost S’lby: „Prázdnota jest S’lba: Aossic-bel-Aossic v místě naprosté dokonalosti. Stín spánku jako mlha v Prázdnu vyvrhuje obrazy, jež jsou známy jako jeho snění. Je-li člověk takto bohat v bdělém stavu, nemusí tomu tak nutně být při snění. Projev moci na zvláštní úrovni závisí na kvalitě vědomí v této úrovni. Souběhem úrovní vzniká S’lba, nekonečná rozkoš povstávající z nemožnosti dosažení, z věčného trvání v procesu vznikání.“ První kapitola se týká mystické identity S’lby a Béla. Tyto pojmy je možno zde považovat za přenesené významy podobné hinduistickým představám o átmanovi a jivátmanovi; podobné, nikoliv však totožné. Kapitola předestírá rozklad k vědomí, jehož tři stavy člověk zakouší nebo může zakoušet: bdění, snění a stavy hlubokého spánku.“ Srovnej Lovecraftovo Snové putování k neznámému Kadathu v sešitu K branám Stříbrného klíče, Zlatý Kůň, Praha 1991, str. 7-35 nebo Spisy 3, Volání Cthulhu, díl 1, Plus, Praha 2011, str. 108-243.
A dále: „Za bdění, snění, spánku je společným faktorem vědomí; je to realita vlastní těmto třem stavům, které jsou jediné, co známe. V hlubokém a bezesném spánku je vědomí čiré uvědomění, tj. nekontaminované pohyby. Ve snech se vědomí jeví jako obrazy nebo jemnohmotné objekty; v bdělém stavu jako hrubohmotné objekty. Neexistuje žádná přesná demarkační linie mezi těmito dvěma stavy. Odtud potřeba intenzivně a ostražitě kultivovat vivéku (rozlišování). Vivéka se opakovaně doporučuje v mádhjamice a védántských textech. Naznačuje rozlišování nejen mezi objekty stejné dimenze, subjektivními či objektivními, ale mezi objekty, které povstávají v bdění, snění a čiré subjektivitě, jež charakterizuje grunt, na němž se projevují. Tento grunt, když je zahalen v temnotách spánku, se zdá být z pohledu bdění a snění zbaven vědomí, tj. nevědomého. To, co je obvykle považováno, za čisté, za mezeru, přerušení, hiát, je vpravdě vše, co jsme, čisté vědomí, někdy nazývané já; v našem textu S’lba. Toto já je abstraktní, bez jakéhokoliv předmětu či od objektů osvobozené vědomí. Je to mysl prostá myšlenek.“
Proklaté věci z Lovecraftovy knihovny
Francouzský kritik Jacques Bergier se pyšnil tím, že si dopisoval s HPL na sklonku jeho života a údajně se ho zeptal, zda kdy viděl Paříž, že dokázal tak přesvědčivě vylíčit atmosféru svého příběhu Hudba Ericha Zanna; Lovecraft prý na to řekl, že „ve snu, s Poem“. Tento příběh je pravděpodobně apokryfní, neboť neexistuje důkaz, že by si Bergier dopisoval s HPL. Samotný Lovecraft údajně tvrdil, krátce po napsání této povídky, že „to celé není sen, třebaže snil o strmých uličkách jako je Rue d’Auseil“ (v dopise Franku Belknap Longovi, 8. února 1922). Slovo Auseil ve franštině neexistuje, ačkoliv jméno místa zdá se naznačovat výraz au seil, to znamená „na prahu“. Totiž že jak Zannova hudba, tak i jeho pokoj jsou na prahu mezi skutečným a imaginárním světem.
Zvláštnímu zájmu se u Lovecrafta těšila kniha Lewise Spenceho Encyclopedia of Occultism, v níž jest heslo týkající se arabského čarodějnictví, astrologie a alchymie, přičemž na titulní straně se nachází poněkud zvláštní reprodukce středověké kresby zobrazující „skupinu arabských mágů kajících se ze svého čarodějnictví.“ Na tomto obrázku je křesťanský kněz kázající saracénským čarodějům; v popředí napravo jeden čaroděj trhá stránky z objemného foliantu. John Wisdom Gonce III v textu poznamenává, že by se divil, kdyby se tato ilustrace nestala Lovecraftovi příští inspirací pro právě vznikající ságu imaginárního Al Azif a domnělého autora Abdula Alhazreda.
Lovecraft v Historii Necronomiconu píše, že „(Necronomicon) sepsal Abdul Alhazred, šílený básník z jemenského města Sanaa, které prý kvetlo za chalífátu Umajjovců kolem roku 700 n. l. Navštívil rozvaliny Babylonu a tajemné podzemní prostory v Memfisu a strávil sám deset let ve veliké jižní poušti (v Arábii) — Roba el Khaliyeh aneb „prázdné místo” starých — a „Dahna” nebo „Karmínová” poušť moderních Arabů, která se podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. O této poušti se vypráví mnoho podivuhodných a neuvěřitelných zkazek, hlavně pak těmi, kdož předstírají, že jí prošli. Na sklonku života Alhazred pobýval v Damašku, kde napsal Necronomicon (Al Azif) a o jeho smrti či zmizení (738 n. l.) se traduje přemnoho úděsných a rozporuplných historek. Ibn Chalikan (životopisec z 12. stol.) vypráví, že byl za denního světla uchvácen neviditelnou příšerou a před řadou očitých a k smrti vyděšených svědků strašlivým způsobem sežrán. O jeho šílenství se povídá spousta věcí. Prohlašoval, že spatřil bájný Iram, neboli Město sloupů, a pod troskami jistého bezejmenného pouštního města měl nalézt otřesné kroniky a tajemství rasy starší než samo lidstvo. Byl jenom vlažným muslimem uctívajícím neznámé entity, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.”
„Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý a přitom nerozlučný pan Hyde“.
Cthulhu vúdú: Michael Bertiaux a magické počítače
Michael Bertiaux definoval fyziku Necronomiconu, jíž jest dzyu, tedy prvotní kořen magického poznání. Jde o čistou gnosi, v níž poznávající a to poznávané tvoří jedinou skutečnost. Jde o zákon magické duality, či gnostickou dualitu magických sil, která je kořenem esoterní psychoanalýzy, neboť rozebírá prvky magického vědomí. Je základnou všech magických forem fyziky, obzvláště gnostické fyziky energií Necronomiconu. Dzyu = 8 + 30 + 29 + 25 = 92 = 9 + 2 = 11 = 1 + 1 = 2, dyáda. Dzyu je čistou energií Necronomiconu ve své konečné a formálně nerozlišené podobě, čímž se odlišuje od konečných a nerozlišených forem Fohatu. Je to metoda, jejímž prostřednictvím se Fohat řídí a organizuje, a to onou částí mágova vědomí, které je samo o sobě absolutním zákonem – tj. archetypálním libidem.
„V duši člověka je síla, jež nikdy nespočine“, říká Bertiaux. „Je to ona část, která je věčně se vším nespokojená. Nikdy se ji nepodaří přesvědčit o tom, co lze chápat touto stranou nicoty. Tato část člověka je výsledkem působení dzyu a můžeme ji nahlížet jako kreativní chaos, jenž je hluboko v něm. Je nejkonkrétnějším projevem dzyu, a odtud prýští všechny kategorie a obory magické a gnostické fyziky. Tato jeho část je čistou energií fyziky Necronomiconu. Toto je dzyu. A jde o Meon v oné podobě, která je známá. Blavatská říká, že ‚dzyu se stává Fohatem‘, což znamená, že magická fyzika universa dává vzniknout této univerzální energii. Dzyu je primárním počítačem Necronomiconu, jeho prostřednictvím se manifestují různé světy nebo vznikají podle gnostického programování tohoto počítače. Počítač je ve skutečnosti druhem transcendentální funkce, jež spojuje ego a id okultního přírodovědce. Fyzikální energie, jako částice, pole, metrika, vektory a všeobecná matrice všech silových souvislostí – tyto energetické faktory jsou funkcemi v životním řečišti tohoto magického počítače.“
„Až mutanti z Yuggothu vyhlásí lidstvu válku, nebudou mít lidé žádné magické zbraně. Veškeré zbraně jim vezmeme a náš počítač bude řídit jejich nejhlubší id zdroje. Pak se projeví síly Meonu a manifestace bohyně Yuggoth, onen nejstrašlivější aspekt Aditi. Na opravdu nejhlubších úrovních začne invaze esoterních UFO gnostické fyziky do psychosféry, zatímco svrchní atmosféra materialistů a lidí bude proměněna v pole chaotické negace činností exoterních flotil UFO z planetárního systému stálic. Vposledku začne panování této bohyně a ustaví se vnitřní stránka jugy Kálí, věk oceánu libida a materializace veškeré slasti. To se však naplní teprve prostřednictvím velmi hluboké metody počítačového programování, pomocí níž převezmou agenti Yuggothu opravdu celé pole mysli, a začnou na jeho nejhlubších energetických úrovních. K tomuto procesu došlo už mnohokráte předtím a bude k němu docházet vždy, protože jde o součást epistrofního cyklu stvoření a zániku, a stvoření veškerenstva temnou a zuřivou bohyní Yuggoth.“
Bertiaux popisuje v kapitole Aplikace yuggothských matric na nulitní prostory To-Gai, jak „je nanejvýše důležité pro projekci magické energie či k jejímu objevení, aby si mág uvědomil, že mocnosti této povahy bytí jsou strukturovány prostřednictvím matric, jež mají svoji energetickou základnu v plutonských úrovních mysli, neboli na magické planetě Yuggoth. Každý totiž má nějaké spojení se silami Yuggothu a toto spojení je někdy silnější a bývá všelijak zakrýváno. Mág se samozřejmě může pokusit toto spojení zviditelnit, podařit se mu to může však jenom prostřednictvím zasvěcení, gnostickou magií nebo esoterní psychoanalýzou. V mystériích iniciační fyziky lze vnímat všechny bytosti jako jakýsi druh hlubokého oceánu stále se proměňujících sil. Je však také možné, aby mág uviděl úrovně bytí manifestující se jako ideální sféry dokonalé síly. Reflektují realitu, neboli skutečný aspekt Yuggothu. Pouze v tajných mystériích a v mystériích magické gnose může člověk najít vědomé bytí, jež mu může pomoci porozumět nejhlubším energiím, které přicházejí z hlubin Yuggothu.“
„Je zcela zřejmé, že v každém jsou magické síly skrytě přítomny. To ovšem tyto extremisty nezajímá. Ani skutečnost, že každý má někde v nativním horoskopu Pluta. Sotva to bude zajímat ty, kdož těží z nejextrémnějších forem magické moci. Co je však zajímá, je způsob, jímž jsou tito extremisté schopni používat tuto moc a přítomnost Yuggothu-Pluta v jejich plánu na převzetí tohoto světa a zničení svých nepřátel, tj. těch, kteří by mohli odolávat gnosi Yuggothu.“
Jsou to osoby poznamenané touto zvrácenou a chaotickou energií. Pluto je síla zásadní mutace, naprosté proměny z předchozího stavu lidství. Jejich „členství“ v hierarchii chaosféry uvolňuje ty nejdémoničtější a nejnásilnější energie, jež přispívají k transformaci této planety. Prostřednictvím rituálního zasvěcení v systému psychologické rekonstrukce dospíváme k poznání, že lidé z UFO, ti, co přicházejí z Yuggothu a jejich transyuggothské extenze, jsou již zde a činí přípravy na převzetí. Bertiaux pak vysvětluje, že právě proto magnetické pole Zothyrského řádu Yuggothu a Transyuggothského řádu psionického výzkumu vždy přitáhne ty nejextrémnější osoby. Mají totiž paranormální psychické schopnosti, zejména ty, které si osoba uvědomuje a má je pod kontrolou. Termín psionika navrhl John W. Campbell, který jej složil z výrazů „PSI“ (psychika) a „electronics“ (technika), jímž naznačil, že síla vědomí může také spolehlivě vykonávat práci; co Michael Bertiaux nazývá „psionickou vědou“, jmenuje Daniil Andrejev „infrafyzikou“. A extremitu posuzujeme právě (vlastním) Yuggothem. Yuggoth je extrém i zdroj všeho.
Daniil Andrejev rozkrývá ve své knize Růže Světa – Metafilosofie historie zvláštní událost, která zformovala jeho duchovní poznání – ovšem jinak řečeno jej vyděsila. »V únoru roku 1932, v období mé krátkodobé služby v jedné z moskevských továren, jsem onemocněl a v noci jsem v horečce získal jistou zkušenost, v níž většina pochopitelně neuvidí nic jiného než halucinaci, pro mne je to však zkušenost ohromující svým obsahem a bezpodmínečná svou přesvědčivostí. Bytost, které se týkala tato zkušenost, jsem ve svých knihách označil a označuji i zde výrazem „třetí wicraor“.«
Naznačuje se, že toto pojmenování se vztahuje k hebrejskému jecer ha-pa – „tíhnutí ke zlu“.
»Podivné, zcela neruské slovo „wicraor“ jsem si nevymyslel«, pokračuje Andrejev, »ale vtrhlo mi tehdy okamžitě do vědomí. Smysl této obrovité bytosti, jež se snad podobá nestvůrám z mořských hlubin, nesrovnatelně je však předčí svými rozměry a zjednodušeně jej vymezuje »jako démona velmocenské státnosti. Tato noc pro mne dlouhou dobu zůstávala jedním z nejmučivějších prožitků, které jsem poznal z vlastní zkušenosti. Myslím si, že pokud přijmeme termín „infrafyzické průlomy psychiky“, lze ho k tomuto prožitku velmi dobře použít.«
Nelze s jistotou tvrdit, zda mohl Andrejev znát H. P. Lovecrafta, avšak co jiného jeho popis označuje, než kosmického Cthulhu natahujícího se svými chapadly přes halucinované snění do našeho světa, aby si jej podmanil. O tom, že si byl snílek Andrejev vědom této své schopnosti snového putování, svědčí následující řádky:
„Poměrně častý je prožitek putování po jiných sférách planetárního kosmu, a mnohým je znám výstup éterického těla z fyzické schránky, která se nalézá v hlubokém spánku. Když se však poutník navrací k bdělému vědomí, nemá žádné jasné vzpomínky na to, co viděl.“
Neměl však nikoho, kdo by jej touto oblastí provedl, bylo tu však něco jiného, „jakási pootevřenost, jakási uzounká štěrbina ve dveřích mezi hlubinnou pamětí a vědomím.“ Jak však sám píše, „existuje ještě dokonalejší typ takovýchto putování po planetárním kosmu: týž výstup éterického těla, tatáž pouť s velkým vůdcem po vrstvách vzestupné či sestupné řady, avšak s úplným uchováním bdícího vědomí. Tehdy si poutník poté, co se vrátí, přináší vzpomínky ještě nespornější, vyčerpávající. To je možné jedině v tom případě, jsou-li již duchovní orgány široce rozevřeny a závory z hlubinné paměti navždy strženy.“
Na stezkách mimo čas a prostor
Wilburův otec, samotný Yog-Sothoth, je nablízku lidstvu „ukrytému v čase“, stojí-li na „stezkách mimo čas a prostor“, avšak předaleko, nejsou-li hvězdy a země připraveny a dlí nikoli v prostorech, které známe, nýbrž mezi nimi.
A takové stezky se čas od času objevují a otevírají bránu do meziprostorů, když nastane správná konstelace, jako onoho mrazivého roku 1943 v Rusku, jak o tom znovu svědčí Daniil Andrejev, který na zlomek vteřiny spatřil zkratkou a dírou v prostoru chladnou a „zlopověstnou plošinu Leng a Yog-Sothotha:
»Na počátku roku 1943 jsem se účastnil přechodu 196. střelecké divize po ledě Ladožského jezera a po dvoudenní cestě Karelskou šíjí jsem vešel pozdě večer do obklíčeného Leningradu. Během cesty po vylidněném, temném městě k místu dislokace jsem prožil stav částečně připomínající svým obsahem ten dávný, chlapecký, u chrámu Spasitele; byl však zabarven zcela jinak, drsně a temně, jako by protrhl specifické ovzduší frontové noci – zpočátku skrze ni prosvítal a potom ji pohltil. Uvnitř něj se temnělo a blýskalo soupeření nesmiřitelných principů, jejichž ohromující měřítka a veliká démonická podstata, šklebící se za jedním z nich, vnukaly chvění hrůzy. Viděl jsem třetího wicraora jasněji než kdykoli předtím, a jenom třpyt přibližujícího se jeho nepřítele zachránil můj rozum před nenapravitelným zlomem.«
Lovecraft se nám svěřuje, že „mezi člověkem a bezejmenným nekonečnem bylo v určitých obdobích hrůzné, prastaré spojení. Rouhání, které se na Zemi objevilo, přišlo z temné planety Yuggoth, která se nachází na okraji sluneční soustavy; byla obydlena strašnou mezihvězdnou rasou, jejíž původ patří daleko za Einsteinovo časoprostorové kontinuum či známý vesmír.“
„Víte, že Einstein nemá pravdu a že jisté předměty a síly mohou dosáhnout rychlosti vyšší, než je rychlost světla? Věřím, že s pomocí určitých přístrojů mi umožní pohybovat se v čase dopředu i zpět a skutečně vidět a cítit, jak vypadala Země v minulých epochách a jaká bude v těch budoucích. Nedovedete si představit, na jaký stupeň ty bytosti dovedly vědu. Neexistuje nic, co by nedokázaly s myslí a tělem živého organismu. Věřím, že navštívím jiné planety a možná i jiné hvězdy a galaxie. Nejprve Yuggoth, nejbližší z těch, které jsou Cizinci obydleny. Je to zvláštní, temná oběžnice na samém okraji sluneční soustavy – našim astronomům zatím neznámá. Až přijde čas, Cizinci nasměrují proud myšlenek k nám a způsobí, že planeta bude objevena – nebo některý z jejich lidských spojenců vědcům napoví.“
Kenneth Grant: Aleister Crowley a Al Azif
Kenneth Grant (1924-2011) byl významný okultista, básník a spisovatel, který se svojí ženou Steffi vedl magický řád známý jako Týfónský Ordo Templi Orientis, nyní však označovaný jako Týfónský řád.
Grantovy první okultní zkušenosti se datují k roku 1939 během druhé světové války, kdy – jak prohlašuje – přijal první poselství od „mimozemské bytosti“ S’lba. V roce 1944 se setkal s Aleisterem Crowleym, čímž započalo magické poručnictví ve věku dvaceti let (Crowley měl šedesát devět) a do řádu A.·.A.·. byl zasvěcen v roce 1946. Stejně jako Crowley i on byl silně ovlivněn okultním dílem Austina Osmana Sparea.
Podle okultního historika P. R. Koeniga označil Crowley Kennetha Granta za „naprostý dar bohů,“ ale při pečlivém zkoumání tohoto citátu vyjde najevo, že Crowley chválil Grantovu práci coby sekretáře. V březnu 1946 si Crowley poznamenal do diáře: „Grantova hodnota: kdybych zemřel nebo odešel do USA, musí tu být poučený člověk, který se bude starat o anglickou větev O.T.O.“
Po Crowleyho smrti byl Grant v roce 1948 uveden do IX° chartou O.T.O prostřednictvím jeho nástupce, Karla Germera, a roku 1951 byl pověřen, aby v Anglii založil O.T.O. V roce 1952 sepsal nový manifest pro svoji skupinu, kterou roku 1954 pojmenoval Lóže Nové Isis (Nu-Isis Lodge). Tato lóže začala fungovat v dubnu 1955, kdy Grant vydal manifest ohlašující „proud Síria a Seta,“ o nějž se práce lóže opírala. Karl Germer byl tímto manifestem tak znechucen, že 20. července 1955 vydal „Nótu o zapuzení,“ jíž vykazuje Granta z O.T.O., a jmenoval Noela Fitzgeralda vůdcem britské sekce řádu.
Grant se nicméně prohlásil titulárním zevním vůdcem řádu (O.H.O., Outer Head of the Order) Ordo Templi Orientis. Tato větev pod Grantovým vedením pak začala být oficiálně nazývána Týfónský řád. Lóže Nové Isidy byla absorbována do Grantova řádu v roce 1962.
Grant byl hlavou několika organizací, které sloužily jako kanály pro týfónskou tradici, o níž psal velmi rozsáhle a s hlubokým zaujetím. První trilogie sestává z The Magical Revival, Aleister Crowley and the Hidden God a Cults of the Shadow (Skoob 1991, 1992 & 1994). Do druhé trilogie patří Nightside of Eden (Skoob, 1994), Outside the Circles of Time (Muller Ltd., 1980) a Hecate’s Fountain (Skoob, 1992).
V roce 1991 vyšly Grantovy paměti na Aleistera Crowleyho pod názvem Remembering Aleister Crowley (Skoob), nádherné Images & Oracles of Austin Osman Spare (Skoob), a dále kniha Zos speaks: Encounters with Austin Osman Spare. Poslední trilogie zahrnuje díla Outer Gateways, Beyond the Mauve Zone a The Ninth Arch.
Poprvé představil H. P. Lovecrafta jako mága a jeho mýtus Cthulhu coby okultní zjevení maskované jako beletrie v již zmíněné knize The Magical Revival v roce 1972. Zde rýsuje poprvé paralely mezi dílem Lovecrafta a Crowleyho, čímž se snaží dokázat, že oba muži čerpali své dílo z astrálních pramenů, filtrované přes jejich podvědomí. Vpravdě tu je pár Grantem zdůrazněných podobností, a to příliš těsných, než aby to byla jenom náhoda. Lovecraft píše o „Kadathu ve studené pustině“, zatímco Crowley užívá jméno „Hadit“, jímž označuje sám sebe jako „poutníka v poušti.“Lovecraftův Yog-Sothoth zní podobně jako Crowleyho (vlastně Grantův) Set-Thoth. Domněle Lovecraftovo „znamení Starých“ podobné pentagramu vyryté do šedého kamene se podobá Crowleyho „hvězdě Nuit,“ pěticípé hvězdě s kruhem uprostřed. A výčet pokračuje dál.
„Teprve v poslední dekádě nebo ještě méně umožnily různé vědecké trendy a tendence přehodnotit Crowleyho dílo tím způsobem, že ho vyzvedává z výlučně ‘okultního’ rámce, do nějž bylo uvrženo, dokud se neobjevila má Týfónská trilogie. Že tyto ideje zůstaly latentní až do současnosti, není vůbec překvapující, když si uvědomíme, že Crowleyho smrt v roce 1947 souvisela s výskytem nebývalé vlny nevysvětlitelných fenoménů, týkajících se vesmíru a mysteriózních objektů (UFO), které se v něm občas objevují. Od té doby se vynořila úplně nová scéna a citlivější příslušníci lidské rasy si začali následně velmi akutně uvědomovat možnost existence života vědomě řízeného a sebe sama nazírajícího mimo lidství a jistým způsobem také za ním,“ říká Grant.
Okultní skupiny praktikující lovecraftovskou magii se začaly rozšiřovat po vydání knih Kennetha Granta. Nejslavnější z nich, Esoterní řád Dagona (Esoteric Order of Dagon, EOD) založil roku 1980 Steven Greenwood pod vlivem Kennetha Granta (a jím povzbuzen). Starry Wisdom, interní zpravodaj lóže Dunwich, jinak též publikace EOD, přinesl celou řadu fascinujících esejů a obrysů rituálů včetně Invokace Cthulhu a Rituálního spojení s Cthulhu, jež je završeno jakousi parafrází eucharistie, kde je namísto vína v kalichu přijímána slaná voda.
Kniha mrtvých jmen (Necronomicon) je tu vzpomínána velmi často, protože Lovecraft, který byl nástrojem, jenž měl uvést tuto „novou“ knihu Neprojeveného do povědomí veřejnosti, zůstavil poněkud znepokojivé vysvětlení, co se týče jejího pravého původu a hodnoty, kterou nepochybně má pro praktického okultistu a neméně pro čtenáře zajímajícího se jedině o teoretické a literární aspekty vzpomínaných záležitostí.
Už po staletí se citliví jedinci – kněží temných věrouk, kteří inspirovali básníky a proroky starověku – snažili připravit na přijímání a být otevřenými vůči kosmickým impulsům a vibracím. Takoví jedinci připravovali vědomí lidstva na přerod, jehož jsme nyní svědky, a který v tomto světě někteří z nás nyní zakoušejí.
Žijeme teď v citlivém období přechodu od jednoho věku k druhému, a ačkoliv k úsvitu nového věku dochází periodicky, teprve v naší vlastní době je možné vidět následnost aeonů, neboli časové cykly, nikoliv jako sekvenční proces, nýbrž jako simultánní fenomén. Ten se odráží ve vědomí jistých jedinců, kteří jsou osvobozeni z otroctví prostorových dimenzí a kteří proto existují mimo letokruhy.
V knize Aleister Crowley and the Hidden God Grant tvrdí, že „Crowleyho proud Aiwasse, Spareův Zos Kia Cultus a Lovecraftův kult Cthulhu jsou různými projevy téže formule – totiž řízeného snění. Každý z těchto mágů žil svůj život v kontextu mýtů kosmických snů, které jakýmsi způsobem předávali nebo přenášeli k lidem z jiných dimenzí.“ Nedomnívá se ani, že by Necronomicon musel nutně existovat jako kniha v pozemském světě, „nýbrž existuje ve stavu snění a je dostupný těm, kdož jsou schopni proniknout závojem i abysem (propastí) a rozlomit pečetě kelipotu, jež jej ochraňují.“ Grant má za to, že Necronomicon existuje jenom jako „astrální kniha“ v akašické kronice, a tudíž je dostupná pouze prostřednictvím snů, astrálního cestování a prací s kabalistickými stezkami.
Choronzon jako Stín
V březnu 1912 vydal Aleister Crowley ve svém časopise The Equinox knihu Liber CCXXXI (231). Představil v ní jména a pečetě „géniů 22 šupin hada kelipotu.“ Kenneth Grant je extrapoloval ve dvacet dva tunelů Seta, což je součást kelipotického universa dosažitelného branou Daat. Těchto dvacet dva tunelů Seta je podkladem a korespondují s dvaadvaceti cest na Stromu života, a právě tak jak stezky Moudrosti spojují zářící sefiry na Stromu života, tak tunely Setovy spojují skryté světy kelipotu na Stromu smrti. Podle Granta vnímají universum tunelů jako zlé jenom ti, kdož nejsou obeznámeni s jeho skutečným významem. Podle jeho názoru nejsou odpudivé entity číhající v tunelech Setových „zlí duchové“ per se, nýbrž jsou to prastaré atavismy uložené v lidském vědomí, k nimž se může magický praktik dostat pomocí rituálů sexuální magie s využitím pečetí z Liber CCXXXI. V Grantově systému slouží těchto dvacet dva tunelů Seta jako symbolický popis – mezi jinými věcmi – dvaadvaceti vaginálních sekrecí (kal), k jejichž uvolňování dochází v průběhu rituálů sexuální magie.
Hlavním bodem toho všeho jest to, že Grant považuje Lovecrafta za rozeného adepta se schopností cestovat astrálně ve snech a přecházet do jednotlivých sfér kabalistického universa. Grantův názor jest ten, že Lovecraft byl při křižování abysu vtažen do brány Daat a dále do tunelů Setových a kelipotických říší hrůzy. Grant věří, že Lovecraft nalezl Necronomicon v těchto příšerných Setových tunelech. Připomíná to zlověstná citace z povídky Hrůza v Dunwichi: „Yog-Sothoth zná bránu. Yog-Sothoth je branou. Yog-Sothoth je klíč i strážce brány.“
Lovecraft míní, že Hory šílenství oddělují člověka od jistých neblahých věcí, jež se za nimi skrývají. Tyto hory můžeme vnímat i jako oblast podvědomí rozdělující svět racionální od světa snů, archetypů, mýtů, kolektivního a individuálního nevědomí. V Lovecraftově příběhu Hrůza v muzeu (The Horror in the Museum), který napsal jako nájemný autor pro Hazela Healda, se nachází popis Yog-Sothotha: „Představivost vykouzlila šokující podobu bájného Yog-Sothotha – toliko spousty koulí hrajících duhovými barvami, přesto ohromujících svojí zlovolnou sugestivností.“ Grant věří, že ony „zlovolné koule“ jsou Lovecraftovou vzpomínkou na sen o roztříštěných kelipotických sférách, zaměněných za onu entitu, jež stráží cestu k nim. August Derleth napsal podle Lovecraftových poznámek napodobeninu s mučivým titulem The Lurker at the Threshold, obsahující podobný popis Yog-Sothotha, „Toho, který číhá na prahu.“ Grant dále tvrdí, že „z akašického grimoáru“ čtou kromě Lovecrafta i další, jako je třeba madam Blavacká, Mathers a Crowley, ale zmiňuje i Chamberse, Ambrose Bircea a Arthura Machena, kteří možná „letmo zahlédli akašický Necronomicon.“ Když Grant používá pojem „gnose Necronomiconu,“ nemyslí tím jen „gnosi“ v onom běžnějším slova smyslu jakožto poznání zjevené intuicí nebo nadpřirozenou cestou. Daat, jméno brány v abysu, znamená hebrejsky „poznání,“ řecky tedy „gnose“. „Gnose Necronomiconu“ je pro něj doslova poznání zjevené prostřednictvím černé díry Daatu. V knize Beyond the Mauve Zone (1999) Grant uvádí, že Necronomicon představuje individuální magický proud, jehož číslo je 555, čímž se odlišuje od Crowleyho „therionského“ proudu, jehož číslo je přirozeně 666. Tamtéž také razí pojem „mýtus Necronomiconu,“ který je zaměnitelný s obvyklejším pojmem „mýtus Cthulhu“ – jednotné označení pro Lovecraftovy monstrosní bohy – Azathotha, Yog-Sothotha, a tak dále.
John Dee zmiňuje ve svém spise k Henochově magii démona, jehož jméno zní Coronzon (nebo Choronzon), který – jak praví – může zasahovat do magického díla. Crowley tento odkaz našel a tvrdí, že démon Choronzon, Drtič všech myšlenek a tvarů, je strážcem cesty Daat. A třebaže Bill Whitcomb, autor Mágova průvodce (The Magician’s Companion), považuje Choronzona za ekvivalent Nyarlathotepa (v mýtu Cthulhu zprostředkovatel a posel Velkých Starců), Kenneth Grant jej ztotožňuje s Lovecraftovým Yog-Sothothem, jenž jest „strážcem i klíčem k této bráně,“ strážcem brány Daat. Mohl se setkat s Choronzonem, Drtičem všech myšlenek a tvarů, ptá se, který zapříčinil Lovecraftovu posedlost neeukleidovskou geometrií a odvržení newtonovské fyziky?
Lovecraft = Kezia Masonová + magická matematika
Není toho však dosti. Michael Bertiaux nás informuje, jak se původně domnívali, že „energie Necronomiconu jsou okultní síly nacházející se za různými strukturami mýtu stvořeného H. P. Lovecraftem a jeho následovníky. Nyní jsme si však uvědomili, že jsou to oblasti za touto mytickou hranicí.“ V rukách našeho temného snílka se stává geometrie matematickou magií otevírající dveře do jiných dimenzí, jako tomu bylo v případě staré čarodějnice Kezie Masonové, která nalezla bránu do neurčitých krajů za třemi rozměry, nebo v povídce Peabodyho dědictví „nejzlověstnější důkazy jakési příšerné činnosti“ odehrávající se v domě starého čaroděje Asapha Peabodyho, kde jedna místnost měla stěny svírající na první pohled nemožné úhly, naznačující dimenze ležící mimo rámec lidského chápání“ a čaroděj vycházel „ze severovýchodního rohu svíraného stěnami v podivném úhlu z místa, kde dospělý člověk nemohl stát.“ Kyklopská neeukleidovská architektura dala vzniknout „obscénním“ úhlům, které pohlcovaly živé lidi a vyplivovaly je v netušených dimenzích, jako tomu je ve Volání Cthulhu.
Je to matematik Walter Gilman z povídky Sny v čarodějnickém domě (1932), který „začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie.“ „Načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda a potlačených Unaussprechlichen Kulten von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spojnicích mezi známými a neznámými prostory.“ Za svoji učitelku pojal čarodějnici Kezii Masonovou, jejíž výpovědi v procesu ho „nerozumně zaujaly.“ „Pověděla totiž soudci Hathornovi o čarách a křivkách, jimiž se dalo ukázat, kudy projít stěnami prostoru do jiných prostorů za ním.“ Gilman se rozhodl zkoumat onu okolnost, která „víceméně náhle dala průměrné stařeně ze sedmnáctého století nahlédnout do matematických hlubin, jež možná přesahovaly nejsmělejší moderní výboje Planckovy, Heisenbergovy, Einsteinovy a de Sitterovy.“
Tato jména svědčí o tom, že Lovecraft musel sledovat zprávy o jejich teoriích v tisku, i když s nástupem nacismu (1933) někteří z Německa odešli a po něm přestaly být informace oblasti fyziky uvolňovány. De Sitterův prostoročas je obecně n-rozměrný útvar, který je obdobou hyperkoule v prostoru. Hyperkoule je v geometrii zobecnění kruhu a koule do vícerozměrného prostoru. Je definována jako množina bodů, které mají od daného bodu (tzv. středu) vzdálenost menší nebo rovnu poloměru. Z této krátké exkurze uzříme možnost, že Lovecraft pochopil skrytý význam magického kruhu jakožto brány do jiných prostorů.
Gilmana pokoj, v němž stará Kezia přebývala, dosti mátl. „Severní stěna se od vnějšího k vnitřnímu konci zřetelně skláněla dovnitř, kdežto nízký strop se mírně svažoval stejným směrem dolů. Do prostoru, který musel existovat mezi šikmou stěnou a rovnou vnější zdí na severní straně domu, nebyl žádný přístup. … Jeho zaujetí nepravidelnou stěnou a stropem rostlo: začal totiž do zvláštních úhlů vkládat matematický význam, který se zdál něco neurčitě napovídat o jejich účelu. Stará Kezia měla možná výborné důvody žít v místnosti se zvláštními úhly – netvrdila snad, že se právě prostřednictvím jistých úhlů dostávala za hranice světa prostoru, který známe?“
Novým rozměrem v Gilmanově životě se pak stalo podivné snění, jež se skládalo „převážně z pohybu bezhraničnými propastmi nevysvětlitelně barevného příšeří a nepochopitelně rozrušeného zvuku, propastmi, jejichž hmotné a gravitační vlastnosti ve vztahu ke svému vlastnímu jsoucnu nedokázal ani v nejmenším vysvětlit. … Propasti rozhodně nebyly prázdné, byly natěsnané nepopsatelnými zaúhlenými hmotami z cize zbarvené látky, z nichž některé se zdály organické, kdežto jiné neorganické.“
Gilman ty neorganické přirovnával k „hranolům, bludištím, seskupením krychlí a rovin a kyklopským budovám,“ kdežto „organické věci na něho působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu.“
Ony zvláštní mnohostěny mohou být odkazem na tajné práce alchymistů a jejich Veliké dílo: kámen filosofů.
„Ačkoliv základní sloučenina je skoro úplně nezdokumentovaná, kovové prvky (obsažené v červené rtuti) se rýsují v šeru dějin alchymie a jejich popis zlověstně připomíná kámen filosofů, až úplně zpět k jeho bytí ve formě ‚fixované‘, tj. termálně stabilní, rtuti, kterou pak lze ‚projektovat‘, tj. amalgamovat s tekutou rtutí,“ píše S. M. Shires v díle Mercuric Pyro-Antimonite (srv. Joseph P. Farrell: SS Bratrstvo zvonu: Neuvěřitelná tajná technologie nacistů. Horus/Volvox Globator, Brno/Praha 2010; kap. Gerlachova nová alchymie: Mysteriózní sérum 525).
„Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě nebraly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov…“ Byl tu však ještě další fenomén, na který ho upozornil Joe Mazurewicz, a sice slabá fialová záře, „zlé fialové světlo,“ vyskytující se kolem „stařeny a toho malého chlupatého“ (Hnědý Jenkin), která předcházela „jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že by jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, bylo naprosto mimo zdravý rozum.“ Toto „snové světlo“ má jako základní barvu fialovou – barvu lila, podle níž nazval Kenneth Grant jedno ze svých nejlepších děl, Beyond the Mauve Zone – refraktuje se však do žluté, karmínové a indigové.
Všímavého čtenáře nezarazí, když Gilman vchází na Peabody Avenue, jenže po chvíli opouští důvěrně známé prostředí tohoto vesmíru a jeho linearitu, protože vkročil do „neurčitých soumračných propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly,“ spolu s oslnivým snovým fialovým světlem, ale nepostupoval „přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu.“ „Tajné kulty často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia zvládla umění procházet branami dimenzí. Tradice zdůrazňuje zbytečnost hmotných překážek“ (a de Sitterova teorie předpokládá universum vyprázdněné od hmoty) „pohybu čarodějnice, a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách na koštěti? V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím,“ o čemž svědčí i skutečnost, že se Gilman setkal se starou Kezií Masonovou přesně v té podobě, v jaké opustila v sedmnáctém století svůj proces navzdory opatřením přítomných soudců. Právě tak ale naše podvědomí obsahuje i úhly, které potřebujeme, abychom se dostali zpět do normálního světa.
Návrat domů: Putování HPL mimo letokruhy
V knize Outside the Circles of Time, ale rovněž i v článku nazvaném Man, Myth and Magic naznačuje Grant reinkarnaci jako možné spojení mezi Lovecraftem a Al Azifem. „Zdá se být daleko pravděpodobnější, že v některé z předchozích existencí se Lovecraft obeznámil s Necronomiconem.“ Domýšlí se dále, že noční můry, jež Lovecrafta sužovaly, byly výsledkem zločinů spáchaných v předchozích inkarnacích, „v nichž praktikoval černou a abysální magii.“ V jednom dopise se Grant vyjádřil, že to byl samotný Lovecraft, který se poprvé zmínil o možnosti reinkarnace. V Lovecraftových Sebraných dopisech (Selected Letters) jsou však jenom dva odkazy na reinkarnaci: jedním byl žertovný dopis, v němž tvrdil, že Robert Bloch je převtělením Ludviga Prinna. Dalším byl dopis Clarku Ashtonu Smithovi, v němž Lovecraft s důrazem tvrdí toto: „Jsem vskutku absolutní materialista, co se týče mé současné víry; ani za mák nevěřím v žádnou podobu nadpřirozena – náboženství, spiritualismus, transcendentalismus, stěhování duší či nesmrtelnost.“ Třebaže Lovecraft podepisoval všechny dopisy E. Hoffmannu Priceovi jako „Abdul Alhazred,“ byl to zřejmě vtip, nikoliv vyznání, že by věřil, že je reinkarnací šíleného Araba. Bylo totiž typické pro spisovatele Lovecraftova kruhu, že se navzájem označovali jmény autorů imaginárních knih, jež vymysleli.
Tak tedy Fráter Tenebrous v Hvězdné moudrosti (Starry Wisdom) tvrdí, že „Esoterní řád Dagona je okultním řádem odvozeným z kultů uchovávajících mystérium Síria ze starého Egypta, Babylonu a Sumeru“ a popisuje Lovecrafta jako „velekněze »Eich-Pi-El«, proroka přicházejícího aeonu Cthulhu.“ Ministranty jsou mu atlantský velekněz a veliký temný čaroděj Klarkash-Ton (Clark Ashton Smith), Robert E. Howard coby „Two-Gun Bob,“ Frank Belknap Long jako „Belknapius,“ George F. Haas jako „Ji-Eich“ a August Derleth alias „M. le Comte d’Erlette,“ doprovázených další hordou, jejichž bizarní jména zvoní arkánním jazykem: Quachil Uttaus, Malygris, Rlim Shaikorth, Vulthoom, Avoosl Wuthoqquan.
Vítejte v mém domě v R’lyehu! Cthulhu fhtagn!
*
Napsáno pro časopis Živel č. 37.
________________________________________________________________________________
Použitá literatura:
Daniel Harms and John Wisdom Gonce III: The Necronomicon Files: The Truth Behind The Legend. Red Wheel / Weiser, York Beach 2003.
H. P. Lovecraft: Spisy (1, 2, 3/1, 3/2, 4). Plus, Praha 2010-2013.
H. P. Lovecraft: Sebrané spisy (1-11). Zlatý kůň, Praha 1990-1996.
S. T. Joshi: H. P. Lovecraft: A Comprehensive Bibliography. University of Tampa Press, Tampa 2009.
S. T. Joshi: Primal Sources: Essays on H. P. Lovecraft. Hippocampus Press, New York 2003.
S. T. Joshi and David E. Schultz: An H. P. Lovecraft Encyclopedia. Hippocampus Press, New York 2004.
