(Kruh, Heřmanovice 2016)
Jana Richterová: Zahrada. Velmistr
300 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-906552-0-1
Předposlední díl Zahrady, Velmistra, předznamenává okulturní souvislost děje odkazem na film Constantine [1], jenom jeho obdoba – Áron Hartmann – se podle jména spíše probírá verši k logogenesi z knihy Sefer jecira než zapuzovacími rituály z démonologických traktátů.
K pozastavení slouží i úvaha Mary nad poučením tety Dáši, že „vyšla zamuž“, jež rozvinula do poznání, že „má být ta za Nikolajem.“
Bible ekumenická nazývá ženu „muženou“ (Gn 2,23) kvůli hebrejskému názvuku mezi slovy ‘iš (muž) a ‘iššá (žena). Archaický zápis slova „žena“ v angličtině zní whoman, zvukomalebně naznačující údiv Adama nad nově utvořenou družkou, které lze doslova přeložit (v duchu díla Fabre d’Oliveta) jako „jaký-to-člověk!“ (příp. „muž“), což je v souladu s poznámkou v Jeruzalémské bibli, kterou se ta hebrejská slova vysvětlují kontrastně jako „člověk“ a „člověčice“.
Půjdeme-li dále, neměli bychom opomenouti pozoruhodné dílo velšského filologa Rowlanda Jonese s barokním názvem Hieroglyfic: or a Grammatical Introduction to an Universal Hieroglyfic Language; consisting of English Signs and Voices, with a definition of all the Parts of the English, Welsh, Greek, and Latin Languages, some Physical, Metaphysical, and Moral Cursory Remarks on the Nature, Properties, and Rights of Men and Things, and Rules and Specimens for Composing an Hieroglyfic Vocabulary of the Signs or Figures as well as the Sounds of Things upon Rational and Philosophical Principles and the Primitive Meaning of Names.[2] Jones tam poznamenává, že slovo „person jest složeninou slov pêr-son, sladký zvuk; pêr rovněž označuje jakékoliv sladké zralé ovoce, jako třeba fíky; a dost možná připomínají to, jak člověk označil personu, jako zvuk jablka (angl. apple; velš. afal [3]) – [říká se o ženě, že „je k nakousnutí“], padlého (angl. fallen) anděla, který pokoušel Evu, jména di-afal neboli ďábel (angl. devil), jablka Božího; a fíky i neřesti [zlořád] označují tutéž věc; souhláska „v“ a (řecká hláska) digamma jsou totéž, a „g“ jest skloňováním radikálu „c“. Wild má význam „dřeva“, nebo polohy plynoucí z vysokého vzrůstu, a je emblematickým vyjádřením stromu poznání dobrého a zlého, Υλη,[4] hmoty nebo základu lidské řeči. V závěru, v části týkající se slovníčku fonetických slov, jsou pod písmeny „WO-“ slova Worm; Pryf; Skolex, Vermis, první forma existence.
Skutečný zlom v ději nastane v samém závěru deváté kapitoly, když se Mara ponoří do říční vody, vzhlíží nahoru k měsíčnímu světlu, když najednou uslyší Krummovo varovné krákorání, v hlavě k ní promluví jakýsi „velmi spokojený hlas“ a na dně ji polapí. Další jeho pokračování (str. 134n) vede k fantasknímu obrazu, k němuž se Mara promění pod vlivem Áronova vymítání (pištce) v cosi, co se takřka vzpírá popisu:
„Načež cosi vlhce, mlaskavě luplo a něco se od ní oddělilo, podlouhlý stínový tvar podobný velkému červu.“
V takových scénách vnímáte autorčin mimořádný dar zachytit vize nejsilněji – pokud se k nim ovšem propracujete předivem vztahů, rozprav a představ, které je balí jako pavouk svoji kořist do pavučiny.
Není tak snadné poskytnout čtenáři výtažek z obsahu, neboť do proudu verbálních obrazů musíte vstoupit četbou, prosté listování stránkami nepřináší úlevu, když se na vás hrnou jako roj rozdrážděných včel a královnu ne a ne najít. Pokud však přesto neodpadnete, přichází další vize (str. 160), v níž je Lovec uloven a čistě nespojitě se mi vynoří slova jímavé skladby Simple Minds, a sice Hunter And The Hunted, a vedle nich spojitost „ohromeného křiku, divokého štěkotu i ržání splašeného koně“ a veršů:
When your hear me screaming
I’ll be seeing through the eyes of love
Tell me can you hear me
Tell me can you see me
Co se zde tedy děje? Áron odpovídá:
„Udržujeme pořádek. Chráníme lidi před Karolinami tohoto světa a šílenstvím, které plodí. My bdíme, často s nasazením vlastního života, na baštách civilizace, aby mohli lidé pokojně žít. Nemáš tušení, od čeho všeho jsme je za dobu své existence ochránili. … Proto potřebujeme Lovce. On je náš specialista pro boj s věcmi, které se vymkly řádu. Likviduje škodnou.“
Přichází přesto myšlenka, zda vše to, co se kolem Lovce, s ním i všemi jeho náhončími děje, není touhou člověka vidět očima minne to, co jest Příbytkem Boha, ba přímo bytím Boha.
Zahrada tak může být slovíčky, slovy, slovníkem i řečí tohoto autorčina zření a tady není míra, kde by to mělo skončit, třebaže On jest nevýslovný a nevyslovitelný.
Mezi nejlépe napsané patří obzvláště kapitoly 21 a 22, které vás donutí zpomalit, a poprvé máte pocit, že jste dorazili k česnu a jste na stopě čerstvě vylíhnuté panušky.
Závěrem je třeba si položit otázku, komu je příběh určen – zda čtenářstvu, čtenářům nebo čtenářkám. Máte-li tabulku Ouija, možná vám její rafika ukáže správnou odpověď. Suum cuique.
*
© San
© okultura, iMMxvii
[1] Režie: Francis Lawrence. USA / Německo, 2005.
[2] Londýn, 1768; reprint Nabu Press, 2010.
[3] Ze starobretaňského aβal, ze starokeltského abalom (srv. Avalon), z protoindoevropského h₂ébōl.
[4] Řecky „látka“, obdařená vnitřním pohybem – životem; původně „les, dřevo“.
