(Vyšehrad, Praha 2016)
Martin Buber: Extatická vyznání. Mystická svědectví různých dob a národů
192 stran, Vyšehrad, Praha 2016, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7429-646-8
Vyšehrad se soustavně věnuje dílu Martina Bubera (1878–1965), naposledy jsme recenzovali Úvahy o chasidismu (O bráně k činům), a Martinem Žemlou redigovaný svazek s názvem Extatická vyznání vyšel péčí samotného autora poprvé roku 1909. Obsahuje mystické výpovědi o niterných setkáních s Bohem a ve své době byl významným nakladatelským počinem pro svoji touhu vyslovit nevyslovitelné a nejhlubší tajemství své duše.
V jistých aspektech Buber předjímá studii Vladimíra Vondráčka a Františka Holuba[1], pokud jde např. o Annu Vetterovou, když se zajímá, „jak tato žena promlouvá z nouze své blaženosti. Nevím, co je šílenství; vím však, že jsem zde proto, abych naslouchal hlasům lidí.“
Je zde Plótinos, Valentina označuje za „skrytého démona z počátku letopočtu,“ Symeon, Boží přítel a pěvec z Byzance, pasačka Alpais, divoká selská dívka Armelle a další. Nezařadil však do své knihy rozjímání „všechny nesubjektivní promluvy o extázi“, a tak chybějí Filón, Proklos, Kabasilas, Victorinus, Ruysbroeck i Jan od Kříže, Joachim da Fiore, Hadewijch, vizionářský topograf Swedenborg, indická a gnostická díla, jakož i „bohatý materiál slovanských sekt“, a naopak zařadil „několik vyznání anonymních, jež se vzpírají zkoumání“ – jako Zpěv o holém bytí a vize neznámého Vznešeného chlapce. Mistr Eckhart v Kázání 28 o Marii (vita contemplativa) a Martě (vita activa) praví: »Nuže, vraťme se teď k našim úvahám, jak milá Marta a s ní všichni přátelé Boží se starají „o věci“, ale „neulpívají na nich“. A přitom je konání v časnosti stejně vznešené jako obcování s Bohem, neboť nás přiblíží Bohu stejně jak tomu nejvyššímu, čehož se nám může dostati – kromě zření Boha v Jeho holém bytí. Proto Kristus říká: „Staráš se o věci, ale neulpíváš na nich,“ a tím má na mysli to, že se Marta kvůli svým nižším silám trápila a ty jí stály v cestě, neboť jí nebylo dáno těšit se sladkostí Ducha. Starala se o věci, avšak neulpívala na nich, neulpívala…«
Pozoruhodné jest i to, že třebaže Buber uvodil svůj text citátem z díla Mistra Eckharta – paradoxně „má na mysli to, co je bezeslovné“, a přesto zkoumá vox humana –, nezařadil od něj nic.
Exaltatio je pro něho „pnutí k vyslovení nevýslovného, práce na nemožném, tvoření v temnotě.“
Možná, že po více než sto letech jsou dříve jedinečné výtahy z uvedených autorů poněkud méně senzační než ve své době, ale stále je tu co objevovat.
Tak třeba súfijský teoretik Faríduddín Attár (*1120) jako „papoušek nebeské klenby“ rozmlouvající ze svého Ptačího sněmu řečí filosofů. I Mechthilda z Hackerbornu se ptá Pána po barvě svého peří a dostane se jí ujištění o třech barvách: červené (žhnoucí touha), zelené (to, co roste) a žluté (spěchající naděje). Srovnej iniciační příběh Pták z Ibn Sínovy tvorby (Risálat at-tajr; in Ibn Síná (Avicenna): Láska jako cesta k Bohu. Academia, Praha 2016, str. 119).
Symeon Nový Teolog se svěřuje, že jeho „jazyk nemá slov a duch dobře vidí, ale nevysvětluje, co se (v něm) děje.“
O příbytku filosofů promlouvá Gertruda z Helfty: „Mé srdce pro tebe bude milým příbytkem“ (srv. J 14,23), i zde se objevují barvy a křídlatí: „jestliže budu zelenajíc se a rozkvétajíc dobrými skutky vyrůstat jako stromy; jestliže budu volným letem vzlétat jako holubice k nebeským věcem.“
Anna z Klignau měla na vřeteni tato slova: „Čím jsi churavější, tím jsi mi milejší. Čím jsi opovrhovanější, tím jsi mi bližší. Čím jsi chudší, tím více se mi rovnáš.“
Ohromí Angela z Foligna, když z ní vyhrkne: „A když v té lásce setrvávám, jsem naprosto spokojená, zcela andělská, takže miluji ropuchy a červy, a dokonce i ďábla.“ A Kateřina z Janova může sotva být přesnější ohledně stavu, v němž se nachází, když říká: „Jsem zděšena, že pronáším tolik slov, která se tak liší od pravdy i od toho, co cítím. Nechci lásku, která by byla pro Boha nebo v Bohu. Nemohu ani vidět to slovo „pro“ a slovo „v“, protože poukazují k věci, která by mohla být mezi mnou a Bohem.“
A co teprve obraz Anny Garcii! „Jednou jsem spatřila, že moje duše má podobné vlastnosti jako červíček bource morušového, jeden z těch, kteří jsou odchováváni, pečlivě krmeni a starostlivě opatrováváni… Nyní si má duše povšimla na sobě čehosi podobného, neboť právě s takovou sladkostí a tichem dala všemohoucímu Bohu vše, co na sobě měla, a jako červíček bource se se sladkou láskou uzavřela ve svém nebytí a poznání své nicotnosti, jež neustále přede v mém srdci, které už nechce být a žít, neboť skutečným životem duše je umírání.“
Jeanne Marie Bouvières opakuje skoro doslova kázání Mistra Eckharta: „Ze skrytého základu vzcházejí zázraky.“
Závěrem smutek Vznešeného chlapce, který napřed „spatřil živoucí safíry a rubíny“, „živoucí jas Páně… pohánějící a jiskřící v tělech Božích dětí,“ však v posledku mu „byl dán osten do těla, to jest veliký smutek do srdce, neboť jinak by se touto nádherou vychloubal…“ a jiná vize šípu Hanse Engelbrechta, který se jako „anděl prolamuje“ do království nebeského, když však je pak odtamtud zase vzat, jest „jen mrtvý nástroj, jako nehybná píšťala varhan; když se do ní nezaduje, nezazní.“
Korunou všeho jsou slova žáků Lao-c‘: „Všechny věci se navracejí k vlastní podstatě. To se nazývá: temnota chaosu.“ „Kdo skoncuje s životem, neumírá. A ten, kdo dává životu průchod, nežije.“
Pozvání ku četbě Knihy červeně pruhovaná jeskyně a toto abychom nosili v duchu: Nepřetržitým pronikáním odstraňují se všechny rozdíly mezi životem a smrtí a sjednocuje mne to s Nebesy a Zemí. Nepodřízen žádnému lidskému rozlišování.
*
Český překlad Ruth J. Weiniger je kultivovaný, cizelovaný. Čtenáři rovněž ocení poznámky připojené příhodně pod textem umožňující jej plynule vnímat.
*
© San
© okultura, xiMMxvi
[1] Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Columbus, Praha 2012.
