→ O elixíru mládí
Mezi mudrci existuje jeden autor, Artephius, jehož díla jsou mezi hermetickými filosofy velice proslulá. Jsou proslulá natolik, že urozený Olaus Borrichius, vynikající autor a skvělý kritik, doporučuje tyto knihy pozornému náhledu těch, kteří chtějí v této sublimní nejvyšší filosofii získat znalosti. Vynalezl prý kabalistický magnet, který měl mimořádnou vlastnost, totiž skrytě přivábit auru, mysteriózního ducha lidského rozkvětu a zdárného tělesného růstu, a to z mladých mužů. Shromažďoval příznivé a léčivé životní zdroje a používal je svým magickým uměním sám na sobě – vdechováním, propocováním či jinak, takže ve svém vlastním těle, stářím už ochablém, koncentroval akumulovanou omlazující sílu mnoha mladých lidí. Jednotliví nositelé tohoto nového čerstvého života tím trpěli a někteří z nich byli tímto čarodějem tak vyčerpáni s ohledem na míru, s jakou je zaživa vysával, že umírali. Mělo to původ v tom, že jejich čerstvá a mladá životní síla z nich byla v jeho zhoubné a sžírající přítomnosti bez jejich vědomí vysávána, o čemž neměl nikdo ani tušení, neboť dodávala všemu oslňující kouzlo. Teď se to jeví jako absurdní. Když však tento jev pojmeme z hlediska sympatetického, který se zakládá na magickém principu týkajícího se sympatického nervstva, není to zase až tak absurdní, jak bychom se domnívali.
Písmo svaté nám pro tento názor poskytne pozoruhodnou oporu. Všem je nám známa historie krále Davida. Když zestárl a byl už značně letitý, přivedli k němu Šúnemanku Abíšagu, dívku popsanou jakožto „velmi krásnou“ 1. A vypravuje se tam, že „spala v lůnu jeho“ a „zahřívala ho“, což znamená životní oheň, avšak „král ji nepoznal“ 2. Tuto poslední větu – nacházející se v 1. Královské 1,4 – interpretují všichni významnější kritikové, včetně těch, kteří mluví v komentářích k Munsterovi, Grotiovi, Vossiovi aj., tímtéž způsobem. Harémy muslimů pravděpodobně mají převážně tento význam než jen chlípnou rozkoš, jak se obvykle míní. Staří lékaři byli zřejmě dobře obeznámeni s přednostmi obcování (bez výstředního uspokojování) mezi mladým a starým k obnově jejich životních sil3.
Elixír života býval připravován také jinými a méně zločinnými prostředky, než ty nevídané a právě naznačené. Byl přenesen několika adepty z tajných chemických laboratoří přírody. Proslulý chemik Robert Boyle4 se ve svých spisech zmiňuje o preparátu, který mu popsal dr. Le Févre v přítomnosti jednoho proslulého lékaře a ještě jednoho dalšího učence. Jak Boyle uvádí, podal jeden lékařův důvěrný přítel čistě ze zvědavosti malé množství tohoto medicinálního vína nebo preparátu staré služce, a protože mělo příjemnou chuť, tato žena, které měla skoro sedmdesát let, to brala deset nebo dvanáct dní, aniž by ji doktor poučil, co je to za nápoj a jaký by měl mít účinek (jak očekával). S touto starou ženou se stala veliká změna, neboť nabyla veliké životní energie, mladistvého vzhledu, její vrásčitý obličej se stal vyhladil a byl líbezný, a víc než to: jako ještě rozhodnější krok zpátky do mládí se jí opět dostavila menstruace s dostatečně jasnými náznaky, aby ji (podle jejího mínění) zcela vyděsily, takže doktor, jenž byl výsledkem velice překvapen, se cítil nucen své další pokusy zastavit a každou zmínku o tomto novém zázračném posílení srdce potlačit. Učinil tak ze strachu, že by mohl lidi uvést ve zmatek nepochopitelnými novinkami – v kterémžto ohledu jsou lidé velmi houževnatí, neboť mají zakořeněné předsudky.
„Uč se všechno poznat, ale sám zůstaň nepoznán“.
Co se však týká stoletých, existují zmínky o některých lidech, kteří žili stovky let. Odcházeli, jakmile se naskytla příležitost, ze země do země. Když nadešel čas, kdy měli podle přirozeného řádu věcí zemřít, nebo se očekávalo, že zemřou, změnili pouze své jméno a objevili se opět na jiném místě jako nové osoby, přičemž všechny, které předtím znali, dlouho přežívali a neobávali se tedy, že budou odhaleni. Rosikruciáni toto tajemství vždycky velmi žárlivě skrývali, přičemž většinou mluvili v hádankách a podobenstvích. A za své motto si vzali radu jednoho z nich, jednoho gnostika z raně křesťanského období: „Uč se všechno poznat, ale sám zůstaň nepoznán“.
Není zcela známo, že praví Rosikruciáni se zavazovali slibem k poměrné chudobě, ale i absolutní čistotě, dostávali však určitý dispens a úlevy, které plně odpovídaly svému účelu. Neboť nežili nutně osaměle, nýbrž naopak. Žili často družně a beze všeho se mísili se všemi vrstvami, ačkoliv privátně neuznávali žádný jiný zákon než svůj vlastní.
Jejich pojetí poměrné chudoby, či chudoby úplné, bylo rozdílné podle toho, jaké zrovna platilo. Pociťovali, že ani monarchové ani jejich bohatství nemůže vydržovat nebo obohatit ty, kteří již sami cítí, že převyšují všechny lidi. A proto, třebaže bohatství odmítali, zříkali se ho dobrovolně. Dbali na čistotu, protože osvícenci neboli Bratrstvo iluminátů mělo pár velmi svérázných představ na správné postavení ženského pohlaví ve stvoření. Zastávalo názor, že stav mnišství nebo celibát odpovídá úmyslům Prozřetelnosti nekonečně více, poněvadž ve všem, co je pro křehkou lidskou náturu možné, vidělo snahu pošlapat, znesvětit a degradovat tento lidský stav tělesnosti. Důvěřovalo velkým záměrům přírody nikoliv jako celku, nýbrž jen v jejích částech, protože věřilo, že příroda je v určitém smyslu nespolehlivá a zrádná, a že není úplně vhodné se touto mocí vybavit, což se shoduje s převládající mylnou představou.
Nechceme to rozebírat podrobněji než ti výstřední religionisté, kteří oponují svými mimořádně vytříbenými a těžko pochopitelnými názory a ignorují přitom přírodu. Sami jsme si stanovili určitou mez, za kterou jít nechceme a současně si můžeme dovolit vše bez zábran komentovat; a tento prostor je pro náš účel popularizace dostatečně široký, a tak absolutně odmítáme přestoupit tuto mez nějakým příliš odlišným vysvětlením, nebo ji posunout ještě dál podivuhodnými názory Rosikruciánů.
→ Nesmrtelný cizinec v Benátkách
Z významného pramene máme zprávu, že se v Benátkách udála mimořádná příhoda, která mezi tlachaly tohoto starobylého města vyvolala velké vzrušení. Chceme ji zde uvést co nejobšírněji, jak se sluší a patří pro episodu tak mysteriózní. Všichni, kdož v těchto dnech navštívili Benátky, a ještě spíše ti, co pocházejí z doby pro nás již staromódní a podali o tom zprávu z vlastní zkušenosti, jsou si vědomi toho, že volnost a pohodlný život osob, které na nás činí dobrý dojem, tam převažuje v takové míře, kterou v naší rezervované a podezíravé zemi lze stěží uskutečnit. Tato pochybnost o počestnosti – která trvá až do doby, než nás odzbrojí přesvědčení – má jistý neodbytný a milý účinek na naše anglické mravy, třebaže nás příležitostně chrání před podvodem, třebas i na účet naší přístupnosti.
Cizinec, který jednoho léta na sklonku 17. století přijel do Benátek a ubytoval se v jedné z nejlepších čtvrtí města, byl pro svoji vzhlednou postavu, kterou se vyznačoval, pro své manýry, které byly zjemnělé, klidné a elegantní, přijat do nejlepší společnosti, třebaže přišel bez doporučení, a nikdo ani dobře nevěděl, kdo to je a čím vlastně je. Jeho postava byla výjimečně elegantní a dobře stavěná, obličej měl oválný a podlouhlý, čelo velké a bledé a jeho duševní schopnosti byly překvapivě uzpůsobené a vytříbené jakosti. Vlasy měl dlouhé, tmavé a bohaté; jeho smích byl nevýslovně podmanivý, avšak zasmušilý a hluboká zář jeho očí poutala pozornost těch, kdož ho někdy pozorovali; byla jakoby zatížena zkušenostmi a pocity všech historických period. Avšak jeho zábava, pokud se k ní uráčil, jeho talent a znalosti byly podivuhodné, třebaže stále vypadal, jakoby se snažil držet se zpátky a dbal na to, aby toho příliš mnoho nenamluvil. Nikoliv však s ostentativním odstupem. Vystupoval pod jménem signor Gualdi a byl jednoduše považován za soukromníka ve skrovném, avšak nezávislém postavení. Byl to zajímavý charakter. Stručně řečeno, pozorovatel měl, co se jeho týče, o čem přemýšlet.
Tento pán zůstal v Benátkách několik měsíců a pro pravidelnost svého života, pro vyrovnanou jednoduchost způsobů a decentnost svého oděvu byl mezi obyčejnými lidmi znám pod jménem „signor Sober“5. Nosil totiž stále tmavý oděv, a to nenápadného a skromného střihu. Během svého pobytu v Benátkách se na něm daly pozorovat tři věci: za prvé to, že měl malou sbírku jemných obrazů, které ochotně ukázal každému, kdo o to požádal. Dále to, že se zdál být zběhlý ve všech uměních a vědách, a v jednotlivostech mluvil stále s tak úzkostlivou přesností, že všechny, kdož ho poslouchali, uváděl do úžasu, neřkuli že je to nutilo k mlčení, neboť se zdálo, jakoby byl přítomen událostem, o nichž vyprávěl, přičemž někdy uváděl nečekané detaily i v maličkostech. A za třetí bylo možné pozorovat, že nikdy nenapsal ani neobdržel dopis, nikdy nežádal úvěr, nýbrž za všechno stále platil hotovostí. Nikdy také nepoužíval služeb bankéřů, směnárníků nebo směnky. Proto se zdálo, že má stále dost a že žije slušně, aniž by se snažil o lesk nebo okázalost.
Jednoho dne, krátce po svém příjezdu do Benátek, se signor Gualdi setkal v kavárně, kterou navštěvoval, s jedním benátským šlechticem družného chování, který byl velkým příznivcem umění. Tato dvojice spolu rozebírala rozmanité náměty a mívali mnohé rozpravy o různých předmětech a směrech, které je oba zajímaly. Známost dospěla k přátelské úctě a šlechtic pozval signora Gualdiho do svého soukromého domu, kde se též poprvé setkal se šlechticovou dcerou (byl to totiž vdovec) – velmi krásnou dívkou ve věku osmnácti let, velké spanilosti, inteligence a značných schopností. Šlechticova dcera se právě vrátila do otcova domu z jednoho kláštera nebo snad penziónu, kde byla vychovávána jeptiškami. Tato mladá dáma, abychom řekli krátce, jež byla stále v jeho společnosti a naslouchala jeho zajímavým vyprávěním, se pozvolna do mysteriózního cizince zamilovala, a to ze zcela stejných důvodů jako Desdemona. Ačkoli signor Gualdi nebyl snědým Maurem, nýbrž jen dobře vychovaným pánem, byl to daleko víc myslitel než ten, kdo touží po tom být mužem činu. Někdy vskutku se jeho tvář rozzářila a nabývala magických rysů, a on se určitě honosil podivuhodným tématem rozmluvy. Zároveň z něho v době, kdy byl kromobyčejně spokojený, sdílný a živý, vycházel zvláštní a kouzelný půvab. Všehovšudy, když jste o něm začali blíže přemýšlet, zdál se být záhadnou osobností se vzácnými dary. Když se však vmísil do velkého davu, sotva pak bylo možné ho od něj rozeznat, a ani byste si ho nevšimli, leda by ve vás bylo cosi romanticky příbuzného rozníceno jeho hovorem.
→ Rosikruciánská mystéria
A nyní pár poznámek o charakteru, který se těmto rosikruciánům připisuje. Třebaže je jejich existence neustále zpochybňována, skutečnosti, s nimiž se v historii těchto hermetických lidí tu a tam střetáváme, jsou tak úžasné a současně jsou předkládány s takovou věrohodností, že kdybychom pochybovali – čemuž nelze zabránit pro zvláštní a fantastickou povahu jejich tvrzení – nemůžeme se vyhnout přesvědčení, i když pro to není žádné zdůvodnění, že jejich smělost a sobectví jsou nanejvýše nestydaté. Hovoří o celém lidstvu tak, jako by stálo hluboko pod nimi. Jejich pýcha přesahuje všechno, třebaže jsou navenek velmi skromní a pokorní. Pyšní se chudobou a vysvětlují, že je to pro ně předepsaný stav, a přitom se holedbají universálním bohatstvím. Odmítají všechny lidské vášně, nebo se jim podvolují jen proto, že v nich vidí vhodný únik – zdání půvabných povinností, které pojímají jako prospěšnou změnu nebo jako cestovní pas do světa, který je z těchto vášní nebo přeludů sestaven. Do společnosti žen zapadnou opravdu elegantně, mají však srdce, která jsou v tomto směru vůči měkkosti zcela odolná. Přitom je ve svých myšlenkách s útrpností nebo opovržením kritizují jako bytosti mužům velmi nepodobné. Navenek jsou velmi prostí a uctiví, a přesto tato hrdost, která naplňuje jejich srdce, se svým sebezbožňujícím rozmachem zastavuje až někde v nebesích. Do určité míry jsou to nejupřímnější lidé na světě. Avšak ve srovnání s jejich neproniknutelností je potom skála měkká jako máslo.
Monarchové, stojí-li vedle hermetických adeptů, vypadají jak chudáci, a jejich největší statky nestojí ani za řeč. Vedle jejich mudrců vypadají největší učenci jako hlupáci a ťulpasové. Nejde jim o žádný věhlas, neboť ho popírají a opovrhují jím. Jestliže se někdo z nich proslaví, děje se tak proti jeho vůli. Nestojí o pocty, neboť takoví lidé z nich nemohou mít žádné uspokojení. Jejich největším přáním je krást se nepozorovaně a bez protestů světem a s ním se i vyrovnat, protože jsou do něj vetknuti a nacházejí jej kolem sebe. Tak zaujímají vůči lidstvu negativní postoj, ačkoliv jinak mají ke všemu ostatnímu postoj pozitivní. Naplněni sami sebou sebe osvěcují – všechno sami; jsou však vždy připraveni (neřkuli že si to ukládají jako povinnost) konat dobro všude tam, kde je to možné nebo zapotřebí.
Jak lze poměřit nebo ohodnotit toto jejich nezměrné sebepozdvižení? Při této představě obvyklé odhady selhávají. Buďto je stav těchto okultních filosofů vrcholem vznešenosti nebo je to vrchol absurdnosti. Jsa nekompetentní porozumět jim nebo jejich cílům, zůstává svět při tom, že jsou to žvanilové. Výsledek závisí především na tom, zda se v idejích hermetických filosofů nachází skutečnost nebo chiméra. Obtížnou stránkou bádání je to, že pojednání těchto hlubokomyslných autorů oplývají nadbytkem ostrovtipných výkladů o obtížných tématech a obsahují skvělá místa a pravdivá tvrzení o všech předmětech: o povaze kovů, o lékařství, o jistých vlastnostech jednotlivých léků, o teologických a ontologických spekulacích a všeobecně o vědě a subjektech myšlení – o všech těchto námětech se šíří tak, že čtenáře ohromí – pokud k nim zaměří svoji pozornost.
*
Poznámky:
1 1Kr 1,1-4.
2 V biblickém slova smyslu – tedy tělesně. – San.
3 Viz Dr. A. Hagen: Die sexuelle Osphresiologie, die Beziehungen des Geruchsinnes und die Gerüche zur menschlichen Geschlechtstätigkeit (Sexuální osfresiologie. Vztahy čichového smyslu a zápachů k lidské pohlavní činnosti). 2. vydání, kap. 4: Sunamitismus. Berlín, Verlag v. H. Barsdorf.
4 Robert Boyle (1627-1691), britský fyzik a chemik. Narodil se v irském hrabství Munster, v městečku Lismore Castle. V roce 1654 se usadil v Oxfordu, kde se stal jedním z prvních členů skupiny, z níž se potom stala Královská společnost. Autor děl New Experiments Physico-Mechanical touching the Spring of the Air and its Effects (1660) a na kritiku tohoto spisu odpověděl dílem Defense Against Linus (1662), v němž vyslovil svůj zákon, později Boyleův-Mariottův zákon, že objem plynu se mění podle tlaku. – San.
5 „Pan Skromný“.
*
5. kapitola z knihy Hargrave Jennings: Rosikruciáni – rituály a mystéria, kterou připravuje k vydání nakladatelství Horus.
*
Okultura e-© MMII
