Hermetická tradice se přísně vzato zabývá poznáním, které není metafyzické, ale pouze kosmologické, a to ve dvojím smyslu, „makrokosmickém“ a „mikrokosmickém“.[1] Toto tvrzení nelze v žádném případě chápat jako znehodnocení tradičních věd, které spadají pod hermetismus, ani těch, které jim odpovídají v jiných doktrinálních formách Východu a Západu; má-li však být vše uvedeno na pravé místo, pak je třeba připustit, že tyto vědy, stejně jako všechny specializované poznatky, jsou vzhledem k principům pouze druhotné a odvozené. Ve skutečnosti nejsou ničím jiným než zvláštní aplikací principů na nižší úrovni skutečnosti. Tvrdit opak by znamenalo dávat přednost „královskému umění“[2] před „kněžským uměním“.
Nelze zpochybnit, že právě od Herma se odvozuje hermetismus. Řecký Hermés má totiž vlastnosti, které přesně odpovídají dotyčným vědám a jsou nápadně vyjádřeny například jeho hlavním atributem, kaduceem. Nepochybně se nám naskytne další příležitost, abychom jeho symboliku prozkoumali podrobněji; pro tuto chvíli stačí říci, že tato symbolika v podstatě a přímo souvisí s tím, co bychom mohli nazvat „lidskou alchymií“,[3] a zabývá se možnostmi jemnohmotného stavu, i kdybychom je měli chápat pouze jako přípravné prostředky k vyšší realizaci, jako jsou v hinduismu ekvivalentní praktiky hatha-jógy. To lze navíc přenést do kosmického řádu, neboť vše v člověku má svou korespondenci ve vnějším světě a naopak;[4] i zde, a právě z důvodu této korespondence, je daná oblast „mezisvětem“, v němž vstupují do hry síly, jejichž duální povaha je velmi zřetelně znázorněna dvěma hady kaducea. V této souvislosti lze také připomenout, že Hermes je představován jako posel bohů a jejich vykladač (hermeneutes), tedy přesněji řečeno prostředník mezi nebeským a pozemským světem, a že má navíc funkci „průvodce duší zemřelých“, která v nižším řádu zřetelně souvisí také s doménou jemných možností.[5]
Lze namítnout, že pokud jde o hermetismus, Hermés nahrazuje egyptského Thótha, s nímž byl ztotožňován, a že Thóth představuje Moudrost, která je spojena s kněžstvím jako strážcem a předavačem tradice; to je sice pravda, ale protože k tomuto ztotožnění nemohlo dojít bezdůvodně, je třeba připustit, že se týká spíše určitého aspektu Thótha, který odpovídá určité části tradice, té části, která zahrnuje ta odvětví vědění, jež souvisejí s „mezisvětem“; a pozůstatky, které po sobě zanechala staroegyptská civilizace, skutečně ukazují, že vědy tohoto řádu tam byly mnohem rozvinutější a nabyly mnohem většího významu než kdekoli jinde. Kromě toho existuje ještě jedno srovnání, dokonce bychom mohli říci další ekvivalence, která jasně ukazuje, že tato námitka by neměla žádný reálný význam: v Indii se planeta Merkur (nebo Hermes) nazývá Budha, což je jméno, jehož kořenová písmena znamenají Moudrost; i zde stačí upřesnit oblast, v níž má tato Moudrost (ve své podstatě inspirující princip veškerého poznání) najít své konkrétnější uplatnění, když se vztahuje k této specializované funkci.[6]
Ač se to může zdát zvláštní, jméno Budha je ve skutečnosti totožné se jménem skandinávského Odina, Wodena nebo Wotana;[7] na římské asimilaci Odina a Merkura tedy nebylo nic svévolného a v některých germánských jazycích se den Merkurův (francouzsky mercredi) dodnes nazývá dnem Odina, což přesně znamená slovo „středa“ (anglicky Wednesday).
Ještě pozoruhodnější je snad skutečnost, že totéž jméno najdeme právě u Votana ze starých tradic Střední Ameriky, který má navíc atributy Herma, neboť je to Quetzalcóatl, „opeřený had“, a spojení těchto dvou symbolických zvířat (odpovídajících v uvedeném pořadí dvěma živlům vzduchu a ohně) znázorňují také křídla a hadi na kaduceu.[8] Člověk musí být vskutku slepý, aby v těchto skutečnostech neviděl znak základní jednoty všech tradičních nauk.
Neméně zajímavé je i to, že v islámské tradici je prorok Idris ztotožňován jak s Hermem, tak s Henochem; tato dvojí asimilace zřejmě naznačuje kontinuitu tradice sahající až za egyptské kněžstvo, které, pokud jde o Henocha, mohlo být dědicem pouze toho, co představuje, neboť on sám zjevně patří do dřívější doby.[9] Zároveň vědy připisované Idrisovi a kladené pod jeho zvláštní vliv nejsou vědy čistě duchovní, které patří Kristu, ale alchymie a astrologie a další „zprostředkující“ vědy; to jsou vlastně vědy, které lze, přísně vzato, nazvat „hermetickými“, Tím se však dostáváme k další úvaze, která se může zdát, každopádně na první pohled, poněkud zvláštním obratem obvyklých korespondencí. Jak vidíme v dalším článku,[10] pro každou z planetárních sfér existuje hlavní prorok, který jí předsedá a je jejím „pólem“ (Qutb); nyní to není Idris, kdo předsedá nebi Merkuru, ale Kristus, zatímco Idris předsedá nebi Slunce; a to přirozeně znamená stejnou transpozici v astrologických korespondencích věd, které jsou přisuzovány těmto dvěma „pólům“.“ To vyvolává velmi složitou otázku, jejíž úplné zpracování by bylo zcela nad rámec tohoto článku; možná budeme mít příležitost se k ní vrátit, ale v tuto chvíli snad několik následujících poznámek umožní nahlédnout do řešení a v každém případě ukáže, že zdaleka nejde o pouhý zmatek, ale že zvrat, který by se povrchnímu a „vnějšímu“ pozorovateli mohl zdát nevyzpytatelný, má ve skutečnosti hluboce zakořeněnou příčinu.
Především se nejedná o ojedinělý případ v tradičním učení, neboť má něco jako protějšek v hebrejské angelologii: obecně řečeno Michael je andělem Slunce a Rafael andělem Merkura, ale někdy je tento vztah obrácený. Na druhé straně, je-li Michael jako představitel slunečního Metatrona esotericky připodobňován Kristu,[11] je Rafael podle významu svého jména „božským léčitelem“ a Kristus vystupuje také jako „duchovní léčitel“ a jako „napravovatel“; mezi planetárními sférami bychom mohli najít i další souvislosti mezi Kristem a principem reprezentovaným Merkurem.[12] Je pravda, že u Řeků bylo lékařství připisováno Apollónovi, tedy slunečnímu principu, a jeho synovi Asklépiovi (latinsky Aeskulapovi); v „hermetických ctnostech“ se však Asklépios stává synem Hermovým a je třeba také poznamenat, že hůl, která je jeho atributem, symbolicky úzce souvisí s kaduceem.[13] Příklad medicíny nám ukazuje, jak jedna a tatáž věda může mít aspekty, které se vztahují k různým řádům, a které tedy mají různé korespondence, i když se zdánlivě dosažené účinky navenek podobají, neboť existuje čistě duchovní neboli „theurgická“ medicína a existuje také hermetická neboli „spagyrická“ medicína; to přímo souvisí s otázkou, kterou se zabýváme; a snad to povede k následujícímu článku, v němž vysvětlíme, proč byla medicína z tradičního hlediska považována v podstatě za vědu sakrální.
Na druhou stranu se téměř vždy uvádí úzká souvislost mezi Henochem (Idrisem) a Eliášem (Iljásem), kteří byli oba vzati do nebe, aniž by prošli tělesnou smrtí,[14] a islámská tradice oba řadí do sféry Slunce. Podobně podle rosikruciánské tradice má Eliáš Umělec,** který předsedá hermetickému „Velkému dílu“,[15] své sídlo ve „Sluneční citadele“, která je navíc sídlem „nesmrtelných“ (ve smyslu hinduistických čirandžívů,*** tj. bytostí „obdařených dlouhověkostí“, jejichž život trvá po celý cyklus)[16] a která představuje jeden z aspektů „Středu světa“. To vše jistě stojí za zamyšlení, a přidáme-li k tomu ještě tradice pocházející téměř ze všech částí světa, které symbolicky připodobňují samotné Slunce k plodům „Stromu života“,[17] pochopíme snad zvláštní vztah mezi slunečním vlivem a hermetismem, neboť základním cílem a cílem hermetismu, stejně jako „menších mystérií“ starověku, je obnovení lidského „prvotního stavu“. Není to „sluneční citadela“, která má podle rosikruciánského učení „sestoupit z nebe na zem na konci cyklu v podobě nebeského Jeruzaléma“ a uskutečnit „kvadraturu kruhu“ podle dokonalé míry „zlaté třtiny“?
∴
[1] Poprvé vyšlo v Le Voile d’Isis v roce 1932.
[2] Pokud jde o výraz „královské umění“, který svobodné zednářství stále používá, můžeme si zde povšimnout zvláštní podobnosti mezi jmény Hermes a Hiram; to sice neznamená, že by tato dvě jména měla stejný jazykový původ, ale jejich složení není o nic méně shodné a spojení HRM, z něhož jsou obě v podstatě utvořena, nabízí i další srovnání.
[3] Srv. René Guénon: L’Homme et son devenir selon le Vêdânta (1925), kap. XXI.
[4] Jak je řečeno v Rasâ’il Ikhwân as-Safâ (Pojednání od Bratrstva čistých), „svět je velký člověk a člověk je malý svět“ (al-awn insân kabir wa ‘l-insân âlam saghir). Díky této korespondenci může navíc určitá realizace v „mikrokosmickém“ řádu náhodně způsobit, pokud jde o bytost, která jí dosáhla, vnější realizaci týkající se „makrokosmického“ řádu, aniž by v tomto směru bylo vynaloženo nějaké zvláštní úsilí, jak je známo například v některých případech kovových transmutací.
[5] Funkce božského posla a „průvodce duší“ lze astrologicky vztáhnout k dennímu a nočnímu aspektu; lze také říci, že odpovídají sestupnému a vzestupnému proudu symbolizovanému dvěma hady kaducea.
[6] Budhu nelze zaměňovat s Buddhou, takto titulem Šákjamuniho, ačkoli obě označení mají zjevně stejný radikální význam a ačkoli některé atributy planetárního Budhy byly nakonec přeneseny na historického Buddhu, který je představován jako „osvícený“ ozářením této planety, jejíž podstatu prý do sebe vstřebal. V této souvislosti lze poznamenat, že Buddhova matka se jmenuje Máyá-déví a že pro Řeky a Římany byla Maia také matkou Herma nebo Merkura.
[7] Změna b na v nebo w je mimořádně častým jazykovým jevem.
[8] V této souvislosti viz La Langue des Oiseaux (Symboles fondamentaux de la Science sacrée, kap. VII). Had je protikladem nebo spojencem ptáka podle toho, zda se o něm uvažuje v jeho škodlivém nebo prospěšném aspektu. Navíc postava orla držícího v pařátech hada (která se vyskytuje právě v Mexiku) nevyvolává výhradně představu antagonismu, který je v hinduistické tradici znázorněn bojem Garudy proti nágovi; příležitostně, zejména v heraldické symbolice, je had nahrazen mečem, a tato záměna je o to nápadnější, když má dotyčná zbraň podobu planoucího meče, který je navíc blízce příbuzný blesku v sevření Jupiterova orla; a meč je ve svém nejvyšším smyslu obrazem Moudrosti a moci Slova (viz např. Zjevení, I,16). Lze poznamenat, že jedním z hlavních symbolů egyptského Thótha byl ibis, ničitel plazů, a tedy symbol Krista; v Hermově kaduceu však máme hada ve dvou protikladných aspektech, stejně jako ve středověké postavě „amfisbény“ (srv. Král světa, Malvern Praha 2009, str. 34-35).
[9] Nemělo by se z téže asimilace vyvodit, že Knihu Henochovu, nebo alespoň to, co je známo pod tímto názvem, je třeba považovat za nedílnou součást celého korpusu „hermetických knih“? Na druhé straně někteří také tvrdí, že prorok Idris (druhý z islámských proroků, ztotožňovaný s biblickým Henochem) je totéž co Buddha. To, co již bylo řečeno, dostatečně ukazuje, jak máme chápat toto tvrzení, které se ve skutečnosti vztahuje k Budhovi, hinduistickému ekvivalentu Herma. Nemohlo se vztahovat na historického Buddhu, o němž je známo, že zemřel, zatímco o Idrisovi se výslovně říká, že byl vynesen do nebe živý, stejně jako v Bibli Henoch.
[10] Věda o čtení z ruky v súfismu (The Science of Handreading in Sufism).
[11] Viz Král světa, str. 32-34.
[12] Jestliže hinduistická doktrína považuje Buddhu za devátou avataru Višnua, tedy Mleccha* (cizí) avatára, nemusí to nutně vylučovat jiné božské zásahy, které se v témže období odehrály ve prospěch „cizích“ (nehinduistických) národů. Zejména o Kristu lze dokonce říci, že sdílí s Buddhou devátou avatárskou funkci, neboť jeho první příchod byl pro Západ tím, čím byl pro Dálný východ příchod Buddhy (a čím byl pro „střední“ oblast v Koránu „sestup“). Jak jsme již viděli v souvislosti s Buddhou, devátý avatár je „merkurovským“ projevem. Zdá se tedy, že dva příchody Krista mohou souviset s jeho „rtuťovým“ a „slunečním“ aspektem, přičemž sluneční Kristus je Kristus Slavný, tedy desátý avatár neboli Kalki, který má přijít na konci cyklu, přičemž „bílý kůň“ tohoto posledního sestupu je slunečním symbolem par excellence. Pokud jde o první příchod Krista, lze zmínit, že měsíc květen nese své jméno podle Merkurovy matky Maii, o níž se říká, že je jednou z Plejád a které byl tento měsíc ve starověku zasvěcen; a v křesťanství se stal „měsícem Marie“, a to splynutím, jež nepochybně není pouze fonetické, Marie a Maie. [Tuto poznámku překladatel poněkud upravil na základě rozhovorů, které s autorem vedl mnoho let po napsání článku.]
* Mleccha je sanskrtský termín, který odkazuje na nesrozumitelné řeči cizích nebo barbarských nájezdníků na rozdíl od védských kmenů. Ve védském bráhmanském diskurzu se tento termín používá k označení „neárijců“: cizinců, kteří jsou považováni za mimo oblast védské dharmy.
[13] Kolem Aeskulapovy hole je stočen jeden had, který představuje blahodárnou sílu, přičemž škodlivá síla musí zmizet, protože tento atribut patří ke géniu lékařství. Lze si také povšimnout vztahu mezi stejnou Aeskulapovou holí jako emblémem léčení a biblickým symbolem „měděného hada“ (viz Symboles fondamentaux de la Science Sacrée, kap. XX).
[14] Říká se, že se na konci cyklu znovu objeví na zemi: jsou to dva „svědkové“ zmínění ve Zjevení, kap. XI.
[15] Ztělesňuje jakoby povahu „filosofického ohně“ a podle biblického vyprávění byl prorok Eliáš vzat do nebe v „ohnivém voze“; to souvisí s „ohnivým vozem“ (taijasa v hinduistickém učení), který u člověka odpovídá jemnohmotnému stavu (viz L’Homme et son devenir selon le Vêdânta, kap. XIII).
** Johann Rudolf Glauber (1604-1670), německo-nizozemský alchymista, napsal v roce 1667 traktát De Elia artista (O Eliášovi umělci).
*** „Sedm amarů“ (amaratva, „nesmrtelnost“, tj. „Sedm nesmrtelných“) neboli „sedm čirandživů“, mezi něž patřili Vjása, Bálí (Mahábálí), Parašuráma, Hanuman, Vibhišána, Kripa nebo Kripačárja a Asvatáma (Drauni).
[16] Tamtéž, str. 17. Připomeňme si také z alchymistického hlediska shodu mezi Sluncem a zlatem, které hinduismus označuje jako „minerální světlo“. Aurum potabile (pitelné zlato) hermetiků je navíc totéž co „nápoj nesmrtelnosti“, který je v taoismu nazýván také „likér ze zlata“.
[17] Srv. René Guénon: Le Symbolisme de la Croix (1931).
