Byl členem Lovecraftova kruhu od roku 1922 až do jeho smrti v roce 1937. Počátkem velké hospodářské krize v roce 1929 se Smith vrátil k psaní fantastických povídek a vychrlil více než sto krátkých příběhů, z nichž většinu lze klasifikovat jako strašidelné hororové příběhy nebo science fiction. Podobně jako Lovecraft se upnul na řadu nočních můr, jež ho v mládí sužovaly během období nemocí.
Tématem jeho děl jsou i nadpřirozené mocnosti, s jejímž jedním představitelem se setkáte i zde; jeho strašidelné povídky jsou co do námětu makabrózní, škodolibě se zabývají obrazy smrti, hniloby a abnormality.
*
Za vlády kalifa Vatheka byl jeden mladík s dobrou pověstí i původem, jistý Noureddin Hassan, předvolán kádím Ahmedem ben Becarem do Basry. Noureddin byl pohledný, otevřené mysli a vznešeného vzezření; a převeliký byl údiv kádího i všech ostatních přítomných, když si vyslechli obvinění proti němu vznesená. Byl obžalován ze zabití sedmi lidí, jednoho po druhém je zavraždil během sedmi po sobě jdoucích nocích, a také z toho, že jejich těla zanechal na hřbitově poblíž Basry, kde byla posléze nalezena s údy hrůzným způsobem ohlodanými, jakoby šakaly. Šlo o tři ženy, dva kupce na cestách, žebráka a hrobníka.
Ahmed ben Becar byl požehnán učeností a moudrostí ctihodného stáří a byl též obdařen velkým důvtipem. Zvláštnost a brutalita těchto zločinů ve spojení s laskavým a vychovaným vystupováním Noureddina Hassana jej však mátla a uváděla do rozpaků, nevěděl si s nimi rady. Ponořen do mlčení vyslechl si výpovědi svědků, kteří minulého večera viděli Noureddina nesoucího přes rameno tělo ženy, aby je uložil na hřbitov; další uváděli, že ho několikrát spatřili přicházet ze sousedství v pozdních hodinách, kdy se venku potulují jen zloději a vrazi. Když uvážil všechna tato svědectví, mladíka pečlivě vyzpovídal.
„Noureddine Hassane,“ pravil, „byl jsi obviněn ze zločinů nevídaně ohavných, jež se neslučují s tvým vzezřením a tvými způsoby. Máš snad nějaké vysvětlení pro tyto skutky, jímž by ses mohl očistit, nebo by alespoň trochu zmírnilo ohavnost tvých činů, z nichž jsi byl obviněn? Zapřísahám tě, abys mi řekl o celé té záležitosti pravdu.“
Noureddin Hassan předstoupil před kádího, a na jeho tváři bylo možno spatřit tíhu neskutečné hanby a žalu.
„Běda, ó, kádí,“ odvětil, „ta obvinění, jež proti mně byla vznesena, jsou vskutku pravdivá. Byl jsem to já, a nikdo jiný, kdo zabil tyto lidi; a nemohu uvést žádné polehčující okolnosti.“
Kádí byl hluboce zarmoucen i překvapen, když uslyšel takovou odpověď.
„Musím ti tedy věřit,“ prohlásil příkře. „Přiznal ses ovšem k těmto skutkům, a od této chvíle bude tvé jméno slout jako ohavnost. Přikazuji ti, abys mi vypověděl, co tě vedlo k těmto zločinům, a jak tě urazily nebo ti ublížily osoby, s nimiž jsi takto naložil; nebo jsi je snad zabil pro zisk, jako obyčejný hrdlořez?“
„Nikdo z nich mě nijak neurazil, ani mi neublížil,“ odpověděl Noureddin. „A nezabil jsem je ani pro peníze, majetek či ošacení, neb nic takového nepotřebuji, a krom toho jsem byl vždy čestný muž.“
„Jaký jsi tedy měl důvod k oněm vraždám?“ vykřikl Ahmed ben Becar úplně zmaten.
Tvář Noureddina Hassana ještě více potemněla zármutkem; stydlivě sklonil hlavu jako někdo, kdo hluboce lituje svých skutků. A takto stoje před kádím, vyprávěl mu svůj příběh.
„Proměny štěstěny, ó, kádí, jsou rychlé a bolestné, a člověk je nedokáže ani předvídat ani odvracet. Běda! Vždyť ještě před čtrnácti dny jsem byl tím nejšťastnějším ze všech smrtelníků a zcela bez viny, a neměl jsem ani pomyšlení na nějaký zločin. Oženil jsem se s Aminou, dcerou prodavače klenotů Aboula Cogia; miloval jsem ji hluboce a ona milovala mne; navíc jsme tou dobou očekávali narození našeho prvního potomka. Zdědil jsem po otci velké jmění a mnoho otroků; na mých bedrech nespočívalo žádné břímě, a zdálo se, že se mohu bezpochyby počítat mezi ty, jimž Alláh požehnal tak, že už na zemi mohou okusit slasti nebeské.
Posuď tedy, jak nesmírný byl můj žal, když Amina zemřela právě v tu hodinu, kdy měla porodit. Od té chvíle, zcela ponořen do svého žalu, jsem byl jako zbaven světla a vědění; byl jsem hluchý vůči všem, kdo mi přišli projevit soustrast, a slepý vůči všem jejich přátelským snahám.
Po pohřbu se můj žal proměnil ve skutečné šílenství, v noci jsem přišel k jejímu hrobu poblíž Basry a padl jsem před čerstvě vytesaný náhrobní kámen, na prsť vykopanou ještě téhož dne. Smysly mne opustily a já neměl ani tušení, jak dlouho jsem ležel na vlhké hlíně pod cypřiši, zatímco srpek ubývajícího měsíce stoupal po obloze.
Pak jsem, otupělý osaměním, zaslechl příšerný hlas přikazující, abych vstal ze země, na níž ležím. Pozvedl jsem hlavu a spatřil jsem odporného démona gigantických rozměrů, s očima žhoucíma šarlatovým ohněm pod obočím drsným jako spletené kořínky a s tesáky vyčuhujícími z obří tlamy a černými zuby, delšími a ostřejšími než zuby hyeny. A ten démon ke mně pravil:
Clark Ashton Smith: Ghúl
»Jsem ghúl, a mým údělem je požírat mrtvoly. Přišel jsem si nyní pro tělo, které bylo včera uloženo do země, na níž tak nezdvořile ležíš. Odejdi, neboť jsem od včerejška nejedl a jsem převelice vyhladovělý.“
Při pohledu na tohoto démona a zvuku děsivého hlasu a ještě děsivějšího významu jeho slov, jsem byl zasažen hrůzou a málem jsem omdlel strachem na chladné hlíně. Trochu jsem se však vzpamatoval a oslovil jsem jej, řka:
„Ušetři tento hrob, zapřísahám tě; neboť ta, která tu leží, je mi dražší než kterýkoli živý smrtelník; a já nechci, aby se její krásné tělo stalo potravou nečistého démona, jímž jsi.“
To ghúla rozhněvalo, a už už jsem myslel, že mi nějak ublíží na těle. Opět jsem se jej však začal doprošovat, zaříkal se jmény Alláha a Mohammeda a mnoha svatými přísahami jsem mu sliboval, že učiním vše, co je v lidských silách, aby mi prokázal laskavost a neznesvětil čerstvý Aminin hrob. A ghúl se nechal poněkud obměkčit, a pravil:
„Když mi prokážeš jistou službu, splním ti, oč žádáš.“ A já odvětil:
„Není žádné služby, ať už bude jakákoli, kterou bych pro tebe kvůli tomu neučinil, vyslov tedy, prosím, své přání.“
A ghúl řekl: „Žádám tě, abys mi v osmi po sobě následujících nocí přinesl tělo toho, koho zabiješ vlastní rukou. Učiň tak, a já nevykopu a nesním tělo, které je zde pohřbeno.“
Nyní se mne zmocnila naprostá hrůza a zoufalství, protože jsem se veškerou svou ctí zavázal splnit odporný požadavek ghúla. Žadonil jsem, aby změnil podmínky naší úmluvy, řka k němu:
„Vskutku potřebuješ, ó, požírači mrtvol, těla lidí, které já sám zabiji?“
A ghúl odpověděl: „Ano, protože všechna ostatní těla by se přirozeně stala mou potravou, či někoho z mých příbuzných. Zapřísahám tě tvým vlastním slibem, abys mne vyhledal zítra v noci na tomto místě, až padne úplná tma, nebo tak brzy, jak jen budeš moci, a přinesl mi první z osmi těl.“
Když domluvil, odkráčel mezi cypřiše a začal hrabat v jiném čerstvém hrobě, nedaleko od místa Aminina odpočinku.
Odešel jsem ze hřbitova ještě zmučenější, než když jsem přišel, a myslel jsem na to, co musím spáchat, abych splnil svůj slib a uchránil Aminino tělo před démonem. Netuším, jak jsem přežil nadcházející den, rozerván zármutkem ze smrti a hrůzou z blížící se noci, která s sebou nesla odpornou povinnost.
Když padla tma, pokradmu jsem vyšel na osamělou cestu poblíž hřbitova; tam jsem pod nízko rostoucími větvemi stromů čekal na oběť, zabil jsem ji mečem a tělo odnesl na místo označené ghúlem. A každé další noci, ještě šestkrát, jsem se vracel na stejné místo a zopakoval tento čin. Zabil jsem vždy prvního, kdo se objevil, ať to byl muž nebo žena, boháč, žebrák či hrobník. A ghúl na mne pokaždé čekal a začal požírat svou potravu ještě v mé přítomnosti, se strohým poděkováním a skromným obřadem. Celkem sedm lidí jsem zabil, jen jeden chybí do plného počtu; a včerejší noci jsem zabil ženu, jak vypověděli svědkové. To vše jsem učinil s naprostým odporem a lítostí, pokračoval jsem jen kvůli danému slovu a osudu, který by jinak postihl tělo Aminy, kdybych porušil svůj slib.
To je, ó, kádí, celý můj příběh. Běda! Vždyť tyto politováníhodné činy mi nijak neprospěly, protože jsem nedodržel svou dohodu s démonem, který dnes v noci bezpochyby sežere Aminino tělo, neb jsem mu nedal poslední mrtvolu. Odevzdávám se zcela tvému rozsudku, ó, Ahmede ben Becare, a neprosím tě o žádnou milost, než o smrt, která ukončí můj dvojnásobný žal a dvojnásobnou lítost.
Když dokončil Noureddin Hassan své vyprávění, vzrostl údiv všech posluchačů, neboť tak podivný příběh ještě nikdo z nich neslyšel. A kádí dlouho rozmýšlel, než vynesl následující soud:
„Musím se podivovat nad tvým příběhem, avšak zločiny, které jsi spáchal, nejsou proto méně ohavné, a samotný Iblís by ohromeně užasl. Je ovšem třeba připustit, že jsi dal své slovo ghúlovi a byl jsi tedy ke svým skutkům zavázán ctí, přestože jejich povaha byla tak děsivá. Také připouštím, že jsi konal v zármutku nad svou ženou, abys ochránil tělo své manželky před démonem. Přesto tě nemohu prohlásit za nevinného, ačkoli nevím, jaký vhodný trest vynést v tak neobvyklém případě. Proto tě propouštím na svobodu s příkazem, aby ses pokusil o nápravu všech těchto zločinů způsobem, který ti připadne nejlepší, a vykonal spravedlnost sám nad sebou, jak nejlépe to dokážeš.“
„Děkuji ti za tvé milosrdenství,“ odpověděl Noureddin Hassan, a odešel od soudního dvora, k údivu všech přítomných. Všichni mluvili o tom, kam asi může jít, a mnozí zpochybňovali moudrost kádího rozhodnutí. Někteří tvrdili, že Noureddin měl být odsouzen k trestu smrti a bez odkladu popraven za své rouhavé činy, jiní obhajovali posvátnost jeho přísahy ghúlovi, jiní jej zcela nebo částečně zbavovali viny. A vyprávěly se příběhy a citovaly příklady týkající se zvyků ghúlů a podivných osudů lidí, kteří překvapili tyto démony při jejich nočních rejdech. A pak se debata opět stočila k Noureddinovi a kádího rozsudek byl opět napadán a obhajován nejrůznějšími argumenty. Mezi tím vším však Ahmed ben Becar mlčel, a řekl jen tolik:
„Vyčkejte, neboť tento muž vykoná sám spravedlnost nad sebou, aby napravil své činy, jak jen bude moci.“
A vskutku se tak stalo, neboť ráno následujícího dne bylo nalezeno na hřbitově nedaleko Basry zpola sežrané tělo ležící na hrobě Aminy, manželky Noureddina Hassana. A bylo to tělo samotného Nouredinna Hassana, který zabil sám sebe, a tak naplnil nejen kádího rozsudek, ale dokázal také dodržet dohodu s ghúlem, neboť mu dodal slíbený počet mrtvol.
