KULT PŘÍRODY A SEXU
Sexuální kult byl rozšířen u všech starověkých národů, někdy současně a často ve směsi s kultem hvězdy, hada a stromu.
Síly přírody byly sexualizovány a obdařeny stejnými city, vášněmi a plnily stejné funkce jako lidé.
Ať už bylo u starověkých národů uctíváno slunce, had nebo falický emblém, myšlenka byla stejná – uctívání plodivého principu. Mezi různými mytologiemi starověkých národů tak nacházíme úzký vztah a srovnáním víry, idejí a symbolů můžeme vidět, že vycházejí ze stejného zdroje, totiž z uctívání sil a operací přírody, jehož původcem bylo nepochybně uctívání Slunce. Není třeba dokazovat, že v prvobytných dobách muselo být Slunce uctíváno pod různými jmény a uctíváno jako stvořitel, světlo, zdroj života a dárce potravy.
V nejstarších dobách měl kult generativní síly nejprostší a nejčistší charakter, hrubý ve způsobu, primitivní ve formě, čistý v myšlence, byl poctou člověka nejvyšší síle, Stvořiteli života.
Později se tento kult stal ještě zkaženějším, náboženstvím pocitů, smyslové rozkoše, zkaženým kněžstvem, které neváhalo tohoto stavu využít a vštěpovalo spolu s ním prostopášné a tajemné obřady, spojení bohů se ženami, náboženskou prostituci a další ponižující obřady. Netrvalo tedy dlouho a emblémy ztratily svůj čistý a prostý význam a staly se prostopášnými sochami a zneuctěnými předměty.
Odtud pramení zvrácené obřady při uctívání Bakcha, který se stal nejen představitelem stvořitelské moci, ale i bohem rozkoše a prostopášnosti.
Zkažené náboženství vždy nacházelo dychtivé vyznavače, kteří byli ochotni stát se zajatci příjemného otroctví z podnětu tělesné rozkoše, jako tomu bylo v Indii a Egyptě, u Féničanů, Babyloňanů, Židů a dalších národů.
Jednou zosobněný kult sexu se stal nejvyšším a vládnoucím božstvem, které usedlo na trůn jako vládnoucí bůh nad všemi; nesouhlas s ním byl bezbožný a trestal se. Kněží tohoto kultu si vynucovali poslušnost; panovníci se podřizovali převládající víře a stávali se ochotnými ctiteli svatyní Isidy a Venuše na jedné straně a Bakcha a Priapa na straně druhé tím, že se odvolávali na nejživelnější vášeň přírody.
FALISMUS
Jedná se o uctívání rozmnožovacích sil, sexuálních schůzek, které jsou uctívány jako symboly Stvořitele. Jedna mužská, aktivní tvůrčí síla, druhá ženská nebo pasivní síla; představy, které byly v různých zemích reprezentovány různými emblémy.
Tyto emblémy měly čistý a posvátný charakter a používaly se v době, kdy proroci a kněží mluvili prostou řečí, které rozuměl hrubý a primitivní lid; ačkoli prostý lid nepochybně uctíval samotné emblémy, stejně jako dnes v římskokatolických zemích nevědomější lidé v mnoha případech skutečně uctívají samotné obrazy a vyobrazení, zatímco pro vyšší a inteligentnější mysl jsou pouze symboly skrytého předmětu uctívání. Stejně tak byl skrytý smysl či skrytá pravda nevědomým a hrubým lidem raných dob zcela neznámá, zatímco kněží a vzdělanější lidé význam obřadů a symbolů úzkostlivě tajili. Tak se prvotní představa smísila s prostopášnými, pokleslými obřady a lascivními rituály, což časem způsobilo, že čistší část kultu upadla v zapomnění. Falismus však nelze posuzovat podle těchto posvátných orgií, stejně jako křesťanství podle náboženského vzrušení a divokých excesů několika křesťanských sekt ve středověku.
V díle Uctívání plodivé síly ve středověku[1] autor sleduje tuto pověru směrem na západ a popisuje její rozšíření v jižní a západní Evropě v tomto období.
Tento kult byl velmi rozšířený v Itálii a Římané jej vždy přenášeli do zemí, které si podrobili, a tam zaváděli své vlastní instituce a formy uctívání. V Británii byly proto nalezeny četné pozůstatky a ostatky a mnoho našich starobylých zvyků má falický původ.
„Když přejdeme do Británie,“ říká spisovatel, “zjistíme, že tento kult je na tomto ostrově zaveden neméně pevně a rozsáhle; sošky Priapa, falické bronzy, keramika pokrytá obscénními obrázky se nacházejí všude, kde jsou nějaké rozsáhlé pozůstatky římského záboru, jak naši starožitníci dobře vědí. Četné falické figurky z bronzu nalezené v Anglii mají zcela shodný charakter s těmi, které se vyskytují ve Francii a Itálii.“[2]
Všichni zkušení starožitníci vědí, jak velké množství obscénních předmětů se vyskytuje mezi jemnou červenou keramikou, která se označuje jako sámské zboží a hojně se nachází na všech římských nalezištích na našem ostrově. „Představují erotické výjevy v každém významu toho slova, s postavami Priapa a falickými emblémy.“[3]
FALUS
Falus neboli lingam, který symbolizoval mužský orgán nebo emblém stvoření, byl uctíván od nepaměti. Payne Knight jej popisuje jako nejstarší a rozšířený v Egyptě a v celé Asii.
Ženy v této zemi nosily při náboženských procesích[4] přenosný falus velkých rozměrů, který Deodorus Siculus označoval za plodivý atribut. To bylo pozorováno i u idolů původních obyvatel Ameriky a starých Skandinávců, zatímco Řekové zobrazovali falus samostatně a personifikovaný atribut změnili v samostatné božstvo, nazývané Priapus.
Falus neboli mužský úd (membrum virile), znamená „proráží nebo prochází dovnitř“. Toto slovo se dochovalo v německém pfahl a v anglickém pole. Předpokládá se, že slovo phallus je fénického původu, řecké slovo pallo nebo phallo, „máchnout rukou připravenou k hodu oštěpem“, je tak blízké asonancí a významem slovu phallus, že jedno je pravděpodobně původcem druhého. V sanskrtu lze vysledovat, že slovo phal znamená „vytrysknout“, „plodit“, „být plodný“; phal pak je zase „radlice“ a jde také o jméno Šivy a Mahadévy, což jsou hinduistická božstva. Falus byl tedy starověkým symbolem stvoření: božstvo, které bylo společníkem Bakcha.
Indické pojmenování této modly bylo lingam a ti, kdo se jí zasvětili, museli dodržovat neporušitelnou čistotu. „Kdyby se zjistilo,“ říká Crawford, „že se od ní jakkoli odchýlili, čekal je trest smrti. Chodili nazí, a protože byli považováni za posvěcené osoby, přistupovaly k nim ženy bez zábran, ani se nepředpokládalo, že by tím byla uražena jejich cudnost.“
SYMBOLY A EMBLÉMY
Falos a jeho emblémy představovaly bohy Bakcha, Priapa, Herkula, Šivu, Osirida, Baala a Ašera, kteří byli falickými božstvy. Symboly byly používány jako znamení velké tvůrčí energie nebo působící síly Boží nikoli ve smyslu pouhého živočišného apetitu, ale s nejvyšší pokorou. Payne Knight při popisu těchto emblémů říká:
„Formy a obřady náboženství nelze vždy chápat v jejich přímém a zřejmém smyslu, ale je třeba je považovat za symbolické znázornění nějakého skrytého významu, který je nesmírně moudrý a spravedlivý, ačkoli symboly samy o sobě se těm, kdo neznají jejich pravý význam, mohou zdát nanejvýš absurdní a extravagantní. Často se stalo, že lakomství a pověrčivost pokračovaly v těchto symbolických znázorněních po celé věky poté, co se jejich původní význam ztratil a byl zapomenut; musely se samozřejmě jevit jako nesmyslné a směšné, ne-li bezbožné a extravagantní. Tak je tomu i v případě obřadu, o němž nyní uvažujeme a který nemůže být ničím obludnějším a neslušnějším, pokud se na něj pohlíží v jeho prostém a zřejmém významu nebo jako na součást křesťanské bohoslužby; pokud se však na něj pohlíží podle jeho původního použití a záměru, zjistí se, že je zcela přirozeným symbolem zcela přirozeného a filosofického náboženského systému.“[5]
∴
[1] Thomas Wright: On The Worship Of The Generative Powers During The Middle Ages Of Western Europe. J. C. Hotten, London 1866.
[2] Ibid.
[3] Ibid.
[4] Faloforie.
[5] Srv. Richard Payne Knight: A Discourse on the Worship of Priapus, And Its Connection With The Mystic Theology Of The Ancients. London 1865.
