Dílo Julia Evoly musíme chápat ve stejném duchu jako Heideggerův přístup k metafyzice a západní civilizaci.
Třebaže s jistotou víme, že současný stav západní civilizace se již ani zdaleka nepodobá obrazu ideálu, který kdysi vykreslili Heidegger a Spengler, musíme si být vědomi toho, že jejich dílo představuje důležitý a zásadní přelom.
Duch staré Evropy je v Heideggerově díle stejně živý jako v díle Evolově. Oba představují ducha doby, která znala – snad důvěrně – nietzscheovské puzení k hlubokým modernistickým kořenům a jejich podstatě, a možná by mohl být v jistém smyslu vylíčen jako představitel dobového (aspirujícího) nadčlověka, aktivního nihilisty, a rovněž režimů, které hledaly nový model člověka – mnohé z nich byly fašistické, komunistické nebo dokonce liberální – v protikladu k současnému věku posledního člověka, člověka, který téměř úplně ztratil faustovský pud, a proto podlehl pasivnímu nihilismu, a též k duchu doby, která venkoncem přešla od moderny k postmoderně. Věku, který v naší současné epoše v důsledku toho čelí úplnému rozkladu.
Evola se věnuje tomuto věku rozkladu stejně intenzivně a stručně, jako Heidegger dekonstruuje podstatu západního logu a jeho metafyziky zaměřené na ireálnou abstraktní přítomnost, její podstatu vedoucí ke zvěcňování a odosobňování člověka, a na myslící subjekt.
Musíme chápat Evolu jako divocha, který si byl hluboce vědom své role v rámci konce časů a jistého druhu destilace objektivity (sachlichkeit), která je nezbytná při konfrontaci s rozměry a výzvami naší doby. Musíme v něm vnímat člověka, který postřehl nevyhnutelný rozklad a zánik norem buržoazní éry a věku takzvané „staré“ Evropy, oné Evropy, která byla stále ještě uchopitelná pro člověka, jako byl Oswald Spengler, a o jejím nevyhnutelném osudu, o němž hlasitě mluvil Goebbels – když za dozvuků bombardování Drážďan a tváří v tvář závěrečné a již druhé velké globální konfrontace pravil toto:
Celá stará Evropa se hroutí a s touto válkou bude i pohřbena. Tímto střetem bude dokonán zánik buržoazního věku.
I když tato v zásadě správná intuice se ve znamení zvrácených nacistických snů a společně s budováním fašistického Neue Ordnung neuskutečnila, a místo toho došlo k vytvoření dementního, ujetého, geriatrického a nihilistického liberálního režimu v americkém hávu, přesto musíme v Evolovi vidět jakési logické vyústění premis, které dodnes podkreslují následná stádia evropské diskuse.
Evola musí být vnímán jako most klenoucí se od pozdního západoevropského kontinentálního myšlení k tradici, kterou bychom měli znát a správně chápat v rámci koncepce, která má být základem nové, postliberální civilizace, o niž my – jakožto lidé Půlnoci – musíme nutně usilovat.
Samotný běh Evolova života – od absolutního idealismu v době jeho mládí přes novoplatónskou intelektuální rigiditu, až po stmelenou a rafinovanou ortodoxii „pozdního“ Evoly – naznačuje, jakou cestou bychom se měli vydat v naší vlastní době.
Evola psal právě pro nás, pro lid půlnoci. Jeho díla se netýkala jen kritiky pozdní západní metafyziky, a to z dílčího hlediska, které je snad mnohem úplnější v díle René Guénona a Martina Heideggera, ale nesou v sobě apokalyptickou a eschatologickou vizi konce – i když v rámci Evolova díla musíme chápat podtón tohoto pohledu na konec časů jako zásadně odlišný od semitského chrlení emocí, jež bylo příznačné pro naše chápání tohoto pojmu v rámci křesťanské civilizace.
Evolův pohled na konec časů se striktně pojí s jinou ortodoxií, a to s platonismem, hermetismem a buddhismem v jeho rané a čistší podobě, a také se sánkhjou,[1] advaitou[2] a dalšími podobnými proudy, které lze v naší době stále ještě rozeznat. V nich sice konec časů a doba temna tvoří ucelenou danost, ale v rámci těchto alternativních tradičních nauk je patrná absence patosu semitského typu.
Současný věk liberální dekadence, konec západního lidstva, je třeba chápat v rámci širokého pohybu rozpadu, fragmentace, který předchází konci cyklu. A na to výrazně navazuje hledání transcendence ve světě, který se stal bezvýznamným, beztvarým, objektivizovaným, banálním a pasivní nádobou procesu velmi podobného fetiši zboží, který popisují marxističtí ideologové. A v rámci tohoto dystopického světa pozdní doby můžeme být také svědky velmi přesné korespondence s věkem čtvrté kasty, věkem šúdry[3] – charakterizovaným například nadvládou beztvarého masového člověka, pouhé kvantity a strojů – a to v protikladu k předchozímu buržoaznímu věku, který si uchoval pozůstatky hlubších a starších organických prvků.
V této době a na Západě musíme uznat, že vše, co bylo organické a tradiční ještě v předchozím „buržoazním“ věku, který definitivně skončil roku 1945, se nyní chýlí ku svému konci nebo to již bylo zničeno. Antimodernistické učení římské církve bylo zničeno a pohřbeno spolu se svým obřadním a liturgickým základem, stejně jako zbytky organických, předmoderních a antimoderních společenských prvků, mezi něž patřila aristokracie, duchovenstvo a široké aristokratické a hierarchické struktury, které ještě hrály svou roli při sdílení hlubokého a skutečného smyslu v rámci společenské a osobní diferenciace, jež v naší době už neexistuje.
V naší době, která je hluboce poznamenána liberální a rovněž i předešlou komunistickou erozí všech přetrvávajících norem organické civilizace, nemůžeme počítat s luxusem, že v našem současném milieu budou přítomny staré modely a struktury. Organická společnost renesance a její předchůdkyně, organická společnost středověku, jsou dnes již jen vzdálenou vzpomínkou. To, co je přítomno právě nyní, je totiž neorganický model civilizovaného, pozdně liberálního světa, který se nezadržitelně řítí do víru imbecility, nivelizace společenských struktur a také sebedestrukce. Tady pouze můžeme vzít v úvahu brilantní dílo Džihád vs. McWorld,[4] jehož název nejpřiléhavěji označuje současnou éru spenglerovského raného césarismu, politiky peněz a utužování [režimu].
O povaze tohoto věku jsme zde již krátce hovořili. A nyní musíme pochopit, že jak se Západ blíží k bodu své faktické smrti, je třeba se rozhodně chopit iniciativy a vydat se novým směrem. Tato iniciativa spočívá ve shromáždění lidu Půlnoci, distingovaných lidí, kteří „jedou na tygru“[5] s úmyslem zformovat nové paradigma, které musí nutně přijít po hluboké a temné noci západní modernity, a který vystoupí do popředí jako potřebná civilizační tradiční síla pro svět v troskách.[6] Světa, který ztratil sám sebe ze zřetele a upadl do nejprimitivnějšího a nejživočišnějšího barbarství.
∴
[1] Sánkhja je považována za nejstarší filosofický systém hinduistické tradice založený na principech dualismu. Vliv této filosofické školy je znatelný jak v pozdější védántské filosofii, tak i ve filosofii jógy. Základní myšlenkou této filosofie je pohled na svět, který je složený z puruša (kosmický duch) a prakriti (prvotní hmotná substance). Podle této filosofie je úplné vědění možné třemi platnými prostředky (trajam pramána): vjemy (pratjakša), úvahou (anumána) a slovem (šabda). Sánkhja považuje znalost objektu za neúplnou bez znalosti jeho součástí.
[2] Advaita-védánta je indická, filosoficko-náboženská škola zastupující čistý monismus, filosofii jedné reality. Advaita se vztahuje ke ztotožnění individuálního bytí (átma) s univerzálním bytím (brahman).
[3] Šúdra je v tradičním indickém dělení společnosti na 4 varny (kasty) příslušník nejníže postavené varny. Podle Bhagavadgíty „přísluší šúdrům práce a služba pro druhé.“ Mezi šúdry tedy tradičně patří služebníci, řemeslníci, dělníci apod. Podle tradičního pojetí se šúdrové zrodili z chodidel Puruši.
[4] Benjamin R. Barber: Jihad vs. McWorld: Terrorism’s Challenge to Democracy. Ballantine Books, 1996. Kniha amerického politologa Benjamina Barbera z roku 1995 popisuje, jak globalizace a tribalismus přetvářejí svět a uvádí v ní teorii, že „McWorld“ a „džihád“ mezi sebou bojují, přitom zpochybňuje dopad ekonomické globalizace i její problémy pro demokracii.
[5] Julius Evola: Jezdit na tygru. Triton, Praha 2009.
[6] René Guénon: Krize moderního světa. Herrmann & synové, Praha 2002.
