Dům přání

Rudyard Kipling: Povídky zednářské lóže

256 stran, Machart, Beroun 2014, vydání první, vázaná, cena 249 Kč
ISBN 978-80-87938-07-2*

Vetřelče v zednářské lóži, ztrať se!
Ať jsme sami!
Přísahejme, že vše skryjeme.
Nechte tělo mysli, ať leží nepohřbené na okraji Velikého moře!
Smrt!
To jest ono tajemství.

[Aleister Crowley: V rouše beránčím, kap. 38, ΚΕΦΑΛΗ ΛΗ. The Book Of Lies.]

Říká se, že s předchůdci můžete pochopit současníky a předjímat i ty, co přijdou po nich. Dopřával jsem si rozkoší počítat duchovní uzly při brázdění širého literárního moře Rudyarda Kiplinga.

Povídky zednářské lóže vycházejí česky už podruhé, a to po více než pětaosmdesáti letech od vydání Václava Petra v Praze roku 1930, tehdy s modernistickou ilustrací Adolfa Hoffmeistera a v překladu Alexandra Fleischra, který pro současné vydání redigoval, jazykově a stylisticky upravil Jan Velíšek. Knihu nově doplnil úchvatnými linoryty Kameel Machart, které si zaslouží samostatný komentář. Sám o této práci řekl:

„Ilustrace pro knihu Rudyarda Kiplinga Povídky zednářské lóže byly výzvou. O prázdninách jsem oprášil rydla, zavzpomínal na hodiny, měsíce a roky u Karla Patáka a dal se do práce. … Pro linoryty jsem zvolil formát štočků jen 7 x 7 cm, takže to byla dost piplačka…“

Z jeho pera vzešla i krátká studie na konci knihy Rudyard Kipling a svobodné zednářství.

Kameel Machart: „Tohle je úvodní ilustrace ke knize. O symboly a citace v ní není nouze… Je vám ta pyramida odněkud povědomá?“ No ano, možná že z americké jednodolarovky?

Bajka Člověk proti člověku o počátcích lidského druhu má zřetelného arabského ducha, proto se při jejím čtení vkrádá do mysli ústřední postava jezídského (pojmenování Jezídů vychází ze slov „ez Xwede dam“ znamenajících „bylo stvořeno bohem“) náboženství, jímž jest Melek Táús, Paví král nebo Anděl Páv, jehož Bůh po stvoření světa pověřil péčí o skupinu sedmi Svatých, často známých jako andělé nebo heft sirr (tj. Sedm mystérií). Od konce 16. století začali muslimové obviňovat Jezídy z uctívání ďábla kvůli podobnosti příběhu o Šajtánovi v Koránu s oním líčením, podle něhož se Tawûsê Melek odmítl poklonit Adamovi a věřili, že tento jeho odpor (proto se také nazývá Odpůrce) způsobil ztrátu milosti Boží, kdežto Jezídové mají Melek Táúse v úctě pro jeho nezávislost. Obvinění z uctívání ďábla vyvolalo staleté násilí a pronásledování, které donutilo komunitu Jezídů přesunout se do odlehlých hornatých oblastí severozápadního Iráku. Tabu Jezídů proti používání arabského slova Šajtán (الشیطان) a slova obsahující souhlásky „š“ a „t“ mohlo vést k domněnce o spojení mezi Tawûsê Melekem a Šajtánem, třebaže neexistoval žádný důkaz, že by Jezídové uctívali Tawûsê Meleka jako tutéž postavu. To, co mělo zůstat zatracením, stalo se nakonec požehnáním.

Kameel Machart: „Tato ilustrace ke Kiplingově knize Povídky zednářské lóže se vztahuje k povídce s názvem Člověk proti člověku. Trochu filosofie, trochu mystiky, a hlavně – poutavý příběh…“

Oko Alláhovo je první z těch povídek, které rozezněly strunu evokací a asociací. Jemný humor, někdy až černý, protkaný zároveň i satirou, připomene rané povídky Gustava Meyrinka z období sbírky Šosákův rozhlas, nebo poněkud naruby obrácené vyprávění Chvalozpěv na Leibowitze Waltera M. Millera popisující snahu mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti a přispět jimi k obnově ztracené civilizace. Tuto však iluminátor sáhl po arabském vynálezu z dílny Šajtána, a to, co viděl v kapce vody, vmyslil do vize čuníka, jehož vředovité tělo opouštějí chechtající se běsové se chřtány, co mají „zuby jak nože…“ Představte si ohromení představených kláštera, kterým jsou úplně poprvé představeni ďáblové „zcela nového druhu“!

„Někteří ďáblové vypadali jako pouhé chuchvalce s výrůstky a nádory – naznačené ďábelské obličeje vykukující z rosolovité hmoty. … Pak tam byly chuchvalce čertů, promísené pěnou a slinami tam, kde byl útok nejdivější. Odtud putovalo oko k mohutně rozvlněným zadkům sviní, pádících k jezeru, k ohromenému obličeji pasáka a k zděšenému psu.“

Kameel Machart: „Kiplingova povídka, ke které se vztahuje tato ilustrace, se jmenuje Oko Alláhovo. Pojednává o jednom zvláštním vynálezu, jehož poznání bylo v jisté době lidstvu oddáleno díky duchapřítomnému zásahu jistých mnišských kruhů. Toho čuníka a jeho běsy mám rád…“

Podobného výsměchu lidstvu se dočkáme od Myslícího býka, který měl být uváděn do přednáškových hal ke studentům a učencům, nikoliv do býčí arény k toreadorům…

„Život je nám všem drahý. Umělci, který žije mnohonásobný život v jednom, je nejdražší.“

To mohl klidně říct i Oscar Wilde. Jedna z nejvtipnějších povídek tohoto souboru.

Kameel Machart: „Myslící býk – to je název další Kiplingovy povídky, ke které se vztahuje tato ilustrace. Snažil jsem se tomu pašákovi nandat na hřbet »všechnu tíhu světa«. Snad to vyšlo…“

To Dům přání je zcela jiného zrna – temného, vykukuje za ním obeah, někde ve skrytu jsou uhnětené volty z hlíny či vosku, oživené přáními nejrůznějších prapodivných existencí – od těch hodných až po ty nehodné…

A taky že ano: v ilustraci k této povídce vidíme černou postavu vkrádající se do toho domu za svitu Luny a hvězd, jejíž hlava je zvláštně rozmazaná, ale oko Boží vidí vše a i my už tušíme, kdože to na druhé straně vybíhá za úsvitu z domu za svým neblahým posláním zaměnit život a blaho jednoho za nemoc a utrpení druhého – nic se neztrácí, jen se to převezme a pověsí na krk jiné oběti.

Ta oslí hlava se špičatou bradou a rohy!

Kameel Machart: „Linoryt ke Kiplingově povídce Dům přání. Asi by se dalo v jedné dlouhé větě vylíčit, co se v tom podivném domě děje, ale prozradil bych tím pointu… Lze jen říci, že povídka rozhodně není k popukání…“

Satirou na anglické studijní poměry v duchu Jonathana Swifta (The Battle of Books, 1704, Bitva knih), Charlese Dickense a dalších sžíravých anglických duchů jest Šíření vědomostí vyprávějící o žertíku nadmíru vzdělaného studentíka Brouka, kterým zcela obloudil pana inspektora Humea ze Suttonu u závěrečné zkoušky a způsobil panu Kingovi z Oxfordu mrákotné stavy, jak o tom venkoncem svědčí sám:

„On… se domnívá, že já jsem rozesel mezi nimi tohle… tohle zatuchlé baconovské býlí. Pochválil mne za můj rozhled a za moji pokrokovost! Slyšel jste ho? Takové názory mají na Suttonské univerzitě. Je to učiněný chlív! Doupě dravé zvěře!“

Kameel Machart: „Ilustrace ke Kiplingově povídce Šíření vědomostí. To vzadu je londýnský Tower a divadlo Globe…“

První opravdovou zednářskou povídkou – pokud pomineme úvodní hold Velkému Architektu s podtextem, který později ve stvoření osvědčil třeba Plautus svým Homo homini lupus… – jsou Bratři.

Jeden by si řekl, že „Levis Holroyd Burges, majitel firmy »Burges a syn«, »syn« však padl v Egyptě“, je samotný Kipling, který možná o sobě mluví i ústy jednonohého saniťáka:

„Moc náboženství ve mně není, ale co mám, získal jsem v lóži. … Ovšem, zahaleno v podobenství a zjeveno symbolem, otcovství Boha, bratrství lidí.“

Kiplinga zaujal v zednářství rituál: „Každý ritus posiluje člověka. Ritus je přirozenou potřebou člověka. Čím je doba vzrušenější, tím víc se k němu lidé utíkají. Nenávidím nedbalé obřadnictví vždy a všude.“

„Musíme dělat, co můžeme. … A k čemu je u čerta bratr, když nesmí nikomu pomoct?“, ptá se Kipling, jako by se ujišťoval, že to, co dělá (zasvěcuje jiného), je správné. Být v lóži mezi svými je jako být v jiném světě. „Anebo by z toho s trochou dobré vůle mohl být utvořen jiný svět,“ říká bratr Burges. Jednonohý saniťák se usmíval a doktoru Keedeovi řekl: „Mám pocit, jako bych byl v nebi, že zase jednou sedim v lóži.“ Prostě sedět jinde než v zákopech a být šťastný tak, jak byl právě před chvílí. Protože válka vás naučí vážit si prostých každodenních věcí, které jsou neviditelným rituálem.

Ἔσπερε πάντα φέρων ὄσα φαίνολις ἐσκέδασ’ Αὔως, Espere panta feron osa fainolis eskedas’ Auos… (Ψάπφω, fragment 104a): „Jitřní hvězdo, shromáždi všechny, jež jasný úsvit rozehnal,“ praví Sapfó. Tento obskurní verš hodný theúrgické operace orákula líčí úsilí, které Otec světel vynaložil prostřednictvím svého anděla, aby svolal všechny bratry zpět do První lóže. Jediná hvězda před očima.

Kameel Machart: „(Povídku) Bratři mám snad nejradši… Je tam všechno podstatné, a ještě drobný symbolický odkaz na české kulturní prostředí.“

Kiplingova povídka, ke které se vztahuje tato ilustrace, nese název Madona v zákopech. Vidíme na ní šachovnici, na jejíchž polích jsou rozestavěny (Jákobovy) žebříky do otvorů v nebesích, které tu vypadají jako vosí hnízda, u nich bílé postavy chodící možná bez zájmu kolem, také krychle a koule jako základ Velkého díla a jeho transcendentální závěr. Příběh ze zákopů, jimiž probíhají vojáci po skřípajících, mrazem ztuhlých mrtvolách, o andělovi z Monsu a podobných věcech. „Myslím, že my už nechápeme, co se teď děje v hlavách těch mladých.“

Kameel Machart: „Kiplingova povídka Janeovci se odehrává v zákopech první světové války. Pro autora je to osudové prostředí – jeho syn zahynul v bitvě u Loosu krátce před svými osmnáctými narozeninami… Pro nás je kuriozitou, že jednu z vedlejších rolí této povídky obsadil kanón značky Škoda, na který britští vojáci nedali dopustit…“

Emblémy smrtelnosti mají „mít barvu, která je výslednicí barvy zralých meruněk a zakouřené pěnovky.“ Lepšího popisu a výkladu se zednářským elévům dostati nemůže.

Exploze skladiště mu vyrazila z hlavy všechno, co znal…, lpěl jenom na tom, aby se zase dostal ke svým kamarádům. „Často ležim eště dneska v noci s votevřenýma vočima a znova na to vzpomínám. Taková parta, jako byla ta naše, nebyla – ne, nikdy!“ Tato pouta byla pouty bratrství, o nichž se nemluvilo, ale cestu domů si každý z nich našel vždy, nezůstali opuštěni, ani kdyby jim to z hlavy vyrazilo tisíc explozí: „On totiž někdy neví, kudy vede cesta domů. Vždycky pro něj někdo přijde.“

Přítel rodiny je líčením nenápadného pasáka dobytka z Queenslandu, který za celou válku „promluvil sotva deset slov najednou. … Mlčel a zůstával vždycky nenápadnej. Hickmot nevzbuzoval pozornost právě tak jako hromada hlíny nebo díra do země nebo všechno ostatní, co bylo kolem vás.“

„On vlastně nepatřil ničemu na světě, rozumíte? Na ostatní lidi působil, jako by to ani nebyl… lidskej tvor. … člověk přece vnímá jiného člověka, mám pravdu? Všimnul byste si, kdyby vedle vás stál, seděl nebo ležel člověk, ne? A každej by si ho všimnul. Ale Hickmota jste si nevšimli nikdy. Ani vám nepřipadlo, že je někde nablízku. Nevzbuzoval prostě větší pozornost než ostatní věci, co tam byly kolem nás. Chápete mě?“

Muž bez vlastností – Robert Musil. Oproštěný člověk – mistr Eckhart.

Kameel Machart: „Hrdinou této Kiplingovy povídky z prostředí první světové války je podivný Australan, který bojuje pod vlajkou britského impéria. Leckde byl a leccos zařídil, ale vlastně ho nikdo neviděl…“

T. C. W. Stinton, vysoce respektovaný klasický učenec, který zemřel v roce 1985, člen Wadham College v Oxfordu, napsal o Helen Turrellové, že její tragédie spočívala v tom, že nemohla nikdy otevřeně přiznat, třebaže to věděla celá vesnice, že synovec zabitý při bojové akci byl ve skutečnosti její syn. Jediný, kdo se zdá být vědoucí v celé této záležitosti srdce, je zahradník, který „se na ni zadíval s výrazem nekonečné soustrasti.“ Muž sehnutý nad mladými sazenicemi, které na ilustraci vrhají stíny jako kříže, v závěru povídky ovšem mohl právě tak být Kiplingovým synem.

Kameel Machart: „Kiplingova povídka, ke které se vztahuje tato ilustrace, se jmenuje Zahradník. Ale je to podivná zahrada, o kterou se stará. Trochu zahrada – trochu hřbitov. Víte, že byl Rudyard Kipling zakladatelem britské Královské komise pro válečné hroby?“

Hermetický axiom à rebours zaznívá v úvodní větě povídky U brány: „Je-li pořádek tam nahoře jen odrazem pořádku tady dole na zemi (jak tvrdí zkušení lidé, kteří se trochu vyznají v těchto věcech), plyne z povahy věci, že byl tenkrát v šestnáctém roce v Centrálním úřadě smrti nějaký zmatek.“ „Úřadování zbyrokratizuje i nejlepší z nás.“ „Kolik miliard liber šterlinků je investováno v pohřebních obřadech všech národů lidstva,“ slušelo by se optat Mezinárodního pohřebního oddělení, které se s opovržením pozastavilo nad pohřbem u pohřebního auta: „Velmi škodlivý příklad. Obávám se, že se teď rozšiřuje i do nejnižších vrstev. Spěch, nedostatek úcty k Nejvyššímu předvolání, nedbalost výpravě pohřebních obřadů a…“

Smrt s nádechem smutného úsměvu řekla: „Jsem víc než lidská. Musím jednoho dne také zemřít. Ale všechna ostatní stvoření…!“

„Já vím,“ řekl něžně svatý Petr. „A proto tě mám tak rád, ó Azraeli!“

Těm všem ostatním stvořením jest zaslíbeno vykoupení, jen Lovecraft společně s ním praví: „A sama smrt smí po aeonech mřít.“

Kameel Machart: „U brány – to je název závěrečné Kiplingovy povídky ze souboru Povídky zednářské lóže. Tato alegorie vykresluje tlačenici u nebeské brány. Dole totiž zuří první světová válka a nahoře to vypadá spíš jako uprchlický tábor nebo nějaký rozřazovací lágr…“

*

Knihu zdobí krásný přebalový papír v barvě utrpení našeho Mistra, s ražbou úvodní ilustrace, takže ji lze promnout mezi prsty – to v dnešní době tak často nezažijete. V tak decentně vypravené knize se snad ani nehodí hledat chyby, leč našel jsem korektorem přehlédnutou: na str. 87 čteme „odložilla“; stojí za to opravit alespoň sazbu, kdyby nějaké příští vydání mělo spatřit světlo světa…

Rudyarda Kiplinga je třeba číst velmi pozorně jako třeba Josepha Conrada – mezi řádky je ukryto mnoho náznaků a z překladů by se neměly vytratit; vhodný slovníček nebo literární studie (mj. William B. Dillingham: Rudyard Kipling: Hell and Heroism. Palgrave 2005) pomůže rozlousknout řadu point a symbolů v nich zapracovaných.

*

Zavažme se mlčením.
Vetřelče v zednářské lóži, ztrať se!
Lóže jest otevřena.

*

© San
© okultura, iMMxv

Uložit

Uložit