Patrik Linhart (* 7.8.1975 v Duchcově), básník, spisovatel, essayista, výtvarník a performer žijící v Teplicích a v Duchcově. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní „aktivisace každodenního života“ a „magie všedních dnů“.
Výsledky této práce publikoval v knize studií o horroru Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra, 2013), sbírce essayí a kritik Horrory roků (Paper jam, 2016) a studie o krajině, poesii a horroru Geografie Edenu (Pulchra, 2023); sestavil a přeložil výbor z díla Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern, 2020) a jeho román Pahorek snů (Malvern, 2022). V posledních letech vydal sbírky básní a povídek Jáma a rypadlo (Paper jam, 2019), Hraniční světla. Okolo klášterů Broumov a Osek (Petr Štengl, 2023) nebo román Nonstop amok (Paper jam, 2016). V edici Planeta Linhart vydal povídky z Vídně Vienna Calling (Větrné mlýny, 2014), povídky a essaye z Walesu Legenda Ysbwriel (Větrné mlýny, 2017), povídky a básně z Haliče Jazyk ve lví tlamě (Větrné mlýny, 2022), a naposledy svoji knihu Geografie Edenu o umění, poesii a krajině, v níž pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění (Pulchra, 2023).
Když malá holčička zůstane sama v opuštěném domě ve starém Duchcově, kde se jí právě ve sklepě oběsil tatínek, a všichni s křikem utečou a nechají ji tam samotnou, není to v pořádku. Ariel ví, že tehdy ji tatínek na výletě trochu nasral.
Bylo to takhle…
Ariel by to řekla sama, ale já nechci, aby o tom mluvila. Musím mluvit za ní – a prosím, nezlobte se na ni. Arielin táta se živil tím, že byl neustále pryč, a zjevně nebyl pánek svého času. Kupodivu však nebyl alkoholik, jezdil domů včas a nebyl nevěrný. Ostatně jako samoživitel neměl komu… řekněme zahýbat. O osmiletou Ariel se starala učitelka v důchodu, milá, malá a velmi stará paní, jež měla v péči ještě tři děti, kterým v duchu říkala „zasraný rákosníci“. Tyto děti inženýra Milana Rákose, úředníka z městského úřadu v Duchcově, který se později též oběsil, se přátelily s Ariel, což pro starou paní učitelku v důchodku bylo nepříjemné, neboť jejich bohatší dům stál u odkaliště Julius Fučík. A tam neustále vály nepříjemné větry, bylo tam bahno, prach a již samotné jméno odkaliště asociovalo staré učitelce nepříjemné vzpomínky, a tak ta udavačka s krycím jménem Bohéma tvrdila dětem, že půjdou na jezírko ukazovat si julči.
Pro Ariel i pro malé Rákosovi to však byla družná hra do chvíle, než se nejmladší chlapec, Jiřan Rákos dověděl, že je – musím to říci naplno – kluk ze zkumavky. Na místě je věta, koho to zajímá, jenže jsou to děti – a děti jsou opravdu zlé, nesmíme si malovat je a ani své vlastní dětství. A pokud toto sám píši jako své osobní a poctivě snad podané svědectví, je jasné, že jsem byl na straně šikanistů a v rámci obyčejů základní školy jsem dával draka saďochům, brejlaritům a moulům, co neumějí vyjmenovaná slova od zet. Okej, takový jsem svědek, nejsem dokonalý. Ale, kdo z nás si nekopl do smradlavého tlusťocha a nenačechral peří obrýlené šprtce v šatně? A samozřejmě, že i v roce 2001 jsou děti i přes tu všechnu výchovu stejné. Rákosův otec byl katolík, jehož žena zpočátku neplodná, porodila dvojčata. Rovněž to bylo samozřejmě uměle oplodněné, jenže o tom se už vůbec nemluvilo, a pouze Jiřan byl – jak se říká na terči, aniž by tušil, že jeho sourozenci jsou ze stejné zkumavky. A jak se to dověděl Jiřan? Ariel, snad díky chůvě, zdědila fízlovské sklony a prohrábla byt rodičů svých dětských přátel ve vile u odkaliště. Výsledkem pátrání bylo jediné slovo…
„Mrdkoštěp,“ řekla Ariel.
„Cože?!“ zeptal se Jiřan. Ostatně byl jediný schopný položit otázku, neboť paní učitelka zarputile sledovala hodiny na kostelní věži a obě Jiřanova dvojčata, třebaže stála několik stovek tisíc, nikdy neuměla mluvit.
„Kundoštěp!“ Ariel byla v té chvíli jako bohyně osmileté bezvýznamné pomsty za nic. „Kundomrdkoštěp, čemu na tom nerozumíš?“ Pak bylo ticho a řekla: „Ty!“
Jiřan se na ní podíval a řekl: „Okej.“ Ale pochopil, že té holce se pomstí tak opravdově, jak to může vymyslet jenom on sám.
Někdy uplynou roky, než se stane to, co nazýváme zadostiučiněním. Stalo se však to, že někdo na odkališti Fučík slyšel, co řekla Ariel Jiřanovi. Podle mého mínění to byl dělník z úpravny uhlí Jaroslav Kočiš. Ten člověk totiž napsal na potrubí vedoucí z ledvické elektrárny přes naši šachtu žlutou barvou nápis:
JOZÍFEK A HALAMOVÁ BISTRO HALDA / MRDAJ V PRACOVNÍ DOBĚ / JSEM TU POŘÁD KOČIŠ JARDA.
Byl to asi on, kdo to slyšel a kdo Ariel udal dospělákům. Soudím samozřejmě čistě podle potrubí, nejsem potrubní znalec.
Ariel byla smutná, možná to nechtěla tak drsně vyjádřit. Tolik řekl její táta, který současně s tím vyhodil chůvu a bylo mu v té chvíli u zádi, zda jde o bývalou školní inspektorku Jankovcovou. Náramně se mu však ulevilo a vzal svou dceru Ariel na výlet – a v tomto kraji jsou dvě možnosti, buď na haldy s oprámem, nebo… A tu druhou možnost zavrhl.
Haldy byly ten den opuštěnější než jindy, ale slunce pálilo, a bylo jim tam hezky. Ariel se potřebovala vykakat, takže jí táta stáhl do ďolíku, aby se nestyděla, jenže ani ona, ani on neměli nic. Kromě nože. Tatínek vzal nůž a koukal, čím by svou dceru utřel. Kdyby tak ostřice. Jiřan se na to díval a viděl.
„Tati, nééé!“
Došlo jí, že tohle nebude statement, který dá spolužačkám.
Dlouhé blonďaté vlasy od hoven. Oba ořezaní jak pastelky. Použil i svoje vlasy.
„Jak to říct, promiň. Funguješ?!“
„Utřel si mi zadek vlastníma vlasama, myslíš, že jsem?“
„Vlasy a e-e jsou naší definicí a mít někoho rád, je to nejvíc, co dokážeme.“
„Táto, tati, já tě proklínám, není mi sedm a není…“
Táta odchází a Ariel šla za ním. A najednou je tma. Myslím, že ho v té tmě rozmázla. A co z něj zbylo, se asi oběsilo samo.
„Ariel…“
Ticho. Táta se oběsil, protože mu to tak přišlo lepší.
„Ariel!“
Ticho z tátova vápna. Fízlovský joudové odešli útěkem.
„Ariel, já… s.“
Nechali ji tady a je ráda v prázdném domě. Protože kolem chodí ten kluk. Vlasy vyrostou a zešediví, ale musí se mýt okna, aby bylo vidět. A nesmí se svítit, aby vidět nebylo. Někdo chodí kolem a křičí si do trička: Ariel vyjdi ven, vlasy ti vyrostly!
℘