(Malvern, Praha 2016)
Karel Funk: Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků
408 stran, Malvern, Praha 2016, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7530-034-8
KF Karel Funk (1948) je svými vlastními slovy „hledající přítel hledajících“.
Stojí za ním poměrně rozsáhlá řádka literárních děl: Mystik a učitel František Drtikol (Gemma 89, 1993), Od křiku v sobě k šepotu v chrámu (IRES Písek, 1996), Zdeněk Hajný (BB art, 1998), Odívání sluncem (Agape, 1999), Drtikol a Hajný – za mysteriem tvorby (Fontána, 2001), Meditace jako píseň duše (Dobra, 2002), Tři duše na boso (Fontána, 2002), Epopej mariánství (Fabula, 2003), Tajemství čtyř ročních období (Eminent, 2004), Světliny 2 – Putování k polednám (Eva Babická, 2006), Meditační průvodce rokem aneb pohledy za roušku viditelné přírody (Malvern, 2008), Průvodce zdravím od dětství k dědství (ba ještě dál) (Agape, 2008), Meditace do svatyně, do křesla a do deště aneb vesele i vážně o zdraví duše (Malvern, 2009), Umíme si vytvořit domov? (Malvern, 2013), Provázení stářím a umíráním (Malvern, 2014), a zatím poslední Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků (Malvern, 2016).
Z přehledu seznáme, že autor se niterným obsahem životního i přírodního běhu zabývá už delší dobu s velkým zaujetím a soustředěností. Kromě toho najdeme na webu i jeho osobním podáním oživené přednášky (Kosmická mystéria adventu a Vánoc) či zamyšlení (Hledání světlin) na tato témata.
Člověk Funk o sobě říká:
„Žiju co nejobyčejněji, nestojím o nápadné vytrubování duchovna do světa. Jde mi o to, abych byl důvěryhodným pro Boha, pro své okolí a pro sebe. Odtud lze začít, a je to pěkná dřina.“
Dřinu ovšem představuje i vůle recenzenta seriózně pojednat čtyřsetstránkovou knihu, která jest v zásadě autorovým kompendiem posbíraných niterných zážitků na jeho pouti životem k Matce živých, který – když se začtete do jeho zpovědí – nebyl zpočátku vůbec lehký. „Hlídka“ ovšem dbá na to, aby nikdo nepovolaný vnitřní okrsky země nenavštívil a skrytý kámen ani nalézat a očišťovat nezačal. Právě tak i „Odpůrce.“
Současný stav našich svátků je tristní, „vybledly v našich nitrech, posvátnost překryly pavučiny všednosti. Duše okorávají. V dávných dobách vývoje lidstva byla ještě nebesa otevřena a člověk mohl vzhlížet k duchovním bytostem,“ čteme v úvodu, který vysvětluje pozadí vzniku této knihy, co v ní čtenáře čeká.
Obsahuje jedenáct oddílů pojednávajících o vlivech za kosmickým během Země, čtyřmi ročními dobami s jejími „svátky,“ jak je ctili staří a posléze přešly kvůli zaujetí lidu pro ně i do tzv. křesťanských svátků.
V prvním oddílu, nazvaném Tyrany, nebo osvoboditeli své planety?, se dozvíme, že „Země je nejen rušným bojištěm, ale i rozsvíceným oltářem,“ neb kdysi většina lidstva rozuměla řeči stromů i vánků, hvězd i moří. Srdce zkameněla, z hvězd zbyla jen světélka pro oči. Nebe oněmělo. Vymklo se snad Prozřetelnosti něco z ruky?“ Nikolivěk, „tímto sestupem na dno propasti zemského bytí nabýváme i nutné vnitřní svobody a možnosti a schopnosti bdělé volby dobra a zla a tím i odpovědnosti.“ „Bdělost, toť vše!“, zvěděli jsme od Gustava Meyrinka. „Narovnejme páteř a vzhlédněme do výšin!“
Někde tušíte evokaci ze starších českých básníků: „… propláchneme řečiště naší vášnivé krve čirými horskými přítoky, necháme proznívat mnohdy křečovitě sevřená monstra našich eg hudbou skrytých pramenů, které se pro nás většinou již dávno odmlčely.“
„Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku. Řečí plnou symbolů, jejíž každé slovo vrací se z hlubin sterým echem jediné odpovědi, hovoří hudba. Z ledových výší, kam nevkročil člověk než snem, do hlubin, z nichž vystouply naše nejzáhadnější pravdy, padají bystřiny nekonečné melodie. V jejich žhavé a chladivé koupeli stojí touhy naše s chvějící se nahotou, aby se vrátily s úsměvy svěžesti a pýchy, učiněny pro okamžik vševědoucími. A radostně odhaleny dýcháním věčného slunce čekají se zraky přivřenými dřímotou odpolední na příchod nových snů. Blankyty nocí sklenuté magií tónů, v nichž i mlčení hvězd zdá se příliš hmotným průvodem éterným hlaholům tušení!“[1]
Dvě největší jistoty Immanuela Kanta, o které člověk může opírat svůj život, byly „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Jsou to dvě hole věčných lidských poutníků. Jen tyto hole vedou k cíli.
Občas se zdá, že některá literární díla jsou už pro dnešní čtenářstvo zasutá a neškodilo by zajít do antikvariátů či sáhnout do zaprášených polic a ty poklady vytáhnout. Když se KF ptá, zda „víme, že hvězdy mají i duši či ducha?“, namane se vzpomínka na Jacka Londona a jeho Tuláka po hvězdách[2], nebo pohádky přírodních národů, kde jsou hvězdy živé bytosti, neb naše vlastní astralogemata už dávno mlčí… Porozumění symbolice zvěrokruhu a planet nabízejí jednak antické astrální mýty, nebo např. Slovanské mythy dynastické jako astralogemy o výkladu mýtů z hlediska astralistiky Dr. Antona Czubrynskiho.
Psychogeografii naťukne poprvé (str. 37), nikoliv však naposledy, v kapitole Elementálové a elementárové. Skřítkové a víly. „Moravský Hostýn ochraňuje a duchovně zvláčňuje nesmírně vlídná krajinná víla, prostoupená mariánskou laskavostí a pozorností. Nevěděl jsem předtím, jak může člověka obetkávat svoji tichou a nepodmíněnou řízní, aniž by to jen tušil. Její vliv se rozprostírá z vrchu Hostýn až na pokraj Bystřice, těsně pod penzion Sola Gratia, který ještě spadá do jejího líbezného ‚území‘.“
Oddíl druhý předkládá zamyšlení nad Duchovní cestou dneška. A v ústřední kapitole k tomu názvem jakoby dodává: „Člověk musí být v životní cestě jak toulavý pes s natrženýma ušima a rozervaným kožichem,“ a vypůjčil si nadto výmluvný citát od Jeana Dutourda: „Člověk má jít vždycky po stopách své duše, i když to, co na něj čeká na dně, je strašné. Jedině tak se s tím může vypořádat.“
Sáhnutím do svědomí každého je autorův postřeh, jak dnes lidé čtou:
„Velkou neřestí nebo spíš nikam nevedoucí ztrátou času je, když se četbou zabýváme spíše jaksi manažersky, myslíme o užitku budoucí četby, myšlením se honíme kolem četby, u četby, o četbě, ale nejsme v četbě.“
Ve třetím oddíle se vydáváme Za slunečními mystérii. „Můžeme si uvědomovat, že od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o sílící niternou vůli a kázeň.“ Naše já je jedním z paprsků slunečního Já Kristova, praví nejspíše Rudolf Steiner, a Kristus je centrálním Já kosmu, je jeho páteří. Dále je ovšem autor jasnější: „Má-li člověk touhu po Bohu a poznávání Jeho tajemství, neprožívá nic jako křivdu či trvalý nezdar. Nelze k tomu dospět navozením nějaké sugesce, regrese, afirmace, lekcí nějakého gurua či psycho-servisáka…, to jsou jen okultní pasti dneška. Lze jít žitím jen s ‚holýma rukama‘.“ A ještě jednou Otokar Březina ke slunci:
„Oblaky stávají se symbolem, zakrývajíce dálky a přinášejíce blesky s krátkými světly a blízkostí smrti; i mlha nabývá nového smyslu, vystupujíc i z nejnepřístupnějších kvetoucích zahrad a vypíjejíc zvolna zářící sílu denních i nočních hvězd. Všechny psychické vegetace řídí se zákony tajemného heliotropismu. Po celou dobu svého vývoje obracejí se k slunci, které je zdrojem vší energie.“[3]
„Prométheův syn Filéros se zachraňuje ve vlnách tím, že spojuje svou sílu se silami vln. Tak se k jeho záchraně spojuje tvůrčí síla v něm (před-myšlení) se silou přírody (dodatečné poznávání).“
Čtvrtý oddíl zjevuje Nebeské sféry před našima očima, ušima, nosem i srdcem. Karel Funk jej zahajuje naléhavým oslovením k nám, ústy našich zelených sester: Rostliny toužebně čekají na naše oslovení – abychom vysvobodili zakleté elementární duchy z cely přírody. Stojí za připomenutí nedávné vydání (Malvern, 2015) knihy Tajný život rostlin Petera Tompkinse a Christophera Birda, která podává zprávu o fascinujících a kontroverzních experimentech a zkušenostech s neobvyklými projevy skrytého života rostlinného světa, jako je například vnímání rostlin, jejich schopnost transmutace prvků anebo rostlinami prostředkovaná komunikace s duchovními světy. Jde o dnes již klasický a v mnoha ohledech nepřekonaný text o tématech parapsychologického výzkumu, mj. Kirilianova fotografie anebo orgonová energie.
Jak k nám mluví andělé a archandělé, se dočteme v oddílu pátém, a až zde se opět vracíme k okultnímu pozadí roku a svátků v něm s kapitolou Otevření zemských bran kosmickým silám – Proměny vztahu nebes, člověka a elementárních bytostí během roku. Antroposofický výklad koloběhu kosmických archandělů ročních dob začíná archandělem jara – Rafaelem, jehož vliv se ohlašuje již s Hromnicemi. Podstatné jest připomenutí čtyř astronomických událostí a jejich vlivu na proměny vědomí, neboť člověk je spjat se světlem a jiný je poměr vědomí a nevědomí ve dne a v noci a v létě a v zimě.
S šestým oddílem přicházejí Vánoce: tajemné vlnění nového duchovního života. Vánoce nelze redukovat pouze na Štědrý den – ten jest toliko vigilií; trvají od 25. prosince do svátku Tří králů (mágů!) a jde o přebytečné dny roku, které zbývají mezi 12 lunacemi a trváním roku: 12 měsíčních cyklů, synodických měsíců trvajících 29,5 dne, dává 353-354 dnů, takže do 365 zbývá 11 až 12 dnů. A to jsou dny a noci otevřených nebes, neboli dvanáctidenní rozestření nebeských závojů – zjasněných nocí.
S mystériem zelené síly, s níž nás tak důvěrně seznamuje Hildegarda z Bingenu, přichází sedmý oddíl, Velikonoční zemsko-kosmická mystika. Jde o předěl – vrůstání do zjasněného světla nebes, které přichází již s Vánocemi a mystickou podstatou Velkých (projasněných) nocí je možnost zpřístupnění nebes pro všechny – chce se říci „povolané“. Už zde se střetáváme s tajemstvím svatého Grálu, „který v hodině golgotského mysteria hoří v celém kosmickém prostoru.“ Větší pozornosti se dostává řeckému mýtu o Adonisovi, jehož slavnosti – adonie – jsou v podstatě obdobou pohřebního rituálu osiridovského, vegetativního. Toto téma dále pokračuje v osmém oddílu pojednávajícím O tajemství grálu bez komerce a bulváru.
Co nás čeká v létě, nás obeznamuje devátý oddíl, Alchymická letní výheň – síla k prožívání naší karmy. „O polednách prvního dne léta, tedy ve chvíli nejdelšího slunečního svitu v roce, bývá v katedrále v Chartres ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni pronikne v tuto chvíli vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře z Ravenny. Když se v parném létě v lidech rozhoří sulfurický žár astrality, opájejí se Lucifer a Ahriman, že jsou pány lidstva, neboť v přírodním procesu léta působí astrální prvek pudové smyslnosti, který se mnohý člověk rozhodne touto dobou bezuzdně ukájet s bezhlavým elánem stůj co stůj.“
O této letní tělesnosti pojednává přednáška Rudolfa Steinera Svatojánská imaginace, uvedená stručně v textu. Dočteme se o esoterních souvislostech letních výhní, našich osudů, Matky Země a našeho éterického těla a vtipně jsme poučeni o krásném slovenském výrazu pro horka – horúčavy – evokující horečku. V češtině byl archaický výraz vedřiny a ty vyhlašoval císař svým úředníkům, když teplota přesáhla 25°C…
Michaelova gigantická bytost je odhalena v předposledním, desátém oddílu. Michael jest solárním archandělem, spojuje nás se zodiakálními mysterii, je článkem věčného života, který pomáhá každý podzim lidstvu z okovů ahrimanských mocností. Venkovní radovánky jsou opouštěny a naše vědomí se postupně stahuje do soukromí nitra, jsme více sami se sebou. Vnitřní život se aktivizuje, stává se pestřejším a bohatším, rozjímavějším. Ahrimanské podsvětí světa bytní. I dnešní kultura je věrným obrazem sil vlády Ahrimana a Lucifera. Nynější až obsedantní zmechanizování a zautomatizování či computerizace života odpovídá touhám Ahrimana, který chce z člověka a z jeho zemského prostředí udělat jen dobře jdoucí stroj ovládaný abnormálními bytostmi. Roste permanentní nespokojenost („blbá nálada“), náročnost, závist, zášť, pýcha, soutěživost, okoralost vůči ideálům, nestřídmost, mlsnost, samolibost a touha po vnějškové prestiži.
Závěrečný, magicky jedenáctý oddíl má na čtenáře nechat klesnout ticho, neb Planety mluví: Astroterapie. Planetární meditace nás mohou uvést do spojení s tajnými silami přírody, které nás obklopují, pronikají a ovlivňují zpoza závoje viditelné přírody. Jsou to vlastně planetární archetypy, které máme latentně i ve svém nitru. Planetární zřízení má na člověka velký vliv i v době spánku a stavů po smrti. Všechno bezmyšlenkovité jednání, bezvýznamnou, bezcennou činnost musíme odstranit, vymýtit z duše, říká Rudolf Steiner.
*
Karel Funk osvědčuje svým činorodým hledáním poselství vtělené do motta v úvodu této knihy, jejímž původcem jest „křesťanská jitřní hvězda“ Christian Morgenstern:
„Nejenže mi připadá, že v cestě za pravdou je větší hodnota než v pravdě samotné. Zdá se, že ještě hodnotnější než sama cesta je vůle vydat se na ni.“
Milost přichází jedině na vyzvání vůle.
V této čítance na každý den nacházíme inspiraci, jak jej prodchnout novým, dosud netušeným významem, i hledat a podkládat jej vlastními, jedinečnými a nezaměnitelnými nálezy. Pohostinnost. Pozvánka na hostinu ducha.
Pomněte na ty, kdož jiné pozvání ku hostině odmítli.
*
© San, viiiMMxvi
© okultura.cz
[1] Otokar Březina: Hudba pramenů. Hugo Kosterka, Praha-Královské Vinohrady 1903.
[2] Např. Jack London: Démon alkohol. Tulák po hvězdách. Odeon, Praha 1966.
[3] Otokar Březina: Hudba pramenů. Hugo Kosterka, Praha-Královské Vinohrady 1903.
