Do říše tibetských pohádek

Tibetské pohádky z oblasti Amdo

160 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované, cena 180 Kč
ISBN 978-80-86702-94-0*

Tibetské pohádky z oblasti Amdo jsou sbírkou 59 krátkých pohádek, jež sesbírali tibetští studenti v rodném Amdu provincie Čchingchaj na čínském Severozápadě, z nichž řada byla v Číně vydána v podobě tibetsko-anglické učebnice. Přes postupující mocenský vliv Číny a modernizace v těchto oblastech si původní tibetské obyvatelstvo ve své slovesné tvorbě stále uchovává identitu svou myšlenkovou originalitou a výrazovou jadrností.

V každé sbírce pohádek hledáme základní mýtické prvky typické pro danou lingvistickou skupinu, které zároveň svým příběhem přesahují obvyklé dějové konstrukty. Při listování knihou vám padne do oka Podivný sen (6, str. 14), který přišel ke své zvláštní schopnosti tak, že „se skulil do hlubokánské díry“, v níž bylo „málo vzduchu“ a „černá tma“, ve tmě začalo svítit světlo a „ke svému překvapení spatřil malého červa, jak olizuje nějakou věc, která to podivné světlo vydávala“. Překvapeně se na to divadlo (theatrum mundi) díval a „uvědomil si, že když něco neudělá, tak brzy zemře, a tak začal olizovat světlo přesně tak, jak to dělal malý červ. Jednoho dne se malý červ začal zvětšovat“, až nakonec vyrostl v obrovského draka, který s jarem (zelená barva) začal létat ven z díry. Chlapec se ho chytil, aby ho vynesl ven. Při první styku s člověkem zjistil, že je neviditelný (Hádés) a začal dělat neplechu: tu snědl jídlo tomu, tu onomu, až jednou povolali mnicha, aby je rozsoudil. Svatý muž hocha spatřil a zeptal se ho: „Kdo jsi?“, a pak ho vyzval, aby odešel. Najednou zavál silný vítr (spiritus) a odvál chlapce pryč. Když sirotek otevřel oči, byl zase zpět ve svém ubohém domě. Děj trochu připomíná pohádku o rybáři, který ulovil zlatou rybu, která mu slíbila splnit tři přání, která však jeho žena nenasytně stupňuje až k bláhovosti, takže se nakonec ze zlatého paláce dostane zpátky do chudé rybářské chýše, když zatouží žít „jako Bůh“.

Pohádky citlivě přeložila Jarmila Ptáčková, která si v doslovu správně všímá skutečnosti, že se některá vyprávění velmi podobají těm, která známe z dětství, a půvabně je doprovodil ilustracemi Kun-bzang dPal-Idan. Na předcházející skrovné zastoupení tibetské lidové slovesnosti v českém jazyce upozorňuje Josef Kolmaš – jen namátkou Bajka o ptácích a opicích (1965), reprint CAD Press (2009) – a s radostí vítá knihu mladé překladatelky, absolventky tibetologie na Humboldtově universitě v Berlíně.

Jarmila Ptáčková se účastnila projektu na podporu vzdělávání tibetských nomádů v Amdu. Do SRN odjela v roce 1998 a zatím tam stále ještě žije. Pobývala sedm měsíců v Qinghaji v roce 2007. Jejím nejoblíbenějším cestovatelem, dobrodruhem a objevitelem je A. V. Frič.

Nejen české pohádky ožívají zvířaty, která mluví lidským jazykem. V Tašiho dobrodružství se hrdina slituje a koupí od lovce bílého hada, který ho našel pod skálou (lapis), a kousek odtud je pustil na svobodu. Had mu řekl: „Když budeš potřebovat mou pomoc, přijď a tady mě najdeš.“ A když ho otec vyžene, vyrazí za ním a dozví se od něj, že je synem Dračího krále, ale nemá od něj vzít ani zlato ani stříbro, první se promění po opuštění paláce v prach, druhé v bláto, nýbrž si má říci o zlatou mísu (grál), která stojí na krbu (Vesta). Mísa splnila každé přání, ale jeho radost neměla dlouhého trvání, neboť se mu do cesty připletl převlečený ďábel na přání lakotného krále, aby mu mísu donesl. Přišel o ni v okamžiku, kdy se vydal navštívit starého otce, ale moudře mísu pověřil, aby se starala o jeho psa a kočku. Když pak ďábel (zde se překladatelce jednou vloudil čert, což je nešťastně zvolené slovo, neboť čert má v českém pohádkovém prostředí specifickou roli – bylo lépe setrvat u slova „ďábel“) ukradl mísu, pes a kočka vyslechli rozmluvu krále a ďábla o tom, kde mísu schoval. Kočka ji lstí získala od Myšího krále (Anúp) zpět. Taši zatoužil po princezně z paláce, což krále rozlítilo a žádal jeho hlavu, jenže princezna se do něj zamilovala a chtěla jej za muže. Král nechtěl za zetě žebráka a uložil munesplnitelné úkoly: přinést pytel zlata, čtverhranné vejce, velkou perlu a patnáctého dne dvanáctého měsíce měl třikrát udeřit hrom. Taši souhlasil a odebral se k lamovi o radu. Po cestě však byl dotázán, proč nikdo neuctívá obraz Buddhy, proč usychá strom a proč drak, který se napil vody, nemůže už létat. Potkal stařečka s bílými vlasy, který byl oním hledaným lamou, a ten mu poradil, jak naložit se vším trápením, jež ho potkalo. „Můžeš získat všechno, co potřebuješ, když pomůžeš těm, které jsi potkal cestou. V drakově tlamě je velká perla, když ji vyndáš, bude zase moci létat. Pod kořeny toho uschlého stromu je pytel zlata. Když ho vykopeš, bude strom zase zdravý jako dřív. Pod Buddhovým obrazem je čtverhranné vejce (má přímou paralelu u alchymického „kamene-nekamene“, líthos oý líthos, což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan). Když ho odstraníš, bude zase přicházet mnoho lidí a uctívat ho.“ Ten poslední úkol mu pomohl splnit samotný drak slíbiv mu, že nechá třikrát zahřmít patnáctého dne dvanáctého měsíce. Král nevěřil svým očím, ale musel dodržet slovo a chudák se stal králem a vzal si dobrou princeznu.

⊗

Pátrači a sběratelé pohádek by tuto knihu neměli přehlédnout.

© San
© okultura xii-2011

Uložit