Descensus ad inferos

Druhá Smrt: Mythologem

SomSon79, Sombre Soniks, 23rd May 2016
Distribuce: HORUS CyclicDaemon

 

Projekt Druhá Smrt se rozhodl na svém pátém albu u labelu Sombre Soniks, nazvaném Mythologem, probádat některé mytologické linie, jejichž pozadí se pokusíme vynést na světlo evokací, když tvůrci nezanechali žádné pojítko ke svému hudebnímu ztvárnění, aneb – ponechali posluchači naprostou svobodu přidělit každé skladbě ze svého nitra ten nejniternější obraz.

»Slovo „mýtus“ je pro náš účel příliš mnohoznačné, neotesané a mlhavé; pro začátek nám neposkytne tolik jako výrazy, jež kombinují slovo μῦθος (mythos) se slovem λέγειν (legein), které znamená „spojovat“, „říkat“. Μυθολογία (mythologia) je umění, které existuje vedle i uvnitř poesie; jedná se o nesmrtelné tradiční vrcholky materiálu obsaženého v pohádkách o bozích a bohům podobných bytostech, o hrdinských bitvách a výpravách do podsvětí. Nejlepší výraz pro ně je „mytologéma“ – jsou to pohádky proslulé, ale nikoli nepřístupné dalšímu přetváření. Mytologie je pohybem této látky: je to něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli statického, poněvadž je to schopno proměny,« vysvětluje Karl Kerényi[1] v úvodní stati – Prolegomena, tedy ve smyslu alchymického „kamene-nekamene“, líthos oý líthos, což je právě taková transcendentální bytost jako Petr Pan.

Nás ovšem zajímá, že Kerényi dále uvádí „srovnání s hudbou, (neboť) je tomuto tématu nejbližší. Mytologie jako umění a mytologie jako látka splývají v jediný fenomén, stejně jako umění skladatelovo a jeho látka, svět zvuků. Hudební dílo nebo umění nám ukazují umělce jako tvůrce a současně svět zvuků jako stvořený svět. V případě, kdy duše tvůrce není v popředí, můžeme mluvit o umění, které se samo v tvoření vyjevuje. … V mytologii je tvoření obrazné, plyne v ní proud mytologických obrazů. Ale toto plynutí je zároveň rozvíjením. Mytologémata, pevně zachycená ve formě posvátných tradic, jsou nadále svou podstatou uměleckými výtvory. Totéž základní téma lze rozvíjet buď souběžně, nebo posloupně, stejně jako variace na hudební téma. Neboť přestože to, co plyne, zůstává samo o sobě obrazné, lze to stále ještě srovnávat s hudbou, a zejména s určitými hudebními díly…“

 

Obraz I. – Constancy / Věrnost [7:37]

Filémón a Baucis byl starý manželský pár z Frýgie. Mytologém je z doby, kdy se bohové ještě občas potulovali po zemi, aby zjistili, jak smrtelníci žijí a jak se chovají. Stalo se, že na takovou procházku se vydal Zeus a provázel ho Hermés. Bylo již pozdě večer, když se zastavili ve vesnici kdesi ve Frýgii. Hledali nocleh a občerstvení, aby nabrali nových sil. Marně však chodili dům od domu, obyvatelé výstavných velkých domů jim ani neotevřeli dveře a byli hluší k prosbám. Až došli k malému domečku, vetchému, nízkému, vyspravovanému slámou, kde našli otevřené dveře i srdce. V tom domečku bydleli staří manželé, kteří neznámé příchozí srdečně přivítali a nabídli jim ze svých skromných zásob, co mohli, připravili jim skromné lože, nalili i sklenici vína. Filémón a Baucis užasli, když viděli, že vína ve džbánku neubývá, nýbrž že se stále doplňuje. Teprve potom pochopili, jakou vzácnou návštěvu mají pod svou střechou. Chtěli bohy pohostit a upéci pro ně svou poslední husu. To ale Zeus nedopustil, za všechno laskavé pohostinství jim poděkoval a vyzval je, aby se honem připravili na cestu a šli s nimi na nedaleký vysoký kopec. Když udýchaní dorazili k jeho vrcholu a ohlédli se na vesnici, bylo vidět, že všechny domy jsou zatopeny vodou. Jen domek starých manželů byl ušetřen. A jak se na něj dívali, proměnil se v nádherný chrám se zlatou střechou. Zeus je pochválil za jejich dobrotu a laskavost a řekl, že jim splní každé přání. Filémón a Baucis se chvíli radili, pak poklekli a žádali, aby směli být strážci nového chrámu. A poprosili také, aby mohli z tohoto světa, až přijde jejich čas, odejít společně, aby nemuseli jeden druhého oplakávat. Žili ještě dlouhá léta, a když přišel jejich čas, vzpomínali na dlouhý společný život, když najednou zpozorovali, že obrůstají listím – proměnili se ve stromy. Stařec Filémón se proměnil v dub a jeho žena Baucis v lípu.

Od roku 1911, kdy Carl Gustav Jung zveřejnil první část knihy Proměny a symboly libida v psychoanalytickém časopise, představovaly mytologické obsahy snů Jungových pacientů a psychotické symptomy důkazný materiál pro existenci fylogenetického či „kolektivního“ nevědomí v lidské psychice. V jednom ze svých snových zážitků se Jungovi zjevila postava Eliáše, která se později vyvinula v tajemnou postavu, kterou Jung nazval Filémón. Později o této postavě poznamenal:

„Filémón a jiné fantazijní postavy mě přivedli k rozhodujícímu poznání, že v duši existují věci, které nevytvářím já, nýbrž které se vytvářejí samy sebe a mají svůj vlastní život.“

Tento Filémón vedl s Jungem určité vnitřní rozhovory o věcech, které si Jung sám vědomě nemyslel, neboť tyto myšlenky, které Jung považoval za své, mají podle Filémóna vlastní život a tímto uvědoměním postupně přivedl Junga k pochopení psychické objektivity duše. Tento guru, učitel a Jungův průvodce duše – psychagog, kterého později ztotožnil s archetypem moudrého starce, představoval duchovní aspekt, smysl.

 

Obraz II. – Compulsion / Nutkání [7:30]

V Ovidiově díle je důležitým rysem umírněnost. V tomto smyslu káže Mistr Eckhart toto:

»Jeden mistr říká, že dobro se větví do trojího. První větví je užitečnost^[2], druhou potěšení^[3] a třetí přiměřenost^[4]. Proto náš Pán říká: „Budou ctít Otce.“«

Odkaz o umírněnosti jest převyprávěn v mýtu Faethónově (Φαέθων) a Ikarově.

„Nelétej příliš vysoko, nelétej příliš nízko.“

Důležitá jest umírněnost, a to též v lásce. Příkladem jest pověst o Skylle a Mínóovi. Ve městě prý stála vysoká věž a na jejím úpatí ležel kámen, který zvonil jako lyra, když se na něj z výšky házely kamínky. Princezna Skylla na její vrcholek často chodila a bavila se házením oblázku. Když krétský král Mínós vytáhl do války proti jejímu otci a oblehl město, princezna ho spatřila z věže a zamilovala se do něj. Ustřihla otci zlatou kadeř, symbol jeho moci, a přinesla ji Mínóovi, aby si ho získala. Mínos vstoupil do města a vyplenil jej, Nísos zemřel. Mínós se ještě téže noci vyspal se Skyllou, jak slíbil, za zradu vlastního otce ji však poté zavrhl a odplul zpět na Krétu. Skylla plavala za jeho lodí a držela se zádi, dostihl ji však orel, ve kterého se po smrti proměnil její otec Nísos, ona se polekala, pustila se a utopila. Podle jedné verze se pak proměnila v mořského ptáka („keiris“), kterého orel neustále pronásleduje. Podle jiných verzí se proměnila v rybu stejného jména nebo ji dal Mínós utopit. Polyfémos, ten „ukrutník, surovec hrubý, lidožrout, postrach všech lesů, jejž beztrestně nespatřil nikdo, onen tupitel velkého Olympu, bezbožný rouhač, pocítil, co je to láska, a zachvácen milostnou touhou, hoří a plane…“

Kyklop zatoužil získat přízeň Galatei. Tito hrdinové neznali umírněnost a hledali lásku u nevhodné osoby. Potrestány jsou hříchy závisti, pýchy, chtíče a žárlivosti, sebelásky a sobectví. Kefala a Prokris dostihne tragický osud, který je trestem za žárlivost, Tereus je potrestán za chtíč, když zatouží po sestře své manželky a unese ji: „on drážděn je vrozeným chtíčem, mimoto krajané jeho jsou náchylni k smyslné lásce; a tak plane i vlastní i kmenovou náruživostí. Pudí a nutká ho chtíč…“

Myrrhu stihne trest za krvesmilstvo, Arachné a Niobé za pýchu a neúctu k bohům. Všechny hříchy najdou svou odplatu.

 

Obraz III. – Deathward / K smrti spěchající [7:40]

Jim Jarmusch je stejně mytologem jako George Lucas. Ovšem Dead Man nejsou žádné Star Wars. Dead Man je postmoderní western, v němž jednotlivé linie příběhu poletují jako kulky a lidé padají jako mouchy. V Mrtvém muži všechny zápletky spěchají k smrti, všechny zápletky směřují k zápletkám v pozadí. Smrt jest všude vůkol, a tak i příběhy se předhánějí ve lži. Blake žije jen proto, aby zemřel, leč příběh jej udrží naživu tak dlouho, jak jest třeba, aby umřel se ctí, a to v péči pana Nikoho, který nakonec odstrčí kánoi jako pohřební lodici směrem do zásvětí. Poté, co Blake zabije svého druhého muže, je ochoten a schopen zabíjet znovu. To druhé zabití (trapera jménem Ben) bylo svého druhu zasvěcení (Nikdo tomu říká test) a Blake se znovuzrodí jako William Blake Zabiják či Zhoubce.[5]

Podobně poznává svůj los Hektór, že jej bohové opustili – to když rozhodl nejvyšší bůh Zeus na zlatých vahách osudu, že Hektór zemře – neb hlasem velikým zvolal k Deifóbovi v bílém brnění – byla to však Athéna pomáhající Achilleovi a dopustila se na něm zrady, když jej zanechala bezbranného – aby mu podal dlouhé kopí, jenže Deifóbos mu nebyl nablízku. A Hektór poznal pravdu v srdci svém a pravil: „Běda! Dozajista mne bohové předvolávají a k smrti již spěchám. Neb myslel jsem, že rek Deifóbos jest vedle mne, však on prodlévá uvnitř hradeb a Athéna mne podvedla. A tak opravdu už nyní smrt krutá není daleko, však jen krůček ode mne, a není pro mne cesty ven.“

 

Obraz IV. – Mourning / Truchlení [7:33]

Isis (LWV 54) je francouzská opera (tragédie lyrique), jejímž autorem je Jean Baptiste de Lully. Merkur v přestrojení za pastýře přivádí lesní nymfy, pastýře, satyry a silvány a vysvětluje Argovi, že bůh Pan stále truchlí pro ztrátu nymfy Syrinx.

Eleusis byla místem heuresis, nalezení Kory. Duší prožívajícího probleskla představa bohyně, která znovu získala svou dceru, a tudíž sama sebe. Subjektivně mu tentýž záblesk zjevení ukázal jeho vlastní kontinuitu, trvalou existenci všech živých věcí. Nevědomost a nepochopení, svázané s postavou truchlící Démétry, ustoupily. Sjednocení Kory s Hádem, truchlení a hledání, posvátná svatba trulchlící a hledající bohyně, uzdravení.

Truchlící Isis je pojmem sama o sobě a veškeré podrobnosti tohoto mýtu najdeme v mýtu o Usirovi (Osiridovi), jejichž autorem jest povětšinou Plútarchos (De Iside et Osiride), a rovněž v thelémském dílku Aleistera Crowleyho Liber O vel Manvs et Sagittae svb figvra VI.

A připomeňte sobě i nářek Orfeův, když truchlí na hrobě své milé Eurydiky.

Jedna z nejsilnějších skladeb alba.

 

Obraz V. – Ego-Ideal / Ego-Ideál [7:33]

„Misera mens humana! Vrátiv se od plukovníka, zčistajasna mne přivázal na lavici a krutě zmrskal. To by samo o sobě nebylo bývalo nic – ale strašné bylo to, že řiče, mluvil ke mně teď náhle stejně blbě jako všichni ti ostatní mravní lidé, které mně vždy vyličoval jako hmyz, jenž je tady jen k tomu, aby byl rozšlápnut…; to, že můj ideál se jedním rázem změnil v nejprašivějšího plaza… Chápeš? A přece to, co jsem vyvedla, nebylo o nic horší než četné mé dřívější kousky, které vítával s radostí, ač z nich míval ukrutné nepříjemnosti. A teď najednou — padl! Zpronevěřil se sobě. Slabý člověk… Rozčilen byl nanejvýš; snad i sadismus v tom vězel; tento byla bych mu víc než odpustila; ale za žádných okolností nesmí žádné rozčilení ovládat činy Muže. Ba, Muž nesmí být vůbec nikdy rozčilen; tebe, hochu, nikdy jsem neviděla rozčileného. Kdyby Napoleon byl jen jednu minutu upadl v rozčilení, ve skutečné, nebyl by se dočkal ani Toulonu. Viděla jsem v otci víc než Napoleona; a teď, silou kontrastu, vidím největší hovado na světě…“[6]

 

Obraz VI. – Resurgence / Obrození [7:24]

Resurgence připomene nejlepší dílo Endury The Watcher; hudební socha, kterou si každý posluchač musí sám vytesat ve svém vědomí.

Sestup do podsvětí (katabasis, z řec. κατὰ „dolů“ a βαίνω „kráčeti“) jest první ordálií, již musí podstoupit každý neofyt, aby vynesl odtud to, co náleží Hádovi a vtěleno jest co Eurydika, a vystoupil opět až na nebesa, resp. přesněji jest to anabasis (Ἀνάβασις, doslova „pouť ze dna mořského na pevninu“), tedy opustit říši Poseidónovu, do níž musel vstoupit, než mohl nalézti jeho trojzubec, který dostal od Telchinů, koně a býka.

Téma katabasis-anabasis zaznívá jak ve své ranější podobě v sestoupení Krista z nebes do okrsku zemského, tak i v její rozvinutější podobě v sestoupení z povrchu zemského do podsvětí (descensus ad inferos) už ve druhém a třetím století po Kr.

Vidíme to především v Petrově evangeliu (10,41-42), kde se nachází popis dvou nebeských stvoření vycházejících z hrobky podepírající třetí postavu, jejíž hlava přesahovala až do nebes (vzkříšený Ježíš) „a kříž je následoval“, jak se tu praví:

»Když to oni vojáci spatřili, probudili setníka a starší. I oni tam byli na stráži. Zatímco vyprávěli, co spatřili, viděli zase vycházet z hrobu tři muže, dva (z nich) podpírali jednoho a kříž je následoval; a hlavy těch dvou sahaly až k nebi a hlava toho, kterého vedli za ruku, přesahovala nebesa. I slyšeli hlas z nebes říkající: „Kázal jsi spícím (zesnulým)?“ A od kříže byla slyšet odpověď: „Ano.“«[7]

* * *

Pokud sníte o kvalitní okulturní hudbě, probuďte se, tady se vám dostane rohu hojnosti.

* * *

---

[1] Carl Gustav Jung, Karl Kerényi: Věda o mytologii. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1995, str. 8n.

[2] Řec. chreia – „potřeba“ nebo „životní nutnost“, z chréstos, „užitečný“. Viz Platónův dialog Politeia s podtitulem peri dikaiú čili o „O spravedlnosti“ nebo „O spravedlivém muži“ (371e-372a), a dále Aristotelovo dílo Etika Nikomachova pojednávající o etice.

[3] „Blaženost“ nebo „slast“, z řec. hédoné. Viz Eudoxos z Knidu a Aristotelés.

[4] Řec. sófrosyné (lat. temperantia), antický mytologicko-filosofický pojem, který je do češtiny překládán jako „střízlivost, střídmost, umírněnost, uměřenost, zdrženlivost, uvážlivost, prozíravost, sebeovládání, rozumnost“.

[5] S. Brent Plate, David Jasper: Imag(in)ing Otherness: Filmic Visions of Living Together. Oxford University Press, 1999, kap. Mythology: Telling Li(v)es, str. 25n.

[6] Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha. Paseka, Praha 1990.

[7] Petr Pokorný, Jan A. Dus (ed.): Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2014.

Uložit