Dechberoucí Ragnarök I.

„Mně pomsta, jáť odplatím, praví Pán.“[1]

„Po této zemi kráčí pár těch, kdož chápou, kde to všechno povstalo, druhým to však neřeknou, neboť věří, že toto poznání je privilegium, jež jest možno předávat toliko po krevní linii. Tento svět vytrpěl již dosti kvůli jejich mlčení. Jsou to nafoukaní blázni hrající si na potomky faraonů a římských císařů, třebaže ve skutečnosti lze jejich rodokmen vystopovat toliko do středověkých nevěstinců. Jediná věc, která může být přenášena krví, je pohlavní nemoc…“[2]

„I uchopil draka, starého hada, kterýž jest ďábel a satanáš, a svázal jej na tisíc let.“[3]

A toto čistě křesťanské rouhání proti všemu, co je impozantní na životě a jeho plodnosti, pokračuje dál:

„A když se dokoná tisíc let, propuštěn bude satanáš z žaláře svého.“[4]

Podle tohoto líčení tomu tak bude pro všechny; anděly, bohy i lidstvo.

Ta slova jsou zapsána v Knize Zjevení čili Apokalypse; příslib věčné smrti a zatracení pro celou lidskou rasu. Jaká epileptická tiráda, údajně slova ohavnosti, jež se křesťané odvažují nazývat slovem Božím, slibující nemilosrdně pronásledovat pravou Bohyni dávající všem život, proklínající nestoudnými přísahami plných zášti a hrubosti namířenými proti „smilnici“[5] a zapřísahající se, že „ji učiní opuštěnou a nahou, a tělo její budou jísti, a ji spálí ohněm…“[6]

Po mnoho staletí byla Kniha Zjevení na Východě ze zřejmých důvodů odmítána, byla poslední knihou vřazenou do křesťanského biblického kánonu. Pokud nic jiného, jde o sžíravou obžalobu oběti pachatelem zločinu.

Nikdo netuší, kde se Zjevení vzalo. Ve skutečnosti nikdo neví, kde je původ bible. Archeologicky je bible samotná empiricky neudržitelná. Než byl v období po druhé světové válce spáchán podvod se svitky z Mrtvého moře, byly u Tanachu či hebrejské bible považovány za nejstarší existující rukopisy Aleppský kodex[7] z desátého a Leningradský kodex z jedenáctého století; základní zdroje moderních vydání křesťanského Starého zákona.

Michael Baigent a Richard Leigh, legendární badatelé, jejichž kniha Svatá krev a svatý grál[8] vynesla Montsegur na světlo boží, napsali společně ještě další knihu nazvanou Podvod se svitky z Mrtvého moře.[9] Ta zachycuje, jak „svitky“ byly údajně „nalezeny v jeskyních poblíž Jeruzaléma v roce 1947“, aby pak byly na dalších padesát let přísně utajovány, dokud v roce 1991 Huntington Library nerozpoutala smršť diskusí tím, že vydala kopie svitků. V poutavém pátrání se autoři Baigent a Leigh rozhodli odhalit, jak malá skupinka ortodoxních biblických učenců získala kontrolu nad svitky, nikomu zvenčí k nim neumožnila přístup a poskytovala striktně „konsensuální“ interpretace. Vyšetřování těchto autorů začíná v Izraeli, pak vede do vatikánských kuloárů a úřadu inkvizice…“[10]

Však běda, stejně jako v případě knihy Svatá krev a svatý grál dovolili Baigent a Leigh, aby je mistři klamu svedli z cesty. To, co kdysi bylo a stále je v sázce, jsou samotné základy křesťanství i toho, co se dnes vydává za judaismus. Rukopisy z Nag Hammádí, dlouho skrývané gnostické kořeny obou náboženství, byly „objeveny“ poblíž města v Horním Egyptě v roce 1945. Vyprávějí úplně jiný příběh o Bohu Abrahama a „nevěstce Babylonu“ nebo „Šekině ve vyhnanství“.[11] Svitky samotné jsou naprostý podvod, sbírka fragmentů, jež lze docela dobře použít i jako toaletní papír, a je pravděpodobné, že je provizorně slepili dohromady v suterénu Hebrejské university v Jeruzalémě v roce 1946…

Křesťané psali za veliké pomoci Židů svoji vlastní verzi historie už od dob křižáckých výprav. Chronologie těchto historických událostí o Neposkvrněném početí jest podmíněna dílem Josepha Justa Scaligera a Denise Pétaua, kteří souběžně pracovali na vytříbení zfalšované verze historie až do podoby krásného umění ve století šestnáctém a sedmnáctém. Je tu však jeden problém. Při datování historických událostí vně Západu, k nimž měli Scaliger a Pétau přístup, používali neúplné a neověřené církevní zdroje, k nimž patří Eusebios z Kaisareie a jeho mentor sv. Pamfilius, nekorelující s údaji z jiných starověkých zdrojů. Nelze je ani doložit astronomickými, archeologickými či forenzními důkazy.

V západní historii schází od pádu Říma až po vzestup karlovské dynastie celá staletí. Tato chybějící staletí se jaksi příhodně nazývají temným středověkem…

Uznávaný německý autor a badatel Heribert Illig naznačil, že celé údobí karlovské dynastie včetně Karla Velikého je výmysl. Illig a jeho zastánci tvrdí, že od roku 614 až po rok 911 tu máme „vymyšlenou epochu“. Podle Illiga bylo oněch dvě stě devadesát sedm let do prvního tisíciletí po Kristu svévolně přidáno, aby se legitimizovalo papežství papeže Řehoře V. (Bruna z Korutan) a kralování jeho bratrance Oty III., vnuka Oty Velikého. Řehoř V. byl po smrti Jana XV. ve věku 24 let jmenován Otou III. papežem, čímž se stal jedním z nejmladších papežů v historii a ve stejném měsíci (21. května 996) pak stihl korunovat Otu III. na císaře Svaté říše římské.

Pochybnosti týkající se věrohodnosti Scaliger-Pétauovy chronologie jsou sotva nepodložené. Všechno to začíná téměř hned zkraje šestnáctého století, když „profesor de Arcilla z univerzity v Salamance vydal své dílo Programma Historiae Universalis a Divinae Florae Historicae, kde prokázal, že celá historie antických časů byla co do původu středověká. Jde přesně o tentýž pohled, jaký zastával jezuitský historik a archeolog Jean Hardouin (1646-1724), který měl zato, že klasická literatura byla napsána v klášterech během předchozího XVI. století…

Německý soukromý docent Robert Baldauf sepsal v letech 1902-1903 svoji práci Historie und Kritik, v níž toliko filologickými argumenty dokazoval, že nejenom starověká historie, ale dokonce i historie raného středověku je výmyslem z doby renesance a následujících staletí.“[12]

„Význačný anglický vědec Edwin Johnson (1842-1901), autor řady pozoruhodných kritických studií o starověké a středověké historii, předložil pár závažných a kritických poznámek týkajících se“[13] Scaliger-Pétauovy chronologie. Závěr jeho „mnohaletého chronologického bádání lze formulovat takto: „Řekům a Římanům jsme na časové ose blíž, než jak nám to říkají chronologické tabulky.“[14] Zakončil to výzvou „k revizi celého konstruktu starověké a středověké chronologie! Jeho zásadní díla vyšla na přelomu 19. a 20. století.“[15]

Isaac Newton rovněž patřil mezi prominentní kritiky Scaliger-Pétauovy chronologie. Třebaže byl potomkem říše, nikdy do oněch dvou století po Kristu nezabrousil dávaje přednost starověkému Egyptu a Řecku, kde měl pocit, že by se letopočty měly posunout alespoň o tři staletí. V Egyptě nacházel diskrepanci minimálně v řádu dvou tisíce let. „Soudobá konsensuální verze chronologie například připisuje první roky vlády egyptského faraona Meneje do období přibližně 3000 př.n.l. Ovšem Newton naznačoval, že tato událost by měla nést datum daleko soudobější, zhruba 946 př.n.l.“[16]

Vůbec nejvíce škod na Scaliger-Pétauově chronologii napáchal význačný ruský vědec Anatolij Timofejevič Fomenko. Doktor fyzicko-matematických věd a profesor moskevské Lomonosovovy univerzity je autorem četných prací o variačních principech v topologii a multidimenzionální teorie minimálního povrchu. Je členem Ruské akademie věd, Ruské akademie přírodních věd a Mezinárodní akademie věd.

Stručně řečeno, Fomenko je matematik, jehož schopností je mistrně vládnout svým řemeslem v praktických řešeních, který nemá sobě rovného zřejmě od dob samotného Johna von Neumanna. Využívá svého matematického umu k tomu, aby jasně ukázal, jak byly zfalšovány nejopěvovanější „starověké“ záznamy zatmění měsíce, základní opora akademických argumentů namířených proti Heribertu Illigovi.

Fomenko se ošklíbá na celou ideu „středověku“ a sarkasticky poukazuje na to, že na „veliké výdobytky ‚starověké‘ astronomie – teorie zatmění, výpočty efemerid atd. – je nutno zcela zapomenout. A slavný Kosmas Indikopleustés, který údajně žil v 6. století a zkoumal pohyby slunce a hvězd, poctivě věřil, že vesmír je skříňka, v jejímž středu se nachází plochá Země omývaná oceánem a podepíraná horou Ararat. Nehledě na to je víko skříňky hustě pokryto hvězdnými hřeby. V jejich rozích jsou čtyři andělé rozdmýchávající vítr. Tohle je úroveň vědecké kosmografie ve středověku…“[17]

Fomenko se snaží být hlasem rozumu, je osamělým akademickým disidentem, který upozorňuje na lež v Aschově experimentu (paradigmatu). Pragmaticky zdůvodňuje, jak je nepravděpodobné, že by bylo veškeré poznání z antiky prostě zapomenuto, učená pojednání ukrytá po tisíciletí v klášterech, zatímco by se lidstvo válelo v blátě jako v době kamenné, a pak zničehonic se v renesanci zase vynoří, když se naučilo zapomenuté. Fomenko vtipkuje: „Byl pro to velice prostý důvod – tahle „tisícovka let navíc“ nikdy neexistovala.“[18]

Upozorňuje na „zajímavé paralely v událostech stejně jako ve statistice, které ztotožňují klasickou trojskou válku, k níž mělo dojít kolem roku 1200 př. n. l., s gótskou válkou v šestém století, která zuřila v Itálii a Novém Římě, stejně jako s italskou válkou ve století třináctém.“[19]

Fomenko pak pokračuje dál a říká, že těchto zvláštních paralel mezi starověkými a středověkými událostmi, které vyzdvihuje, si povšiml také kultovní německý středověký historik Ferdinand Gregorovius v devatenáctém století. Gregorovius se k nim ve svém díle opakovaně vrací, jenže je rozpačitě vysvětluje jako „zákon věčného návratu…“[20]

Nejvýmluvnější je okamžik, když „Gregorovius píše, že ‚už od úpadku gótského státu vedla starověká gótská vláda k absolutní zkáze. Zákony, monumenty, a dokonce i historické vzpomínky upadly do zapomnění.‘“[21]

Pokračující válka s byzantskou říší o italský poloostrov trvala téměř dvacet let a skončila porážkou Gótů v roce 554 a Evropa se propadla do středověku. Alespoň to tak tvrdí tradiční historie. Pravdou však je, že válkou, která opravdu změnila Evropu navždy, byla ta mezi rodem Štaufů, společně s jejich spojenci nazývanými ghibellini,[22] a papežem a jeho spojenci, nazývanými guelfové,[23] která zuřila na italském poloostrově nahoru a dolů celou první polovinu třináctého století. Skončilo vítězstvím papeže, aristokracie na to však nikdy nezapomněla.

„Ještě dlouho poté přetrvávala v ústech hořkost italských a německých ghibellinů podporujících rod Štaufů. Pod rozvratným dohledem Vatikánu mělo Německo a Itálie zůstat sbírkou soupeřících feudálních států stovky let…“[24]

Fomenko věří, že jak gótská válka, tak i trójská válka jsou metafory pro válku mezi papežským trůnem a rodem Štaufů. Uzavírá to slovy: „Obrysy globální chronologie Evropy vznikly v šestnáctém a sedmnáctém století v dílech J. Scaligera a D. Petavia [Denis Pétau].“[25] Tihle mizerové prostě z Itálie přenesli události jedenáctého, dvanáctého a třináctého století a zkopírovali je do „tří chronologických změn před 330, 1050 a 1800 lety.“[26] Pak přišlo křesťanství se svými vlastními zvyklostmi a rozvrstvilo historii zpět až do dob trójské války. Jediným problémem jest, že nic z toho není pravda.

„Nevíme nic o událostech, které se odehrály do desátého století našeho letopočtu…“[27]

„Starobylá miniatura zobrazující ‚antického‘ Archiméda jako středověkého vědce. Vatikán, Biblioteca Apostolica Vaticana, Urb. Lat. 261, fol. 1r.“[28]

„Starobylá miniatura údajně datovaná do patnáctého století zobrazující ‚antického‘ Cicera a další ‚antické‘ postavy v typicky středověkém uspořádání. Moderní komentář říká: ‚Lelius (vlevo), Ennius a Scaevola (uprostřed); Cicera vidíme při psaní traktátu O přátelství.‘“[29]

Archimédův génius, Cicerova erudice, sláva a okázalost Říma, intelektuální a válečné tradice starověkého Řecka, nemluvě o sodomii, to vše jest výplodem horečnaté představivosti irských mnichů žijících v celibátu. „Alexandr Veliký“ je vymodelován podle Oty III., je to Sas, nikoliv Řek. Oto dobyl západní svět před miléniem, nikoliv dvěma a půl tisíci lety. Bylo mu jednadvacet, když zemřel na bojišti. Chybělo tam jen hlučení válečných vozů a jiskřivá zbroj z produkce Cecila B. DeMilleho.[30]

Odvážný mladý saský král prostě namašíroval na italský poloostrov, který byl už dávno vydán napospas barbarství válečnické chasy okupující řadu starých ruin umístěných v jeho středu. Pak nařídil chazarským písařům, aby sepsali slavnou minulost těchto ruin, jež měli nazvat Římem podle dvojčat vlčice.

Smísili tradice starověké školy mystérií ze zapomenutých dob s novějšími gnostickými, které již postihly Evropu takovými hnutími, jako byli kataři. Z takové populistické formule syntetizovali křesťanské náboženství. A nad touto chimérickou novou „vírou“ ustavil Oto svého třiadvacetiletého bratrance; mystika jménem Bruno, jenž však měl být brzo znám příští generaci jako Řehoř „V.“, Pontifex maximus, což znamená [stavitel] mostu mezi člověkem a Bohem. Odteď bylo Bohu dovoleno promlouvat jen skrze pontifa.

S tímto novým hybridním náboženstvím přišel nový bůh vymodelovaný podle starých legend o Wōdanovi. Dali mu jméno Ježíš Kristus. Julius Caesar, velikán, k němuž vzhlíželi všichni králové, byl ve skutečnosti Ježíš Kristus s mečem, vynález vynálezu. Francesco Carotta měl pravdu jen napůl. Římské železné legie, nepoddajní muži z dob minulých, o nichž nacházíme tak málo archeologických či antropologických důkazů, vybojovali své přízračné bitvy krátkými meči. Sasové obdrželi své jméno podle krátkého meče či dýky, seax (sax, scramasax), jejž nosili všichni mužové tohoto národa k vyřešení svých hádek.

Potom bylo podle tohoto nového náboženství ustaveno božské právo králů vládnout z vůle boží, do celého známého světa byly vyslány evropské armády pod pláštíkem křižáků, aby vymazaly všechny stopy toho, čím západní člověk kdysi byl. Pak přišla inkvizice. Když se později pořádně zatočilo s barevnými rasami, dostalo se tomu eufemistického názvu kolonialismus.

Tradičně mnišská latinská Itálie světu nevládne a ani nikdy nevládla. Tradičně válečnická anglosaská Velká Británie ano, a prakticky vždy tomu tak bylo…

„Hammer of the gods will drive our ships to new land.
To fight the hordes and sing, and cry.
Valhalla, I am coming.
Always sweep with, with threshing oar.
Our only goal will be the western shore.
Ah, ah.
We come from the land of the ice and snow,
From the midnight sun where the hot springs flow.
How soft your fields so green. Can whisper tales of gore.
Of how we calmed the tides of war. We are your overlords.“

– Led Zeppelin: The Immigrant Song

Daleko na severu na zmrzlém ostrově „na výsluní“ půlnočního slunce, mimo dosah krvavé inkvizice, gótské tradice „neupadly do zapomnění“. Island byl podle historických záznamů osídlen na konci devátého století. Je to místo, kde v průběhu jedenáctého, dvanáctého a třináctého století vzniklo nesmírné množství písemných památek nejvyšší kvality.

Byla tu komunita umělců a disidentů prchnuvších ve své době před novým světovým řádem, což je daleko lepší vysvětlení než to akademické, podle něhož se kmenoví vůdci snažili zaujmout a pobavit své klany během přestávek na oddych od lovu tresek a ubíjení mláďat tuleňů… Islandský lid byl hrůzu nahánějícími válečníky, ve své době však také patřil mezi nejvzdělanější na Západě, „odtamtud byly dvory v Norsku, Švédsku, Dánsku, Anglii a Německu zásobovány skaldy, aby na ně pěli chválu.“[31]

Skaldové byli básníci, kteří zvěčnili krále a velké skutky z dob dávno minulých, dlouho zapomenutých nebo vymlácených z populace na pevnině. V ságách skaldů jsou vzpomínáni staří bohové.

Možná vůbec největším z těchto skaldů byl Snorri Sturluson. On a „Olaf Hvitaskald představují dvě jména, jimž je obecně připisováno autorství Mladší Eddy“.[32] Existují dvě Eddy. Mladší Edda pochází z počátku třináctého století a je napsána v próze, a proto se nazývá Prozaická Edda. Starší nebo Básnická Edda je sbírkou básní, některých jen v úryvcích, recitovaných v hodovních síních a z přídí dlouhých vikingských lodí v dobách dávno zapomenutých. Nazývá se Básnická Edda.[33]

Akademicky akceptovaným faktem je, že je velmi obtížné archeologicky datovat věci z prvního tisíciletí. Dr. Fomenko svoji záležitost dokazuje úžasným způsobem v sedmidílné knize. Máme všechny důvody se domnívat, že Ilias a Odysseia mohou být právě tak podvrhem jako bible. Řecká a římská mytologie by mohla následovat tohoto příkladu. Západní člověk dostal po hlavě pirátskou vlajkou a postihla ho amnesie. Jedinou vzpomínku, jíž si může být jist, představují ságy.

V Prozaické Eddě jsou tři důležité pergamenové manuskripty. Codex Wormianus je datován do poloviny čtrnáctého století a obsahuje vydání Prozaické Eddy spolu s jedinou verzí Písně o Rígovi (Rígsþula). Zjevným smyslem ságy je sdělit, odkud pocházejí černoši a běloši. Codex Upsaliensis se datuje do přelomu čtrnáctého století a nachází se v něm i Prozaická Edda.

Codex Regius (GKS 2365 4º) je nejvýznamnější. Byl sepsán ve třináctém století a původně sestával z padesáti tří listin; osm z nich se ztratilo. Jde o jediný zdroj většiny dochovaných poém. Poprvé se objevil roku 1643, když ho islandský luteránský biskup předal darem králi dánskému. Protože byl považován za příliš vzácný, než aby byl riskován letecký převoz, byl roku 1971 dopraven na Island lodí s vojenským doprovodem.

Dalším manuskriptem z Prozaické Eddy je Codex Regius (GKS 2367 4º). Tvoří jej 55 stránek z jemného pergamenu datovaných do počátku čtrnáctého století. Byl součástí téhož daru islandského luteránského biskupa králi dánskému. Na Island se vrátil roku 1985.

Prozaická Edda obsahuje vlastní verzi Apokalypsy. Ve světle díla dr. Fomenka není pochyb o tom, že je starší než zlovolná křesťanská fantasie kořenící v zášti, kterou Kniha Zjevení jest. Původní zakončení tohoto příběhu je daleko pochmurnější, než nakolik je nenávistná. Je to konec napsaný toliko pro ty silné. Nazývá se Ragnarök.

Známkou kvality dobré knihy je to,
že můžete ve skutečnosti navštívit místa,
o nichž se v ní mluví.
Eddy nyní využívají archeologové jako mapy,
aby našli stará osídlení.
– Orage

∴

 

---

Jack Heart je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články se širokou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.

Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.

Jack Heart and Orage © Breathtaking: Ragnarök I (June 9, 2018), převzato s laskavým svolením autora.

[1] Ř 12,19; Dt 32,35.

[2] Srv. Jack Heart & Orage: Those Who Would Arouse Leviathan. Název článku odkazuje na knihu Jobovu 3,8.

[3] Zj 20,2.

[4] Zj 20,7.

[5] Zj 17,5; „máti smilství a ohavností země“.

[6] Zj 17,16.

[7] Srv. Matti Friedman: Aleppský kodex. Skutečný příběh posedlosti, víry a honby za posvátnou knihou. Pistorius & Olšanská, Příbram 2012.

[8] Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln: Svatá krev a svatý grál. Rybka Publishers, Praha 2006.

[9] Michael Baigent, Richard Leigh: The Dead Sea Scrolls Deception. Touchstone/Simon & Schuster 1991.

[10] Ibid., viz rovněž https://archive.org/details/TheDeadSeaScrollsDeception/page/n9.

[11] Hebr. שכינה‎, „přebývání“ či „usazení“ přítomnosti Boží, ženský aspekt Boha, matka vesmíru, bohyně, Bůh-Matka, choť Boha, rovněž Malchut, desátá sefira zobrazovaná jako růže, svět, v němž žijeme, stojící vně ostatních devíti sefir (na Stromu života se jeví jako apendix oproti původnímu designu). Malchut nemá své vlastní světlo a je schopen toliko odrážet energii ostatních devíti sefir. „Tedy vstoupil Mojžíš na horu, a přikryl oblak horu. I přebývala sláva Páně na hoře Sinaj, a přikryl ji oblak za šest dní; a dne sedmého zavolal na Mojžíše z prostřed oblaku. A tvárnost slávy Páně byla jako spalující oheň na vrchu hory, před očima synů izraelských“ (2M 24,15-17). Je-li řeč o „slávě Páně“, pak je tím vždy míněna „Šekina“.

[12] A. T. Fomenko, Michael Jagger: History: Fiction Or Science? Delamere Publishing, 2003, kap. 1, str. 10. Viz http://chronologia.org/en/seven/chronology1.html.

[13] Ibid., kap. 1, str. 11.

[14] Ibid.

[15] Ibid.

[16] Ibid., str. 12.

[17] Ibid., kap. 7, str. 373.

[18] Ibid., kap. 6, str. 337.

[19] Ibid., kap. 7, str. 374.

[20] Ibid., str. 376.

[21] Ibid., str. 374.

[22] Štaufové (název ghibellini vznikl zkomolením jména Waiblingen, rodového hradu Štaufů) byli mocným rodem vládnoucím ve Svaté říši římské a na Sicílii. Jako císaři a zároveň králové Itálie nemohli nečinně přihlížet osamostatňujícím tendencím severoitalských měst. Do bojů mezi nimi a papeži se k nim přidaly italské rody Gonzaga a Scala a dále jihoněmecká knížata, která je podporovala v boji o císařský trůn vůči Welfům. K této alianci patřila italská města Arezzo, Forli, Modena, Osimo, Pavia, Pisa, Pistoia, Siena, Spoleto a Todi a některá další, jejichž podpora byla střídavá.

[23] Welfové (guelfové je italský přepis jména rodu Welfů) byl rod soupeřící se Štaufy o císařský trůn a v Itálii naopak stranili papežům. Podpořili je italský rod Este a italská města Bologna, Brescia, Crema, Cremona, Florencie, Janov, Lodi, Mantua, Orvieto a Perugia.

[24] Jack Heart and Orage: The Black Madonna and the Swastika. Jack Heart writings. 27 Jun 2014. Viz http://jackheart2014.blogspot.com/2014/06/black-sun-rising-part-6-one.html.

[25] A. T. Fomenko, Michael Jagger: History: Fiction Or Science? Delamere Publishing, 2003, str. 374.

[26] Ibid., str. 376.

[27] Ibid., str. 374.

[28] Ibid., kap. 1, str. 30.

[29] Ibid., str. 27.

[30] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Cecil_B._DeMille.

[31] Snorre Sturleson, Olaf Hvitaskald: Prose Edda. Blackmask Online, 2001, “Introduction”, str 9. Viz https://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=62028&kod=ARL100252. Srv. rovněž Edda (přel. Ladislav Heger). Argo, Praha 2004.

[32] Ibid., str. 7.

[33] Srv. Snorri Sturluson: Edda a Sága o Ynglinzích. Argo, Praha 2003.