Ursula Wirtz: Vražda duše – Incest a jeho terapie
216 stran, nakladatelství Portál, Praha 2005, vydání první, brožované
ISBN 80-7178-975-5*
Dr. Ursula Wirtz se narodila v roce 1946, promovala v roce 1971 na universitě v Mnichově, kde získala i doktorát z filosofie, literatury a lingvistiky a vyučovala na universitách v Sarajevu, Dublinu a Bonnu, než zakotvila na universitě v Curychu, kde získala akademický titul pro klinickou a antropologickou psychologii.
Je docentkou na Institutu C. G. Junga, kde školí jungiánskou psychoanalýzu, je řádným členem švýcarské a mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii a Evropské společnosti pro studium traumat a stresů.
Ursula Wirtz si založila v roce 1982 vlastní privátní praxi, žije a pracuje v Curychu, dohlíží rovněž na individuální i skupinová sezení na psychotraumatologii.
Dlouhodobě se zabývá tématem incestu a prací s oběťmi incestu domácího násilí. Její přednášková činnost se neomezuje jen na Švýcarsko, přednášela v mnoha zemích světa.
Slavným předchůdcem této tématiky je sám velký markýz de Sade, který ji ve svém Incestu pojednal vskutku zevrubně. Pojem familia původně označoval vlastnictví osob. Rodina měla především co do činění s majetkovými vztahy. Původně vůbec neznačovala příbuzenský nebo rodový vztah, ale vztah vládnoucí, založený na moci a majetku. Famel znamenal otrok a pater familias nebyl otec rodiny, ale pán ve smyslu vládce svého otroka. Pater neznamenalo ploditel, ale rex nebo basileos, tedy vládce.
Z právních předpisů Talmudu vyplývá, podobně jako z Bible a z Koránu, že existovalo prodejné dětské manželství. Koupě ženy představovala obchod mezi otcem a budoucím manželem. Dcera jenom takříkajíc měnila majitele, byla pouhým objektem. Za dokonalé platilo manželství až tehdy, když bylo děvče sexuálně přijato do vlastnictví. V tomto pojetí nebylo znásilnění porušením práv osobnosti, ale deliktem krádeže vůči tomu, kdo děvče „vlastnil.“
Ze středověku máme dochováno tzv. panské právo, privilegium zemských pánů, kteří byli oprávněni souložit jako první s ženami z řad svých poddaných o jejich svatební noci. I když je sporné, zda se jednalo o zaručené „právo“, je zřejmé, že nárok na panenství dcery vazala byl v praxi často uplatňován a teprve poměrně pozdě byl vystřídán tzv. panenským poplatkem, košilovým šilinkem.
Instituce IUS PRIMAE NOCTIS je možná degenerovanou formou původního rituálu, při kterém byla provedena deflorace knězem jako zástupcem božské autority. C. G. Jung se zabýval vysvětlením babylonského chrámového zvyku, podle něhož musela být dívka před sňatkem dána cizímu muži, kterého už nikdy více nespatřila. Tímto způsobem už nemohla být promítána archetypová sexuální energie na vlastního muže, ale byla prožívána na dvou úrovních – osobní a transpersonální.
Čtenáře jistě zaujme kapitola Incest v mýtech a pohádkách, které obsahují obrazy sexualizovaného násilí. Zdrcujícím příkladem je příběh Levity a jeho konkubíny (Lv 19,11-30). Když nastala noc, poskytl jim jeden starý muž přístřeší. Během jídla je vyrušilo hlasité tlučení na dveře. Banda mužů žádala, aby starý muž vydal svého hosta, aby ho mohli sexuálně „použít“. On se však zdráhal s odvoláním na povinnost pohostinnosti vůči cizinci. Protože muži zůstali neoblomní, nabídl jim pro jejich uspokojení svou dceru, pannu, která ještě nepoznala muže:
„Ne tak, moji bratři! Nedopustíte se přece něčeho tak zlého! Vždyť tento muž vešel do mého domu. Nesmíte spáchat takovou hanebnost! Tady je má dcerka, panna, a jeho ženina. Hned je vyvedu. Můžete je zneužít a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, ale vůči tomuto muži nesmíte spáchat takovou hanebnost!“
Ti muži však nechtěli jeho nabídku přijmout. Pak host vyhodil ven svoji konkubínu a muži ji tloukli a znásilňovali celou noc. Nakonec ji pohodili přede dveřmi, kde ji ráno host nalezl mrtvou.
Další mýtus, se kterým se můžeme občas setkat i v dnešní mužské společnosti, je příběh o Josefovi a Potífarově ženě. Tato žena je popsána jako žádostivá, agresivní žena, která z pomsty za to, že se jí Josef nenechal svést, falešně obviní tohoto ubohého muže ze znásilnění.
Názor, se kterým se v našem všedním životě setkáváme neustále, nejzřetelněji odráží biblický příběh o Lotovi. Zdá se, že téma „Lot a jeho dcery“ (1M 19,30-36) fascinovalo od nepaměti mužskou fantazii, což dokládají četná umělecká vyobrazení. Mužskou fantazii zjevně oslovuje představa, že dvě svůdné mladé ženy touží po jednom starém muži. Mám na mysli obrazy od autorů jako Rubens, Mayssys, Gentileschi, Altdorfer, Veen, Tintoretto, van Leyden, Turchi, abych uvedla alespoň některé z nich. Charakteristické pro tyto obrazy je zobrazení mladé vnadné ženy, jejíž šaty svůdně odkrývají prsa anebo téměř odhalují její klín. A tato žena v rozpuku, částečně nahá, nalévá starému muži víno z karafy.
Na str. 47 překladatel nenašel český název grimmovské pohádky, v originále Allerleirauh. Je to Kožešinka, obdoba pohádky O Popelce.
Byl jednou jeden král, ten měl ženu se zlatými vlasy a ta byla tak krásná, že na celé zemi nebyl druhé tak krásné jako ona. Ta královna jednou onemocněla, a když cítila, že brzy zemře, zavolala si k sobě krále a řekla mu: „Oženíš-li se po mé smrti znovu, neber si žádnou ženu, která by nebyla právě tak krásná jako já a která by neměla právě tak zlaté vlasy jako já.“ …
Ten král měl dceru a ta byla právě tak krásná jako její zesnulá matka a měla právě tak zlaté vlasy. Když dospěla, pohlédl na ni jednou, viděl, že se ve všem podobá jeho zemřelé manželce, a pocítil k ní náhle velkou lásku. Řekl tedy svým poradcům: „ožením se se svou dcerou, protože je věrným obrazem mé zesnulé ženy a jinde nemohu nikde najít nevěstu, která je jí rovna.“ Když to poradci uslyšeli, ulekli se a řekli: „Bůh zakázal, aby se otec oženil s vlastní dcerou, z takového hříchu nemůže vzejít nic dobrého a říše bude spolu s vámi zavlečena do záhuby.“
Odseknuté ruce symbolizují naprostou ztrátu schopnosti jednat.
Dívka bez rukou, další pohádka bří Grimmů (tady překladatel zbytečně překládal, mohl vzít zaužívaný text z českého vydání), osvětluje otcovskou problematiku dcery, která je využita a vykořisťována pro potřeby otce. Mlynář obětoval svou dceru, aby ji vyměnil za svůj osobní zisk. V pohádce se jedná o obětování živého pro něco materiálního. Upsáním se ďáblu zmrzačením dcery zničil mlynář i svou vlastní duši. Pohádka se však nezajímá o duševní ztráty mlynáře, podobně jako se výzkum incestu nezabýval duševní ztrátou zneužívajících otců – v popředí zájmu je poškození zneužívaných dcer, vražda duše. Odseknuté ruce symbolizují naprostou ztrátu schopnosti jednat. Ženy, které byly svým otcem sexuálně zneužívané, se cítí podobně zmrzačené a postižené ve své schopnosti být ve světě aktivní. K traumatickým následkům sexuálního zneužití patří pocit, že je člověk bezmocným, vydaný na pospas, neschopný sám zasáhnout do osudového dění.
Dcera je předčasně vytlačena z role dítěte a zatlačena do pozice, která ji přetěžuje a zároveň činí výjimečnou. Vysvětluje se jí, že dobro a bída otce i celé rodiny záleží na tom, zda otci vyhoví. Otcové prosí, žebrají, vyhrožují, že si ze žalu vezmou život, když se dcera vzepře. Dítě bývá zdrceno vinou a odpovědností, které mu otec tímto způsobem připisuje. Když dívka odmítne a nátlaku otce se vzepře, pak ze svého pohledu vnese neštěstí do celé rodiny, stane se zlou a zlý pak kvůli tomu bude i otec. Jenom když si dívka v pohádce nechá od mlynáře utnout ruce, uchová si milovaný, dobrý obraz otce. Mladá děvčata, která jsou otci sexuálně zneužívaná, jsou v podobné situaci. Raději obětují samy sebe, raději se vzdají vlastní identity, než aby obětovaly obraz dobrého otce.
Pohádka klade otázku, zda může dcera dále žít vedle takového otce. V pohádce dcera celkem zřetelně cítí, že už u svého otce dál zůstat nemůže. Její cesta ji zavede do královské zahrady se stromy obsypanými plody, z nichž si ústy jeden bere. Tímto zdůrazněním orality, regrese na raný stupeň vývoje, v němž hrají důležitou roli ústa, lze rozpoznat téma, které patří k typickým následným jevům sexuálního zneužívání. Mám na mysli rozvinutí závislosti v oblasti jídla. Dívka v pohádce sní jednu hrušku ze stromu, aby utišila hlad, „ale ne víc“. Tiší hlad, ale slastné vychutnání nepociťuje. Ženy, které byly sexuálně zraněny, mají často velkou potíž s vymezením hranic v jídle a objevují se u nich těžké poruchy příjmu potravy nebo se podobné odráží ve vlastním sexuálním životě takto postižených žen.
Kapitola Incest jako trauma uvádí některé z psychických symptomů u žen, které byly v dětství sexuálně zneužívané.
- Nejistota, úzkosti
- Distancování se od vrstevníků
- Předčasné zabývání se sexualitou
- Nadměrná masturbace
- Nápadné používání sexuálních výrazů
- Pokles výkonnosti a koncentrace
- Obava ze samoty
- Letargie, povolnost
- Ztráta sebedůvěry a důvěry
- Sebepoškozující jednání
- Regrese k dřívějšímu dětskému jednání
Diagnostická kritéria hraniční poruchy osobnosti uvádějí trvalé a nápadné projevy nestability v interpersonálních vztazích, sebehodnocení, emocích a kontrole impulsů začínajících v časném věku dospělosti a objevujících se v různých souvislostech.
- Horečné úsilí vyhnout se reálnému nebo domnělému odmítnutí
- Projevy nestálých a intenzivních meziosobních vztahů charakteristických střídáním nadměrné idealizace a znehodnocování
- Poruchy identity: trvalé a zřetelně narušené, převrácené nebo nestálé sebehodnocení nebo mínění o sobě
- Impulsivita nejméně ve dvou potenciálně sebepoškozujících oblastech, např. utrácení, sexualita, abúzus látek, bezohledné řízení vozidla, záchvaty vlčího hladu
- Opakované suicidální tendence, pokusy, hrozby nebo sebepoškozující jednání
- Emoční nestabilita vlivem reaktivní nálady, např. intenzivní epizodická dysforie, podrážděnost nebo úzkost obvykle trvající několik hodin a pouze zřídka déle než několik dní
- Chronické pocity prázdnoty
- Zbytečně intenzivní rozhněvanost nebo ztráta kontroly nad hněvem, např. časté projevy zlosti, neustálý hněv, opakované rvačky
- Přechodné a se stresem související vztahovačné představy nebo těžké disociační příznaky
Problémem je sexuální vykořisťování v terapii. Je to varianta incestu, chybné zacházení s aspekty vztahu, jako „zmatení řeči.“ Tímto termínem označil Ferenczi každou záměnu, kdy dospělý řečí vášně odpoví na dětskou mluvu něžnosti. Jedna mladá žena tuto zkušenost vyjádřila takto:
„Můj analytik byl prvním člověkem v mém životě, který byl ke mně něžný a ke kterému jsem já směla být něžná. Něžnost a vášeň byly pro mě dvě různé věci: po něžnosti a teple jsem hladověla, z vášně jsem měla panický strach a sexualita se mi hnusila. Pro něho však byly něžnosti spojeny se sexuálními fantaziemi, vášní a sexuálními kontakty. Protože jsem vyhledávala jeho blízkost, byla jsem rovněž odpovědná za jeho vášeň.“
Jedná se o hluboké nepochopení toho, co klientka hledá. Potřebuje člověka prokazujícího jí mateřsky chápavý postoj a dávajícího se k dispozici jako „objekt“, na kterém lze vytvořit novou zkušenost a vybudovat strukturu. Místo „láskyplné přítomnosti“ se však nabízí sexualita, místo zabývání se klientčinými potřebami reálné lidské sounáležitosti jsou uspokojovány vlastní potřeby.
Incest je útokem na lidskou důstojnost, na duševní a tělesnou integritu a tím i na identitu člověka. Incest je vraždou duše. Autorka poukazuje na skutečnost, že sexuální zneužití má podobné psychické následky, jaké lze pozorovat u obětí, které přežily koncentrační tábory, nebo u osob, které prošly těžkým traumatem.
Autorka v knize nabízí podněty pro terapii, ve které jde o znovuoživení zavražděné duše (srv. kap. Spirituální metody, jako např. iniciační terapie vyvinutá hrabětem Dürckheimem, japonská metoda kontaktu s vnitřní silou ki, biblioterapie atd.), o hledání pravého já dotyčné osoby. Zabývá se přitom také duchovní dimenzí tématu incestu.
Kniha je určena terapeutům pracujícím s oběťmi incestu, lidem trpícím následky incestu a těm, jejichž duševní integrita byla následkem traumatu narušena. Je i svědectvím o rozsáhlé praxi Ursuly Wirtz a jejích bohatých zkušenostech, což ovšem na druhou stranu je i smutným svědectvím o rozsáhlosti tohoto fenoménu v naší společnosti.
*
© LvcSan
© okultura, 2005
