H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Příběhy a novely z let 1926-1927
Sebrané spisy svazek III, 346 stran, Plus, Praha 2012, vydání první, vázané, cena 329 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0114-4*
Dopřáváme si další svazek spisů Howarda Phillipse Lovecrafta, a to již třetí v řadě.
V tomto svazku, s klíčovým názvem Volání Cthulhu a podtitulem Příběhy a novely z let 1926-1927, se setkáváme s ústředním dílem, jež předznamenalo nejen další literární vývoj HPL, ale založilo tradici daleko přesahující nejen jeho život, ale i okruh jeho nejbližších spolupracovníků a přátel, a nakonec i rámec pop-kultury, protože se promítlo postupně do filmu, hudby, výtvarného umění, počítačových her a samozřejmě i fantastické tvorby knižní.
Lovecraft v roce 1924 opouští Providence a míří za svou snoubenkou do Nového Yorku. Doufá, že mu metropole nabídne větší možnosti autorského uplatnění. O dva roky později, v dubnu 1926, však odjíždí zklamán ze ztroskotaného manželství, téměř bez peněz a zbaven nadějí, že by mu metropole mohla jakkoli prospět. Providence již do smrti neopustí. Nabyté zkušenosti a zklamání se do jeho tvorby promítnou jednak posílením břitkého, ironického humoru na účet soudobé společnosti a ve prospěch jeho podivínských hrdinů, jednak pracovním nasazením. Další čtyři roky patří k nejproduktivnějším v Lovecraftově životě a v této době vznikají jeho romány i čtenářsky nejúspěšnější novely a povídky.
Už první povídka, Chladný vzduch, v Poeově stylu (Fakta o případu monsieura Valdemara) a inspirována Vypravováním o bílém prášku Arthura Machena – třebaže poučený čtenář si nemůže nepovšimnout satirického tónu blízkého Meyrinkovým nejlepším, jakož i hrůzostrašným povídkám – patří na přední místo ve strašidelné literatuře. „Strašlivá kalužina“ byla jen jednou z příčin, proč Farnsworth Wright, editor magazínu Weird Tales, odmítl povídku vydat, třebaže se o ní několikrát pochvalně zmínil, protože se obával pozornosti cenzorů (!). Stojí za pozornost, že v tomto období se HPL soustředil na esej Nadpřirozená hrůza v literatuře, takže byl prosycen atmosférou děl, o nichž rozvažoval a kriticky pojednával. Chvění netřeba přisuzovat jen mrazivým vzpomínkám, o nichž se vypravěč (jímž měl být podle všeho Randolph Carter, jak dokládá i filmové zpracování pod názvem Cool Air [1999] režiséra Bryana Moora) zmiňuje, nýbrž i zimě, již nesnášel samotný Lovecraft, o čemž svědčí i jeho dopis R. E. Howardovi: „Nenapíšu nic kloudného, klesne-li teplota pod 22°C.“
Minulý svazek uváděla povídka Bezejmenné město se slavným dvojverším Abdula Alhazreda, jež se stalo úhelným kamenem mýtu Cthulhu (řeč je o později zjeveném bájném a strašlivém městě R’lyeh), a výklad k ní pak první odstavec povídky Volání Cthulhu, která navazuje na citát z díla Algernona Blackwooda.
Eponymní příběh má složité pozadí svého vzniku. Děj příběhu se začal rodit o celý rok dříve, jak dokazuje zápis v deníku HPL z 12. a 13. srpna 1925: „Sepsat děj povídky – ‚Volání Cthulhu‘“. Avšak původ této povídky sahá ještě dál, v Lovecraftově sešitu s výpisky je záznam (č. 25, který se musí vztahovat ke konci roku 1919 nebo lednu 1920:
„Muž [v povídce pak Henry Anthony Wilcox] navštíví muzeum starověkých památek – a tam se zeptá, zda by přijali basreliéf, který právě vytvořil – starý a učený kurátor [v němž rozpoznáme profesora George Gammella Angella] se pousměje a řekne, že pro nějakou modernu tu není místo. Muž mu odpoví, že »sny jsou starší než zadumaný Egypt [v textu pak »zadumaný Týros«] neb zahloubaná Sfinga neb zahradami věnčený Babylon« a že dal rytině tvar ve svých snech. Kurátor jej pobídne, aby mu svůj výtvor ukázal, a když se tak stane, otřese jím hrůza a ptá se muže, kdo to má být. Ten mu sdělí jeho soudobé jméno. »Nikoli – ještě předtím ho nazývali jinak«, odvětí kurátor. Muž si nepamatuje nic vyjma svých snů. Pak mu kurátor nabídne dosti vysokou cenu, muž se však obává, že má v úmyslu jeho výtvor zničit. Žádá přemrštěnou cenu – kurátor se musí poradit na ředitelství. ¶ Dobře tento námět rozvinout a popsat povahu basreliéfu“, zapsal si HPL. (Viz S. T. Joshi & David E. Schultz: A H. P. Lovecraft Encyclopedia, str. 28.)
V této povídce lze postřehnout dva dominantní vlivy. Prvním je slavná povídka Guy de Maupassanta „Horla“, kterou si HPL pravděpodobně přečetl po svém snu v roce 1920. V Nadpřirozené hrůze v literatuře o ní píše: „Ve spojitosti s příchodem neviditelné bytosti do Francie, která se živí vodou a mlékem, dobývá nadvlády nad myslí druhých a zdá se být předvojem hordy mimozemských bytostí přicházejících na Zem, která si přeje podrobit a uchvátit lidstvo, v této oblasti nemá možná toto napínavé vypravování sobě rovného…“ další vliv lze spatřovat v příběhu o Černém pečetítku Arthura Machena (epizoda ze Tří podvodníků), v němž našel právě onen druh „snášení rozptýleného vědění dohromady“, jak jej obsahují povídky HPL.
Dalším zřetelným vlivem projevujícím se v této povídce je teosofie. HPL cituje základní teosofické dílo W. Scotta-Eliotta Příběh o Atlantidě a ztracené Lemurii (1925) a v samotném příběhu jsou teosofové zmiňováni ve druhém odstavci:
„Teosofové spekulují o veliké nesmírnosti kosmických cyklů, v jakých náš svět a lidský rod tvoří pouhou přechodnou epizodu. Naznačují možnost tak podivných přeživších pozůstatků, že jenom díky zaslepenému optimismu z toho nikomu netuhne v žilách krev.“
Vypravěč se nám svěřuje, že:
„Starý Castro držel v paměti střípky ohavné legendy, před níž bledly spekulace teosofů a která činila z lidstva i světa samotného cosi nedávného a pomíjivého. Jsou to už celé věky, kdy zemi vládli jiní tvorové, a ti kdysi měli veliká města. Jejich pozůstatky, jak mu vyprávěli nesmrtelní Číňané, lze spatřovat v rozvalinách obrovitých zdí na ostrovech Tichého oceánu. Všichni zemřeli o závratně mnoho epoch dříve, než přišel člověk, ale existují způsoby, jak je znovu oživit, až hvězdy opět zaujmou správná místa v cyklu věčnosti. Oni sami přišli z hvězd a přinesli s sebou své obrazy.“
„Nesmrtelní Číňané“ jsou narážkou právě na teosofy a jejich podání o Šambale, tibetském posvátném městě, jehož předobrazem jest Šangri-La, kde údajně měly mít původ všechny teosofické nauky. „Jakmile se hvězdy ocitnou ve správné konstelaci, Velcí starci mohou prolínat oblohou z jednoho světa do druhého, avšak dokud jsou hvězdy ve špatné poloze, Starci nemohou žít. Avšak přestože nemohou žít, ani doopravdy nezemřou. Všichni leží v kamenných domech ve svém velikém městě R’lyehu, pod ochranou kouzla mocného Cthulhu, a čekají na slavné vzkříšení, až hvězdy a země budou opět připraveny.“ Michael Staley ve svém článku Iniciace: Kosmický proud uvádí v souvislosti s tím zajímavou poznámku:
„Opět se ohlížíme po hinduismu, a zvláště po rádžajóze, kde existuje tradice pravící, že ohnivý had, nebo kundališakti (nebo kundaliníšakti, „hadí síla“), nebo kosmická energie, leží spící na bázi páteře, svinutá ve tři a půl otáčkách okolo šivalingamu. Zatímco spí, kundališakti sní, a toto její snění konstituuje továrnu na májá čili existenci. Jakmile se probouzí a vystupuje k sušumná, čakru za čakrou, pak tu máme probuzení z iluze.
Existuje tu zajímavá paralela mezi Lovecraftem nebo gnozí Necronomiconu, podle níž Cthulhu spí ponořen v potopeném městě R’lyeh, nemrtvý, však snící. Podobně jako kundališakti u kořene čakry, tak Cthulhu klimbá v hlubinách, leč vychází z potopeného města, když hvězdy mají správné postavení.“
Fráter Tenebrous ve svém eseji Kulty Cthulhu. H. P. Lovecraft a okultní tradice poukazuje na zvláště zajímavý případ přenosu „okultního poznání“ prostřednictvím snu, a v tom byl Lovecraft jedním z mála autorů, kteří dokázali psát účinně o nadpřirozenu bez vědomé víry v materiál, který zprostředkovávali. Naopak, zuby nehty se bránil možnosti existence okultního fenoménu, ačkoliv byl ochoten používat jeho projevy jakožto součást fikce. Nicméně toto intelektuální popření, vyjádřené v jeho dopisech a rozpravách s přáteli, je v kontrastu se subjektivní jistotou, s níž psal o takových věcech, jak dokládá jeho tvorba – naznačuje dynamickou dichotomii mezi racionálními a intuitivními aspekty jeho psychologie.
V následujících povídkách v Lovecraftově tvorbě se začal objevovat základní motiv, kolem nějž se všechno točilo. V ústředním tématu Volání Cthulhu, napsaném roku 1926, se tento záměr už jasně projevil. Obsahem povídky je náznak, že v jistých dobách, kdy má konjunkce hvězd ten správný aspekt, mohou jisté temné síly ovlivňovat citlivé jedince a předávat jim vize „Velkých Starých,“ cizinců mimozemského původu podobných bohům. Tyto entity existují v jiné dimenzi, nebo na jiné vibrační úrovni, a do tohoto universa mohou vstoupit jenom určitými zvláštními „oblastmi s okny“ nebo psychickými branami – což jest základní koncept mnohých okultních tradic. Cthulhu je veleknězem Starých, spočívá v hrobce v potopeném městě R’lyeh, kde hledí vstříc době jejich návratu. Bývá popisován jako okřídlená, tykadlovitá příšera antropoidního tvaru úžasné velikosti, sestávající z poloviskózní substance, který se dokáže znovu rekombinovat po svém domnělém zániku v závěru povídky. Vypravěč rovněž předkládá důkaz, posbíraný z různých archeologických a mytologických zdrojů, o souvislé existenci kultu oddaného návratu těchto Starých, jehož exponenti se vyskytují od jihomořských ostrovů až po grónské angekoky a vyznavače vúdú na jihu Spojených států. Lovecraft poskytuje i stručný popis světa poté, co se Velcí Staří opět ujmou svého dědictví:
»Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.«“
„Oblast s okny“ se objevuje už roku 1918 v povídce A. Merritta Měsíční jezero, která se odehrává poblíž ostrova Ponape v souostroví Karolíny. Nemělo by projít bez povšimnutí, že samo jméno ostrova (tvaru pětiúhelníku) má zlověstný nádech. Zní Pohnpei, tzn. „na (pohn) kamenném oltáři (pei)“. Merrittova zmínka o „měsíční bráně“, která – když se sklopí – zavede hlavní postavy do inferiorní oblasti plné zázraků a hrůz, a podobá se tak obrovským dveřím, jež námořníci bezděčně otevřeli a tak způsobili, že se Cthulhu po eonech za příšerného puchu vyvalil z R’lyehu.
Volání Cthulhu je zjevně vyčerpávajícím přepracováním Dagona (1917). V této povídce je řada námětů pro toto pozdější dílo – zemětřesení, jež způsobí vynoření podmořské pevniny; zmínka o titánském monstru dlícím pod mořem (Godzilla); a – třebaže v povídce Dagon je na to pouhá narážka – skutečnost, že celá civilizace, nepřátelská nebo přinejlepším nevšímavá k lidstvu, číhá na opačné straně našeho světa.
Výslovnost Cthulhu vysvětluje HPL v četných dopisech všelijak; nejdelší výklad se objevuje v roce 1934: „… je třeba předpokládat, že toto slovo představuje lidský pokus mumláním zachytit fonetiku absolutně nelidského slova. Jméno této pekelné entitě daly bytosti, jejichž hlasové ústrojí se nepodobá lidskému, pročež nemá žádný vztah k lidskému hlasovému vybavení. Slabiky byly určeny fyziologickým vybavením naprosto odlišným od našeho, lidské hrdlo by je tedy nikdy nedokázalo dokonale vyslovit… Skutečný zvuk – nakolik jej lidské orgány dokážou imitovat nebo písmo zaznamenat – se může podobat něčemu jako Khlûl‘-hloo, kdyžtě první slabika má být vyslovena jako guturála, a to velmi zastřeně. U se má vyslovovat podobně jako ve slově dul.
Znalec Lovecraftova díla Robert M. Price uvádí za možný předobraz božstva Cthulhu báseň Alfreda Tennysona Kraken:
„Bez hnutí leží tu po věky a jen kyne / z podmořských červů, jediné své potravy. / A teprv až onu hlubinu oheň rozžhaví, / ukáže se jak lidem, tak i andělům, / pak s řevem vztyčí se a na hladině zhyne.“
Ideu spícího boha Lovecraft očividně rozvinul na základě četby lorda Dunsanyho, především jeho knihy The Gods of Pegana.
Vraťme se však k výkladu Michaela Staleyho:
„Idea advaity má zajímavou a sugestivní odezvu v principu kolektivního nevědomí, jehož teorii předložil v době moderní, a sice také asi s největší slávou, psycholog Carl Gustav Jung. Jung rozvinul tento princip poté, co jej překvapila existence podobných náboženských a mytologických forem a symbolů v odlišných a velmi od sebe odlehlých kulturách, jež mezi sebou neměly žádného kontaktu. Tato idea říká, předpokládám, že tu jsou formy a symboly, které chytáme jaksi ze vzduchu. My všichni máme kořeny v kolektivním nevědomí. Lze jej připodobnit podzemní řece, která napájí mnoho studní. Horní část studny s okovem lze dosti dobře považovat za individuální vědomí. Toto individuální vědomí zasahuje do hlubších vrstev studny, což koresponduje s osobním podvědomím. To naopak sahá ještě hlouběji, až do kolektivního nevědomí. A to nám ukazuje cestu, kterou mohou symboly, ideje, formy nebo obrazy prýštit z kosmických hlubin do individuálního vědomí, vystřeluje skrze podvědomí a tak je podbarvováno na této cestě v menší nebo větší míře osobními obsesemi.
Když se taková erupce z kosmických hlubin dostaví, mohou ji zachytit sensitivové, média, umělci a podobní lidé. A opět připomeneme Lovecraftovo dílo těm, kdož jsou s ním obeznámeni, a to jednu z jeho nejznámějších povídek, Volání Cthulhu. V příběhu dojde k volání Cthulhu z hlubin a tato erupce je zaznamenána umělci různými způsoby. Každý z těchto umělců artikuluje vtiskování do jejich imaginace podle jim vlastního uměleckého talentu. Taková registrace psychických impresí prostřednictvím imaginace není v žádném případě nějakou zvláštní raritou. Naopak, dochází k ní často, ačkoliv prostředek sdělení se různí. V nesčetných tradicích jsou příklady toho, co se zmiňuje jako transmise, o čem se má za to, že jde o sdělení toho, co se může označovat jako vyšší duchovní síly. Je tu samozřejmě Crowleyho Kniha Zákona a pár takzvaných Svatých knih, které přijal v následujících letech.“
„Toho dne, kdy budou hvězdy připraveny, (Cthulhu) zavolá a tajný kult zde bude připraven, aby ho osvobodil. … Lidstvo zde není osamoceno, jsou i jiné druhy vědomých bytostí na zemi; vždyť z temnot přicházejí stíny, aby navštívily hrstku věrných. Nejsou to však Velcí starci.“ … A Castro pokračuje: „Tito Velcí starci naprosto nejsou z masa a krve. Mají tvar – cožpak to nedokazuje skutečnost, že si přinesli své obrazy z hvězd? – , avšak jejich tvar není tvořen hmotou. … Kouzlo, které je udržuje v neporušeném tvaru, jim zřejmě zároveň brání učinit prvotní pohyb, takže mohou jen ležet, bdít v temnotách a přemýšlet, zatímco nad nimi se převalují nespočetné miliony let. Vědí o všem, co se děje v celém kosmu, protože jejich řeč spočívá v přenášení myšlenek. … Když po nekonečném údobí chaosu přišli první lidé, Velcí starci k nejcitlivějším z nich promluvili tak, že jim vstoupili do snů – jedině tímto způsobem může jejich řeč dosáhnout mysli savců, uložené ve hmotě.“
Povšimněte si, co k tomu říká posvátný text Kennetha Granta Moudrost S’lby:
„Prázdnota jest S’lba: Aossic-bel-Aossic v místě naprosté dokonalosti. Stín spánku jako mlha v Prázdnu vyvrhuje obrazy, jež jsou známy jako jeho snění. Je-li člověk takto bohat v bdělém stavu, nemusí tomu tak nutně být při snění. Projev moci na zvláštní úrovni závisí na kvalitě vědomí v této úrovni. Souběhem úrovní vzniká S’lba, nekonečná rozkoš povstávající z nemožnosti dosažení, z věčného trvání v procesu vznikání.“ První kapitola se týká mystické identity S’lby a Béla. Tyto pojmy je možno zde považovat za přenesené významy podobné hinduistickým představám o átmanovi a jivátmanovi; podobné, nikoliv však totožné. Kapitola předestírá rozklad k vědomí, jehož tři stavy člověk zakouší nebo může zakoušet: bdění, snění a stavy hlubokého spánku.“
(Srovnej H. P. Lovecraft: Snové putování k neznámému Kadathu v sešitu K branám Stříbrného klíče, Zlatý Kůň, Praha 1991, str. 7-35.)
A dále: „Za bdění, snění, spánku je společným faktorem vědomí; je to realita vlastní těmto třem stavům, které jsou jediné, co známe. V hlubokém a bezesném spánku je vědomí čiré uvědomění, tj. nekontaminované pohyby. Ve snech se vědomí jeví jako obrazy nebo jemnohmotné objekty; v bdělém stavu jako hrubohmotné objekty. Neexistuje žádná přesná demarkační linie mezi těmito dvěma stavy. Odtud potřeba intenzivně a ostražitě kultivovat vivéku (rozlišování). Vivéka se opakovaně doporučuje v mádhjamice a védántských textech. Naznačuje rozlišování nejen mezi objekty stejné dimenze, subjektivními či objektivními, ale mezi objekty, které povstávají v bdění, snění a čiré subjektivitě, jež charakterizuje grunt, na němž se projevují. Tento grunt, když je zahalen v temnotách spánku, se zdá být z pohledu bdění a snění zbaven vědomí, tj. nevědomého. To, co je obvykle považováno, za čisté, za mezeru, přerušení, hiát, je vpravdě vše, co jsme, čisté vědomí, někdy nazývané já; v našem textu S’lba. Toto já je abstraktní, bez jakéhokoliv předmětu či od objektů osvobozené vědomí. Je to mysl prostá myšlenek.“
A co skutečně cítil HPL?
„Pohlížím teď na celý vesmír jako na zdroj hrůzy a po tom všem mi i jarní obloha a letní květiny budou už navždy připadat otrávené. … Co povstalo, může padnout, a co padlo, může se znovu vynořit. Děs číhá v hlubinách, a zatímco prodlévá ve snách, zánik se snáší na křehké příbytky lidí.“
Povídka Pickmanův model vznikla počátkem září 1926 a byla poprvé publikována v magazínu Weird Tales v říjnu 1927. Autor si v ní vedle poznámek k rodícímu se eseji Nadpřirozená hrůza v literatuře vyjasňuje své představy o umění a o tom, jaké meze by mělo pravé, důsledné umění svou působností překračovat. V postavě Pickmana pak Lovecraft stvořil geniálního umělce, jakým by se chtěl svým vlastním, ironickým způsobem stát sám, již pouhým srovnáním s dalšími umělci, které obdivoval, ať už to byli Henry Fuseli, Gustav Doré, Francisco Goya či Anthony Angarola. Ve sbírce Cthulhu 2000 se přední autor fantaskního a hororového žánru Lawrence Watt-Evans chopil odkazu H. P. Lovecrafta a vytvořil skvělou povídku Pickmanův modem (Pickman’s Modem). Ve své Historii Necronomiconu Lovecraft uvádí, že jeden ze vzácných exemplářů této knihy „zmizel společně s malířem R. U. Pickmanem, který je nezvěstný od roku 1926“. Pickman se ještě jednou objevuje ve Snovém putování k neznámému Kadathu, tentokrát už plně v podobě ghúla, a stává se jedním z pomocníků Randolpha Cartera během jeho odyseovského putování. Robert M. Price poukazuje na očividnou podobnost Pickmana ze Snového putování s obskurní postavou Tarse Tarkase z Burroughsovy Princezny z Marsu.
V povídce Podivný dům vysoko v mlze je bravurně ztvárněn autorův oblíbený motiv (Krysy ve zdech), jehož zlověstná charakteristika a osudové umístění v krajině tísnivě naznačují, do jakých nezahlédnutelných procesů jsou lidé v tomto kraji lapeni.
Stříbrný klíč patří už téměř na konec série snových příběhů, již lze chronologicky seřadit podle Carterova života takto: Snové putování k neznámému Kadathu, Výpověď Randolpha Cartera, Nepojmenovatelné, Stříbrný klíč, Branami Stříbrného klíče. I další novela, Snové putování k neznámému Kadathu, využívá motivu snu (poprvé v povídce Bílá loď). Objevuje se zde opět náhorní plošina Leng a jiné divy, o nichž mu vyprávěl jeho druh ve snění, strážce majáku ve starobylém Kingsportu – věže smutně proslulého Thalarionu, přízračného města tisíce divů; hrobní zahrady Xury; přístav Sona-Nyl; nádherná země Cathurie, o níž ve snění zkušení cestovatelé dobře vědí, že to je brána obludného kataraktu, jímž oceány pozemské říše snů přepadají do propastné nicoty, kde bezmezný démon, sultán Azathoth, hladově hryže uprostřed chaosu a kde ve víru odporného bubnování a pískání pekelně, pomalu a nemotorně tančí ti druzí bohové, slepí, němí, nesrozumitelní, nemyslící bohové, jejichž poslem a duší je Nyarlathotep. „Masky našich dřívějších já nebo inkarnací vypadají jako „bez tváře jako ten bůh s černými drápy“. Tato já neměla žádnou individualitu, žádnou skutečnou identitu; byly to pouhé pojmy, entity. Bůh bez tváře s černými drápy upomíná na Nyarlathotepa, který naopak připomíná pochmurného Kejklíře tarotu, který může přijmout jakoukoliv podobu, a tudíž žádné nemá. Černé drápy jsou znamením zlověstného atavismu, jimiž rozdrásá a následně pohltí ty, kteří věří v jeho existenci. Jeho černost neguje pokusy připsat mu charakteristické znaky nebo masky“, jak jej popisuje Kenneth Grant.
Případ Charlese Dextera Warda napsal HPL během prvních tří měsíců roku 1927.
Podle Lovecrafta je Koth znamení, „které lidé ve snu občas zahlédnou nad vchodem do jisté černé věže stojící osaměle v soumračném přísvitu…“ (viz Případ Charlese Dextera Warda), jinde také „došli do otevřenějšího prostoru před věží větší než ostatní, nad jejímž obřím vchodem byl upevněn obludný reliéfní symbol, který vyvolával zachvění, i když člověk neznal jeho význam. To byla střední věž se znamením Koth a ty obrovské schody sotva patrné v šeru uvnitř byly počátkem velkého schodiště vedoucího do horní snové říše a Zakletého lesa“ (viz Snové putování k neznámému Kadathu).
V povídce Případ Charlese Dextera Warda se naznačuje, že samotné kořeny magických umění spočívají v rituálním uctívání těchto transdimenzionálních bytostí, čímž HPL připisuje obecný a sjednocující zdroj mnohým a velmi odlišným pramenům okultních věrouk. Po staletí byly tyto ceremoniály sledovány a špatně vykládány jako černá magie uctívání ďábla.
„Jak jsem Ti už před dávnými časy pověděl, nikdá nevyvolávej to, co nebudeš moci zažehnati; a to jak z mrtvých solí, tak mimo sféry časové.“
I takový strůjce ohavostroje, spuštěného v běh v koloritu příběhu ubohého Charlese Dextera Warda, jakým byl Nephren-Ka nai Hadoth, cítil nepřekonatelnou ohavnost & hrůzu, měl-li přicházet do styku s těmi mimo sféry, neb drahému Curwenovi předobře radí: „Měj vždy po ruce zaklínání a nezapomínej se ujišťovati, máš-li jakoukoliv pochybnost, koho že jsi vlastně vyvolal.“ A dále už přímo & nepokrytě varuje:
„Cítím potěšení, že se už tolik nespolčuješ s těmi mimo sféry, neb povždy plynulo z toho smrtelné nebezpečí, a zajisté víš, co pošlo z toho, kdyžtě jsi prosil o ochranu někoho, kdo ji odmítl dáti.“
Lovecraft pak dále mluví nejenom o hrozných tvorech v podzemí, které Ward vyvolal z nedokonalých solí a udržoval naživu ke služební a rituální potřebě (!), k čemuž se vyjadřuje jedna bezvýznamná věta ze starých Curwenových údajů a jíž použil Simon či Jedediáš Orne v onom zlověstném zadrženém dopisu mrtvému čaroději: „Zajisté, že nic než nejdivější ohavnost vzešla z toho, co H. vyvolal z věci, kteréž dokázal získati jen část“, ale především o Těch tam vocaď, Hlubinných, Velkých Starcích (o nichž mluvila již Helena Petrovna Blavatská), jejichž emisary byli Koot Humi a Morya; části jmén Koot nebo Khut Humi se objevují v Liber AL vel Legis, především III:35.
Lovecraft nechal Charlese Dextera Warda bydlet také v Praze na Novém Městě a hledat ho „jakési podivné informace ze středověku, takže při studiu reálií k románu z nějakých neznámých důvodů narazil na naši končinu.
Veliké tajemství spočívá ve vzestupném ☊ a sestupném ☋ lunárním uzlu, jinak nazývanými dračí hlava a dračí ohon. V průběhu let jsme přišli na to, že ☊ je odkazem na věž Koth, a odtud se blížíme k mystériu Věže, atu XVI. Poučeni H. Jenningsem víme i to, že ☊ je hlavou Medusy a obrysem účesu egyptské Evy, Isis.
☊ je také Ω. Rovněž Váhy ♎ poukazují na toto pradávné mystérium jako hlava Medusy složená (ve smyslu sťatá) na zem, kdy sice byla zbavena života, ale její smrtonosný pohled stále přetrvává. A o něj zasvěcenec usiluje, třebaže je její hlava ukryta v jeho pytli.
Curwen nakonec skončil neblaze. Žil dvojím životem, ovšem neměl vůbec právo existovat a zničilo ho to, co ho vyvolalo z prostoru. Nebyl ani tak rozpuštěn, jako spíše transformován do podoby jemného modrošedého prášku. Mrtvá sůl.
*
Zatím vcelku bezchybné vydávání děl HPL zkazilo přerušení Případu Charlese Dextera Warda, vydávané za autentické připomenutí toho, co se stalo v roce 1941 u Weird Tales, jenže to, co se ve chvíli vydávání jeví jako prodloužení napětí, se po letech promění v obtěžující moment. Když se do něj začtete, budete pokaždé v napínavém okamžiku vyrušeni tímto přetržením a nuceni sáhnout po dalším svazku, což v uvedeném horizontu opravdu začnete vnímat jako nedomyšlený tah současného vydavatele.
Domnívám se, že editor by měl být důsledný v uvádění děl HPL i ostatních autorů kursivou, zejména pokud tak učinil např. v poznámce ke str. 90 na str. 341 (V horách šílenství), nebo srovnatelně ke str. 61 na str. 340 (Princezna z Marsu).
*
Existují zákruty času a prostoru, zření skutečnosti, které dokáže objevit jen ten, koho navštěvují sny, a jméno Lovecraft se může stát synonymem Toho, jehož navštěvují sny.
*
© San, MMXII
© okultura.cz
