Bernard Roger: Objevování alchymie – Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech
342 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2005, vydání první, brožované, cena neuvedena
ISBN 80-86702-10-3
*
Rabelais popisuje Pantagruela jako toho, kdo všechno porušuje (altére tout), což musíme chápat v obou významech tohoto výrazu, který ve francouzštině znamená jak „změnit přirozenost“ něčeho, tak také „vyvolat žízeň“. Cílem velkého putování Gargantuova syna bude objevení Božské Lahvice Bacbuc, jež je určena k tomu, aby napojila ty, kteří žízní po vědě.
Bernard Roger studoval u Augusta Perreta na École des beaux arts a tato zkušenost v něm vypěstovala cit pro krásné stavby. Avšak ještě předtím, než se stal architektem, zaslechl volání poesie, kterou chápal jako bytostně lidskou aktivitu, jež přináší bezprostřední poznání a poskytuje klíč ke skutečnému životu. Proto bylo zcela přirozené, že se setkal s André Bretonem a jeho přáteli, s nimiž se podílel v padesátých letech minulého století na surrealistickém dobrodružství. Surrealismus mu otevřel cestu k objevení tradiční alchymie, díky jejímuž neúnavnému studiu se stal skutečným „milovníkem Vědy“, jehož nemohl uspokojit pouze spekulativní přístup.
IGNE NATURA RENOVATUR INTEGRA. „Příroda je obnovována ohněm.“
V sedmdesátých letech minulého století se Bernard Roger podílel na reedicích starých traktátů v edici Bibliotheca hermetica řízené René Alleauem, pro kterou psal předmluvy a překládal. Roku 1981 publikoval v Éditions Alta své první dílo Paříž a alchymie.
Bernard Roger
Jeho mnohaletý zájem o lidové tradice, mýty a rity, stejně jako o svobodné zednářství, mu pomohl zaslechnout „hlas Přírody“, jenž se stal hlavním inspirátorem díla, jímž se nyní představuje i českému čtenáři.
Trpělivá pozornost, jíž se dostává alchymii, hermetismu a nebeské filosofii od pražského nakladatelství Malvern, budiž pochválena na tisíckrát. Ostatně, není to první recenze – a nadějeme se, že ani poslední –, jíž se tuto obíráme.
Zkraje máme několik stránek věnovaných výkladu zásadních pojmů. Aristotelovo entelechei jest tím, co v přírodě řídí naplnění každého jsoucna, a to v kterékoli z jejích říší (minerální, vegetační či zvířecí). V oblasti duchovních realizací a činnosti člověka představuje například to, co přivádí malíře, básníka, hudebníka, architekta, učence či řemeslníka k rozvinutí jeho umění, dovedností nebo jeho vědeckých schopností.
V každém iniciačním putování je tím, co vede přijímající osobu ke „světlu“, při každé léčbě je tím, co navrací nemocnému organismu jeho přirozenou rovnováhu.
Právě tak je „kámen“ alchymistů obsažen v jejich „merkurovi“, ačkoliv merkur není „filosofickým kamenem“, ale jen cestou, která vede k jeho „objevení“. Čtenář nechť vezme při rozjímání o podstatě merkura laskavě v úvahu atributy jeho zosobnění, totiž Merkura, kdyžtě jest „okřídleným“, díky svým divotvorným sandálům a helmici.
Mistři sledovali právě tento cíl: obraceli se k „zasvětitelným“ a pravým „milovníkům přírody“, tedy k těm, jejichž mysl byla dostatečně silná a vitální, aby se osvobodila od vlastních schémat a zároveň měla dostatečné nadšení pro harmonii vesmíru. René Alleau říká, že alchymie osvobozuje ducha skrze matérii, osvobozujíc materii samu prostřednictvím ducha. Nezapomeňte: „I nalezly kámen odvalený od hrobu“ (Lk 24,2).
Prima materia
Kapitola O umění lásky a analogie vede k vtipného ku prozření, co z obého stojí výše, ačli neradi srovnáváme. Analogata jsou toliko vyvedením, kdežto láska žije uměním stvořování a tu musí mít navrch nad oním prvním a vším, co jest za tím druhým. Ovšem podobné se přitahuje a znalost jiného jazyka poodkryje taje toho našeho: „líbit se“ se polsky řekne „podobat se“. Co se mi, líbí, to se mi podobá a Morienus k tomu říká, že veškerá dokonalost tohoto Magistera spočívá v užití těl, jež jsou spolu spojená a jsou si podobná. Protože tato těla jsou prostřednictvím přirozeného úskoku („dovedný kousek“) spojena a substanciálně sjednocena, a tato těla se shodují, rozpouštějí se a vzájemně se pohlcují, přičemž jedno druhé zlepšuje a zdokonaluje. Analogii hledej v přírodě a neopouštěj přitom okrsek svého oka a neztrácej ze zřetele svůj důvtip: odkud on prýští? Je radost lidí, že řehtají při svých čtveráctvích coby koně. Abys takovou kobylou byl a poznal její tajnou řeč, máš se přiblížit až k onomu okamžiku, kdy se slova prvotní stvořitelskou silou mění ze samohlásek a souhlásek na citoslovce.
Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky, jako např. ony věty, jimiž nás obdařil Dr. Anton Czubrynski (Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.)
Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako vzpomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie.
U Čechů existuje pověst (sic: nám dnes už neznámá!), že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě.
Od orientalistů se dovíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají Drahou táhnoucího slámu – râh-i-kâh-käšân (Ideler: Sternnamen, 307), turecko-osmansky: Zloděj slámy – saman ogrusu, arabsky Místem, po němž se táhlo – madžarra.“
Strom kovů, De alchimia. Pars secunda, Rosarium philosophorum (Frankfurt, 1550)
Turba philosophorum přímo uvádí do tajemství těchto „chymických svateb“ odhalením, že „přirozenosti se stýkají“, „jedna se uchází o druhou“, „společně hnijí i plodí“ atd. Studujte a čtěte, abyste pochopili pravdu, totiž co způsobuje hnití i obnovu, jaké jsou to věci, jak se vzájemně milují a kterak jejich lásku střídá nepřátelství a porušení i jak se vzájemně objímají, až se stanou jedním. Nebo, vedli-li jste někdy Dílo jeho Cestou, s úžasem jste vnímali v žáru jeho, jak útok následován jest ústupem, zájem odtažitostí, růst v lesku úpadkem ve rzi a kypění úbytěmi.
Asperges me, Domine, hyssopo et mundabor. Lavabis me, et super nivem dealbabor. Omýváním jest míněno zbělení, nebo nejen hnilobou došel k vybělení, ale též smrtí. Pomněte: „A byl obličej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh“ (Mt 28,3). Rovněž „eius vestimenta lux“: „A když se modlil, učiněna jest tvář jeho proměněná, a oděv jeho bílý a stkvoucí“ (Lk 9,29). Připomínka vpravdě dobrá je, že matkou Diany a Apollóna byla Latona. A kterak zní italsky slovo „mléko“? Latte, španělsky leche, francouzsky lait. Přiberte si k ruce svazky našeho strýce Alcofribase Nasiera s jeho slovem o Galech a jejich pleti. A srovnej také poznámku č. 65 na str. 215 v Liber C vel Agape vel Azoth Aleistera Crowleyho (Horus, Brno 1996) ohledně Apollóna a etymologie jeho jména, jakož i další odkazy na knihu Roberta Gravese Bílá bohyně.
Vzdělávat kovy je obor velmi zodpovědný a již dítka třeba ostrážit co nejdéle před zhoubností rozlišování a hodnocení, ztrátou představivosti a seberozmluvy (abychom neřekli „samomluvy“), rozkladem, a během času. Zapomenout vše a jít vstříc bez předpojatosti jako nevinné dítko.
Je výjimečně obtížné shrnout takový komplexní text do několika stránek, má-li kniha takové přehršle nejrozmanitějších námětů!
Než skončíme, připomeneme „jednohlasé upozornění Mistrů, že ‚chaos Mudrců‘ musí být hledán v minerální a metalické říši, neboť byl zformován rukama přírody, která mu dala vzhled tvrdého, těžkého a drobivého těla, jemuž byly dány všechny druhy jmen včetně toho, pod nímž je známo mineralogům.“ Je pravda, že jeho identifikace představuje první krok k rozluštění hádanky. Ale jakou cenu pro ně bude mít „odhalení“ tohoto tajemství, když nebudou vědět, k čemu jej použít? Dodnes ještě existují v jistých iniciačních společnostech, jako např. v západním svobodném zednářství, „hesla“, jež mohou být sdělena profánním, aniž by se z nich stali zasvěcenci. Přesto sdělení těchto slov může umožnit těm, kteří mají patřičné kvality, přijmout klíče, které však mohou použít jen oni sami.
Velkou otázkou zůstává, jak docílit této způsobilosti.
Jak píše Bernard Trévisan, „kdo jsi milovníkem Moudrosti a chceš se stát dokonalým mudrcem, snaž s pokorně hledat materii Kamene Mudrců. Abys poznal naši materii, je třeba získat několik paprsků té Moudrosti, o niž usiluješ.“
Kvintesence
Kdo vstupuje na uvedenou cestu, musí vědět, že se zavazuje svým životem. Musí si proto nejprve vhodným způsobem zajistit svou existenci, a to způsobem, který mu ponechá svobodu ducha a těla, jež jsou nezbytné k flexibilitě a duševní vyrovnanosti, jež vyžadují jeho práce. Pro filosofa je stejně špatným společníkem bída jako vykonávání profese, v níž musí vydávat veškerou svoji energii a veškerý čas. Každý musí najít vlastní řešení tohoto velmi obtížného problému.
A vidíme to stále kolem sebe. Nadějní adepti opouštějí cestu, protože v mysli nastavěli před sebe takovou překážku, že nenalézají způsobu, kterak ji překročit. Ohledy, nároky, vlastnění, nedostatečnost vnitřních podmínek nadstavují přeháněním podmínek vnějších – a podstata zasvěcení jim utíká, jak oni sami před ním utíkají. „Klid nikdy nenajdeš tím, že se vyhneš životu,“ říká Virginie Wolfová ve filmu Hodiny (režie Stephen Daldry, USA 2002). Pravdou ovšem je, že samotná povaha zasvěcení je tak příšerná, že jenom pomalu školené víno neopustí láhev bouřlivým kvašením, kdy rychlost vše zkazí, bukét vyvane a chuť zhořkne, neřkuli, že třebas v ocet je vyvedeno.
Morienus říká, že veškerá dokonalost tohoto Magistera spočívá v užití těl, jež jsou spolu spojená a jsou si podobná.
Mějme stále na paměti devizu vepsanou do koruny stanu obývaného Dámou s jednorožcem: „Mé jediné touze“ (A mon seul désir), jíž odpovídá deviza, kterou nacházíme na sloupech, které rámují hlavní bránu zámku v Azay-le-Rideau: „Jediná touha“ (Ung seul désir), jakož i ta, kterou Nicolas Rollin štědře rozsel na způsob rébusu v hospicu v Beaune, jenž založil: „Jediná Hvězda.“ Je-li neofyt ovládán jedinou touhou po této Hvězdě, snad se jednoho dne dočká a uvidí, kterak se na povrchu „moře Mudrců“, jakož i na východním obzoru pozdvihuje zelená Venuše. Nezapomeňme, že jde o „vědu lásky,“ v níž milovník může dospět ke svým cílům jen za cenu soustavné a vroucí vytrvalosti. Že si toho byl vědom i Crowley, který byl zasvěcen i do zednářského řádu, svědčí jeho báseň „Jediná hvězda před očima“ („One Star in Sight“). Perdurabo!
Všichni, kteří skutečně milovali, znají obsesivní charakter lásky, jež odkazuje do pozadí veškeré jiné zájmy a mobilizuje energii okolo středu zájmu výlučně zaměřeného k objektu touhy. René Alleau dokázal několika slovy evokovat materii, která ustavuje tento „monoideismus“, jehož všemocnost mohla přivést „poutníky Velkého Díla“ k iluminativnímu poznání. Jako bychom slyšeli ozvěnu bratří Strugackých u Poutníků, kteří se zasvětili myšlence monokosmu (Vlny ztišují vítr. Svoboda, Praha 1989.)
Strom života
„V tomto monoideismu se rozpouštěly veškeré pocity, představy, úvahy, snění a mentální výkyvy. Takto se postupně formoval střed, zářící psychické jádro, okolo kterého se shromáždily a gravitovaly alchymistovy vnitřní síly. V tentýž čas se slévala prsť iracionálních motivací okolo obrazů touhy, promítaných do kosmických rozměrů, na žhavě udržované a láskyplně kontemplované svatební svazky planet, minerálů a kovů.“
Logicky pak v závěru knihy (Epilog. Umění hudby) nacházíme skvostný obraz Universální harmonie Roberta Fludda (z díla Utrisque cosmi historia) v podobě monochordu, na němž jsou jako jediná struna napnuty všechny sféry celého všehomíra.
Kniha je vypravena množstvím dobře zvolených výjevů a obrazů ze známých i méně známých knih, fotografií z francouzských zámků, z nichž některé jsou nadmíru výmluvné (např. Voda Mudrců na kazetě ze stropu velkého sálu zámku Plessis-Bourré, str. 220).
Závěrem.
Vybízíme čtenáře, aby popřál této hudbě sluchu a hledal esenciální prvky alchymistického učení tam, kde po staletí krystalizovaly s veškerou účinnou sílou. Chceme tak otevřít na základě častých připomínek svědectví Mistrů cesty k pochopení jejich děl a prvních principů jejich magistera. Především chceme těm, kteří žízní, naznačit, že existuje zázračný a jasný pramen, který se nachází v lese uprostřed paláce, kde spí Šípková Růženka, a nabídnout jim správný kompas, aby se k němu dostali.
