Autor této úděsné povídky o vúdú popisuje sám sebe jako „dvojitého duchaře“, jednak proto, že sám psal strašidelné příběhy, a pak že byl „štroman“ – jako námezdný literát psal také anonymně za jiné.
Arthur J. Birks (1898-1974) je jedním z nejlepších amerických spisovatelů hrůzostrašných povídek, který psal knihy pro slavné osobnosti. Vedle toho samozřejmě napsal řadu okultních novel a knih o nadpřirozených silách pod svým vlastním jménem.
Mnoho let sloužil za první světové války v americké armádě jako mariňák v Dominikánské republice a velmi často se tak dostával do styku s vúdú, o němž slýchával od haitských vězňů ve vojenském vězení.
Při několika příležitostech byl svědkem strašlivých následků těchto tajných rituálů a fabule tohoto příběhu se zrodila jako reakce na obzvláště odporné zabíjení. Burks začal psát nadpřirozené příběhy a od roku 1924 je nabízel časopisu Weird Tales.
Stal se jedním z oněch autorů, označovaných přívlastkem „milion slov ročně“, kteří psali pro šestákové plátky na základě své úžasné činorodosti. Napsal tak pro tyto časopisy kolem 800 povídek.
Ačkoli byla Cerimarie odměněna cenou za nejlepší krátkou povídku, když ji poprvé otiskli roku 1924 v Americe, přesto si ji nejdříve přečetli v Anglii.
Mary A. Renda detailně popisuje zákulisí na Haiti v době, kdy tam pobýval Burks, v kapitole Ta nevýslovná hrůza.[1] Podle líčení v jeho povídce byl ostrov „místem sexuálních excesů, zmatků v genderové identitě a primitivního barbarství“. Zlou kněžku vidí jako nástroj pro evokaci toho, co nazývá „nevýslovná hrůza“ prostupující srdce a mysl bílého muže, když myslí na Haiti: „Takový zlý člověk je docela běžná věc, neboť jich je nespočetně, a ještě v různých obměnách. Zdá se však, že pro onu ženu, jež pronikla závojem zla, není žádná hlubina dost hluboká. Proto se tato zlá žena jeví zosobňovat tabu nepojmenovatelného zla, zvláště pokud je to kněžka vúdú. Je to přesně ta úloha, kterou kněžka zastává v povídce nazvané Vúdú: vyjádřit „nevyjádřitelné“ a učinit narážku na něco, o čem je „zakázáno se zmiňovat“.
Žádný důstojník ze žádné složky ozbrojených sil sloužících na Haiti by Rodneyho Davise nepověřil takovým posláním, po jakém sám toužil, jaké sám vyhledával. Takový úkol se nepřiděluje ani celému praporu, natož jedinému muži. Přesto však zůstávalo nepopiratelným faktem, že měl-li zlý kněz vúdú Cerimarie Sam být vydán spravedlnosti, jak si bohatě zasloužil, s nejvyšší pravděpodobností by to dokázal provést jediný statečný muž působící bez překážek a sám.
Velící důstojník však přesto nebyl méně překvapen, když ho Davis požádal o rozmluvu, a chtěl, aby byl pověřen tímto úkolem. Velící důstojník na něho pohlédl naprosto zmateně. Ten chlap se určitě zbláznil, když požaduje takovou práci. Cerimarie, existoval-li ve skutečnosti – a to žádný běloch nevěděl jistě – byl všeobecně považován za největší příšeru na celém Haiti. Hrozbu pro život každého muže, ženy i dítěte na ostrově. Člověka, praktikujícího nejhorší ze všech černých umění…
… Ale velící důstojník si byl vědom, jak zoufale se jeho nadřízení chtějí zbavit hrozby tohoto kněze. Přesto mu však Davis nepřestával vrtat hlavou. Žádný běloch se nevyznal v ostrovních stezkách a cestách v džungli na Haiti jako Cerimarie – tak jak může Davis doufat, že toho domorodce dopadne?
Byla to rozumná otázka. Ale velící důstojník netušil, jaký vnitřní plamen prahnoucí po pomstě spaluje Davisovo nitro. Plamen, který byl rozdmýchán příšerným zavražděním Charlieho Hepnera, muže, jemuž vojáci říkali Muzika – muže, který byl Daviesovým nejlepším kamarádem ze všech.
Neboť nejen že se kamarádova smrt Davise hluboce dotkla, ale navíc právě on ho toho strašného rána našel.
Muzika odešel z tábora pověřen jednoduchou pochůzkou a měl v úmyslu být pryč nejvýš hodinu nebo dvě. Nikdo se až do tmy neobtěžoval dělat si starosti kvůli jeho nepřítomnosti. Potom prapor – včetně Rodneyho Davise naplněného obavami – vyrukoval v plném počtu a až do svítání prohledával okolní džungli.
Davis jako v horečce pokračoval v pátrání, i když si mužstvo udělalo přestávku na rychlou snídani. A právě jeho vytrvalost se nakonec vyplatila. Neboť našel Hepnera – jenže mrtvého.
Smrt sama o sobě není pro vojáka příliš strašná. Na bojišti jí neustále kráčí po boku a časem otupí k pomyšlení na umírání. Ale provází-li smrt takové úděsné podrobnosti, jako se to stalo u malého Hepnera, je to ovšem něco jiného. Hepnerův oděv byl strhán z těla a drobný Muzika byl doslova sedřen zaživa z kůže! Těsně nad kotníky mu bylo svalstvo rozříznuto až ke kostem a staženo dolů přes chodidla – stejným způsobem, jakým lovci stahují kůži z nohy divokého králíka!
Davisův výkřik zoufalého utrpení, jaký se mu vydral z hrdla, když poznal svého drobného přítele, přivolal vojáky od snídaně a něco z něj zamrazilo všem do posledního muže krev v žilách. Ještě než stačili doběhnout na místo, každý z nich věděl, že vzápětí pohlédne na nějakou nevýslovnou hrůzu. A zdaleka nejmenší hrůzou ze všech, jež je čekaly, nebyl ani zjev samého Davise. Během několika málo okamžiků se proměnil v pochmurnou mramorovou podobu, studenou jako záře hvězd a s očima, které viděly pouze jedinou, nerozeznávaly ani nadřízené důstojníky, ani kamarády. Proměnil se v bytost, která má v životě pouze jediný cíl a mimo něj už jí nezbývá žádná naděje. Automat. Mechanický tvor uzpůsobený k párání a ničení.
… Poslali ho zpátky do hlavního města, kde strávil šest měsíců tím, že se učil haitské patois.[2] A duševně zocelen plameny, které v něm šlehaly, tuto řeč zvládl – pokud jí ovšem řečí lze nazývat. Potom si vyžádal audienci u nejvyššího hodnostáře, přednesl mu svou žádost, dostal svolení a byl vyslán, aby se stal páriou na Haiti, kde jsou páriové všichni, kdo nemají uniformu ani viditelné hmotné prostředky.
Dávno věděl, že zavraždění Hepnera přímo na okraji ležení v kopcích bylo dílem Cerimarieho Sama. Neboť oddíly tehdy měly v rukou čtyři nebo pět domorodých zajatců, kteří přiběhli na místo, a když si prohlédli Hepnera, jeden z nich vyhrkl jméno strašlivého kněze dřív, než se stačil ovládnout. To stačilo.
Druhý den ráno byl muž, který vyslovil obávané jméno, nalezen mrtev poblíž tábora – měl rty sešité žíní z ocasu jednoho z koní patřících oddílu…
… Dva měsíce po odchodu z hlavního města této černošské republiky Davis, celý nabarvený na ebenovo, se rty zvětšenými parafinovými injekcemi a celý špinavý ostentativním zanedbáváním koupání, vstoupil na temnou stezku kdesi v málo známých končinách ležících uprostřed trojúhelníku, jejž tvoří hlavní město, Jacmel a San Pierre. Cosi mu našeptávalo, že se blíží splnění jeho největšího přání. Cestou potkával domorodce a s předstíranou bezradností se vyhýbal rozhovorům s nimi. Téhož dne později potkal další domorodce obojího pohlaví, kteří putovali stejným směrem. Připojit se k poutníkům bylo snazší, než předpokládal.
Až příliš snadné!
Když se šerá stezka rozvětvila a pokračovala po ještě šeřejší, po níž se dala většina lidí, Davisovi se podařilo ještě před setměním vklouznout do džungle na jedné straně cestičky. Tak se stal jedním z černých stínů jako ti, kdo šli před ním, a ti, kdo ho následovali.
V prohlubni obklopené skalními převisy spatřil na otevřeném prostranství, za nímž se nejasně rýsoval divný stín jakéhosi stavení. Beze slova vysvětlení poznal, co je to za stavení. Skořápka zbývající z domu, nahozená hrubou lepenicí a krajně odporná. Kolem ohně a stavení se shromáždila Spousta lidí. Neklidní muži a ženy, šelmy o to hroznější, že to byly šelmy v lidské podobě, se porůznu loudali z místa na místo nebo posedávali na bobku, zcela propadlí apatií. Když se přiblížil a přidal k vyznavačům, věnovali mu podezřele malou pozornost.
Zakrátko nastal rozruch a přítomní začali v očekávání natahovat krky, aby se mohli podívat na temný vchod do stavení za ohněm. Davisovy nervy se proměnily v dráty napjaté do krajnosti. Ve světelném kruhu se objevila žena černá jako eben, s postavou Venuše a obličejem zvířete.
„Maman Loi! Maman Loi! Maman Loi!“
Nezvyklý sténající pokřik se třikrát opakoval. Bylo to přivítání hadí kněžky.
Žena se dala do tance – pomalým pohybem těla od pasu nahoru, který nepostrádal určitý půvab. Přihlížející sténali a hlavami se dotýkali země. Žena, kroutící se hned sem a hned tam jako vztyčený had, se vlnila v hrozném duchu svého tance. Její tělesné pozice teď vyjadřovaly nejnižší významy smyslnosti. Mozek pod tou černou lebkou určitě musel být plný ďábelského hmyzu. Její pohyby ztělesňovaly vrchol obscénnosti. Zvířecí chtíč je čistý, protože je přirozený. Přirozený cit člověka je čistý, protože je posvátný. Ale chtíč vyjadřovaný tancem Maman Loi byl chtíčem muže nebo ženy říjícím po zvířeti – hrozný, odporný, slovy nevyjádřitelný. Když se vybičovala až k šílené zuřivosti, na rtech se jí objevila jakási pěna… očima koulela, až bylo vidět bělmo. Zdálo se, že je posedlá hady, kteří se jí svíjeli v hrudi a nutili ji kroutit se zároveň s nimi. V zuřivém záchvatu, který s ní vyznavači začínali postupně prožívat, si strhla z těla tenký oděv, zjevila se nahá uprostřed kruhu osvětleného ohněm a stále se svíjela v příšerných křečích tance. Nakonec upadla na zem, jako by na ni zničehonic přišel epileptický záchvat. Když přitom upadla bosýma nohama do ohně, zřejmě si toho vůbec nevšimla.
„Papa Loi! Papa Loi! Papa Loi!“
Kněz vyšel s obětí! Kozou bez rohů! Nahá dívka, asi šestnáctiletá a černá jako noc, omámená jakousi drogou natolik, že nevěděla, kam jde, a zároveň jí to bylo úplně jedno. Potom Davis postřehl několik dalších věcí. Kněz, s tváří skrytou pod maskou v podobě hadí hlavy, nesl v ruce červenou knihu. U ohně ležel kulatý kámen. Země poblíž kruhu vyznavačů byla posypána pilinami.
Když Papa Loi srazil dívku na zem a otevřel jí velkou žílu na krku, nevydala ani hlásku. Jen oči se jí pohnuly jako poraženému býkovi. Kněz zachytil krev do nádobky, namočil si v ní prsty a přesným mihnuvším se pohybem prozrazujícím dlouhou praxi, udělal na pilinách kříž. Tři kapky nechal dopadnout na posvátný kámen, tři další použil na pomazání knihy.
Sténání vyznavačů teď nabylo jiného zabarvení. Znělo hlasitěji, zlověstněji a dožadovalo se, aby ceremonie proběhla větší rychlostí. Kněz, řezník převlečený za hada, se pustil do práce. Davis pozoroval, jak se odporné černé rty krvavě zbarvily, spatřil v rukou vyznavačů strašné trofeje, které kdysi bývaly částí těla jejich bližní. Když trofeje zmizely, na místě zbyly jen bílé kosti a kruh nažraných bestií. Davisovi klesla hlava hrůzou na prsa.
Ceremonie pokračovala až k nevyhnutelnému konci, jakoby sprostá špína, do níž by se vyznavači sami ponořili, byla bezedná. Muži i ženy, jedni s druhými, se násilím nořili hluboko pod úroveň zvířat – ve jménu hrozného náboženství.
Náhle a téměř podvědomě Davis vzhlédl. Před ním stál kněz v hadí masce.
„Jsem Cerimarie Sam“, řekl. „Kdo jsi ty?“
Z hlasu mu čišela hrozba, která Davisovi prozradila, že byl odhalen. Než odpověděl, rozhlédl se po kruhu přítomných. Vyskočil, až dopadl na příšeru, na to zvíře v lidské podobě, jež vraždilo děti, jež mělo děti s každou ženou, po níž zatoužilo, a přitom se nestaralo o žádné z nich, jež dokonce příležitostně přinášelo některé z těchto dětí za oběť hadu. Vyznavači zašli ve své zvířeckosti příliš daleko, aby si vůbec všimli, co se děje.
Svého velekněze začali postrádat až ráno. Ale do té doby už zmizel z jejich řad …
… Dva týdny nato se Davis hlásil svému velícímu důstojníkovi, který by ho byl dal vyhodit jako nějakého špinavého negra, kdyby nebyl z černochových rtů uslyšel anglická slova.
Když se pozdravili, velící důstojník se zeptal: „A co je s Cerimariem Samem?“
„S tím je to velice divné, pane“, odpověděl Davis chladně a oči mu přitom žhnuly jako dva uhlíky. „Našel jsem ho, to ano. Jenže ho někdo doslova sedřel zaživa z kůže“.
∞
Translation © Zdeněk Hron
© Revue Horus, Solstitium Aestatis, 1993
© okultura, MMxix
[1] Mary A. Renda: Taking Haiti: Military Occupation and the Culture of U.S. Imperialism, 1915-1940. University of North Carolina Press 2001, str. 164-179.
[2] Podřečí, varianta nářeční skupiny.
