Jan Stern: Média, psychoanalýza a jiné perverze
222 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2006, vydání první, brožované, cena neuvedena
ISBN 80-86702-13-8
*
Knihu Jana Sterna Média, psychoanalýza a jiné perverze tvoří sedmnáct esejů povahy vpravdě okulturní. Některé vycházely v českých médiích v letech 2003-2005 – např. na www.dobraadresa.cz, kterýžto virtuální časopis mne mile překvapil, když jsem si četl interview s ním. Jiné autor připravil už speciálně pro vydání knižní. Na Fakultě sociálních věd UK studoval obory žurnalistika a mediální studia.
Znáte-li Rolanda Barthese, Marshalla McLuhana a spáchali-li jste na sobě dobra psychoanalýzy (Freud, Jung), jíž jest protkána část esejů, začnou vám jeho přičiněním před duchovním zrakem defilovat obsahy, charaktery a významy známých pohádek, jakož i moderních (Lucasovy Hvězdné války, dílo Jaroslava Foglara) či rituální pozadí pissingu a skatofilie. Na této očistné cestě s ním můžeme směle zvolat „Vzhůru k hovnu!“, aniž bychom poskvrnili naše téma, neboť ono je důkazem o dokonale stráveném předmětu – a o to přece jde. Na webové stránce nakladatelství Malvern čteme:
„Ve Sternových esejích je zvláštním způsobem promíchán ‚prach a věčnost‘: pojmenovává úhelné kameny epochy či hlubin naší mysli, aby se vzápětí pitval ve velikosti nosu Rychlých šípů, zkoumal postavení uší starého Brůny z Třiceti případů majora Zemana či hledal odpověď na otázku ‚proč se ženy nedívají na gay porno‘. Klíčovým v tomto mísení prachu a věčnosti je pojem perverze.“
Uvážíme-li způsob, jakým Bůh stvořil Adama, z hlíny, a že Písmo svaté říká: „Prach jsi a v prach se obrátíš,“ a zároveň mu vdechl svého Ducha, i když mu (alespoň v zahradě edenské) odepřel život věčný, jehož pak nabyli až Ježíšovou herezí jeho následovníci, pak i tato „kreace“ nepostrádá jistého půvabu perverze, nakolik se vkrádá touha použít psychoanalytické podobenství o „snoubení hovna s duchem“. Poznáváte tu duchovní spřízněnost s Ladislavem Klímou?
Perverze jsou autorem považovány za klíč k naší sexualitě, imaginaci i celé kultuře. Autor rozkrývá svou lásku k Jaroslavu Haškovi a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka, které označuje za největší světový román 20. století, a hlavně se doznává k inspiraci především Karlem Kosíkem, Václavem Bělohradským a Janem Kellerem, jehož mini-recenzi této knihy najdete na zadní straně obálky.
→ McMaso
V podobném duchu bychom mohli recitýrovat už z prvního eseje Jméno našich časů.
Euforie je stvrzením světa, stvrzením lži, tancem na diskotéce dýdžeje demiurga. „Bůh je DJ“, zní text slavné elektronické skladby skupiny Faithless. Jenže Bůh má v ruce bič a žene lidi přes poušť. Ten pán vyluzující omamné a nekonečně se opakující rytmy magického konzumu bude asi někdo jiný než Bůh.
Správně se tu nahlíží euforie jakožto matka neštěstí. A nejen to: konečně správné pojmenování venezianismu a antikarnalismu („zažívání milionů tun vybitých stád“): „Buddhisté tento proces (rozuměj: neustálý obrat kapitálu a všech s ním spojených služeb) nazývají Peklem, Evropané Ekonomickým růstem. Přitom prvně jmenovaný pojem je o něco méně metaforický než druhý.“
Už z povahy vlastní práce nad podobným tématem mne zaujal také druhý esej Nepohodlné barvy duhy. „Jsme civilizace stroje. Stroj se zbavuje svého pána a má najednou vlastní vůli, skrytou kdesi uvnitř. Dokáže ponížit člověka na pouhé kolečko ve svém soukolí a činí z něj pouhého nýmanda, který ho jako sluha obskakuje. Ale jde to dál. Marshall McLuhan vidí počítač jako extenzi centrální nervové soustavy. A máme tu hrozivé vize o nástupu Oje.
→ Štít pánů temnoty
Film „Jsou mezi námi“ odhalil manipulativní sílu současného konzumního systému (rozuměj: venezianismu). Neviditelné nápisy na bílých místech (naší mysli) reklamních billboardů svědčí o pravém obsahu tzv. „béčkových“ sci-fi filmů, totiž odkrytí jedné z podstat našeho světa, vlády znaků. Zatímco hieroglyf v sobě nesl význam, jímž se rozeznívalo Slovo, v naší době informační symbol v nás rozeznívá pud slepé poslušnosti, který nás nutí bezmyšlenkovitě následovat jeho obsah. Kdo by si dovolil jet v protisměru v jednosměrce anebo nenadával při setkání s opovážlivcem, který tabu takového proklamativního a všeobecně uznávaného symbolu přestoupil?!
Čím primitivnější reklama, tím účinnější. Její rafinovanost tkví, jak správně nahlíží autor, v exploataci zkušenosti. Vlastně se jako mimikra vydává za něco neoddělitelně s námi spjatého a vsoukává se do nás jako oni vetřelci z vesmírných sci-fi, aby v nás a z nás učinili něco podle obrazu svého. Tedy reklama je vlastně „Bůh“, která stvořuje nové jedince oddané posvátnému Účelu, totiž Konzumu.
→ Máte rádi pohádky?
Urbi et orbi. Město Boží stojí na vykoupení z hříchu. Ovšem čím povstal hřích? Z pojezení ovoce. Takže Jeníček loupající perníček je dalším v řadě přestoupivších tabu kvůli přesladké hmotě. Ovšem! A neměla by tu být připomenuta i božská mana zázračně padající z nebes? Tu by bylo záhodno použít stejné interpretace, kterou autor aplikoval na výklad Červené Karkulky. Možná bychom se pak dobrali ještě kurióznějších magických momentů.
„Zdál se mi extrémně živý a děsivý sen, že se horizont zaplňoval černými tvary a pak jsem zjistil, že jsou to černé lodi. Pluly nebem, stovky, tisíce, milióny, desítky miliónů, a když zaplnily celé nebe, byl jsem zničen a začal umírat.“
Opravdu si myslím, že by neškodilo, kdyby si vnímaví pedagogové přečetli útlou knížečku našeho mistra Jana Amose Komenského Jak dovedně užívat knih, hlavního nástroje vzdělávání, případně k tomu návdavkem přidali ještě jeho Pansofie prodromus aneb O pravé a plné moudrosti jíž z konce běží naproti v této oboustranné knize Příruční orákulum aneb Umění moudrosti Baltazara Graciána. Závěrem ještě jedna citace našeho zde prubovaného autora:
„Učíme naše děti vyjmenovaná slova, co je to logaritmus (byť, učíme je opravdu, co to je?), jaká je nejvyšší hora Čech, kde padl Přemysl Otakar II., ale formování jejich duše ponecháváme reklamám a Hollywoodu. (Oj! Chtělo by se dodat: přicházejícím ze Svatého hvozdu… – pozn. recenzenta.) Máme pro naše děti tisíc odpovědí na otázky, které jsme pro ně vymysleli a na něž se neptaly, ale nemáme žádné odpovědi na otázky, na které se jednoho dne zeptat musejí. Máme jistě dobrý důvod, proč naše děti učíme násobit a odmocňovat, neboť to zvícerozměrňuje jejich imaginaci, ale nemáme našim dětem vůbec co říci o pomstě, vzpouře, agresi, uzlových bodech člověčenství. Vyrábíme tak technicky zdatné bytosti navždy zakleté do svého dětství. Je nejvyšší čas říct si znovu pár základních věcí o tom, jak vzniká muž. O tom, co Hrdina nemůže minout na své cestě. Ale hlavně o tom, jak se Hrdina vyrábí k našemu vzrušení a koupení.“
Nepřipravujeme naše děti na přelomový bod našich dějin, jímž bude opravdové a konečné vplynutí do reality kvantové (zatím) teorie, v níž někteří z nás zatím nedokonale vidí hrozivé vize, jak se o tom zpovídá třebas David Tibet (Current 93) v interview vedeném Petrem Ferencem (viz His Voice – časopis o jiné hudbě, 4 / červenec-srpen 2006, str. 30-31):
„Zdál se mi extrémně živý a děsivý sen, že se horizont zaplňoval černými tvary a pak jsem zjistil, že jsou to černé lodi. Pluly nebem, stovky, tisíce, milióny, desítky miliónů, a když zaplnily celé nebe, byl jsem zničen a začal umírat.“
To je Konec Dětství.
Nebo jak poznamenává autor: „Čeká nás ještě dlouhá cesta plná radosti.“
Ono, koneckonců, i jinošství – panenství, zralý věk i moudré stáří stojí za to si plně prožít. Máme na to celou věčnost.
Při obrovském množství témat není jednoduché se jako recenzent zhostit svého úkolu přehlédnout celou knihu vůkol a venkoncem, takže vlastně tato slova mají znít jako doporučení a pobídka čtenářům s živou myslí, aby se do ní začetli a přibrali do vějíře případně další prameny, jež jsou v textu nenápadně naznačeny. Opravdu tu jde spíše o osobní očistu ve smyslu odpoutání od podvědomých úkonů jdoucích v „duchu“ skrytě působících reklam, programů, metaprogramů a následků zombiefikace (půvabně formulovaného slova, což?), k jejichž odstraňování v rámci deprogramování vyzýval před časem na našich obskurních stránkách náš milý slovanský pan-mág Darek Misiuna.
Vítám do rodiny okulturistů dalšího vnímavce spodních proudů vyznačujícího se širokým záběrem pohledu na jevy, jež nás tolik zajímají! Pracuj pilně dál a vysyp opět pár démantů na naše chudě prostřené stoly!
*
© LvcSan
© okultura 2006
