Čas, vrah všech

Petr Stančík: Mlýn na mumie aneb převratné odhalení komisaře Durmana

400 stran, Druhé město, Brno 2014, druhé vydání, brožované
ISBN 978-80-7227-358-4

Lze-li v naší časnosti nalézti zrozence z rodu Jana Weisse, Ladislava Klímy, Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Karla Šarliha?

Petr Stančík. Úmysl přiblížit se k tomuto jeho dílu jsem pojal během čtení rozhovoru s ním jakožto čerstvým laureátem Magnesie Litery za prózu v 11. čísle literárního obtýdeníku Tvaru.

IAO Rozdíl mezi anarchií a řádem se může někdy lišit jedinou hláskou – jako ve slovech doutnák a doutník.

A jestli snad má člověk blíže k anarchii právě proto, že falickou samohláskou „I“ řada začíná, pak femininní samohláskou „A“ je v explozi zplozen celý náš život, ba vesmír, a v posledku se může kochat nadějí, že ta řada skončí neutrálním výkřikem „O!“.

Takový výkřik bylo jistě slyšet i při úsvitu zrození Pána, který se stal Božím pahýlem, uzlem kosmické energie, sukem, jenž zdobí olbřímí ostrev Boží, po níž jako po žebříku za Ním stoupají duše, které On blasonuje co trofeje na Svém erbu.

Thomas de Quincey vnesl do teorie zločinu[1] „vzpurný černý humor s hořkou příchutí (jakýsi druh teroristické činnosti ducha)“,[2] a citovaný Iordan Chimet vidí v Comte de Lautréamontovi umělce-zločince, který se po vzoru svého hrdiny Maldorora sám do něho převlékl: „Maldoror je pekelný umělec, který podobně jako umělec pozemský – jen s jiným záměrem – vyniká v umění ustavičného proměňování.“

Fantasta Lupin si připravuje svá kriminální čísla na pouťové představení, pro nějž si vybírá do rolí herce a s oponou očekává potlesk. Soudce Lawrence Wargrave, hlavní hrdina věhlasné detektivky Deset malých černoušků Agathy Christie, pojímá zločin jako umělecké dílo: „Chtěl jsem taky spáchat zločin. Uvědomil jsem si, že je to něco jako touha umělce realizovat se, vyjádřit sebe sama. Byl jsem nebo jsem možná mohl být umělcem zločinu…“

A otec Brown dospěje k fantastickému spojení: „Přestupek se podobá jakémukoli jinému uměleckému dílu… přestupky nejsou jediná umělecká díla, která vycházejí z pekelné dílny. Každé umělecké dílo, božské nebo ďábelské, má totiž nezbytný charakteristický znak…“ Bizarní hledání zločince v uměleckých dílech sledujeme také na 12 kresbách krajiny, sloužících jako nechtěný corpus delicti, kolem venkovského sídla paní Virginie Herbertové od mladého a arogantního umělce pana Nevilla, byronského hrdiny, ve filmu Umělcova smlouva britského režiséra Petera Greenawaye.

Na scénu přichází komisař Durman. Vděčí svému jménu (jinak též panenská okurka, andělské trumpety, vlčí jablko, maslák, ježkova palice či čertova buřina) z rostlinné říše za něco? Rostlina je jedovatá, obsahuje především hyoscyamin, skopolamin a belladonin podněcující úzkost, pocity hrůzy, mnohočetné zrakové, sluchové, čichové a chuťové halucinace, iluze, vjemy létání, prudkého otáčení a padání, ježdění. Její delirogenní vlastnosti byly známy již ve Starém i Novém světě a jako démonická droga byly vdechovány výpary zahřívaného kořene durmanu nad ohněm. Některá líčení v knize mají přesně takový ráz živého tíživého snu – halucinace při durmanovém deliriu vytváří zcela neexistující vjemy (pravé halucinace), častý je například kontakt s neexistujícími nebo fyzicky vzdálenými lidmi, vidění zvířat, odporného hmyzu, strašidel, příšer, oživlých předmětů, záblesky světla, časté je sbírání halucinatorních předmětů – podobný dojem si odnášíte ze scény, v níž Durman navštíví zastavárnu Mojše Mandelbluta, který jej počastuje vyprávěním o Praze jakožto městu prahů (str. 62n) v duchu Gustava Meyrinka s poukazem na jeho kratičké dílko Neviditelná Praha, zatímco o skopolaminu se dočtete v jeho pojednání Der Untergang, nebo v krátké povídce Coagulum[3], kde starý podivín Hamilkar Baldrian, posilněný předpisy velkého grimoáru Honoriova, háže do žáru tyto byliny: kručinku, potměchuť a durman, načež se sklání nad pánví a vdechuje jedovatý kouř.

Pravý Durman tam pak nakonec ve společnosti svého „nejlepšího přítele, autarkického detektiva Egona Altera“, najde řadu prapodivných starožitných předmětů, mezi jinými také aztécké Kouřové zrcadlo Tezcatlipoca stejnojmenného boha tmy a čarodějnictví, do nějž zíral i doktor John Dee.

Je třeba oceniti také vtip co nezbytného souputníka celého díla, s nímž namátkou z řady ve správném světelném úhlu vystupuje Vnislav Utrum, umělecký daguerrotypický model, a to v různých scenériích v prapodivných převlecích s ještě prapodivnějšími popisky: Červená Mrdulka, O Jebníčkovi a Zmařence, Sedmero Prcavců…

Pan kanovník Oul mi zase zní jako narážka na Oul, dělnický spolek pro vzájemnou výpomoc, založený v Praze roku 1868 českým politikem a národohospodářem Františkem Ladislavem Chleborádem.

A vtipná kaše prochází i naučeními ORDO NOVI ORDINIS, jejichž četbu lze v naší knize doporučit jako samostatnou větev:

Protože člověk je jediný tvor, který si uvědomuje konečnost svého bytí na tomto světě, je také jediný, komu lze prodat životní pojištění.

Mohl bych tu vršiti chvalozpěv, což zřejmě činím rád až doposud, kdyby nebylo konce přicházejícího na paškál v předposlední kapitole Převratné odhalení, jejíž rozuzlení mi přišlo neuspokojivé jako ejaculatio praecox, neb jsem postrádal opravdového vyvrcholení, jež mi trochu banálně ukradl Egon Alter, který příběhu zase ukradl rozkrytí vraha a komisaři Durmanovi vzpomínku na to, kdo oním vrahem vlastně je, takže mu Pán uniká s uvědoměním, že je Bůh a s úsměškem, že ho „ten protivný Durman nedostal na šibenici“, neb „oběšený Bůh“ – vlastně Viselec – „to by bylo trapné, no uznejte!“

Takže čertova buřina projela zápas se zlem, neužila si s Libuškou Hedbávnou, třebaže jsme měli příslib mocných rozkoší, zato nechal na Dušičky si zašukat neživého Steriona, vládce vládců města mrtvých, s láryní Salomínou řečenou Chlapkyní.

Jediného, co se Durmanovi dostane, je zmoudření přicházející v náhlém záblesku, „že věk lidí právě končí a místo něj nadchází věk strojů, kdy nás tyto nahradí nejprve v práci a posléze i ve všem ostatním, včetně existence.“

*

Předlouho jsem nečetl s takovým zaujetím a rozkoší český román, kterému bych v přestávkách po odložení očima přičarovával další stránky, abych oddálil konec…

A i když autor poznamenal, že na pokračování ho neužije, přesto se můžeme alespoň těšit na další – chtělo by se říci – stránky říjící inkoustem z děl, která teprve napíše. Možná za tím už ale bude Bratrstvo obruče a kladiva.

*

© San
© okultura, ixMMxv

[1] Thomas de Quincey: Vražda jako krásné umiení. Stará Říše na Moravě 1925.

[2] Iordan Chimet: Hrdinové, fantomy & myši. Vyšehrad, Praha 1984, str. 48n.

[3] Gustav Meyrink: Šosákův rozhlas. B. Kočí, Praha 1928, str. 163.

Uložit