Být jehelníčkem básníka… ne příslovcem žmoulajícího čtenáře

Marie Jehličková: Nejtvrdší co radost nesla…

80 stran, dybbuk, Praha 2018, vydání první, brožované
ISBN 978-80-7438-193-5

Žena odjinud, „důchodce a básník“ Marie Jehličková, se narodila roku 1994 v Telči a v současnosti žije na Vysočině v obci Praskolesy.

To, co je ještě možné u prózy – odstoupit, přemítat a přetvářet v další obrazy, řeč, myšlení; to vše vetknuté do času, spoutané v onom minulém, přítomném, budoucím, podmiňovacím způsobu i přechodníku – nabývá u poesie nekompromisního požadavku na spolubytí [Žij bezčasí!], okamžité a nepřerušované, na stav přivtělení, z něhož vždy hrozí odpadnutí, úsobí přilnuté k sousobí, nevzdalovat se od osudu básníka být tvůrcem – ve smyslu René Alleaua poukazujícího na prvotní spojení poesie a metalurgie z řeckého výrazu poiein, tj. „tvořit, přeměňovat“ –, který je tradicí označován výrazem „pravý člověk“. Kouti železo slov, dokud je žhavé v přívalu chrleným Múzou z empyrea přes duši básníka k jeho ústům. Jakmile tedy „odstřihnete má slova ode mne…“ je „to o mně beze mne…“

Nebuďme bez pravého člověka.

Theurgie (θεουργία, theourgía) ukrytá v poetické metalurgii (μεταλλουργός, metallourgós) pracuje s našimi obecnými kovy a přeměňuje je v kovy drahé, v nikdy nepolevující žhavosti s imperativem „ať tečou, ať tečou tyto přimrznuté věky,“ a v nevzdělancích nezmařená imaginace si „leží na peci nepřetržitého vědomí tepla“ jako Honza „ve svém invalidním důchodu“, alchymické olovo čekající na svoji transmutaci ve zlato. Nechápavost jako smrtelný hřích neuchopení, neb uchopení ovoce stromů rajských povždy znamená osvobozující pochopení, jedinečný „větší hřích,“ který jedině stojí za odpuštění, protože „ty menší“ představují toliko opakování.

Buďte k básníkům nezpůsobní!

Neodstupovat od básníka. Nepřizpůsobovat si ho. Neboť „při-způsob-ení“ už znamená „na nějaký způsob“, tedy „jak“, slovo/sloveso básníkovo stane se „pří-slovcem“ žmoulajícího čtenáře. Buďte k básníkům nezpůsobní!

Slyšet neviděné a vidět neslyšené: to je „píseň němnoucí hrůzou hluchých a blesky tmy slepých“… Němnu!

„Poezie je noc, v kterés poprvé proklel.“ Magické vězení bez východu je kletba. A „všechno tvoření…“? „Štěrbina do nespavosti, když máš sen.“

Magično je tu prvním přikázáním, „dar neoddělíš od srdce dárcova. Je-li jím krev, pulzuješ cizím.“

Pocit čerstvých, ryzích a živých obrazů: „Večer je nezacelitelnou jizvou na zádech času.“ Oj! Už dlouho nechutnal jsem takovou lahodnou krmi!

(Do větřního sluncovního dopoledne zaťal jsem Transmission od Joy Division a snažím se tu o živý přenos…)

Nedostatek vlastního děje – „při-tom-bytí“ – u dnešního člověka nahrazuje užívání si. Povšiml si toho onehdy už i Jan Krejčí ve své Studii z novější literatury německé,[1] když recenzoval román Adam Mensch předčasně zemřelého Hermanna Conradiho a zaznamenal u něj popis člověka budoucího, nikoliv už „člověka bez vlastností“, nýbrž „člověka bez života“, zhýralce a vilníka, „taková bestia triumphans, jíž jde jen o ukojení vášně, a který je při tom ještě vypočítavý.“ Adam Mensch pak vede monolog:

„Vládnoucí generace budoucnosti… to budou lidé vesměs obmezení, ale budou za to velice zdraví, velice střízliví. Krev z krve naší? Duch z ducha našeho? – Tato krev jest shnilá a těžká a hustá, a tento duch jest zpráchnivělý a chorý a těžký. Vzdejme se! Vyžijme se! I takto působíme, když již působiti se musí, působíme dle přirozených zákonů, a když i jen obnosíme své šaty a uběháme obuv svou. My jsme dutí. Jsme zlomeni vášněmi, protože jsme nevěděli, jak lépe bychom měli ubít čas… Potřebujeme generace, jíž se hvězdy zahalují, aby na zemi neklopýtla…“

(Jak si přitom nevzpomenout na Przybyszewskiho trilogii Homo sapiens!)

„V bezmístnu tmy… přežívají zde od oněch dob věci černé a obludné,“ co neuniknou pozornosti básníka a naopak „zá-zraky jsou všední,“ a musí tedy býti cosi nad zrakem, co vede ku svatosti, když „oči, oči jsou skulinky do oken těch, kteří netrefí do vrat svatostánku…“

Kabala slov tu jak kobyla pádí a je novým zaříkáváním: „Alaamba klanta kar!“

Co tedy vlastně je poesie a kdo jest básník?

„Poezie je universum, samozřejmost, na kterou se neptáme…“ (Nerad bych viděl psát „univerzum“, proč tedy „poezie“?) To „z bahna choromyslných stoupá maniakální štěstí,“ dionýsovské „blaženství ducha… kořalečnictví vesmíru, opilost, opilost!“, když píše „stroj na psaní“, jenž „ještě ani neudělal první krůček a už je mu vnucena celá pouť“, předurčenost údělu být převaděčem žhavosti chaosu do ušního mazu a očních skořápek „dutých lidí“, jichž kmotrem je pan Kurtz a Thomas Stearns Eliot.

A hudba pramenů dere se k nám: „Hněteš neznámým zrakem hudbu, kterou tane těžká bázeň a znovunalezení bolesti daruješ rozmachem větru, který odnáší, který přenáší vnější tvar do metafory ve mně.“ Metalurgický um slévá slova chladnoucí v metaforu, μεταφορά, v latině tomu rozumíme lépe, translatio, tj. doslova „přenesení“. Neseme „průzračnost“, to, do za-země, jež jest zázemím básníka. Průzračnost, toť magický diafán umožňující spatřit Kitěž a Aharti – „lunatik otevírá oči ve tmě“ a říkám „lunatik otevírá oči tmě!“, „netápe“, když „poznává rodilost tvarů, hran“. „Neví,“ protože „věří“. A mlčí. „Skrze probytnost mlčí. … Je veliké mlčení. Je veliká tma. A přitom na nejzazších místech ožívá myšlenka na blízkou krásu.“

mj

Jsi ochutnávačem slov? „Cože já? Když ze mne stín, když ze mne dětská kulička, s níž cvrnkají démoni po smrtelnících hrou?“

Poesie je „beztvaré větru vání“. Poesie je „žité bezčasí“.

„Je noc! Ať žije!“ Děj se noci, děj!

Marie Jehličková žasne. Žasnu soubytně s ní.

∞

[1] Jan Krejčí: Studie z novější literatury německé. Jan Laichter, Praha 1904, str. 26n.