Rollo Ahmed
Rollo Ahmed byl guyanský státní příslušník, rodným jménem Abdul Said Ahmed, narozen asi v roce 1898. V meziválečném období emigroval do Anglie, kde zpočátku působil jako divadelní umělec a později jako bylinkář, učitel jógy, autor, přednášející a okultista. Stejně jako u jiných černošských přistěhovalců byly Ahmedovy pokusy o získání běžného zaměstnání zmařeny kvůli rozšířenému rasismu té doby. V důsledku toho v Anglii využíval k sebepropagaci své „exotičnosti“ – například tvrdil, že se narodil v Egyptě, aby si vylepšil pověst šiřitele esoterické moudrosti.
Byl známou tváří bohémské literární scény 30. let 20. století, mezi jeho přátele patřili právě Dennis Wheatley a Aleister Crowley, měl však problémy s pohodlným živobytím pro sebe a svou rodinu, což ho občas nutilo hledat pochybné formy výdělku. Ahmed byl autorem dvou knih – k první z nich, historii okultismu a magie s názvem The Black Art (Černé umění, 1936), mu napsal předmluvu Wheatley, a druhou byl výmluvný a částečně autobiografický román Můj vzestup: Životní příběh černocha z roku 1937,[1] jehož děj se pohybuje od Guyany přes Liverpool až po Londýn a barvitě líčí zápas černocha v „rodné zemi“.
Na Wheatleyho udělalo dojem, jak byl Ahmed zcestovalý; žil prý v amazonské džungli na Yucatánu, v Guyaně, v Brazílii a cestoval po Asii, včetně pobytu v Barmě, kde se (jak Wheatleymu sdělil) naučil rádžajógu.
O Rollo Ahmedovi šla pověst, že se věnuje černé magii, nadto se znal s Crowleym, jemuž pomáhal najít byt. Wheatleyho s Ahmedem seznámil člen parlamentu Tom Driberg, což byl po všech stránkách pěkný výlupek. Wheatley svého přítele líčí svého přítele jako jednoho z nejneobvyklejších lidí, které kdy poznal a mj. o něm napsal:
„Narodil se v Egyptě, avšak většinu svého dospělého života strávil v Karibiku a Jižní Americe. Měl okouzlující způsoby a hodně se smál. Bylo jen málo věcí, které by nevěděl o vúdú, a byl odborníkem na rádžajógu. Sám ji praktikoval, jak nám předvedl jednoho večera, když jsme ho pozvali na večeři. Bydlel na opačné straně Clapham Common a byla krutě chladná noc, ale mráz na něj neměl žádný vliv. Když došel pěšky až ke Queen’s Gate, dorazil bez svrchníku, v tenkém bavlněném obleku, a přestože neměl rukavice, měl ruce teplé jako toast. Ať už Ahmed kráčel po stezce levé ruky či nikoliv, byl to veselý chlapík a dozvěděl jsem se od něj spoustu zajímavých věcí.“[2]
Ahmed nabídl Wheatleyovým, že je bude učit jógu, a nějakou dobu k němu chodili na lekce jógového dýchání. Kupodivu se dodnes dochovaly poznámky, které jim dal jako pomůcku. Po nějaké době však lekce kvůli nedostatku času přerušili. Bylo to v době, kdy byla jóga ve Velké Británii poměrně tajemnou a málo známou praxí; teprve v 60. letech a později začala získávat takovou popularitu, jakou má dnes.
Zdá se, že v jeho pojetí jógy – nebo alespoň instrukce, jež Wheatleyovým poskytl – se kladl důraz na kontrolu dechu. Dennis Wheatley chtěl získat znalosti o technikách pro probuzení energie kundaliní, avšak Ahmed se domníval, že na to není připraven:
„Myslím, že kundaliní neboli koncentrace na páteř je pro tebe v současné době prostě trochu nebezpečná, protože jsi ještě nezačal praktikovat jógové dýchání. Rád bych ti předal to nejlepší, ale mám pocit, že s tím musíme ještě chvíli počkat.“
Wheatley si natolik vážil znalostí svého přítele, že když ho v roce 1936 nakladatelství John Long Ltd. ze skupiny Hutchinson požádalo, aby napsal seriózní studii o okultismu a historii magie a využil tak úspěchu knihy The Devil Rides Out, navrhl – protože se v té době necítil být natolik kvalifikovaný, aby téma dokázal odpovědně zpracovat –, aby ji napsal právě Ahmed a vybídl jej, aby se tohoto úkolu ujal. Výsledkem byla kniha The Black Art (Černé umění)[3] nabízející přehled černé magie a čarodějnictví s důrazem na západoevropské pojetí. Zvláštní je to proto, že Ahmed, jeden z mála barevných na britské okultní scéně 30. let, nebyl evropského původu. Mnozí se domnívali, že je Egypťan, a on tuto víru rád podporoval. Ve skutečnosti se Abdul Said Ahmed (jeho skutečné jméno) narodil v kolonii Britská Guyana (dnešní Guyana) kolem roku 1898. Wheatleymu zřejmě řekl, že jeho otec byl Egypťan a matka ze Západní Indie.
Wheatley později knihu Černé umění označil za „jednu z nejlepších, jakou kdy na toto téma četl“. Byla opatřena velkorysým úvodem od Wheatleyho, který do něj napsal:
„Mám pocit, že nikdo nemohl být vhodnější pro toto tajemné a fascinující téma než Rollo Ahmed – příslušník starověkého rodu, který se těšil zdaleka největší a nejdéle trvající civilizaci starověku, Egypta. První znalosti o tomto tajném umění získal od rodiny svého otce. Jeho matka však pocházela ze Západní Indie, a když byl Rollo ještě docela malý, rozhodli se jeho rodiče Egypt opustit. Dlouhá léta s nimi žil na těchto ďáblem prolezlých ostrovech a v málo probádaných pralesích Yucatanu, Guyany a Brazílie. Na těchto místech získával z první ruky znalosti nejen o primitivní magii pralesních indiánů, ale i o vúdú a obeah – oněch zlověstných kultech, které dodnes vyznává většina potomků otroků přivezených z Afriky.“[4]
Ahmed sám uvedl, že jeho kontakt s magií a okultismem začal již ve velmi raném věku. V Britské Guyaně se setkal s domorodými indiány, „kteří praktikovali určitou formu rituální černé magie, kterou lze nazvat kmenovou magií“. Uvedl také, že se mezi černošským obyvatelstvem setkal s vyznavači vúdú.
Přestože Wheatley chválí Ahmedovy znalosti tématu, kniha obsahuje některé matoucí chyby, například tvrzení, že případ lancashirských čarodějnic z Pendlu se odehrál ve Skotsku. Moderního čtenáře navíc zarazí zastaralý pohled na domorodé magické praktiky, na raně novověké evropské čarodějnictví pohlíží jako na špatně skrývaný satanismus, a na současné tajné skupiny, které se oddávají černé magii, jako na znuděné a zhýralé hledače senzací. Připomene spíše spisy někdejšího kněze a excentrika na plný úvazek Montaguea Summerse, který opravdově věřil, že ruku Satanovu lze spatřovat v různých projevech pohanství, čarodějnictví, vúdú a podobných praktikách vyskytujících se po celém světě.
Podobně vyzníval i Ahmedův článek z 50. let s názvem Black Magic Today (Současná černá magie). Tvrdil v něm, že anglické okultní společnosti pravidelně pořádají černé mše, „jednou nebo dvakrát ročně, obvykle v opuštěných ruinách kostelů nebo v nějaké odlehlé jeskyni“, a rovněž jednou týdně menší rituály, obvykle v pátek nebo v sobotu, v místnosti vystlané černými a červenými závěsy a osvětlené černými svícemi. Při těchto obřadech účastníci stvrzují, že se zříkají „všech ortodoxních náboženství a věrnosti Bohu“ a že „budou podporovat službu zlu“. Poté odhodí kápi a konzumují „obrovské množství jídla a nápojů“ následované někdy „podivným tancem“, při němž „se svléknou do naha a muži i ženy se sepjatýma rukama divoce skotačí zády k oltáři. Nakonec tanečníci vyčerpaně padnou na zem. Poté jsou na stupních oltáře obětována zvířata nebo ptáci, účastníci pijí krev a v některých případech dokonce jedí syrové maso oběti“.
Ahmed se také zmiňuje o konkrétních kultech nebo sektách, které jsou podle něj ve skutečnosti společnostmi praktikujícími černou magii:
„Společnosti, které opravdu praktikují černou magii, je obtížné vystopovat, protože navenek jsou něčím jiným… Mohou to být spiritisté pořádající soukromé seance… Může jít o nějaký podivný kult nebo sektu, která se zdá být neškodná, ale má vnitřní a tajnou členskou základnu, která už neškodná rozhodně není.“
Píše, že jedním z nich je The Brotherhood of the Golden Hay (Bratrstvo Zlatého sena) sídlící v Peters Marlandu, vesnici na okraji Exmooru, v jehož čele stojí dvě ženy, z nichž ta hlavní je „mužského, lesbického typu“. Jeho členové přijížděli z Londýna a účastnili se „pochybných obřadů ve staré kapli“. Kněžky nosily „dlouhá purpurová roucha se šarlatovými stužkami [sic] kolem hlavy a šarlatové opasky“. Toto odlehlé místo bylo zřejmě vybráno proto, že se zde nacházelo staré bojiště. Další skupinou, kterou jmenuje, jsou Sons of Osiris (Synové Osiridovi) se sídlem u Lancaster Gate [viz dále]. Její členové se oblékají jako egyptská božstva; „údajně se scházejí za účelem návštěvy mrtvých během transu, ve skutečnosti však provozují čarodějnictví… zabývají se především využíváním duchů pro osobní účely a čarováním“.
Všimněte si, že podle jeho popisu se ani jedna z těchto skupin zřejmě nevěnuje tomu, co bychom chápali jako černou magii. Ahmed se sice dále zmiňuje o „sektách takzvaných ženských zednářů – z nichž některé jsou neškodné a některé skrývají své zlovolné cíle“ a o dalších „takzvaných smíšených zednářských společnostech, které praktikují… spolčování s démony a uzavírají pakty se zlými duchy“. Je zajímavé, že zdánlivě se staví proti společnému zednářství (přijímání mužů a žen do lóže), neuvádí však žádné další podrobnosti kromě toho, že jedna z těchto skupin sídlila mimo Bournemouth.
Je velmi pravděpodobné, že se jednalo o rosikruciánské společenství Crotona se sídlem ve městě Christchurch, jehož někteří členové byli i bratři zednáři a někteří z nich – podle Geralda Gardnera – byli rovněž členy legendárního sabatu New Forest (Nový les), do něhož byl zřejmě zasvěcen ve 30. letech 20. století. Jak se Ahmed o této tajné skupině dozvěděl, je samo o sobě zajímavou otázkou.
V souvislosti s chrámem Lancaster Gate je zajímavé, že bývalý detektiv Scotland Yardu Robert Fabian ve své knize London After Dark (Londýn po setmění) z roku 1954 napsal:
„V Lancaster Gate je dům, který se skládá z jednopokojových bytů. Majitel a jeho žena obývají přízemí a suterén. V každém pokoji je zakryté umyvadlo, poněkud rozvrzaná postel, plynový krb s automatem, rozvrzaný stůl a dvě dřevěné židle.
Manželka pana domácího se věnuje spiritismu a občas pořádá soukromé seance. Její manžel je amatérský bylinkář. Jejich byty jsou zřídkakdy obsazeny na déle než několik dní. Jsou příliš špinavé a neudržované na to, aby byly pohodlné. Hosté přicházejí a odcházejí.
Mezi nimi přicházejí a odcházejí satanisté. Dole ve sklepě jsou malá dvířka – kdysi to nejspíš byl krb. Vede do domu, jehož stěny s ním sousedí. Vchodové dveře tohoto domu směřují do úplně jiné ulice. Je v soukromém vlastnictví a z jeho sklepa vedou schody do staromódní výtahové šachty, po níž stoupá točité kovové schodiště a zastavuje se u posuvných dveří, polstrovaných černou plstí. Za těmito dveřmi se nachází soukromý chrám satanismu!“
Jednalo se o stejný chrám jako v případě Ahmedova Osiridova chrámu? Nebo byl dům v Lancaster Gate v 50. letech 20. století ohniskem okultismu? Na jiném místě této kapitoly o černé magii v knize Londýn po setmění se Fabian zmiňuje o zvláštních satanistických shromážděních, kde se „muži a ženy o půlnoci scházejí v tajných chrámech v South Kensingtonu, Paddingtonu a – domnívám se – Bloomsbury“. Lancaster Gate, Paddington a další podobné oblasti byly v té době známé svými velkými domy rozdělenými na malé byty, v důsledku čehož byly spojovány s přechodným a někdy i přistěhovaleckým obyvatelstvem s výrazným nádechem londýnské bohémy.
Ve Fabianově popisu satanského chrámu jsou výslovně zmíněni černošští přistěhovalci z Londýna, což vyvolává strach jak z černé magie, tak z přistěhovalectví:
„Na jednom konci dlouhé místnosti je oltář, přesně jako v malém kostele – až na to, že oltářní svíce jsou z černého vosku a krucifix je hlavou dolů. Nejsou zde žádná sedadla. Kolem stěn jsou nízké divany. Vedle každého hoří talířek se sušenými bylinami. Na látkách, které zcela pokrývají stěny, jsou vyvedeny čarodějné symboly.
Na nízkém stropě jsou pentagramy a sigily (údajně magická znamení ďáblů). Vlevo od tohoto oltáře stojí černá africká modla – zřejmě džu-džu z nějakého pohanského obřadu plodnosti. Je téměř metr vysoká, přikrčená, odpudivá a obscénně vytvarovaná. Je masně lesklá, jak se o ni extaticky otírali uctívači svými nahými těly.“[5]
Fabian se domníval, že se tito lidé nechali chytit do pasti černé magie a satanismu v důsledku toho, že satanistické skupiny skrývaly svou pravou podstatu pod rouškou neškodnějších praktik, což je něco podobného jako teorie „konopí jako přechodná droga“. Jeho „uctívači satana… získávají své nové oběti mezi rádoby zasvěceně vypadajícími studenty na přednáškách o spiritismu, nekromancii a kmenových rituálech“, což lze přirovnat k Ahmedovu tvrzení v knize Černé umění:
„Dnes existuje několik sekt praktikujících černou magii, které více či méně otevřeně hlásají své zvrácené náboženské názory, ale většina těchto společností zdánlivě existuje kvůli předstíranému zájmu o astrologii, mystický rozvoj a podobně, zatímco několik z nich si říká soukromé spiritistické skupiny. V řadě případů se k nim lidé přidávají v dobré víře…“[6]
Je zvláštní, že Wheatley chválí Ahmeda za jeho znalosti vúdú, obeah a indiánských magických praktik z první ruky, protože v knize Černé umění se o nich píše poměrně málo, a to, co je tam uvedeno, je povrchní a eurocentrický pohled. Nakladatel pravděpodobně hledal literaturu faktu, která by byla ekvivalentem knihy The Devil Rides Out, tedy něco podobného jako Summersova populární díla o čarodějnictví a černé magii. Možná, že středostavovské britské čtenářstvo ve třicátých letech minulého století nebylo na knihu Confessions of an Obeah Man připraveno.
Ukázka nadpisů kapitol knihy Černé umění napoví o rozsahu knihy: „Egyptské rituály a praktiky“, „Židovská nekromancie a magie“, „Magie v Řecku a Římě“, „Temný středověk, středověké čarodějnictví a černá magie“, „Čarodějnictví, vampyrismus a vlkodlaci v Evropě“, „Černá magie na britských ostrovech“, „Nekromancie a spiritismus“. Jedna kapitola se sice částečně zabývá africkou magií, je však nadepsána „Primitivní rasy a černá magie“ a její podtitul slibuje popis zvyků a věrouk barbarských ras v souvislosti s čarodějnictvím.
Kapitola je přehlídkou těchto „barbarských národů“, včetně původních obyvatel Aljašky, Barmánců, Kambodžanů, Polynésanů a Afričanů, k nimž Ahmed uvádí několik příkladů včetně uctívání předků v kultech Nze, Ofo a Ikenga (Onica Olona). Jedním z nich je africká tajná společnost známá jako Ngil, jejíž zasvěcení zahrnuje „mnoho obscénních a nechutných obřadů spolu s nadměrným obžerstvím“. Dalším je Leopardí společnost v Sierra Leone, jejíž členové se při obřadech oblékají do leopardích kůží a jsou považováni za „džu-džu neboli vlkodlaky“, o nichž se věří, že „se v tlupách potulují pralesem a usilují o zlo a zkázu“. Jiné překvapivé tvrzení se týká raně buddhistických vyznavačů bonu v Tibetu, kteří podle Ahmeda „tajně přinášeli živé oběti doprovázené strašlivými krvavými rituály“ a jejichž symbolem byla „svastika s obrácenými rameny, což naznačuje její měsíční původ“ na rozdíl od „šťastné“ sluneční svastiky. Ohledně raných projevů „nacistického okultismu“ nebo ve světle teorií o „Hitlerovi coby černém mágovi“ Ahmed dále uvádí, že:
„V této souvislosti je dosti příznačné, že němečtí nacisté si pravděpodobně nevědomky zvolili za svůj znak stejný obrácený aspekt svastiky; znak, který pro většinu okultistů představuje zlověstný ‚somatický‘ vliv Měsíce a jeho temné a krvavé vyzařování.“
Vzhledem k tomu, že kniha byla napsána v roce 1936, kdy se skutečná hrůza nacistického režimu (ať už ho považujeme za okultismem inspirovaný, či nikoliv) ještě na veřejnosti nevyjevila, je to od Ahmeda dosti prozíravé tvrzení.
Ahmed píše, že „v minulosti bylo jen velmi málo černošských tajných společností bez skvrny kanibalismu“, a uvádí, že donedávna se lidské oběti jako prostředek k přivolání deště běžně vyskytovaly „mezi domorodci na tichomořských ostrovech a také v Západní Indii“. Tvrdí, že cestovatelé byli svědky takových zvěrstev, i když není jasné, zda má na mysli Tichomoří nebo Karibik. V pozdější kapitole o Severní a Jižní Americe vysvětluje, že:
„Ve Spojených státech, stejně jako v Západní Indii a Guyaně, praktikuje černošské obyvatelstvo, které bylo původně dovezeno z Afriky, dva důležité druhy černé magie. Jde o vúdú a obeah a oba se provozují do dnešních dnů… Vúdú je prostě a jednoduše uctívání ďábla. V minulých dobách zahrnoval obětování děvčátka, jemuž se říkalo ‚koza bez rohů‘.“
Podobně barvitě popisuje Ahmed typický obřad vúdú, který se, jak píše, „konal na osamělých a pustých místech, když byl měsíc v úplňku; účastníci se vzali za ruce a tančili kolem oltáře. Někdy se tyto tance konaly na počest měsíce, který představoval „Starého pána“ čili ďábla… Když se tance stávaly divočejšími, byly oběti zabity a kusy ještě se chvějícího masa byly nabídnuty všem oslavujícím za pokrm, což je vybudilo k ještě většímu třeštění. Provolávali slávu „Starému pánovi“ a „Sladkému měsíci“… Takové scény obvykle… doprovázela opilost a delirium.“
Uctívání ďábla však není a nebylo charakteristickým rysem karibského vúdú ani jiných praktik afrických diaspor a Ahmed – jako bývalý rodák z Guyany – by si toho byl pravděpodobně vědom. Co si tedy o takových pasážích myslet? Snad se podbízel tehdejšímu rasistickému cítění a dával svým britským čtenářům to, co chtěli?
Nebo to bylo doopravdy jeho přesvědčení? V jiné kapitole knihy zase Ahmed prohlašuje, že „každý uznává, že čarodějnictví a magie jsou přirozenou součástí života barbarských národů, ale mnozí mají problém uvěřit, že černá magie má ve vyspělých zemích nějakou podobu“. Takové názory možná ukazují na Ahmedovo převlékání se v Egypťana, jenž se zřekl své karibské minulosti, aby v britské společnosti získal uznání.
Podobná scéna je líčena v Ahmedově románu Můj vzestup: Životní příběh černocha, který je považován přinejmenším za částečně autobiografický. V předmluvě knihy Ahmed píše:
„Žádná z postav není mým portrétem, ale všechny nejdůležitější okolnosti se zakládají na skutečnosti.“
Příslušná je pasáž, v níž je hlavní hrdina Caleb Buller v mládí svědkem obřadu vúdú v Guyaně. Oslavující, osvětleni světlem pochodní a Měsíce, volají „Ole Man Moon!“ a „Ole Man Debbil!“,[7] zatímco obávaný muž praktikující obeah, starý Kola, obětuje černou kozu. Mohl jít o rituál, jehož byl Ahmed svědkem v mládí v Guyaně? Zajímavé je, že v románu se objevují i méně dramatické (a tudíž přesvědčivěji realistické) příklady magických praktik afrických diaspor. Otec hlavního hrdiny se radí s balíčkem karet pro věštecké účely; také oznamuje svůj záměr „vykonat nějaký magický akt a seslat vúdú na toho, kdo mamince krade vajíčka“. Caleb pak popisuje svého otce před jejich chatrčí, jak dřepí na zemi a „zabývá se něčím, co v mělké plechovce hoří malým plamenem“, kolem níž „udělal malý kruh z kostí a čehosi, co vypadalo jako lesklé fazole. Něco si rychle mumlal a každou chvíli vzal z papírového sáčku, který držel v ruce, špetku nějakého prášku a hodil ji na oheň, z něhož pak vyšlehly živé zelené a oranžové plameny… Mručení bylo stále hlasitější a rychlejší a najednou otec sklonil hlavu, upustil papírový sáček a začal rytmicky tlouct plochou dlaně do země. Výsledný zvuk byl něčím mezi miniaturním bubnováním a dusotem cválajících kopyt. Z nějakého neznámého důvodu mi tento postup vehnal hrůzu do srdce… Hrdlo mi sevřel dusivý pocit…“ Výsledkem tohoto rituálu je, že se Caleb tak vyděsí, že se otci přizná, že to byl on, kdo kradl vejce! Otec mu však zřejmě odpustí; později v románu, poté co se Caleb přestěhuje do Anglie, dostane od otce vzkaz pro štěstí:
„Přikládám dvě tenké zkřížené větvičky, ovázané bílými koňskými žíněmi, a záhadně vypadající kus nitě s uzlíky. Nějaká tatínkova magie. Střežil jsem jako poklad tento charakteristický nepatrný důkaz toho, že na mě otec myslel, a uchovával jsem ty větvičky po mnoho let.“
I když se v knize Můj vzestup objevují některé epizody ze života, jako výše uvedený příklad, jež se dotýkají magie, obecně se román – věnovaný Paulu Robesonovi – zabývá spíše otázkami rasy a rasismu. Sleduje cestu hlavního hrdiny od jeho dětství v Guyaně až k jeho cestě do Liverpoolu a odtamtud do Londýna a ilustruje kulturní šok, který zažívá mladý muž stěhující se z venkovského prostředí do města, z Karibiku do Anglie, přičemž naráží na předsudky a diskriminaci, které jsou s tím spojené a namířené proti příslušníkovi jedné z kolonií mateřské země.
Po příjezdu do chladného a vlhkého Liverpoolu v říjnu 1921 se Caleb snaží najít nocleh:
„Jedna věc bylo hledat, druhá najít. Nečekal jsem v Anglii rovnost, ale nebyl jsem připraven ani na barabiznu. Jakmile se otevřely dveře a pokojské nebo majitelé mě uviděli stát, hned se začali vymlouvat. Liverpool byl zřejmě plný k prasknutí. Bylo jim to moc líto, nebylo místo.“
Vyzkouší několik penzionů nebo hotelů, ale pokaždé se mu dostane stejné odpovědi: „Omlouváme se. Máme plno.“ Když uvidí na dveřích jednoho takového domu připevněné oznámení: „Židům vstup zakázán. Žádní barevní,“ rozhodne se říci svůj názor v dalším domě: „Ach, promiňte. Možná tomu nerozumíte. Já jsem Brit, ne cizinec.“ Unavený a třesoucí se zimou je znovu odmítnut.
Nakonec se Calebovi podaří najít „příšerný pokoj“ v malém hotelu, jehož správce požaduje tři a půl guineje – za což dostane možnost používat plynový krb a jídelnu.
„Co to všechno je?“ ptá se Caleb. „Prošel jsem ulice křížem krážem a nemohu vůbec sehnat pokoj… a teď za pokoj, který je příšerný, požadujete přemrštěnou cenu.“ Snaží se ukázat, že není tak nevzdělaný a primitivní, jak se Angličané zřejmě domnívají:
„Pocházím z krásného domova v Britské Guyaně. Předpokládám, že si o nás myslíte, že jsme divoši, kteří doma běhají v kůžích a mávají oštěpy, nebo alespoň dřepí ve srubech.“
Nakonec se mu podaří usmlouvat cenu na 35 šilinků, za což může použít vanu „v noci jako poslední v řadě“, až budou už ostatní hosté vykoupaní.
Bylo rovněž těžké získat zaměstnání. Caleb, který byl v Guyaně nadaným tanečníkem, se pokouší najít práci v liverpoolských divadlech a nočních klubech, ale je odmítnut. V zoufalství se vydává do birkenheadských doků, kde hledá příležitostnou práci při vykládání nákladních lodí. Předák ho odmítne přijmout nikoliv s odůvodněním, že není práce, ale proto, že „vás by měli poslat tam, odkud jste přišli. Tady pro vás není místo.“ Caleb je nucen opustit hotel, když mu dojdou peníze, a najde si pokoj u majitele, který ho pronajímá divadelníkům. Poté se seznámí s černochem středního věku, Warrenem Oldfieldem, který ho pozve na modlitební shromáždění. Oldfield byl kvalifikovaný lékárník s úspěšným podnikem v Birminghamu, ale po falešném obvinění ze zprostředkování potratu byl nucen podnik prodat. Nyní prodává bylinné léky a Caleba do této živnosti zasvětí. Na stáncích dokáže využít své showmanské schopnosti a „zdokonaluje se v umění bavit a obelhávat davy, prodávat jim ‚africké fazole pro štěstí‘…“
Zdá se, že to byl v té době oblíbený zdroj příjmů černochů. Později, po přestěhování do Londýna, se Caleb setkává s „barevnými muži, kteří si říkali doktoři a žili v chudinských dírách v Brixtonu, Lewishamu, Stoke Newingtonu a na Gray’s Inn Road. Většinou měli polorozpadlé povozy a na různých trzích prodávali patentované léky, jako jsem to kdysi dělal já“.
Vzpomínky dalšího černošského přistěhovalce do Británie z poloviny 20. století, Ernesta Markeho, In Troubled Waters: Memoirs of my Seventy Years in England (Rozbouřené vody: Vzpomínky na sedmdesátá léta v Anglii) to potvrzují. Marke se – stejně jako Caleb – nejprve pokoušel o showbyznys, a když se mu to nepodařilo, rozhodl se – opět jako Caleb – zkusit své síly jako „krokusář“, tj. šarlatánský lékař a bylinkář. Takto obchodníci označovali prodej bylinných a jiných léčivých přípravků na trzích. Marke se tomuto řemeslu naučil od legendárního „profesora“ Edgara B. Knighta, samozvaného habešského bylinkáře z Wombwellu v hrabství Yorkshire, kde byl velmi oblíbenou osobností. Stylově elegantní Knight se oblékal buď do dokonalého západního oblečení, nebo do stejně drahých afrických oděvů. Ve skutečnosti neměl s Habeší ani jinou částí Afriky nic společného; stejně jako Rollo Ahmed se narodil v Demeraře v Guyaně. Knight byl proslulý svým uhlazeným vystupováním a perfektní angličtinou a byl velmi úspěšným bylinkářem; jeden z jeho proslovů by vypadal asi takto: „Tato zvláštní bylina roste pouze v mé zemi a je to poprvé, co ji představujeme západnímu světu.“
Bylinné léky a další zázračné lektvary sice byly pravé, ve skutečnosti je ale získával od anglických dodavatelů z lékáren. Marke vysvětlil Knightovu výřečnost:
„Řekl mi, že by nikdy nebyl ani z poloviny tak úspěšný, kdyby veřejnost věděla, že pochází ze západního světa. Protože byl bylinkář, říkával, že byliny jsou přírodním léčivem a musel se prezentovat jako dítě přírody, protože jen tak k němu vzhlíželi a věřili mu. A ještě něco vám řeknu: každý, kdo si vezme můj lék, si může být jist, že se jeho zdraví zlepší. Nezáleží na tom, jestli je můj lék dobrý, zjistí, že je dobrý, protože jsem na ně udělal dojem a přiměl je uvěřit.“
Dalším krokusářem, se kterým se Marke spřátelil, byl „Black Dougie“. Pocházel z Jamajky, ale stejně jako Knight se nechal slyšet, že je Afričan. „Byl vzdělaný, ovládal anglický jazyk, byl velmi tmavý a měl drsný pohled.“ Měl také dokonalý chrup, který, jak Marke vzpomínal, s velkým úspěchem používal při prodeji podomácku vyrobeného zubního prášku:
„V Africe, odkud pocházím,“ špital, „si čistíme zuby právě tímto přípravkem! Kořenový prášek v něm obsažený chrání dásně i zuby, takže falešné zuby jsou u mého lidu naprosto neznámé. Vlastně kdybych si mohl v přítomnosti svého lidu vyndat zuby z úst a vyměnit je, byl bych okamžitě uznán a přijat jako největší šaman v celé Africe.“
Další slavnou osobností byl „doktor“ Lascelles, který doopravdy byl Afričan (ze Sierry Leone). Marke ho popisuje jako „vysokého, černého jako eben, s impozantním vzhledem. Když Lascelles kráčel po ulici, všichni se na něj dívali.“ Oblékal se do „velkolepých východních kostýmů“ a jeho „pokoutním obchodem“ byly talismany pro štěstí; jeden prodával s názvem „Ragal“, což, jak říkal svým zákazníkům, byla africká bohyně štěstěny.
Marke se také přátelil s legendárním princem Monolulu, králem dostihových závodišť, který byl bouřlivou osobností a proslul svým křiklavým „africkým“ kostýmem a pověstí, že kdo se „toho černocha dotkne, přineseme mu to štěstí“ a že „umí zacházet s koňmi“. Monolulu také nebyl Afričan, ale narodil se – stejně jako Ahmed – v Guyaně jako obyčejný Peter McKay.
Tito černošští podnikatelé nebyli jen drobnými obchodníky a podnikateli, nýbrž i showmany, kteří pro své publikum a zákazníky hráli roli exota. A v podobném světle můžeme nahlížet i na Rollo Ahmeda. Pravděpodobně se rozhodl stylizovat se jako Egypťan částečně kvůli tehdejšímu rasismu, kdy černoch nebyl považován za intelektuálně rovnocenného. Tato egyptská identita však byla v Británii ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století pravděpodobně také reakcí na fascinaci a půvab všeho staroegyptského. V Anglii byla mánie po starověkém Egyptě velmi rozšířená. Jejím prvotním projevem bylo využívání pyramid jakožto architektonického prvku v osmnáctém století, a poté přišla viktoriánská móda staroegyptských architektonických forem, jak je to vidět například na hřbitově Highgate. Tato egyptománie ožila po objevu Tutanchamonovy hrobky v roce 1922 a následně pronikla do obecného povědomí. Starověký Egypt byl vnímán jako pokladnice starověké moudrosti, a proto bylo rozumné prezentovat se jako příslušník této tajemné, mocné a moudré rasy, a nikoliv coby pouhý obyvatel kolonie ze zapadlé Guyany.
The Devil Rides Out
Ahmedův vliv na knihu The Devil Rides Out je nejasný, třebaže Wheatley dělá z vévody [The Duke de Richleau] odborníka na rádžajógu (kapitola XXVII) – což je téma, na které byl Ahmed zjevně expert. Démonický rarášek se později objevil v Satanistovi (1960) a vyskytly se názory, že jestliže se Montague Summers stal v románu To the Devil – a Daughter (1953) předlohou postavy Canona Copelyho-Sylea, pak Ahmed mohl být jeho egyptským sluhou.[8]
Čtrnáctá kapitola má titul The Black Art, jenž se pak v roce 1936 stal názvem Ahmedova přehledu o historii magie. V ní se setkáváme se dvěma vyšetřovateli, ‚C.B.‘ a Johnem Fountainem, kteří navštíví venkovské sídlo hlavního zlosyna této novely, Copelyho-Sylea, a ve dveřích je uvítá
„sluha, jakého byste ve vesnici v Essexu jen stěží očekávali. Měl červený fez a byl oděn bílého burnusu. Měl velmi snědou pleť a jen jeho masité rty prozrazovaly jeho černošský původ; C.B. jej kdysi označil za Egypťana. Zkřížil ruce na hrudi, hluboce se uklonil a mlčky čekal, než se ho C.B. zeptal: „Je Canon Copely-Syle doma?“[9]
Později se dočteme, že Copely-Syle pro své podlé plány počítá s podporou Kremlu:
„… vláda, jako je ta sovětská, která není omezována skrupulemi a zábranami svého lidu, by mohla považovat za vhodné oddělit na několik let velké množství dětí ženského pohlaví, aby si zachovaly panenství, dokud nedosáhnou věku, kdy mohou být použity [tj. obětovány] k výrobě homunkulů. Jak vidíte, tento proces nabízí každé zemi, která chce válčit, novou zbraň neocenitelné hodnoty. Jako sebevražedné jednotky by se tyto vyrobené bytosti ukázaly být neskonale lepší…, neboť by nepotřebovaly jinou potravu než krev svých nepřátel…“[10]
Wheatley měl i jiné důvody, proč na něj Ahmed a jeho okultní schopnosti zapůsobily a rád o něm vyprávěl jednu historku. Jednoho večera si pozval na schůzku muže ze Společnosti pro psychický výzkum, který měl zřejmé psychické nadání. Po Ahmedově odchodu se ho tento muž zeptal, zda si všiml malého černého skřítka, který poskakoval za Ahmedem. Wheatley si myslel, že si z něj možná dělal legraci, ale on ho rozhodně neviděl.
Zpočátku se tedy zdá, že se Ahmed v Anglii živil jako prodejce bylin a léků, podobně jako jiní podnikaví černoši té doby. Později však začal nabízet i magické služby – opět částečně díky svému „exotickému“ vzhledu a údajnému egyptskému původu. Vodítko k tomu, v jakých kruzích se Ahmed pohyboval, je uvedeno v desáté kapitole knihy Můj vzestup. Mluvil dobře a byl vzdělaný, takže neměl problém být přijat v pokrokových levicově orientovaných vrstvách bělošské střední třídy. Vypravěč popisuje večírek v Hampsteadu, jehož se zúčastnila „jako obvykle neobyčejná sbírka lidí… ‚Umělkyně‘ v korálcích a sandálech, oděná do záclonoviny, ženy nakrátko ostříhané v mužských oblecích. Všichni silně kouří. Nenápadné starší ženy, které byly stejně chytré, za jaké se ostatní považovali. Jameson, básník, jehož básně se těšily soukromému zájmu mezi tou částí inteligence, která si potrpí na špínu vydávanou za umění.“
Navzdory Ahmedově výhradě v předmluvě, že „žádná z postav není jeho portrétem“, je těžké nevidět ho v „černovlasém, černě oděném, nadměrně objemném“ Jamesonovi, „kterého nikdy nespatříte bez slavného falického symbolu zavěšeného na krku [na Crowleyho počest]“, nebo šlo možná o kombinaci Crowleyho a Roberta Gravese. Dalšími postavami večírku byli „May Sing Koo, čínská modelka, které ležela u nohou půlka Londýna a jíž bylo předurčeno, aby se následujícího roku vrhla z horního patra newyorského mrakodrapu“, „Hilary Stringer, který prý praktikoval černou magii s dámami pro chvilkové potěšení“, a „Egypťan, několik divadelních a filmových umělců, více či méně známých osobností, a mnoho dalších lidí obou pohlaví a různých národností“. Je dost možné, že zmínka o Egypťanovi se týká samotného Ahmeda.
V době, kdy v roce 1936 vyšly jeho dějiny magie s názvem Černé umění, si Rollo Ahmed zřejmě získal respekt nejen autora Dennise Wheatleyho – ten mu totiž navrhl, aby se pustil do psaní této knihy –, ale i dalších britských okultistů té doby. Ahmed se stal přítelem Aleistera Crowleyho. V roce 1936 mu pomohl najít byt v Londýně a seznámil ho s Alanem Burnett-Raem, mladíkem, který zdědil dům na Welbeck Street rozdělený na byty. Ve svých pamětech s titulem A Memoir of 666 popisuje Burnett-Rae, jak k tomu došlo:
„Člověk, se kterým jsem se tehdy seznámil, byl západoindický černoch jménem Rollo Ahmed, který napsal knihu o boji černochů… Zajímal se rovněž o magii a vúdú, tvrdil, že je ‚adeptem‘, a já sledoval, jak se bezvýsledně pokouší o různé experimenty. Jednoho dne mi zavolal a řekl, že pokud mohu nabídnout byt k pronájmu, přivede s sebou svého přítele, jehož popsal jako ‚velmi vyspělou osobnost‘, který bude v každém ohledu vzorným nájemníkem.“
Navzdory svému nejlepšímu úsudku Burnett-Rae souhlasil, že byt Crowleymu pronajme – a dožil se dne, kdy toho litoval:
„Dnes už samozřejmě vím, že jsem se unáhlil. Měl jsem si opatřit reference, mohl jsem vědět, že Ahmed za nic a za nikoho neručí, a že Crowley jednak nepřiznal svůj bankrot, a ještě jednu nebo dvě další věci.“
V srpnu 1954 napsala Ahmedova manželka Theodora, spiritistické médium, dopis Crowleyho přítelkyni a umělecké spolupracovnici lady Harrisové.
„Můj manžel byl ve třicátých letech několik let přítelem Aleistera Crowleyho – i když ke konci pak ztratil kontakt,“ vysvětlovala.
„Víme, že mnoho lidí si váží jeho památky a znalostí,“ dodala a požádala o kontakt na „další bývalé přátele a stoupence. Možná byste nám laskavě řekli o nějaké skupině v Londýně nebo jinde, která se stále schází, aby naplňovala jeho životní filosofii? Můj manžel je lektorem okultních témat.“
Zdá se, že Ahmedovi, nyní žijící v Hastingsu, se cítili odříznuti od londýnské okultní scény a přáli si znovu navázat kontakty. A v jednom deníkovém záznamu Bestie vyprávěla o zábavné příhodě, kdy Ahmed ve snaze prokázat své jogínské schopnosti tvrdil, že dokáže vypít celou láhev whiskey, a přitom zůstat naprosto střízlivý. Poté, co si domluvil čas a datum veřejné demonstrace, Crowley zklamaně zaznamenal, že mezi shromážděnými lidmi byl „jediný nepřítomný: Rollo.“
Ahmed, jak se zdá, měl sklon přivolávat si problémy. V roce 1934 žil v Claphamu a v březnu téhož roku byl pozván na „neformální posezení u čaje“, které se konalo v londýnském hotelu Mayfair. Večer sliboval výjimečnou událost, neboť hostující řečník Dr. Alexander Cannon měl přednášet na téma Jak získat to, co chcete (Studie o magických zákonech vesmíru).
„Jeho Excelence“ „Sir“ Alexander Cannon byl zvláštní osobnost, psychiatr, hypnotizér a samozvaný „kušog[11] jogín ze severního Tibetu“, který byl zaměstnán v Colney Hatch Lunatic Asylum (kde léčil Crowleyho druhou ženu, Marii). Jeho terapeutické metody, při nichž používal elektrické metody léčení a síly éterických vln a jógových vibrací, vzbudily jistou pozornost. Ale teprve v roce 1933, když vyšla jeho kniha The Invisible Influence (Neviditelný vliv), která tyto metody obhajovala, podnikli jeho zaměstnavatelé, londýnská okresní rada, kroky k jeho propuštění.
Během Cannonovy přednášky, v níž demonstroval princip ohnivzdornosti tím, že procházel prsty plamenem zapálené sirky, se pokusil o levitaci Kyry, dcery tanečníka Vaclava Fomiče Nižinského. Pokusil se o to nejprve tím, že ji zhypnotizoval pomocí jednoho ze svých četných terapeutických přístrojů – v tomto případě hypnoskopu –, kterým jí svítil do očí jasným světlem. Kyra nelevitovala, ale v transu se projevovala úzkostí a nepohodou, dostávala se do křečí a záchvatů – a to do takové míry, že diváci Cannona napomínali.
Jedním z nich byl Ahmed, který prohlásil, že by sám dokázal levitaci předvést mnohem účinněji, a slíbil, že tak učiní na otevřeném setkání svolaném Mezinárodním institutem pro psychický výzkum. Během bouřlivé výměny názorů Ahmed také prohlásil, že dokáže na oběť uvalit „kletbu [obtěžujících] vší“; šlo zřejmě o vúdú kletbu, při níž je oběť napadena nesmírným množstvím těchto parazitů.
Ani Ahmedovi se nakonec nepodařilo prokázat účinné levitační schopnosti. Ležel na plošině oděný pouze v bederní roušce, ale nedokázal se zvednout. Cannon tvrdil, že je to proto, že právě on uvalil na Ahmeda kletbu!
Postava Caleba Bullera z Ahmedova částečně autobiografického románu Můj vzestup se v Británii začíná prosazovat přednáškami o rasových otázkách. Během světové války n se Ahmed sám proslavil jako řečník, ale jeho vybraná témata byla esoterická. Zdá se, že se v roce 1939 přestěhoval zřejmě z Londýna do West Country, aby unikl blížícímu se bombardování.
Ken Gallacher na konferenci v roce 2011 naznačil, že v dalším Wheatleyově románu s okultní tematikou, Strange Conflict (1941), mohl být Ahmed předobrazem Dr. Saturdayho, velekněze vúdú.
Umělkyně, okultistka a spisovatelka Ithell Colquhounová ve své historii MacGregora Matherse a Zlatého úsvitu, Sword of Wisdom (Meč moudrosti),[12] uvádí, že Ahmed byl svého času členem Hermetické lóže Zlatého úsvitu se sídlem v Bristolu. Jisté je, že ve čtyřicátých letech žil v Bristolu a stal se uznávanou osobností místního esoterického přednáškového okruhu. V říjnu 1941 vystoupil do Spirituální církve prvního křtu, kde zahájil sérii přednášek a studijních kurzů. Později téhož měsíce přednášel v Moffat Loganově diskusní třídě v Bristolu na téma Nový věk. V lednu 1942 přednášel v gloucesterské duchovní komunitě pod jménem „Pan Rollo Ahmed, jasnovidec z Bristolu“. Dalšími aktuálními tématy jeho válečných přednášek byly „smrt“, „vědomí“ a „mír“.
Je tedy zřejmé, že Ahmed se neprezentoval jen jako specialista na vúdú, ale že jeho spojení s obřadní magií Zlatého úsvitu ho řadí do západní tradice. Doreen Valienteová, „matka moderního čarodějnictví“, dlouho spojovaná se Sussexem a zejména Brightonem, se v této souvislosti zmiňuje o Ahmedovi. V knize Where Witchcraft Lives vzpomíná na Ahmeda jako na „moderního praktika podivných umění, který žil v Sussexu… V roce 1954 žil ve starém domě v Hastingsu.“ Jednalo se o Harpsichord House v Cobourg Place: „Horní místnost v domě sloužila jako magický chrám. Ahmed zde přijímal návštěvy, oděn do purpurového roucha s kapucí, s obličejem zakrytým černou maskou. Byl egyptského původu, bělovlasý, s tmavou pletí a s úhledným plnovousem, jaký nosil Vandyke…“ Lidé přicházeli do jeho chrámu osvětleného svíčkami, aby tam od něj získali talismany. Někdy přicházeli hledat úlevu od kouzel a prokletí, o nichž se domnívali, že na ně byla uvalena jinými praktikujícími.
„O Halloweenu v roce 1954 Ahmed uspořádal rituál, jehož se zúčastnilo třináct lidí. Jeho cílem bylo osvobodit mladého muže od kouzel černé magie, které na něj byly seslány před dvěma lety.“
A Valienteová ve své knize The Rebirth of Witchcraft popisuje hýřivou, bohémskou atmosféru Brightonu:
„Brightonu se přezdívá ‚přímořský Londýn‘ a stejně jako samotné hlavní město měl vždycky svůj podíl na výstředních a bizarních – a někdy i zlověstných – lidech. Mezi válkami měl v Brightonu aktivní magický kroužek Rollo Ahmed, autor knihy Černé umění… Někteří z Ahmedových starých studentů a stoupenců byli v Brightonu ještě v době, o níž píšu, a stále tam prováděli své rituály. Ty někdy zahrnovaly i krvavé oběti, obvykle šlo o kohouta.“[13]
Ve výpovědi napsané pro knihu Petera Haininga The Anatomy of Witchcraft líčí Ahmed zábavnou příhodu, která se odehrála v brightonském Královském pavilonu:
„Obzvláště si vzpomínám na jednu událost v Pavilonu, kdy se domnívám, že mé černé roucho a čoudící kadidlo vyděsilo lidi tak, že si mysleli, že jsem doslova zosobněný ďábel, a následně jsem prodal spoustu malých amuletů odvracejících možné zlé účinky toho, že byli svědky obřadu rádoby černé magie. Rádoby, protože je zřejmé, že by nebylo možné otevřeně uspořádat skutečný černomagický obřad v dobře známé veřejné budově.“[14]
Jenže pak se postupně Ahmed zapletl do skutečné ďábelské magie, jak vysvětlil Hainingovi:
„V tomto období jsem se v Londýně a Brightonu hodně vídával s Aleisterem Crowleym a byl jsem přítomen na mnoha jeho sešlostech. Můj zájem o černou magii jako takovou byl z počátku jasně odtažitý. Praktikoval jsem rituály a osobně jsem experimentoval s mnoha poznatky, které jsem získal v mládí a studiem, ale temná stránka mě přímo neoslovovala. Zjistil jsem však, že je nemožné zůstat nezúčastněný – nenápadně, ale jistě proniká do charakteru jed zla – a člověk se nemůže stýkat s těmi, pro něž je Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon skutečnou doktrínou, aniž by tím nebyl významně ovlivněn.
Vůle slábne, morální hodnoty se stírají, smysly otupují. Zvyky, motivy a činy, které by se dříve zdály být groteskní či odporné, se nyní jeví jako zábavné a žádoucí, nebo ještě hůře, jsou brány smrtelně vážně jako prostředek k získání přízně sil temnoty.“[15]
Ahmedovi se nakonec podařilo vymanit se z osidel černé magie a jejích vyznavačů, a stal se „z kozla zahradníkem“, který se snažil tyto tajné kulty odhalovat a zveřejňovat:
„Neváhám přiznat, že jsem byl těmito záležitostmi duševně a morálně ovlivněn… I mé nervy utrpěly a já byl ovlivněn způsobem, který pochopí jen ti, kdož znají a připouštějí existenci neviditelných sil.
Po delší nemoci a vážném neštěstí jsem se postupně vyprostil z propasti, která hrozila, že mě pohltí, a od té doby se věnuji úkolu vzdorovat zlu a poukazovat na něj všude, kde se s ním setkám. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že pokud jste se podíleli na jakékoliv podobě duchovního zla, existuje síla a moc, říkejte si tomu, jak chcete, která se vás pravidelně pokouší znovu ovládnout a přitáhnout zpět. Jsem si jist, že všichni, kdož mají podobné zkušenosti, se mnou budou souhlasit.
Ještě dlouho poté, co jsem se z toho vymanil, se vyskytovaly okolnosti nebo mi do cesty vstupovali lidé, jejichž cílem byla má materiální i morální zkáza… Přesto budu ve své práci neustanu, a pokud se kvůli tomu budu muset ujmout role černého mága, budiž, ani na okamžik nezaváhám. To je můj slib, a tak přísahám.“[16]
Tento výrok se shoduje s poznámkami, které Ahmed (jako „pan A“) pronesl v jednom z příběhů, jež se objevily v souvislosti s vyšetřováním nedělníku Sunday Pictorial ohledně černé magie v Británii. Novinář, který článek napsal, tvrdil, že má k dispozici spis, „výsledek mnohaleté práce vyšetřovatele pana A, který má v úmyslu odhalit tyto zlovolníky, jejich učení a praktiky. Tento spis poskytuje nejpodrobnější informace o činnosti mnoha dobře známých lidí.“[17]
O tři roky později, v roce 1954, byl Ahmed představen v článku v Daily Sketch. Bydlí v domě Harpsichord House z devatenáctého století v Hastingsu a novináři Peteru Stewartovi sdělil, že dům koupil na hypotéku ve výši 1 000 liber, v současné době však pobírá státní podporu a dluží 150 liber. Ahmed podle článku „praktikuje černou magii“ a je „otcem pěti dětí, je to [štíhlý] muž tmavé pleti s bílými vlasy a pečlivě zastřiženým vousem, jak jej měl Vandyke“. Stewart popisuje Ahmedův „chrám černé magie“, uzamčenou místnost v prvním patře, „rozlehlou, čistou, spoře zařízenou místnost s vysokými zamřížovanými okny… Laciná litografie Krista na krbové polici se tísní mezi modlami z džungle, kadidelnicí a malovanou koulí používanou při okultních obřadech.“ Tato kombinace křesťanských vyobrazení a pravděpodobně afrických sošek zní jako oltář z některé z tradic afrických diaspor, jako je vúdú nebo santería. Kadidelnice je však spíše standardním esoterickým dílem. Stěny místnosti lemuje „třicet tvrdých, nepohodlných židlí“ se stolem, u něhož Ahmed sedí.
Novináři vysvětloval, že o víkendu k němu má přijet návštěva, dáma z Bristolu. Napsala mu, že ho žádá o pomoc při znovuzískání náklonnosti bývalého partnera, muže jménem Frank, jehož armádní identifikační náramek přiložila spolu s pramenem vlasů jeho matky. Ahmed jí odepsal a přiložil talisman, který „by měl fungovat po dobu dvou novoluní. Jeho moc by měla danou osobu donutit k tomu, aby udělala, co si přejete. Pokud se tak nestane, postihne ji neštěstí“.
Ahmed, „v červeném hedvábném šátku, plavé baretce a kabátu“, popisuje rituál, který proběhne, až žena o víkendu dorazí. „V místnosti se rozsvítí jediná svíčka. Elektřina [bude] vypnuta. Přijmu ji v plášti s fialovou kápí a v černé kartonové masce za dunění bubnů džungle – z gramofonové desky. Bude k tomu hrát i hudba…“[18]
A ve stejném roce se Ahmed objevil ještě jednou, a to v magazínu Sunday Pictorial, tentokrát jako „pan X“. Titulek článku zněl „ČERNÁ MAGIE: lidé od ‚Pic‘ budou špehovat ďábla“. Reportéři byli Ahmedem pozváni, aby ho pozorovali při magickém obřadu. Ahmed jim jako „pan X“ sdělil: „Chci dokázat, že se lidé v Británii zajímají o magii.“ Gerald Gardner, který komentoval zaujatost, kterou v článku zaznamenal, nebyl nikterak ohromen:
„Obřad byl prý vykonán proto, aby bylo zlomeno černomagické kouzlo, které bylo před časem sesláno na jednoho mladého muže; obřad byl oživen přehráním gramofonové desky se starou černošskou jazzovou hudbou. Článek byl napsán tak, aby naznačoval, že se děje něco nekalého. Osobně nevidím nic moc špatného na tom pokusit se někoho vysvobodit z černomagického začarování. Jenže jeden z reportérů napsal: „Viděl jsem černého mága, jak klečí před svíčkou a modlí se k ďáblu.“
No, myslím, že šlo o dost sprostou narážku na barvu pleti jejich hostitele. Každopádně ale ďábel, možná ze strachu před novináři, nepřišel. Druhý reportér řekl, že viděl, jak tento mág masíruje záda jedné blondýnce. To bylo zřejmě vše, co se stalo.“[19]
Valiente se také zmínil o rituálech, které Ahmed prováděl, aby z postižených osob sejmul kletby a prokletí; tento aspekt jeho práce však měl i cyničtější – až kriminální – stránku. Rollo Ahmed byl třikrát uvězněn za podvod.
První incident se odehrál na podzim roku 1930 na ostrově Jersey, kde Ahmed žil se svou manželkou. V té době byla na Normanských ostrovech stále ještě bohatá a živá tradice čarodějnictví, duchů, uřknutí, uhranutí a podobných věcí, i když už pod náporem moderny začínala slábnout. Ve skutečnosti těmto starým lidovým pověrám vlil novou krev do žil nástup spiritismu a mysticismu v období zhruba mezi lety 1850-1950, i když šlo jen o dočasné oživení. Zdá se, že Ahmed těchto pověr využil zejména mezi venkovskými obyvateli ostrovů.
Poškozenými byli manželé Dumaresq Rondelovi z Cemetery Farm v St. John. Rondel sám si asi před šesti lety odseděl měsíc vězení poté, co surově zbil a zkopal staršího souseda, o němž se domníval, že mu uhranul koně. Následně Rondelova farma zažívala těžké časy, přičemž Rondel věřil, že někdo – pravděpodobně onen soused – uřknul jednu z jeho dcer i jeho zvířata a úrodu.
Do hry vstoupil Rollo Ahmed, který zoufalému farmáři namluvil, že za poplatek 5 liber (dnes přibližně 260 liber) může nepřízeň osudu zvrátit. Ať už se Ahmed chopil jakékoliv magie, štěstěna se neobrátila, a tak se k němu Rondel vrátil; Ahmed mu vysvětlil, že je to obtížná práce, ale že by to mohlo vyřešit dalších 20 guineí (dnes asi 1 100 liber). Ani tentokrát se na farmě karta neobrátila a bylo vyplaceno dalších 65 liber (3 360 liber).
U soudu vyšlo najevo, že Ahmedovy pokusy o zrušení kletby spočívaly v tom, že chodil po farmě, pronášel zaklínadla, a přitom nožem sekal do dveří a okenních rámů. Při tom byl oblečen do černého roucha, červeného pásu a fezu. Je rovněž zaznamenáno, že pálil kadidlo (nebo roznášel kolem statku na lopatě uhlíky) ve snaze očistit místo od zlých mocností. Používal také různé sošky a prášek (jímž odfoukával zlé duchy) – což je dost možná odkaz na praktiky obeah nebo vúdú.
Až když Ahmed požádal Rondelovy, aby mu vyplatili dalších 70 liber, byla přivolána policie. U soudu se objevilo tvrzení, že jim vyhrožoval smrtí, pokud nezaplatí; dopisy, které jim posílal, byly podepsány pečetí se zkříženými hnáty a jménem „Ahmed“. Rondelovi také předal balíček obsahující „mystický“ prášek s příkazem, aby ho pod hrozbou smrti neotevíral, po čemž měla následovat smrt čtrnácti členů jeho rodiny.
Ahmed se hájil tím, že původních 5 liber a následných 65 liber byly platby za dva magické prsteny; když byl jeden z prstenů předložen u soudu, soudce při jeho zkoumání prohlásil, že má hodnotu jedné pence. Ahmed byl shledán vinným z „falešných prohlášení a provozování ‚černé magie‘“ a odsouzen k devíti měsícům nucených prací, přičemž soudce k nešťastnému farmáři Rondelovi prohodil: „Měl byste jít do blázince.“ Když soudní úředníci otevřeli balíček s práškem, Rondel se viditelně vyděsil, což svědčilo o jeho víře v Ahmedovy schopnosti.“[20]
Bohužel to nebylo jediné Ahmedovo stání u soudu v Jersey. V roce 1932, kdy žil v Havre des Pas se svou ženou a dvěma dětmi, byl opět odsouzen za získání malých částek od několika lidí na základě uvedení nepravdivých údajů. Tenkrát byl odsouzen k jednomu měsíci odnětí svobody a nucenými pracemi. V tomto období svého života byl podle popisu téměř bez prostředků a živil se zásilkovým prodejem dámských oděvů.
O čtrnáct let později, na podzim roku 1946, byl obviněn z použití falešných záminek k získání částky 800 liber. Soud vyslechl, že paní Violet Rogersová z Castlebar Road v Ealingu, 67letá vdova, byla 33 let spiritistkou. Pevně věřila v sílu média, paní Evy Lukatové, která tvrdila, že má duchovního průvodce, čínského mandarína jménem Tai Li, který skrze ni promlouvá. Paní Rogersová byla v kontaktu s Tai Li od roku 1942.
Ahmed zřejmě paní Rogersové řekl, že mu Tai Li navrhl, aby se na ni obrátil s žádostí o půjčku ve výši 300 až 500 liber; vysvětlil jí, že mu brzy vyjdou tři knihy a že jí bude moci následně splatit honorář. Paní Rogersová, poměrně bohatá žena, prodala akcie v hodnotě 500 liber, aby je mohla předat Ahmedovi. Později požádal o dalších 90 liber (a dostal je), aby si mohl pronajmout prestižní sál Kingsway Hall a přednášet o „okultismu“. Jak se však ukázalo, pronajal si pouze malou místnost. V průběhu vyšetřování se objevily další podrobnosti. Zdá se, že Tai Li sdělil (prostřednictvím Ahmeda) paní Rogersové, že se v minulém životě prohřešila zlými skutky a že finanční pomoc Ahmedovi by mohl být způsob, jak tyto křivdy napravit. V listopadu 1946 byl Ahmed shledán vinným z podvodu a podvodné transakce a odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody.
Je pozoruhodné, že Ahmed alespoň zpočátku tvrdil, že je schopen kletbu zrušit, a ne ji uvalit. To sice mohlo svědčit o jeho dobrých úmyslech, ale také o snaze vyhnout se trestnímu stíhání podle zákona o čarodějnictví (zrušeného až v roce 1951). Jeho přednášky a inzerovanou výuku jógy můžeme rovněž považovat za slušnou zástěrku; jeho klienti mohli mít v soukromí jeho poradny zcela odlišné požadavky.
Jak zdůrazňuje Wheatleyho životopisec Phil Baker, Ahmed šel několikrát v životě do vězení za podvody. Není známo, jestli o tom Wheatley věděl nebo zda se o to vůbec zajímal.[21]
„Co si tedy máme myslet o Rollu Ahmedovi? Byl to nakonec jen další podvodník, šejdíř a šarlatán? Před takovou jednorozměrnou interpretací bych varoval.“[22]
Dennis Wheatley, který nebyl žádný hlupák, měl Ahmeda velmi rád a vážil si ho. Kdyby ho považoval za pouhého podvodníka, doporučil by, aby byl za války naverbován pro práci ve zpravodajské službě? Wheatley byl členem Londýnské bezpečnostní sekce, tajného, vysoce postaveného koordinačního orgánu pro válečné luštění kódů, zpravodajské hry a bezpečnostní operace.[23] Wheatleyho šéfem byl Maxwell Knight, alias „M“ Iana Fleminga, který jej požádal, aby ho [Ahmeda] „velmi jemně vyslechl, zejména s cílem zjistit, zda-li by byl ochoten vykonávat tento druh práce v zahraničí.“[24]
Jakkoli je možno nesouhlasit s nelegitimním získáváním peněz, za nějž byl Ahmed odsouzen, bylo by nespravedlivé považovat ho za pouhého podvodníka. Poté, co Crowley rozházel své dědictví, ani Bestie se neštítila získávat peníze pochybnými způsoby. Stejně jako Ahmed vylákal od paní Rogersové z Ealingu pěknou sumičku peněz, údajně na financování vydání svých knih, udělal Crowley několikrát totéž svým vlastním stoupencům a peníze použil na vlastní rozmařilé životní výdaje. Přitom Crowley není vzpomínán pouze jako podvodník, nýbrž rovněž pro svou erudici, plodnou literární a uměleckou tvorbu a proto, že jako jeden z prvních lidí ze Západu napsal knihu o józe a meditaci, a proslul také jako inovátor magické teorie a praxe. Ahmed si zaslouží, aby se na něj vzpomínalo jako na jednoho z prvních praktikujících učitelů jógy v Británii, populárního historika magie z počátku dvacátého století a autora sžíravé a elegantní kritiky britského rasismu své doby – stejně jako na jeho křiklavý černý plášť a červený fez a prodej levných prstenů za vysoké ceny.
O Ahmedovi se toho pořád ví jen málo a byl by nadmíru zajímavým tématem pro další výzkum.
∴
[1] Rollo Ahmed: I Rise: The Life Story of a Negro. John Long Ltd., 1937.
[2] Dennis Wheatley: The Time Has Come: Drink & Ink 1919-1977: the Memoirs of Dennis Wheatley. Hutchinson, 1979, str. 131-141.
[3] Rollo Ahmed: The Black Art. John Long Ltd., 1936.
[4] Darryl Jones, Elizabeth McCarthy, Bernice M. Murphy: It Came From the 1950s! Popular Culture, Popular Anxieties. Palgrave MacMillan, 2011, str. 40n.
[5] London After Dark: An Intimate Record of Night Life in London, and a Selection of Crime Stories from the Casebook of Ex-Superintendent Robert Fabian. The Naldrett Press, 1954, str. 75.
[6] Rollo Ahmed: The Black Art. Arrow, 1971, str. 267.
[7] „Hola, Pane Luny!“, „Hola, Rohatý pane!“
[8] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman. The Life And Times Of Dennis Wheatley. Dedalus Limited, Sawtry 2009, str. 527-531.
[9] Dennis Wheatley: To the Devil a Daughter, str. 181.
[10] Dennis Wheatley: To the Devil a Daughter, kapitola XV.
[11] Kušo, kušog, hovorová forma místo spisovného kužab, „pán“, resp. „paní“, s uctivým přízvukem, znamená „nejuctivější oslovení, jaké v Tibetu existuje“.
[12] Ithell Colquhoun: Sword of Wisdom: MacGregor Mathers and The Golden Dawn. G. P. Putnam’s Sons, 1975.
[13] Doreen Valiente: The Rebirth of Witchcraft. Robert Hale, 2008.
[14] Peter Haining: The Anatomy of Witchcraft. Taplinger Publishing Co., 1972, str. 76.
[15] Ibid., str. 76-77.
[16] Ibid., str. 77-79.
[17] Gerald Gardner: Meaning of Witchcraft. Magickal Childe Inc., New York 1982, str. 212.
[18] Daily Sketch, 27. listopadu 1954, str. 5.
[19] Sunday Pictorial, 27. září 1954, str. 10-11.
[20] Nottinghamshire Evening Post, 3. listopadu 1930, str. 7.
[21] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman.
[22] Christopher Josiffe: British Voodoo: The Black Art of Rollo Ahmed – Part 2. Fortean Times, 2. srpna 2014, str. 47.
[23] Více o práci LCS viz David Sutton: Bodyguard of Lies, Fortean Times, 185, str. 38-45.
[24] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman, str. 389.
