Dennis Wheatley
O spojení spisovatelů špionážních románů s okultismem není nouze, a zatímco díla Iana Fleminga jsou vesměs veřejnosti dobře známá, dalším, kdo psal poměrně plodně o ďábelských machinacích na pozadí světové politiky, byl anglický spisovatel Dennis Yeats Wheatley (1897-1977), který se díky své plodné tvorbě thrillerů a okultních románů ve 30. až 60. letech 20. století zařadil k jedněm z nejprodávanějších světových autorů. Jeho série s detektivem Gregory Sallustem se stala právě jednou z hlavních inspirací pro příběhy již zmíněného Iana Fleminga o Jamesi Bondovi.
Jistý rozruch vzbudil už na začátku vysokoškolských studií, když na univerzitě založil vlastní „tajnou společnost“. Wheatley po vyloučení kvůli tomuto incidentu vstoupil do armády a bojoval v první světové válce jako poručík královského dělostřelectva. V roce 1919 převzal vedení rodinného vinařského podniku, který však v roce 1931 poté, co obchod kvůli velké hospodářské krizi upadl, prodal a začal psát.
Za druhé světové války byl Wheatley byl pověřen vojenským zpravodajstvím a tajnými operacemi, byl také členem Londýnské bezpečnostní sekce, která tajně koordinovala strategické vojenské záškodnické a zastírací akce. Díky svému literárnímu talentu spolupracoval s plánovacími štáby ministerstva války. Napsal pro ně řadu dokumentů, včetně návrhů, jak se vypořádat s případnou nacistickou invazí do Británie (vypráví o tom ve svých dílech Stranger Than Fiction a The Deception Planners). Nejznámější z jeho příspěvků pro Společný plánovací štáb válečného kabinetu se týkal „totální války“.
Jeho první kniha Tři zvědavci[1] nebyla vydána v době, kdy byla dokončena, nýbrž vyšla později, až v roce 1940. Jeho další román však vzbudil značný ohlas. Jmenoval se Zakázané území,[2] a po vydání v nakladatelství Hutchinson v roce 1933 zaznamenal okamžitý úspěch – během sedmi týdnů se dočkal sedmi dalších dotisků. Po dokončení Báječného údolí[3] se Wheatley rozhodl využít pro svou další knihu téma černé magie. Napsal o tom:
„Skutečnost, že jsem hodně četl o starověkých náboženstvích, mi poskytla užitečné zázemí, ale potřeboval jsem aktuální informace o okultních kruzích v této zemi. Můj přítel Tom Driberg,[4] který tehdy bydlel v bytě hned za námi v Queen’s Gate, se ukázal jako velmi užitečný. Seznámil mě s proslulým okultistou a mágem Aleisterem Crowleym, s nímž jsem jednou společně poobědval,[5] s reverendem Montaguem Summersem a Rolloem Ahmedem.“
I když Crowleyho jistě není třeba představovat, je zajímavé, že Wheatley nikdy nezmínil podrobnosti o obědě, během něhož mu byl předán vtipně a speciálně dedikovaný výtisk Magie v teorii a praxi:
„Dennisi Wheatleymu od Aleistera Crowleyho na památku … excelentního maďarského buketu… Tento mimořádný výtisk Magie v teorii a praxi od Mistra Theriona (Aleister Crowley) vydán výhradně pro Dennise Wheatleyho 1934 e.v.“
Rád však dával k lepšímu dvě oblíbené historky o něm. Jedna se týkala magického obřadu, který vykonal ještě jako student univerzity v Cambridgi, jehož následkem bylo, že si rektor[6] St. John’s College zlomil kotník; druhá se týkala vzývání Pana v jednom pařížském hotelu v době před první světovou válkou.
Montague Summers byl znám svou výstřední osobností i zájmy, v londýnské společnosti se proslavil v roce 1926 po vydání Dějin čarodějnictví a démonologie.[7] Po této práci následovaly další studie o čarodějnictví, upírech a vlkodlacích, a v to vše také věřil. Summers také pořídil moderní anglický překlad příručky Malleus Maleficarum z 15. století pro vyznavače honů na čarodějnice, která vyšla v roce 1929. Dostalo se mu označení „pravděpodobně nejzásadnějšího šiřitele okultismu v popkultuře dvacátého století“. Následovala díla The Vampire, His Kith and Kin: A Critical Edition (Upír, jeho příbuzní a blízcí, 1928), The Vampire in Europe: A Critical Edition (Upíři v Evropě, 1929), v roce převzetí moci nacisty, tedy 1933, vyšlo The Werewolf (Vlkodlak), následně The Grimoire and Other Supernatural Stories (Grimoár a jiné nadpřirozené příběhy, 1936) a po válce mj. Witchcraft and Black Magic (Čarodějnictví a černá magie, 1946).
Dnes již téměř zapomenutý Rollo Ahmed byl guyanský státní příslušník, rodným jménem Abdul Said Ahmed, narozen asi v roce 1898. V meziválečném období emigroval do Anglie, kde zpočátku působil jako divadelní umělec a později jako bylinkář, učitel jógy, autor, přednášející a okultista. Stejně jako u jiných černošských přistěhovalců byly Ahmedovy pokusy o získání běžného zaměstnání zmařeny kvůli rozšířenému rasismu té doby. V důsledku toho v Anglii využíval k sebepropagaci své „exotičnosti“ – například tvrdil, že se narodil v Egyptě, aby si vylepšil pověst šiřitele esoterní moudrosti.
Rollo Ahmed byl známou tváří bohémské literární scény 30. let 20. století, mezi jeho přátele patřili právě Dennis Wheatley a Aleister Crowley, měl však problémy zajistit pohodlné živobytí pro sebe a svou rodinu, což ho občas nutilo hledat pochybné formy výdělku. Ahmed byl autorem dvou knih – k první z nich, tj. The Black Art (Černé umění, 1936), historii okultismu a magie, mu napsal předmluvu právě Dennis Wheatley, a druhou byl výmluvný poloautobiografický román I Rise: The Life Story of a Negro (Můj vzestup: Životní příběh černocha, 1937), jehož děj se pohybuje od Guyany přes Liverpool až po Londýn a barvitě líčí zápas černocha v „rodné zemi“.
Při opětovném čtení Černého umění během výzkumu pro knihu The Devil and All His Works byl Wheatley „znovu ohromen rozsahem jeho znalostí“. Po mimořádně sugestivním a děsivém líčení černé mše končí Ahmedova kniha tvrzením, že černá magie je v moderní společnosti stále rozšířenou praktikou a že tajné spolky satanistů jsou i nadále všude kolem nás. Satanistické kulty učí své zasvěcence, že „zlo je pouze relativní pojem; že lidé se dospěli k tomu, aby uviděli krásu v takzvané hříšnosti a bezbožnosti; že hřích nemá žádnou reálnou podstatu a že jedinou cestou k plnohodnotnému životu je ignorování běžných norem počestnosti, bezúhonnosti a laskavosti, protože uplatňování těchto vlastností brání lidem podlehnout všem svým pudům a omezuje jejich hmotné úspěchy“. Brzy tito zasvěcenci skončí „utápěním se ve zlu kvůli němu samému“.
Ahmedův vliv, zprostředkovaný Wheatleym, je patrný v satanistickém vyznání Randa Hobarta ve filmu Noc démonů.[8]
Na otázku: „Jaký je zákon pravého věřícího?“ Hobart (Brian Wilde) odpovídá:
„Ti z nás, kteří věří, že zlo je dobro a dobro zlo… Kteří se rouhají a znesvěcují. V radosti z hříchu lidstvo, které je ztraceno, znovu najde sebe samo.“
Wheatleyova poznámka, že ve dvacátém století vyšla (v Británii) jen hrstka románů o okultismu, nebyla zcela přesná – slavné Strašidelné příběhy jednoho antikváře od M. R. Jamese vyšly už v roce 1904 a Somerset Maugham i méně známý William Hope Hodgson psali okultní příběhy již před první světovou válkou. Jeho výrok se dost možná více týkal období od konce první světové války do počátku třicátých let.
O tom, že se Wheatley zajímal i o okultismus, svědčí skutečnost, že mu jeho milenka Gwen už koncem 20. let koupila luxusní výtisk Malleus Malleficarum a v roce 1926 si nechal osobně podepsat výtisk Dějin čarodějnictví a démonologie od Montague Summerse.
Při přípravě na psaní knihy The Devil Rides Out – a podle toho se měl řídit při psaní všech svých budoucích románů – provedl nejprve rozsáhlý výzkum a četl nejen „faktické“ knihy na toto téma, nýbrž i romány s okultním pozadím, které mu mohly poskytnout inspiraci. Jak Wheatley s oblibou říkával, k tomuto výzkumu přispěly i rozhovory s lidmi jako Crowley, Summers a Ahmed, a kromě jejich pomoci tento prvek „osobního výzkumu“ jistě přispěl k publicitě knihy. Vydání okultního příběhu The Devil Rides Out v následujícím roce 1934, jejž James Hilton označil za „nejlepší věc svého druhu od dob Drákuly“, upevnilo jeho pověst „knížete spisovatelů napínavých knih“.[9]
The Devil Rides Out byl Wheatleyho prvním skutečným vstupem do žánru satanistického dobrodružného románu, který mu měl až do jeho smrti v roce 1977 dělal slávu a vynášel jmění. Přibližně v době vydání románu se Wheatley poprvé setkal s Rollem Ahmedem, západoindickým okultistou, jogínem, odsouzeným podvodníkem a možným agentem MI5. Po úspěchu románu The Devil Rides Out byl Wheatley požádán, aby napsal dějiny černé magie, ale protože mu chyběly praktické zkušenosti z první ruky, navrhl pro tuto práci právě Ahmeda. Jeho studie The Black Art (Černé umění) byla skutečně v roce 1936 vydána a její úvod napsal sám Wheatley, jenž Ahmeda uvádí jako svůj hlavní zdroj pro knihu The Devil Rides Out:
„Taková chvála, jakou ohledně věrohodnosti údajů v knize The Devil Rides Out ve vůbec nejrozsáhlejší korespondenci, kterou jsem kdy obdržel, pěli čtenáři z celého světa, je téměř výhradně zásluhou pana Rollo Ahmeda a dlouhých rozhovorů s ním. S neochvějnou trpělivostí odpovídal na mé nesčetné dotazy a nejvelkorysejším způsobem mi dal zcela k dispozici své hluboké znalosti, aby se můj román stal něčím více než jen obyčejnou beletristickou knihou.“
The Devil Rides Out začíná shromážděním satanistů, jemuž předsedá ipsissimus Mocata, jehož sluha, jak vysvětluje hrdinný vévoda de Richleau, je
„Malgaš, řekl bych. … Rodák z Madagaskaru. Je to zvláštní národ, napůl černoch a napůl Polynésan. Tohle obří stvoření měří asi metr osmdesát a jediný pohled do jeho očí mě přiměl k tomu, abych ho na místě zastřelil. Je to ‚zlý černoch‘, jestli jsem kdy nějakého viděl, a to jsem, jak víte, svého času hodně cestoval.“ Mezi dalšími koloniálními groteskními figurkami na shromáždění je i „vysoký, krásný chlapík. Jeho řídké lněné vlasy byly sčesané rovně dozadu a podivné světlé oči prozrazovaly, že je albín“; „statný muž oblečený do zeleného plédu a zázvorového kiltu, [který] chodil tiše sem a tam s rukama sepjatýma za zády a neslyšně si mumlal. Jeho divoké, rozpuštěné bílé vlasy a podivný kostým připomínaly irského barda“; „Číňan s vážnou tváří v rouchu mandarína, jehož rozříznuté oči prozrazovaly chladnou, nemilosrdnou povahu: Eurasijka s jedinou rukou, levou, a vysoká, hubená žena se zaškrceným krkem a obočím, které se spojovalo u kořene nosu“; „tlustý, úlisný Babu v lososově růžovém turbanu a rouchu“; a „Teuton s červeným obličejem, který měl zaječí ret“. Duc si pomyslel, že jsou to „vcelku nepěkní lidé“.
Wheatley psal hlavně dobrodružné romány, přičemž řada knih na sebe navazovala. K tématům v pozadí patřila francouzská revoluce (série Roger Brook), satanismus (série Duke de Richleau), druhá světová válka (série Gregory Sallust) a špionáž (romány, v nichž je hlavním hrdinou Julian Day). Postupem času se v každé z jeho hlavních sérií objevila alespoň jedna kniha, v níž hrdina bojoval s nějakým projevem nadpřirozena – čímž se z nich staly fantastické příběhy. Začal být považován za autoritu v oblasti satanismu, exorcismu a černé magie, vůči nimž se vyjadřoval nepřátelsky. Přesvědčení, že raně novověké čarodějnické procesy byly oprávněné jakožto součást války kosmického dobra proti kosmickému zlu, se objevuje již v jeho prvním „okultním“ románu The Devil Rides Out. Během studia paranormálních jevů se však stal členem Klubu duchů.[10]
V mnoha svých dílech Wheatley propojil své postavy se skutečnými historickými událostmi a osobami. Například v sérii Roger Brook se hlavní postava zaplete s Napoleonem a Joséphine, zatímco špehuje pro ministerského předsedu Williama Pitta mladšího. Podobně v sérii Gregory Sallust absolvuje Sallust večeři s Hermannem Göringem.
V knize Použili temné síly,[11] poslední ze série Sallust, se Göringovi dostává překvapivě pozitivního líčení coby čestného muže, jemuž se nezamlouvalo systematické vyvražďování Židů (i když ve skutečnosti neudělal vůbec nic pro to, aby ho zastavil) a který chtěl ukončit válku, když si uvědomil, že Německo je odsouzeno ji prohrát. Göring je postaven do kontrastu s Goebbelsem, který se podle Wheatleyho „pohyboval na krajní levici“ a „bral vážně socialistickou část nacionálního socialismu“.
Ve 30. letech 20. století Wheatley vytvořil sérii záhadných příběhů, které byly prezentovány jako akta různých případů, včetně svědectví, dopisů a důkazů, jakými byly např. vlasy nebo pilulky. Čtenář musel tyto důkazy prozkoumat, aby záhadu vyřešil, a teprve poté prokousal k posledním stránkám případu, na nichž se mu dostalo příslušných odpovědí.
Z těchto „kriminálních spisů“ vyšly čtyři: Vražda u Miami, Případ Roberta Prentice,[12] Masakr v Malinsay a Tady jsou stopy![13]
V červnu 1940 vyšla kniha Falešné pasy zabývající se válečnými událostmi nejen v nacisty obsazené Evropě, ale děj se odehrává přímo v srdci Říše.[14] Vzpoura německých generálů selhala a nacistická čistka byla na vrcholu, když Gregory Sallust přijel do Berlína v převlečení za plukovníka wehrmachtu a ve služebním voze S.S.
Jeho cílem bylo zachránit půvabnou Eriku von Epp, o níž už bylo jisté, že je v rukou nacistických mučitelů: jediným způsobem, jak ji rychle najít, bylo společensky navštívit Hermanna Goeringa. To, jak Sallust díky své kolosální troufalosti pronikne do Göringovy soukromé svatyně a později z ní odjíždí jako tajný říšský emisar do Finska, tvoří jen začátek příběhu, který je stejně působivý a přitažený za vlasy jako řada dalších bestsellerů tohoto autora.
Později v období blitzkriegu se Wheatley odklonil od svých materialistických románů o Gregory Sallustovi a v roce 1941 napsal druhý okultní román s postavou vévody de Richleau, Podivný konflikt.[15] Wheatley pevně věřil v reinkarnaci a za druhé světové války se snažil přesvědčit veřejnost, že smrti není třeba se bát.
Když na Londýn začnou dopadat bomby, řeší vévoda de Richleau naléhavý problém. Jaké metody používají Němci, aby odhalili – se strašlivými následky – tajné trasy atlantických konvojů? Odpověď, s níž přichází, je bizarní a fantastická. Nepřítel je ve spojení s nadpřirozenými silami, které může překonat jen ten, kdo má potřebné znalosti a odvahu pustit se s nimi do bitvy v astrální rovině. Vévoda a jeho pomocníci čelí děsivé zkoušce ze strany temných mocností.
Na začátku románu, když se již vévoda nachází na „astrální pláni“, vidí, jak je bombardována budova. Několik obyvatel je zabito a Wheatley vysvětluje, že jejich život neskončil – jen pokračuje na jiné úrovni existence:
„V tu chvíli letadlo vypustilo těžkou bombu a de Richleau se rozhodl, že se nesmí zdržovat tam nahoře, nýbrž se musí věnovat svým vlastním záležitostem, a rychle s ní klesl do vzdálenosti dvaceti metrů od temných střech. Bomba zasáhla obytný blok, cihly, sklo a cement vylétly vysoko do vzduchu a jeden roh bloku se sesypal v hořících troskách. Že zabila několik lidí, poznal vévoda z toho, když viděl, jak se jejich duchovní těla zvedají z kouřících trosek. Jeden z nich – zřejmě člověk, který si za života uvědomoval skryté pravdy – vydal radostný výkřik, který de Richleau vnímal, a okamžitě se vydal na cestu, naplněn radostným očekáváním. Ostatní tam zůstali viset, opuštění, nešťastní a zmatení, zřejmě ještě plně nechápali, co se s nimi stalo a že jsou mrtví; v tomto stavu však nezůstali dlouho.
Ještě než se dole na ulici vyřítili hasiči a záchranné čety, aby pomohli dosud žijícím, pokud se nacházeli pod kouřící hromadou trosek, objevily se už duchovní záchranné čety, aby pomohly těm, jimž byl život vzat…“[16]
Na toto téma volně navazuje černomagický příběh Použili temné síly,[17] který sice vyšel až roku 1964, představuje však závěrečnou část válečných zážitků Gregoryho Sallusta. Za jasné noci v červnu 1943 seskočí Gregory Sallust padákem do nacistického Německa. Jeho úkolem je proniknout do tajemství Hitlerových Vergeltungswaffen, „zbraní odplaty“, a vyšetřil zvěsti o nové německé superzbrani, která se staví v Peenemünde. Po náletu je zraněn a setkává se s Ibrahimem Mallacou, židovským satanistou, který mu pomocí hypnózy ulevuje od bolesti a zároveň léčí jeho zranění. Přestože jejich dlouholeté a nesnadné partnerství udržuje společná nenávist k nepříteli, jejich rozhodnutí použít okultní síly ke zničení Hitlera ohrozí Gregorovu nesmrtelnou duši…
S Mallacouem se znovu potká, když je uvězněn v Polsku, kam se pokouší propašovat části rakety V1. Po několika dobrodružstvích včetně uvěznění a večeře s Hermannem Göringem se tato nepravděpodobná dvojice ocitá v Hitlerově bunkru během obléhání Berlína, kde se ho snaží přesvědčit, aby si raději vzal život, než aby bojoval dál.
Ačkoli se jedná v podstatě o špionážní thriller na velmi konkrétním pozadí nacistického Německa v posledních chvílích druhé světové války, kniha obsahuje značný prvek fantasy. Předpokládá se totiž, že Satan skutečně existuje a že svého stoupence Mallacoua obdařil nadpřirozenými schopnostmi, zejména telepatií a schopností předvídat budoucnost – což je zejména v pozdějších částech děje zcela zásadní. Román uzavírá příběhy Sallustova dlouhodobého protivníka Obergruppenführera Graubera, a hraběte von Ostenburg, manžela Gregorovy milované Eriky, a jeho příležitostné milenky Sabiny.
V důsledku války si lidé osvojili „konformní“ názory a v jejich duševním životě došlo k obrovské změně. Přemýšleli nyní o politických ideologiích a abstraktních teoriích vlády:
Nejhorší bylo, že se masy dostaly pod bezprostřední vliv politických demagogů, kteří sami sebe označovali za „zástupce lidu“ a zastávali názor, že „všichni lidé jsou si rovni“, veškerá moc by měla být svěřena většině, a nikoli inteligentní menšině…
Wheatley dává přednost starému systému „kněžských králů“, podléhajícímu zárukám oligarchie. „Všeobecně se uznávalo, že trůn se může trvale udržet pouze tehdy, je-li vrcholem pevně posazené pyramidy aristokracie… kněží, šlechtici a senátoři zpravidla vykonávali moc přinejmenším stejnou jako kněžský král.“ Wheatley zde cituje z Magna charta libertatum, tj. Velká listina práv a svobod, a dodává, že kněžské a šlechtické vrstvy „se neustále doplňovaly tím, že mezi masami vyrůstali muži s výjimečnými schopnostmi a talentem, jak dosvědčuje velký ministr krále Jindřicha VIII. kardinál Wolsey, který začínal svůj život jako řeznický učeň“.
Proti tomuto systému stála myšlenka, že všichni lidé jsou si rovni, což ohrožuje představu, „že řízení lidských osudů by mělo zůstat v rukou omezeného počtu jedinců, kteří jsou v průměru vzdělanější a inteligentnější než masy“. Wheatley sleduje šíření rovnosti od aristokracie v Egyptě, Řecku a Římě až po Británii po roce 1945 a propagandistickou povahu moderního života. Příchod strojového věku umožnil politikům školy „všichni lidé jsou si rovni“, aby se dostávali do stále těsnějšího kontaktu s masami. Pod praporem svobody kázali proti všem formám privilegií, a tím vyvolávali nespokojenost mas s jejich údělem; a později, už jako socialisté, otevřeně obhajovali rovnost ve všech věcech vůči nejvyšší pravomocí svěřené Dolní sněmovně… Teprve po volbách v roce 1945 měla propaganda „všichni lidé jsou si rovni“ za následek návrat socialistické většiny do Westminsteru…
Po ukončení válečného stavu začal Wheatley pracovat pro britskou zpravodajskou službu MI5. Udržoval tehdy vřelé vztahy se svým přítelem z RAF Freddym, vévodou z Richmondu, a byl to právě on, kdo jej kolem roku 1951 seznámil s tématem létajících talířů.
Kniha Zlověstná hvězda,[18] vydaná v roce 1952, je raným projevem mánie kolem létajících talířů, která se stala součástí zeitgeist padesátých let. Navzdory tomu, že pozorování RAF se datují již od roku 1943, vlna se ve skutečnosti rozšířila až v poválečné Americe a do Británie se dostala teprve až po roce 1950 díky americkým knihám uveřejňovaným v novinách na pokračování.
V říjnu 1950 vyšel v The Sunday Dispatch výpravný článek s názvem „Příběh, který může být větší než bitva o atomovou bombu“. V protikladu ke špičkování o „odbourání nevíry“ ve svých okultních románech si Wheatley projde několik případů UFO a přezkoumává údaje, včetně výskytu toho, co Gerald Heard, přítel Aldouse Huxleyho, v knize The Riddle of the Flying Saucers z roku 1950 nazval „myslící světla“, a Wheatley ji použil pro svůj výzkum.
Na tomto pozadí britský agent Kem Lincoln, bývalý člen komanda a britský tajný agent, přemýšlí o létajících talířích. Jeho úkolem je prozkoumat jaderný potenciál Argentiny, protože by to mohlo ovlivnit schopnost Británie bojovat o Falklandy. Přirozeně se smířil s tím, že jeho práce může být spojena s určitým nebezpečím. Ale o takových nebezpečích, jakým musel skutečně čelit, se mu nezdálo ani v nejdivočejších snech. Po opatrném začátku se Kem válí na posteli s půvabnou Carmen, když do místnosti vtrhne její manžel plukovník Escobar.[19]
Kem si Escobara v následné rvačce nakonec podmaní, ale sotva se vzpamatuje, protáhne se oknem obrovská ruka a zvedne Carmen. Ta patří mimozemšťanovi a Kem, Carmen a Escobar jsou uneseni na vesmírnou loď mířící na Mars. Mimozemšťané se zdají být těžkopádnými surovci (tvarem připomínající „homo sapiens, avšak toho nejprimitivnějšího typu“), takže se Wheatley předkládá myšlenku, že je musí ovládat inteligentnější rasa – totiž rasa vysoce inteligentního hmyzu, který bzučí jako včely a vydává telepatické rozkazy.
Incident s UFO ve Washingtonu v roce 1952, známý také jako „Invaze ve Washingtonu“, tvořila série hlášení o neidentifikovaných létajících objektech ve dnech od 12. do 29. července 1952. k těm nejvíce medializovaným pozorováním patří dva po sobě jdoucí víkendy 19.-20. července a 26.-27. července. Curtis Peebles, zabývající se historií UFO, označil tento incident za „vyvrcholení aféry (UFO) v roce 1952“. „Nikdy předtím ani potom nezaznamenal projekt Blue Book ani letectvo takovou vlnu hlášení o UFO.“
Téhož roku, ale jen o pár měsíců dříve (8. května 1952) před „invazí ve Washingtonu“ pak vyšel jeho román Zlověstná hvězda nabízející výjimečné představení, které se vyznačuje oním charakteristicky křehkým a něžným milostným příběhem (zcela odlišným od Jamese Bonda a jeho dívek), jejž Wheatley zasadil do neuvěřitelně nepravděpodobného příběhu během studené války. Realistické detaily jsou skloubeny s velkou naivitou ohledně vesmíru, za niž by se nemusel stydět ani Dan Dare,[20] ale jsou tu i momenty, které se mohou svou podivností srovnávat s díly protosurrealisty Raymonda Roussela; když jim například hmyz ukáže černobílé filmy s vrcholnými okamžiky lidských dějin a včelí brouci,[21] kteří ovládali stroj, znovu stiskli páčku; stroj znovu zavířil a ozvala se slova: „Hudba k práci“, a po nich následovala rumba. Wheatley se pak o sci-fi už nikdy více nepokusil.
V roce 1956 vyšel mimo všechny série okultní román Astrální dvojník Gifforda Hillaryho, kniha s podtitulem Příběhy černé magie.[22] Co se děje po smrti? A proč by se měl sir Gifford Hillary ocitnout ve vězení a být před soudem, kdy mu jde o život? Zápletka líčí, jak Velká Británie prochází krizí národní bezpečnosti.
Sir Gifford Hillary a velitel perutě Johnny Norton se v rámci v přísně tajných opatření podílejí na plánech, jak bojovat proti hrozbě agrese ze strany Sovětského svazu. Avšak nebezpečí už je blíže, než tuší. Jedné teplé zářijové noci se totiž stane svědkem své vlastní vraždy. Zájem se záhy soustředí na zlovolnou lady Ankaret a na tragédii, k níž došlo v noci 9. září v Longshot Hall v Jižním Hampshiru. Oběť je sražena k zemi a od té chvíle se následující události zdají být zprvu fantastické a neuvěřitelné – později se však ukáže, že jsou zcela logické.
Wheatleyho postoje a názory se s věkem nijak neměnily. Satanista z roku 1960 nahlíží na vzmáhající se sexuální revoluci v Londýně s pocitem narůstající hrůzy a vykresluje všechny umělce jako komunisty a sexuálně osvobozenou mládež jako děti ďábla.[23] Jde o černomagickou hororovou novelu postavenou na protikomunistickém špionážním tématu. Patřila k populárním románům 60. let 20. století, které zpopularizovaly bulvární představu černé mše. Z předchozího románu To the Devil – a Daughter se tu objevuje postava plukovníka Verneyho, britského šéfa protisovětské špionáže bojující proti černé magii. Zápletka se týká mladé vdovy Mary Mordenové a Verneyho zvláštního agenta Barneyho Sullivana, kteří se infiltrují do satanistické sekty a překazí tak komunistické spiknutí s cílem podmanit si celý svět.
Satanismus a okultismus byly v 50. letech 20. století v britské populární kultuře nepochybně silně zastoupeny. Zřejmě nejvýznamnějším literárním uctívačem ďábla té doby byl Dennis Wheatley, který velmi jednoznačně vnímal ďábla jako postavu své doby. Satan pro něj byl vlastně vrcholným studenoválečníkem: Wheatley velmi důsledně, a to v celé řadě děl, od Strašidelného Tobyho Jugga[24] – zfilmovaného v roce 2006 pod názvem The Haunted Airman – přes Satanistu[25] a dál, chápal komunismus jako gigantické satanské spiknutí s cílem ovládnout svět – samotný Stalin byl pouze nástrojem či agentem Ďábla.
Jeden z jeho nejznámějších románů z 50. let, Astrální dvojník Gifforda Hillaryho,[26] je v podstatě novoviktoriánský spiritualistický román plný zážitků mimo tělo, astrálního putování a strachu z předčasného pohřbu, avšak začíná velmi dlouhým popisem britské vojenské politiky za studené války z pohledu „jestřába“: je tak dlouhý, že Wheatleyho vypravěč cítí potřebu přerušit své vlastní vyprávění psané kurzívou touto omluvou:
„Každý čtenář tohoto dokumentu nezajímající se o budoucí strategii a naše opatření proti hrozbě sovětské invaze o nic nepřijde, když vynechá následujících několik tisíc slov a bude pokračovat v tomto líčení na straně 40.“
Zdá se, že Wheatley zastává názor, že Británie potřebuje jaderný odstrašující prostředek, aby mohla bojovat proti satanským silám zla. Jeho kritická studie The Devil and All His Works z roku 1971, přiznávající vliv Margaret Murrayové na některé z jeho myšlenek, předkládá velmi zřetelně Wheatleyho přesvědčení, že je to Satan, který ve skutečnosti působí na sekulární modernitu a ovládá ji:
„Musíme rovněž promyslet, co tento nový věk bezvěrectví znamená. Ateismus jde ruku v ruce s komunismem. V posledních několika desetiletích, zejména v Rusku a Číně, a spolu s vymíráním starších generací, stále méně lidí přijímá víru svých předků. To platí zejména pro miliony lidí v západním světě a mezi vzdělanějšími národy Blízkého východu. …
Úpadek víry vedl u mnoha milionů lidí [sic] k zásadním změnám v pohledu na svět a v chování – mj. k tomu, že mladí lidé odmítají autoritu a (případnou) moudrost starších, hledají nějaký duševní stimul, jímž by nahradili akceptovaná náboženství, a boří zákazy, které napříč věky chránily společnost pro její vlastní dobro. Ať už jde o záměrně vyhledávanou neortodoxní pomoc nebo přijímání ateismu, odstranění starých zábran proti sebeuspokojování učinilo velkou část nové generace zranitelnou vůči pokušením, kterým by jinak ze strachu nebo s nadějí na odměnu odolala.
A nic na tom nemohou změnit zákony, o nichž bylo v době stvoření určeno, že mají řídit životy lidí. Všichni tedy setrváváme na svých pozicích a musíme na nich vytrvat jsouce vystaveni silám Světla a Temnoty.“
Podle Wheatleyho chmurné prognózy může svět zachránit pouze společenský a politický konzervatismus a návrat k hodnotám britského [magického] impéria.[27]
Při pomyšlení na takové duchovní postoje je samozřejmě cítit rozpaky, ale zároveň tyto autorovy velmi reálné obavy z poválečného mezinárodního vývoje a rozpoutání studené války, jakož i jeho víceméně zjevná, třebaže tajená přitažlivost k okultnímu milieu vytvářejí fascinující čtenářský zážitek a spolu s několika dalšími příběhy z téže doby stanovily měřítka pro dnešní okultní fikci a lze je vnímat v příbězích např. Augusta Derletha a Dennise Wheatleyho.
Kniha The Devil and All His Works byla atraktivně ilustrována a trefila se do tehdejší nálady – prodalo se jí asi na 60 000 výtisků: „Ďábel je najednou nová věc“, zněl soudobý titulek recenze knihy v deníku Evening Standard. Ale navzdory vítanému vlivu na prodej se Wheatleymu okultní oživení nelíbilo. V posledním čísle časopisu Man, Myth and Magic byl dotázán na svůj názor:
„Zdá se, že není pochyb o tom, že se stále více lidí náhodně obrací k okultismu, a já si myslím, že je to velmi špatné. Lidé mají tendenci se o toto téma zajímat, a tak se do toho zaberou, že zanedbávají své rodiny a zaměstnání, a pokud jsou byť jen trochu slaboduší, mohou skončit i v blázinci.“
Wheatley psal podobné „hlášky“, kdykoli se toto téma objevilo: mj. riziko vydírání, drogy, možnost duševní nemoci, zanedbávání práce a rodiny, vzdálená, ale reálná možnost nadpřirozeného zla atd. Pak se rovněž domníval, že by měly být znovu zavedeny zákony proti čarodějnictví, z nichž poslední byl zrušen teprve v roce 1951. Jak bystře poznamenal časopis Man, Myth and Magic, svým odsouzením okultismu a varováním, aby se s ním nikdo nemazlil, „lze téměř říci, že Wheatley … na sebe vzal plášť zesnulého Montaguea Summerse“.
„Jít v noci sám ven znamená říkat si o loupež a vraždu,“ napsal Wheatley v knize The Devil and All His Works a jeho obavy z okultismu souvisely s širším kulturním pesimismem. Konec šedesátých a začátek sedmdesátých let nebyl pro lidi Wheatleyho generace a jeho názorů dobou příznivou – ztráta impéria, dělnické agitace, studentské revolty, protesty proti válce ve Vietnamu, rasové nepokoje v Americe a vzestup kultury mládeže jako ekonomické síly (desky kupované dětmi – „pop music“ – byly náhle v centru kulturního dění a zabíraly hlavní vysílací čas). Existovala permisivní společnost, drogy, „volná láska“, hippies a další, a na proletářské úrovni byl vnímán masivní nárůst kriminality a vandalismu, spolu s kulturou násilí („aggro“[28] a „bovver“[29]) a subkulturami skinheadů a Pekelných andělů, z nichž ta druhá měla satanistický nádech.
Americké feministky se sdružily do organizace WITCH, The Women’s International Terrorist Conspiracy from Hell (Mezinárodní teroristické spiknutí z pekla), zatímco okultní skupina v New Yorku, nazvaná Démonický proletariát (Demonic Proletariat), šířila bizarní grimoár, který se skládal z magických knih a revolučních hesel – jako by se snažila potvrdit Wheatleyho nejhorší obavy.
Dokumentární studie Arthura Lyonse Satan tě chce: Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe[30] z roku 1970 neměla nouzi o soudobé příklady a na podzim toho roku – zrovna když se skupina Black Sabbath ocitla na vrcholu britských žebříčků alb[31] a na vrcholu žebříčků singlů kralovala nahrávka nazvaná Voodoo Chile[32] – byl Charles Manson vykázán ze soudní síně poté, co soudci zazpíval Sinatrovu píseň That Old Black Magic (Ta stará černá magie).
Dům britského ministra vnitra byl vystaven bombovému útoku Angry Brigade,[33] vyšlo 28. číslo časopisu Oz s názvem Schoolkids Oz,[34] kde se objevil comics, kde má medvídek Rupert sex se svou babičkou, a 100 000 odborářů vyšlo stávkovat do ulic kvůli zákonu o průmyslových vztazích. Tohle byl svět, na nějž si Wheatley stěžoval v rozhlasovém rozhovoru s Williamem Hardcastlem.
„Nyní hrozí to, že mocnosti temnot usednou na trůn,“ říká Wheatley. „Násilí a podobné věci, které se dnes dějí, jsou neuvěřitelné… A vláda to nezvládá, sotva se jim daří udržet linii.“ Hardcastle zpochybňuje Wheatleyho diskusi o „světle a tmě, pravici a levici, dobru a zlu“ – je to opravdu všechno tak věčně jednoduché? „Válčící mocnosti“, souhlasí Wheatley nadšeně, ignoruje tak Hardcastlovu skepsi a reaguje, jako by právě celou záležitost vystihl v kostce.[35]
Wheatley tvrdí, že v Británii působí na tři sta sabatů a že jejich počet se každým dnem zvyšuje. Hardcastle se ptá, zda Wheatley ve skutečnosti „nepodněcuje zvědavost, která toto zlo živí“, a Wheatley to popírá: on lidi varuje. „Nebojíte se, že si na vás troufnou?“ ptá se Hardcastle a v jeho hlase je slabě slyšet výsměch. Ne, říká Wheatley tónem zcela důstojné upřímnosti, protože oni mohou jenom ublížit lidem, kteří se bojí a věří, že jim mohou ublížit.
DW: „Netvrdím, že jsem nějak zvlášť dobrý člověk, ale věřím, že jsem na správné straně a mocnosti světla mě ochrání.“
WH: „Vy si však myslíte, že nás mocnosti temnot ovládnou?“
DW: „Myslím si, že se civilizace rozpadá, a pokud někdo nezatáhne za záchrannou brzdu, bude to rok od roku horší a horší…“
Takové bylo poselství na konci knihy The Devil and All His Works.
„V posledním desetiletí dospělo myšlení lidstva do nové fáze. Říká se jí permisivní společnost.“
Wheatley se k tomu nestavěl nijak odmítavě, když poukazoval na to, že dlouhé vlasy a krátké sukně neznamenají, že jsou muži zženštilí nebo ženy nemorální, ale domníval se – zejména v souvislosti se zánikem autorit a stínem jaderné hrozby –, že mladí lidé se nyní obrátili k okultismu jako k „berličce“.
Odtud přešel ke špatné stránce okultismu s odkazem na Charlese Mansona a na nově vzniklou Satanovu církev v čele s Antonem La Veyem, k níž se hlásilo na sedm tisíc členů. A také poukázal na moderní společnost, které hrozí návrat „do temného středověku“. Stejně jako původní středověk přišel s koncem Římské říše a Pax Romana, tak nyní skončilo Britské impérium a Pax Britannica. „Jaké byly náklady na stažení vlajky Union Jack?“ ptá se Wheatley, a poukazuje na stav v Africe, kde Britové vybudovali silnice a školy. Nyní to vypadá, jako by dospělí „za sebou zamkli dveře mateřské školky, zatímco děti nechali si hrát s nabitými střelnými zbraněmi“.
V Prvním světě[36] to nebylo o moc lepší.
„Loupeže a násilí jsou na vzestupu a zločinnost roste po celých Spojených státech. Ve Washingtonu DC se nejen bílé rodiny, ale i dobře situované barevné rodiny stěhují z Washingtonu na předměstí, protože ve městě už není bezpečné žít.“
Nespokojenci a vyvrženci společnosti rozbíjeli okna velvyslanectví (Wheatley měl možná na mysli Grosvenor Square), ničili sportovní hřiště (taktika bojovníků proti apartheidu), a vůbec se dopouštěli „nehorázností, které by žádná normální vláda nemohla tolerovat.“ To byla lekce velkých říší, zuřil Wheatley:
„Vládci by měli vládnout a vlády západního světa to v posledních dvou desetiletích nedokázaly.“
Wheatley nebyl sám, kdo si myslel, zda:
„Je možné, že by nepokoje, divoké stávky, boj proti apartheidu a děsivý nárůst kriminality měly nějakou souvislost s magií a satanismem?“[37]
Zatímco ve svých poválečných dílech, počínaje Toby Juggem z roku 1948,[38] Wheatley poukazoval na komunismus jako na velké vyprávění[39] nutné pro pochopení okultismu, jeho dřívější díla z 30. let 20. století mají tendenci interpretovat ho v koloniálním kontextu, kdy hrozby pro britské impérium přicházejí od vlastních nespokojených druhořadých příslušníků impéria.
V 60. letech 20. století prodávalo nakladatelství Hutchinson milion výtisků knih ročně a většina titulů vycházela i v pevné vazbě. Několik jeho knih[40] bylo zfilmováno společností Hammer, z nichž nejznámější je The Devil Rides Out, která vyšla roku 1934, zfilmována byla ale až v roce 1968. Wheatley napsal také díla literatury faktu, včetně popisu ruské revoluce, života anglického krále Karla II., a několik autobiografických svazků.
Vydal i několik sbírek povídek[41] a v letech 1974 až 1977 uspořádal pro britské nakladatelství Sphere sérii s názvem The Dennis Wheatley Library of the Occult, v níž vyšlo 45 brožovaných reedicí, jež vybral a napsal k nim krátké úvody. Jednalo se jak o romány s okultní tematikou od autorů jako Bram Stoker a Aleister Crowley – úvod k jeho knize Moonchild napsal společně s Kennethem Grantem[42] –, tak o literaturu faktu o magii, okultismu a věštění od autorů jako teosofka H. P. Blavatská, historik Maurice Magre, kouzelník Isaac Bonewits a chiromant Cheiro.
V popkultuře se fiktivní verze Wheatleyho v novele Stephena Volka Netherwood, jež je součástí Volkovy trilogie Temní mistři z roku 2018, setkává s Aleisterem Crowleym a zapojuje se do černomagických obřadů.
Dva týdny před svou smrtí v listopadu 1977 Wheatley obdržel podmínečné rozhřešení od svého starého přítele Cyrila „Bobbyho“ Eastaugha, biskupa z Peterborough. Byl zpopelněn v Tootingu a jeho popel byl uložen v jižní části hřbitova Brookwood Cemetery pod vysokým stromem nedaleko vchodu.
∴
[1] Dennis Wheatley: Three Inquisitive People. Crime, 1940.
[2] Dennis Wheatley: The Forbidden Territory. Adventure, 1933.
[3] Dennis Wheatley: The Fabulous Valley. Adventure, 1934.
[4] Tom Driberg, žurnalista, údajný okultista a v roce 1934 teprve budoucí člen parlamentu.
[5] V květnu 1934, tedy v době, kdy už Crowley byl pravděpodobně za zenitem a zaneprázdněn nákladným soudním sporem o urážku na cti, který měl brzy prohrát.
[6] Pravděpodobně šlo o Charlese Taylora, který byl rektorem této koleje v letech 1881 až 1908.
[7] Montague Summers: History of Witchcraft and Demonology, 1926.
[8] Night of the Demon. Britský horor z roku 1957 v produkci Hala E. Chestera a Franka Bevise, v režii Jacquese Tourneura, s Danou Andrews, Peggy Cummins a Niallem MacGinnisem v hlavních rolích. Film je adaptací povídky M. R. Jamese Casting the Runes.
[9] Srv. rovněž San: Film jako rituál, viz https://www.okultura.cz/WordPress/film-jako-ritual/, příp. Sympathy for the Devil, viz https://www.okultura.cz/WordPress/sympathy-for-the-devil/.
[10] Ghost Club.
[11] Dennis Wheatley: They Used Dark Forces. Espionage/Occult, 1964.
[12] Dennis Wheatley: Případ Roberta Prentice. Rudolf Kmoch, Praha 1939. Ilustrace/foto: J. G. Links. Autor obálky: Toyen.
[13] Murder Off Miami, Who Killed Robert Prentice?, The Malinsay Massacre, Herewith The Clues!
[14] Dennis Wheatley: Faked Passports. Espionage, 1940.
[15] Dennis Wheatley: Strange Conflict. Occult, 1941.
[16] Ibid., kap. V.
[17] Dennis Wheatley: They Used Dark Forces. Espionage/Occult, 1964.
[18] Dennis Wheatley: Star of Ill-Omen. Aliens, 1952.
[19] Člověk se neubrání pocitu časového předbíhání či předzvěstného tušení Dennise Wheatleyho v souvislosti se jménem – Pablo Emilio Escobar…
[20] Dan Dare je britský komiksový sci-fi hrdina vytvořený ilustrátorem Frankem Hampsonem, který také napsal první příběhy. Dare se v letech 1950 až 1967 objevoval v komiksovém příběhu Eagle Dan Dare, Pilot budoucnosti.
[21] Zdobenec skvrnitý.
[22] Dennis Wheatley: The Ka of Gifford Hillary: A Black Magic Story. Occult/Science Fiction, 1956.
[23] Dennis Wheatley: The Satanist. Occult, 1960.
[24] Dennis Wheatley: The Haunting of Toby Jugg. Occult, 1948.
[25] Viz pozn. č. 23.
[26] Viz pozn. č. 22.
[27] Darryl Jones: „It’s in the Trees! It’s Coming!“ Night of the Demon and the Decline and Fall of the British Empire. Viz Darryl Jones, Elizabeth McCarthy, Bernice M. Murphy (eds.): It Came From The 1950s! Popular Culture, Popular Anxieties. Palgrave Macmillan, New York 2011, str. 39.
[28] Agresivita.
[29] Chuligánství.
[30] Arthur Lyons: Satan tě chce: Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 1992.
[31] Zřejmě šlo o první dvě alba z roku 1970, eponymní Black Sabbath (únor) a Paranoid (září).
[32] Voodoo Chile je skladba Jimiho Hendrixe nahraná v roce 1968 pro třetí album Electric Ladyland.
[33] Angry Brigade byla krajně levicová britská teroristická skupina zodpovědná za sérii bombových útoků v Anglii v letech 1970 až 1972. Pomocí malých bomb mířila na banky, velvyslanectví, vozidlo BBC Outside Broadcast a domovy konzervativních poslanců. Policie celkově připsala 25 bombových útoků Rozzlobené brigádě.
[34] Toto číslo redigovali mj. patnácti- až osmnáctiletí školáci. Od června 1971 do 5. srpna 1971 probíhalo ve Spojeném království rozsáhlé soudní řízení ve věci obscénnosti, které bylo nejdelším procesem podle zákona o obscénních publikacích z roku 1959. Obžalovaní redaktoři Richard Neville, Felix Dennis a Jim Anderson byli shledáni vinnými a odsouzeni k trestu odnětí svobody až na 15 měsíců. Tento rozsudek byl později v odvolacím řízení zrušen ministrem spravedlnosti lordem Widgerym.
[35] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman. The Life And Times Of Dennis Wheatley. Dedalus Limited, Sawtry 2009, str. 527-531.
[36] Termínem První svět se původně označovaly kapitalistické země západního bloku v čele s USA. Po pádu komunismu ve východní Evropě se ale toto označení začalo vztahovat na všechny vyspělé země s demokratickým zřízením, rozvinutým hospodářstvím, značným sociálním blahobytem a vysokou délkou života.
[37] Phil Baker: The Devil Is A Gentleman, str. 530-531.
[38] Viz pozn. č. 24.
[39] „Hlavní příběh“ znamená celkový, všezahrnující příběh, který vysvětluje a zároveň legitimuje podobu i složky určité kultury. Jsou to hlavní příběhy, které vysvětlují historii a společnost přijímáním nějaké univerzální pravdy.
[40] Forbidden Territory (1934); Secret of Stamboul (v USA pod názvem The Spy in White (adaptace knihy The Eunuch of Stamboul), 1936; The Devil Rides Out (v USA pod názvem The Devil’s Bride), 1968; The Lost Continent (adaptace knihy Uncharted Seas), 1968; To the Devil… a Daughter, 1976; The Haunted Airman (adaptace knihy The Haunting of Toby Jugg), 2006.
[41] Např. Dennis Wheatley: Mediterranean Nights. Hutchinson, 1942. Dále Dennis Wheatley: Gunmen, Gallants and Ghosts. Hutchinson, 1965.
[42] Aleister Crowley (ed. John Symonds & Kenneth Grant): Moonchild. The Dennis Wheatley Library of the Occult Series, Vol. 3. Sphere Books, London 1974. Úvod Dennis Wheatley & Kenneth Grant. Jde o slavný druhý Crowleyho román vyprávějící o mladé ženě, jež se ocitla v souboji dvou mágů, z nichž jeden se snaží využít její tělo jakožto nádoby ke „zrození“ mimolidské entity v lidské podobě, „Měsíčního dítěte“.
