→ I
Rok 1920: spisovatel spočívá ve svém křesle, je noc, venku za okny spí staré město, na prázdnou stránku se line měsíční světlo. Sedí a čeká na příval slov. Jakmile se dostaví, zapíše je, často cítí beznaděj a marné snažení, jemuž se odevzdaně poddává. S neočekávaným návalem navracející se choroby popohání nedostatek uznání jeho ambice. Když ho předčasně sklátí nemoc a smrt vítězí, umírá s přesvědčením, že vyhynul, s jistotou, že jeho slova se ztratí spolu s posledním vydechnutím.
Jenže slova přežívají. Zachycena z éteru nového století, jeho citlivá inteligence z nich pro tuto chvíli stvořila mytologii, ztvárnila síly, které jeho současníci jenom matně – jestli vůbec – tušili. Mytologie těchto nezměrných, neosobních, a přesto ovladatelných sil visela ve vzduchu přicházejícího věku, mytologie konspirace pozdvižené na úroveň metafysiky, mytologie tyranie a změn, paranoie a holokaustu.
→ II
Tímto spisovatelem je Franz Kafka. Když v roce 1924 zemřel, H. P. Lovecraft nebyl znám mimo stránky časopisu Weird Tales, v nichž už byla otištěna hrstka jeho příběhů, třebaže nikoliv těch, jež ho později proslavily. (Volání Cthulhu přišlo až v roce 1926.) Je nepravděpodobné, že by Lovecraft znal Kafkovo dílo, bez ohledu na první překlady z 30. let XX. století, přesto je tu však jistá podobnost, nejen v působivém líčení hrůzy a odcizení, jež jeden líčil sporým a neafektovaným stylem, zatímco druhý barokním argotem šestákových plátků, nýbrž i proto, jak oba zachytili ducha své doby a tohoto světa, který pak čtenáři začali považovat za vizionářství.
Jorge Luis Borges (který svoji povídku There Are More Things věnoval Lovecraftovi) identifikuje ve svém eseji Kafka a jeho předchůdci fenomén společný všem spisovatelům, kteří mají tento druh jedinečné vize. Spisovatel, který razí nový druh vidění, praví Borges, si vytváří své vlastní předchůdce a vytváří zároveň spojení mezi nesourodými tématy, jež ostatní spisovatelé i další ponechávali do té doby bez povšimnutí. Je-li vize dostatečně silná a její vliv přizpůsobivý stejně úspěšně jako virus, hledáme slova, která by popisovala tento vliv a přiblížení se této vizi. “‘Kafkovský’ je jediné slovo v běžné angličtině, jež se odvozuje z německé literatury”, píše J. P. Stern. “Jeho význam se odvozuje od slov jako ‘podivný’, ‘mysteriózní’, ‘mučivě byrokratický’ až po ‘noční můra’ a ‘hrůzný’, přesto je ale nespojujeme s hororovými mechanismy typu science fiction nebo Edgara Allana Poea.” Právě tak nyní máme slovo ‘lovecraftovský’, jež může znamenat stejné věci, přičemž ‘chobotnicovitý a nečistý’ (abychom si vypůjčili tuto frázi od Johna Balance) pravděpodobně nahradí slova ‘mučivě byrokratický’. V případě Lovecrafta samozřejmě můžeme částečně dohledat jakousi asociaci těchto slov s těmi, jež používal Poe, pokud chápeme, odkud se toto označení bere, a všímáme si základů, na nichž Poe staví, aby vylíčil jedinečné hrůzy nového století.
→ III
Když se Lovecraft začal dostávat na konci 20. let XX. století na výsluní, mladý William Burroughs si užíval života v nenávisti k autoritám během svého pobytu v Ranch School v Los Alamos v Novém Mexiku. V srpnu 1931 se teenager Bill rozhodl přistoupit k novinovému stánku v Los Alamos town a koupil si poslední číslo Weird Tales, kde se dočetl o “monstrózním jaderném chaosu vládnoucím mimo zakřivený vesmír, který Necronomicon milosrdně označil jménem Azathoth” z Lovecraftovy povídky Šepot v temnotách. Povídce Tam, Son of the Tiger od Otise Adelberta Klinea se dostalo toho měsíce ilustrace na obálce v průměrné malůvce C. C. Senfa. Lovecraftův nedostatek víry v trvalou popularitu jeho prací lze možná snadněji přijmout, uvědomíte-li si, že žádná z jeho povídek se během jeho života nedočkala ilustrace na obálce. Přesto Kline a jeho současníci — mnozí se jmény tak barokními, jakými se honosí i jejich příběhy: Nictzin Dyalhis, Pearl Norton Swet, Ronal Kayser, do nebe volající Seabury Quinn — byli pohřbeni spolu se svými rozpadajícími se časopisy, zatímco Lovecraftův vliv se rozrůstá prostřednictvím dalších knih a filmů a digitálních médií.
Ovšem deset let po otištění Šepotu v temnotách byl Lovecraft mrtev a — jak on sám věřil — jeho díla zapomenuta. V roce 1941, což William Burroughs lidem nikdy neopomenul zdůraznit, přišel Robert Oppenheimer a vědci z projektu Manhattan do Los Alamos Ranch School, aby ji zavřeli, zbourali buldozery a na jejím místě vystavěli výzkumné zařízení, kde měli stvořit svůj vlastní monstrózní jaderný chaos. Po explozi Trinity v poušti Alamogordo v roce 1945 si Oppenheimer pohotově vzpomněl na slova z prastarého textu, na výrok boha Višnu v Bhagavadgítě: “Jsem Smrt, ničitel světů.”
→ IV
“(Necronomicon) sepsal Abdul Alhazred, šílený básník z jemenského města Sanaa, které prý kvetlo za chalífátu Umajjovců kolem roku 700 n. l. Navštívil rozvaliny Babylonu a tajemné podzemní prostory v Memfisu a strávil sám deset let ve veliké jižní poušti (v Arábii) — Roba el Khaliyeh aneb “prázdné místo” starých — a “Dahna” nebo “Karmínová” poušť moderních Arabů, která se podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. O této poušti se vypráví mnoho podivuhodných a neuvěřitelných skazek, hlavně pak těmi, kdož předstírají, že jí prošli. Na sklonku života Alhazred pobýval v Damašku, kde napsal Necronomicon (Al Azif) a o jeho smrti či zmizení (738 n. l.) se traduje přemnoho úděsných a rozporuplných historek. Ibn Chalikan (životopisec z 12. stol.) vypráví, že byl za denního světla uchvácen neviditelnou příšerou a před řadou očitých a k smrti vyděšených svědků strašlivým způsobem sežrán. O jeho šílenství se povídá spousta věcí. Prohlašoval, že spatřil bájný Iram, neboli Město sloupů, a pod troskami jistého bezejmenného pouštního města měl nalézt otřesné kroniky a tajemství rasy starší než samo lidstvo. Byl jenom vlažným muslimem uctívajícím neznámé entity, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.”
H. P. Lovecraft, ‘Historie Necronomiconu’.
“Měst rudé noci bylo šest: Tamaghis, Ba’dan, Yass-Waddah, Waghdas, Naufana a Ghadis. Tato města se před stovkami tisíců let nacházela někde v oblasti odpovídající zhruba poušti Gobi. V té době byla tato poušť poseta velkými oázami a protínána řekou, jež ústila do Kaspického moře.”
William Burroughs, Města rudé noci.
Burroughsova města jsou bratry Lovecraftova Bezejmenného města, a také Iramu, neboli Města sloupů, popisovaného v povídce Volání Cthulhu coby pověstného domova kultu Cthulhu. Města rudé noci jsou vzývána v litanii barbarských jmen, pajánem na “bezejmenné bohy rozptýlení a prázdnot”, jež zahrnují sumerská božstva, která si Burroughs našel v katalogu ‘Textu Urilia’ (Kniha červa) vydaného s Necronomiconem péčí Avon Books, a v něm se objevuje věta (jakpak by ne?) “Kutulu, Spící had, jenž nesmí být vyvoláván.” V Burroughsově díle je Lovecraft transmutován, ono nevyslovitelné je vysloveno a bezejmenné nakonec i pojmenováno, za nelítostného pohledu Burroughsova vlastního “šíleného Araba”, Hassana-i Sabbaha, požívače hašiše a mistra Asasínů. “Nic není pravdivé, všechno je dovoleno.”
→ V
2005: Nic není pravdivé, všechno je dovoleno, leč jen v prostoru zbudovaném nejnovějšími architekty hrůzy, demagogy 21. století, samotnými našimi agenty Řídícího viru. Nyní už víme, že o Iramu, Městu sloupů, se zmiňuje Súra 89 Koránu (“Neviděls, co učinil Pán tvůj Ádovcům? Iramu, jenž proslul sloupy svými? Jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi?”) a že samotný Korán je nám těmito architekty hrůzy představován jako nový Al Azif, Necronomicon pro Věk teroru. V Hrůze v Dunwichi se Whateleyho děcko, podobno směsici ras zaostalých Unabomberů, ponořilo do studia starověkých textů v naději, že vyvolané titánské síly budou schopny “očistit zemi”. Ve Volání Cthulhu čekají vyznavači kultu trpělivě na návrat svého boha, až celá země vzplane “zkázou opojení a svobody”. Cthulhu tak ukazuje druhou tvář jakožto Satan, “Starý drak” a “Pán abysu”, nazývaný v Koránu v Súře 25:29 jako “ten, který člověka jen na holičkách nechal” a svedl člověka z cesty spravedlnosti: “Lidé, Satan je al khadhulu.”
Na úsvitu nového století se “šílení Arabové” v horských úkrytech noří do studia těchto starověkých slov předtím, než rozpoutají nový projekt Manhattan proti Americe a jeho Městu sloupů, a nad městem začnou stoupat sloupy dýmu a lidského popele, jak se o tom píše v povídkách On a Děs redhookské čtvrti. Nenávidění se kradou městskými ulicemi jako rasističtí bulvární redaktoři plácající nesmysly a vedoucí jalové řeči k příšeře hemživých přistěhovaleckých hord, zatímco afričtí šamani masakrují hochy a vrhají jejich těla do řeky Temže. Jaderný chaos je za rohem, ujišťují nás architekti hrůzy, je to jenom otázka času. “Jsem Smrt, ničitel světů.” Pro oddych se vraťme k jiné povídce z roku 1931, Stín nad Innsmouthem, a tam se dočteme toto:
“Bystřejší čtenáři zpráv byli nicméně překvapeni obrovským množstvím zatčení, mimořádně velkým počtem nasazených mužů a mlčenlivostí. obklopující osud vězňů. Neproběhla žádná veřejná soudní líčení ani nebyla vynesena jasná obvinění a ani potom nebyl kdokoli ze zatčených spatřen v obyčejném státním vězení. Vyskytly se zmatené zprávy o nemoci a koncentračních táborech a později o rozdělení do různých námořních a vojenských věznic, ale nic z toho nebylo potvrzeno. Innsmouth se téměř vylidnil a teprve nyní se začínají objevovat známky pomalu se obnovujícího života.”
Na úsvitu nového století zjistili ti s “innsmouthským vzhledem”, že se nacházejí v trestanecké kolonii a čekají na soudní proces, která nikdy nepřijde. Cítíte to horko sálající zevnitř? Vítejte v čarodějnickém domě; toto jsou vaše sny.
*
© John Coulthart
Manchester, letní slunovrat 2005