(CD, ERA 2035-2, Nextera, 2004)
Andrew Liles: My Long Accumulating Discontent
CD, ERA 2035-2, Nextera, 2004
Distribuce: HORUS CyclicDaemon*
„Což mě druhdy ďábelský anatom nerozložil na kousky jako rozčlánkovanou loutku určenou k nejrůznějším pekelným zážitkům, protože mu šlo například o dojem, který vznikne, když mi jednu nohu vsadí doprostřed krku nebo když mou pravou paži upevní podél mé levé nohy?“
Hoffman: Magnetizér
Co to je za hudbu!? A kdo je Andrew Liles?!
Je ďábelským e-anatomem, který na svém orgasmem hýkajícím šicím stroji sešívá kousky zvukových ploch horkou jehlou, aby se chladila ledem studených kompozic ze surreálného světa a sama docházela rozkoše deflorací zvukových samplů z dávných dob válečkového fonografu nebo černých těžkých vinylů? Jsou tu názvuky dadaistů mučících šicí stroje, dekompozice slavných „nursery rhymes“ dovedených za ručičku před brány kakofonického pekla zbaveného lidství a naopak obydleného mimovolně trhavými pohyby kovových údů aneb duše vtělené do mechanických loutek?
Srovnání Hanse Bellmera a Andrew Lilese není náhodné. Jakým způsobem konstruoval své loutky on?
„Připevnit panty,“
píše Hans Bellmer (viz Loutka, 1934),
„vyjmout z kruhů a jejich paprsků obrazy dětských postojů, jemně sledovat kontury prohlubní, vychutnat křivky a trousit – nikoliv bez zášti – palčivou příchuť deformace. A nakonec upustit od tichého zastavení před vnitřním mechanismem, odhalit tajné myšlenky malých děvčátek a podívat se – nejraději přes pupek – až na samé jejich dno: panorama, které v hlubinách břicha otevírá mnohobarevné elektrické osvětlení. Copak to není řešení?“
(Dvojsmysly, 1975)
A to je i duchem hudby Andrew Lilese: vykroutí téma z pantů, deformuje jej pro vyšší mravní poznání, pročež není nic nemravného na jeho samplech nebo transformacích jednoho v druhé. V jeho pojetí i děsuplná proměna dr. Jekylla v pana Hyda je rajským působením v jednotě mysli. To hudba je ten nebeský nástroj, jímž mává jako kouzelnou hůlkou před našimi užaslými zraky a proměňuje „minimalistickou myš“ v „surrealistického elektronického slona“, a pak zase zpět, podle libosti stvořitele zvukových světů. Loutkami se Liles zabýval už na svém druhém albu Aural Anagram (Infraction Records, 2003) a chystal se na ně i ve svém albu New York Doll, přičemž název skladby druhého disku je opravdu příznačný: Taumatawhakatangitangihangakoauautamateapokaiwhenu-akitanatahullanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwyll-llantysiliogogogoch.
V roce 1937 Bellmer buduje druhou loutku a:
„provokuje přírodu: kolem ústřední sféry budou zavěšeny dvě pánve, dva páry nohou, zatímco samotná pánev, která se dá převrátit, může po libosti evokovat horní část stehen nebo prsou, a korunou může nebo nemusí být hlava“. … V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“
(Constantin Jelinski)
Tak i Liles. Buduje své elektronické loutky a uvádí je na jeviště svého loutkového divadla. Vdechuje jim život, leckdy jen efemérní, jindy naopak z nich tryská věčnost. Vezme zvuk, opřede jej jiným zvukem jako spirálou života, rozechvěje jej vibracemi, vdechne mu ozvěny a život j-e-pice, vše je dočasné, proměnlivé a Liles jako rozhněvaný e-Proteus víří světy napříč, tu pozoruje věci kukátkem, onde mikroskopem, kopne botičkou nebo podetne kosou, nabere lopatičkou nebo urve úd: ejhle!
Is there anybody there? evokuje představu světa zabydleného mechanickou civilizací a mateřské školky pro roboty, kteří právě prožívají své první žvatlání a pokusy o komunikaci.
Skobniki je Lemova a Tarkovského Solaris v audiální menažérii a vzpomněl jsem slov Akiro Kurosawy k tomu:
„Po Solaris natočil ještě Zrcadlo. Je to film o jeho dětství, vzpomínkách, ale je také důležité správně jej uchopit. V první řadě je to film s nelineárním vývojem. A jsou vůbec někdy dětské vzpomínky v navzájem logické souvislosti? Mezi těmito nevysvětlitelnými útržky paměti je přitom velmi přirozeně udržována esence dětských vzpomínek.“
Tu esenci opravdu jste s to pevně uchopit jen tehdy, pokud nelpíte příliš na věcech, ale dokážete se jimi nechat unášet na křídlech fantazie, neb tady je jí přehršle.
The Ether Reel navodí představu futuristicky pojatých Coil, kde monotónní hlas (umělé bytosti, neživé loutky) deklamuje, ale hlavně se snaží o nápodobu člověka a volá o porozumění a pochopení a slitování nad hrůzou umělého života a žadoní o kousek citu a záchvěv života, aspoň jednou jedinkrát aby protknul neexistující duši – přesto tam na dně cosi je, stvořitel byl nelítostný a zapomněl tam své bolesti.
Pokažené mechanické hračky, pokoj šíleného vynálezce robotských duší v kultovním filmu Blade Runner, jímž se procházejí podivné „robytůstky“, mašírují snem jednonohé ženy (Dream of the One Legged Woman) a volají buď „Hell!“ nebo snad „Help!“. Při poslechu následující skladby, dekomponované sladké jazzovky I Left My Sugar Standing in the Rain od Sammyho Faina, se objevují reminiscence na Blade Runner ještě jednou – kdo jej zná, bude vědět, o čem je řeč (One More Kiss Dear, Skelling/Vangelis).
Trochu je to jako vzpomínání psů v krásné knize Když ještě žili lidé amerického sci-fi autora Clifforda Donalda Simaka:
„Tuto legendu si psi vyprávějí u večerních ohňů, když vane severák. To se vždy rodina shromáždí kolem kamenného krbu, štěňata tiše sedí a poslouchají, a když vyprávění skončí, zvědavě se ptají:
„Co je to člověk?“ vyzvídají.
Nebo: „Co je to město?“
Či snad: Co je to válka?“
Jednoznačná odpověď na kteroukoli z těchto otázek neexistuje. Jenom domněnky, teorie a mnoho učených dohadů, ale to nejsou odpovědi.
V rodinném kruhu se jistě mnoho vypravěčů uchýlilo k obvyklému vysvětlení, že jsou to všechno pouhé báje, že něco takového jako člověk či město nikdy neexistovalo, že v pohádkách se nedá hledat pravda, neboť pohádky jsou jenom pouhou zábavou a ničím víc. Taková vysvětlení – i když štěňatům snad postačí – vlastně ani vysvětlení nejsou. Ostatně v těchto prostých příbězích ani nechceme hledat pravdu.
Tato legenda, složená z osmi zastavení, se vypráví už celé věky. Pokud se dá ještě sledovat, není o jejím zrodu žádných dokladů; ani nejpodrobnější studium neobjeví byť i nepatrné záchytné body, které by vrhly světlo na proces, jak legenda vznikala a jak se vyvíjela. Jistě byla léty, kdy kolovala od úst k ústům, stylisticky přetvářena, i když nelze vypátrat charakter úprav.
O její starobylosti – a podle některých spisovatelů aspoň zčásti nepsím původu – svědčí spousta nesrozumitelných výrazů: slov, vět, a – to je na věci nejhorší – představ, které dnes postrádají jakéhokoli smyslu; možná, že tomu tak bylo vždycky. Opakovaným vyprávěním se tato slova a věty vžily a v určitém smyslu dostaly jistý osobitý význam. Nikdo ovšem neví, jak dalece se namátkou volená slova přibližují svému původnímu významu.
Celá tato Legenda nechce polemizovat s některými argumenty technického rázu, jako například existoval-li Člověk nebo neexistoval, co je obsahem pojmu Město, nebo s rozličnými teoretickými výklady pojmu Válka, ani s mnoha jinými otázkami, na něž narazí každý badatel, jakmile začne hledat důkaz, odpovídá-li Legenda historické pravdě.
Smysl tohoto vydání hledejme pouze ve snaze předložit úplný, nekorigovaný text Legendy v podobě, k jaké došla do dnešních dob. Poznámky před jednotlivými kapitolami mají stručně rekapitulovat sporné otázky, neusilují o jakákoli řešení. Pro ty, kdo by se rádi zahloubali důkladněji do problematiky jednotlivých zastavení či vědeckých hypotéz, jež se k nim váží, existuje přemíra textů, sepsaných daleko kompetentnějšími psy, než za jakého se pokládá vydavatel.
Když byly nedávno objeveny zlomky patrně kdysi rozsáhlé literatury, byly použity jako nejnovější argument, potvrzující názor, že alespoň část Legendy přece jen pochází od mýtického a tak sporného Člověka, dokonce prý spíš než od psů. Avšak dokud nebude bezpečně prokázáno, že Člověk skutečně existoval, mají podobné argumenty o člověčím původu objevených zlomků jen nepatrnou váhu.
Obzvláště významná – nebo zneklidňující (podle stanoviska čtenáře) – je skutečnost, že titul literárního zlomku je totožný s titulem prvního zastavení Legendy. Slovo samo ovšem nemá vůbec žádný význam.
V popředí stojí otázka, zdali je řečený Člověk vůbec kdy existoval jak živý tvor. V této chvíli musíme pro nedostatek pozitivních dokladů vycházet ze střízlivého konstatování, že nikoli – že člověk, jak nám ho představuje Legenda, je výplodem psího bájesloví. Pojem Člověk patrně pochází z raných dob Psí kultury, kde měl funkci mystické, bájné bytosti, jakéhosi kmenového bůžka, k němuž patrně psi vzhlíželi, kdykoli se neměli kam utéct pro útěchu a pomoc.
Přes tyto střízlivé závěry však mezi psy existují jedinci, pokládající Člověka za starodávného boha, jenž kdysi reálně existoval, jindy za návštěvníka, z nějaké jiné Země či dimenze, jenž přišel na náš svět, a nějaký čas žil mezi našimi předky, aby jim pomáhal, a pak opět odešel tam, odkud přišel.
Jiní věří, že Člověk a pes mají společný původ jako tvorové, kteří spolupracovali a snad se i doplňovali při vytváření jakési kultury, ale pak – jistě velice dávno – se jejich cesty rozdělily.
Ze všech znepokojivých skutečností – a je jich mnoho – je na Legendě nejnápadnější jistý opar posvátné úcty, obklopující Člověka jako aureola. Průměrný čtenář bude patrně v této kvalitě vidět básnickou ozdobu. Ale tato úcta však značně překračuje rámec kultu kmenového božstva; téměř instinktivně pociťujete, že je zřejmě hluboce vkořeněna do dřeně jakési dnes už zapomenuté víry nebo rituálu našich prehistorických předků.
Dnes už je pramalá naděje, že se kdy podaří vyjasnit některý z mnoha rozporů, jež se kolem Legendy nakupily.
Zde tedy je ona jímavá Legenda – nechť ji každý čte tak, jak mu je libo, pro zábavu nebo s úmyslem vystopovat historický význam či obecnější smysl jejich zastavení. A nám nezbývá, než udělit průměrnému čtenáři ještě jednu radu: neberte je příliš vážně, protože jinak vás jen zmatou či dokonce propadnete šílenství…“
Možná některými skladbami již prokvétá šílenství nějakého zmateného a hravého štěněte, jež z propasti věků doluje vzpomínky na teplou a hřejivou náruč člověka, v níž byli drženi jeho předkové…
Možná je to všechno jen bajka pro sychravé podzimní večery, kdy se tak dobře naslouchá pohádkovým příběhům.
Dormiveglia je drone music, hluk je tu ovšem velmi jemnou ukolébavkou, nad kterou usínají androidé a nechávají si snít o elektrických ovečkách. Skladba se přelévá v bití porouchaných hodin (The New Motor or The Wonderful Infant), nad nimiž naříká a štěbetá e-havěť a dožaduje se k nim nového strojku pro maličkou půvabnou infantku, o níž rozjímal v její mrtvé kráse Maurice Ravel.
Pohled za okénko ústavu pro slabá a neduživá dítka, kterak jsou na lákavé cukerné dietě, evokuje The Children’s Infirmary or Precious and Sugar Foot. Za okny venku studí jaro, třebaže pobýváte v nádherné snové Letní zemi a není to naposledy, co se mihne zvukovými vzpomínkami našich loutek fascinace jazzem: sample I Get Along Without You Very Well od Lew Stonea z krásného filmu The Singing Detektive proběhne ještě skladbou A Cold Spring in Summerland.
Titulní skladba alba, My Long Accumulating Discontent, je opravdu hrozivou výpovědí o dlouho narůstající nespokojenosti, v pozadí bují příznaky náhle vyhřezávající do vědomí, pak se zase zasunou zpět do nevědomí a páchají tam netušené zlo na neviňátcích.
An Unkempt Garden or the Cod Cape je klukovskou výpravou do staré ohrady se zpustlou zahradou, kde lze zahlédnout za letní bouřky nejasné stíny, možná leckdy až trýznivě povědomé, jenže byť i opakovaně přicházejí až k oknu, zůstávají jenom stíny. Melancholie takového nenaplněného vzpomínání…
Last Orders kapitána před odjezdem zaoceánské lodi v den, který jest pln mlhy věštící neblahou katastrofu v podobě setkání s Bludným Holanďanem, jehož jest námořníkům se obávati jako člověku setkání s Animou. Kapitánův učedník (The Captain’s Apprentice) v tom duchu pokračuje a je křížencem mezi keltskou baladou, jakou by mohl nazpívat třebas i Denez Prigent, a námořnickými odrhovačkami Toma Waitse. Najednou se stane cosi zvláštního, hlas se kapitánovi promění, podtrhne jej staré harmonium, a z kapitána je najednou jiná bytost přivanuvší z krajin, o nichž slušní námořníci nemluví, přesto každý zná hrůzostrašné historky o posledním přístavu neblahých a kletých lodivodů, co zabloudili do tajuplné Baharny (srv. H. P. Lovecraft). Tam to všechno začne, stínové bytosti, zakletý hrací strojek, který se rozezní, jenom když nová ztracená duše přirazí ke břehům zapovězené Baharny, nejasné šeptání, útržky zapomenuté písně (Shadow Song), mechanické kukačky, zadrhnuté mluvící panenky (The Mind as an Engine that Hitherto Ceases to Function Correctly) – najednou vše projasní banjo a jazzový orchestr na plovoucím altánku (The Sour Accompaniment) znějící pro tuto chvíli spíše jako zatrpklý doprovod, který se vynořil z mlhy a zase do ní vplul, takže vše vypadá jako přízrak, protože nikdo neví, jak by se tam mohl ocitnout ani kam by plul… Mysl přestává fungovat jako stroj a jeví známky vadného chodu: vyměnit či nevyměnit?
By Sewers’ Side je slovní hříčka. Naznačuje, že život je sh*t – všichni sedíme nad stokou – a dohromady slovo „sewer side“ zní podobně jako „suicide“ – je to depresivní píseň o životě, který je prázdný a nanicovatý, takže se právě tak můžeš klidně zabít!
Tradiční znalec anglické lidové kultury Andrew King se v jedné skladbě spojil s Andrew Lilesem a Aaron Moore a Nick Mott z Volcano the Bear přispěli k několika dalším. Album je vynikajícím způsobem nahrané. Čistota zvuku je až udivující, samozřejmě vyjma samplů. Design bookletu, myslím, odpovídá založení duše Andrew Lilese zcela dokonale, a to včetně morfingu hlavy jazzového kytaristy na vnitřním inlay. Ale to už jsme zase zpět na začátku u Hanse Bellmera.
Roku 1957 napsal Anatomii obrazu. Příteli v dopise (Dvojsmysly) vysvětlil, že když poskládal části loutky a některé dal více či méně dohromady, prožíval:
„záplavu nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat s tím, co člověk pociťuje, když najde poklad, který horečnatě hledá dvacet nebo třicet let.“
Tu záplavu nepopsatelné sonické rozkoše jsem zažíval spolu s ním při nalezení horečnatě hledaného a kdysi dávno ztraceného klukovského pokladu tentokrát i já. A já mu za to děkuji.
P.S.: Ke svému překvapení jsem po napsání této recenze při návštěvě webové stránky www.andrewliles.com zjistil myšlenkovou synchronicitu – Andrew Liles se na svém albu Aural Anagram opírá o erotická díla, ideje a obsese umělce Hanse Bellmera (1902-1975).
*
© San
© okultura, MMIV & MMX
