Surrealistická kosmologie: André Breton a astrologie
André Breton (1896-1966) za 1. světové války pracoval na psychiatrických odděleních, takže bylo přirozené, že studoval také Freuda. Byl hluboce ovlivněn přesvědčením, že mnohé z toho, co je v lidské psychice důležité, se odehrává na nevědomé úrovni, skryté běžnému racionálnímu vnímání.
Zatímco dluh surrealismu vůči psychoanalýze je všeobecně znám, jeho dluh vůči jiným aspektům západní esoterické tradice, zejména teosofii, je často naznačován, ale jen zřídka studován. V zásadně konzervativním světě umělecké kritiky jsou takové zájmy často považovány za podivné. Například Umbro Appollonio, píšící o futuristech, poznamenal, že „před rokem 1910 (byli) stále spjati se symbolismem, a dokonce s metafyzikou a okultismem…“
Všeobecně se však předpokládá, že automatické psaní H. P. Blavatské, která v roce 1875 založila Teosofickou společnost, mělo také vliv na podporu „automatické malby“ surrealistů – víry, že tvůrčí pravdy lze vyjádřit, pokud se člověk dokáže odevzdat nevědomí nebo transcendentní realitě, osvobozené od omezení racionality. Dva z předních surrealistů, kteří se přidali k teosofickému hnutí společnosti byli Vasilij Kandinskij a Piet Mondrian. Podobně byl zaznamenán, ale dále nebyl nikdy zkoumán zájem dalších umělců počátku dvacátého století právě o astrologii – až na několik výjimek, jako byli Gustav Holst a W. B. Yeats.
Podle Sarana Alexandriana, jednoho z Bretonových blízkých přátel, právě v posledních deseti letech svého života Breton dosáhl „hlubokého, skutečného okultního surrealismu“.
Pod pojmem „okultizace“ rozuměl to, co Alexandrian definoval jako „jeho přeměnu v tajný kruh, uzavřenou skupinu, jejímž úkolem bylo pěstovat ideu sil moderního světa v ideálním klimatu, podobně jako se ve středověku praktikovaly esoterní vědy“.
Alexandrian se stejně jako jiní historici umění nezmiňuje o Bretonově astrologii, ale hovoří o jeho zájmu o magii a uvádí, že „v tomto období okultace mají počátek studie orientované na magická bádání, jež vedli někteří surrealističtí umělci, možná ne v naději, že z ní budou čerpat přímou inspiraci, ale přinejmenším že ji budou používat jako referenční systém“.
Byl si vědom omezení takového „zákona blízkosti“, ale věřil, že „idea magie je dostatečně pružná, aby smířila zdánlivě neslučitelné tendence v umění“.
V roce 1957 se magickými tématy dále zabýval ve svém díle L’Art magique, v němž se pokusil očistit zdroje estetického soudu. Použitím epiteta „magie“ na umění doufal, že podpoří konstrukci nové hierarchie hodnot a „důstojnost“ uměleckého díla nad rámec stávajících intelektuálních a kriteriálních hodnot.
Doufal také, že zahrne díla z tradic výtvarné tvorby, která nejsou běžně zařazována do západního kánonu. Proto jeho ilustrace zahrnovaly tibetské prapory, tarotové symboly a alchymistické obrazy, stejně jako výjevy ze současné kinematografie. Ukázal paralelu mezi „magií v praxi“, jak existovala v minulosti, a díly, která sice výslovně nesouvisejí s žádným aspektem magické doktríny nebo rituálu, ale přesto na nás působí magickou mocí. J. H. Matthews objasnil Bretonův záměr: chtěl nahradit vše, co surrealismus zničil, „touhou po zázračném“.
Mathews pokračuje, že pro Bretona bylo zázračné „jediným zdrojem věčné komunikace mezi lidmi“, zatímco podle André Pieyre de Mandiarges, v této invazi podivuhodného do reality se zvedá velmi rozsáhlá země, v níž se svědek, dostatečně obratný, aby pozoroval fantasmagorické prvky, aniž by je vyplašil přílišnou pozorností, bude moci s prospěchem pohybovat.
∴
Interview pro Astrologie moderne, otázky kladli Jean Carteret a Roger Knabe
Ceníte si astrologie?
Astrologie je podle mého názoru vznešená a nesmírně krásná dáma, přicházející z takové dálky, že není možné, aby mne svým šarmem neokouzlila. V čistě fyzickém světě neznám jinou, jejíž šperky by mohly soupeřit s jejími. A mezi jiným se mi zdá, že chová jedno z největších tajemství světa. Škoda jen, že dnes – přinejmenším obecně – trůní na jejím místě prostitutka.
Může zájem o astrologii v člověku rozvinout hlubší vědomí o sobě samém a o světě?
Samozřejmě, neboť astrologie směřuje k tomu, aby ve vědomí, které může mít o světě a o sobě, nastolil jednotu.
Je astrologie výlučně výtvorem člověka, nebo je formulací vesmíru člověkem pociťovanou?
Právě proto, že je formulací – a to jednou z nejskvělejších – vztahů člověka a vesmíru, takové otázky si nekladu. I přes svou slabomyslnou ješitnost by člověk přece jen měl vědět. Že to není on, kdo „tvoří“, neboť je mu pouze dovoleno poněkud poodhalit zahalené (s tím, že znovu stejně či více zakryje to, co předem bylo odkryto) a uvolnit přírodní energie. Zdá se mi, že toto, ať už aplikováno na objev Neptuna nebo penicilinu, by jeho ambicím mělo zcela stačit.
Lze astrologii považovat ze jeden ze způsobů objektivního rozvoje poetických schopností člověka?
Ano, tím jak se astrologové, zkoumajíce noční oblohu, nechali prosáknout vším, co z ní vzlíná, aby odtud vynesli do noci lidské existence světlo, do hry vstoupily všechny poetické síly. Pochybuji však, že od objevení efemerid – tak praktických, a navíc všem k dispozici, není-liž pravda – je stále ještě mají v rukou.
Jaké vztahy k astrologii měli surrealisté?
Bohužel epizodické a individuální. Astrologie, stejně tak jako poesie, od vás vyžaduje, abyste se jí věnoval cele, a navíc od vás žádá zvláštní predestinační znamení. Pokud jde o mne, dostal jsem se k základům astrologie někdy kolem roku 1927. Pierre Mabille mi pak dovolil, abych vytěžil alespoň něco z jeho obrovských znalostí a poodkryl mi dílo Roberta Fludda, čímž mi umožnil přenést se přes zarmucující průměrnost většiny moderních pojednání. Celkem vzato se surrealisté o astrologii zajímali velmi živě, ale spíš z úhlu poesie a nepouštěli se příliš daleko.
Připustil byste, vycházeje z astrologie, chápané jako lyrická hra, že by bylo možné považovat ji za nástroj architektury vztahů ve vesmíru?
Protože nejsem geometrem, a tím méně v antickém smyslu, necítím se povolán k tomu, abych se o to přel. To, čeho jsme si vždycky na astrologii nejvíce cenil, nebyla lyrická hra, ke které svádí, ale především hra multidialektická, kterou vyžaduje a ne které je založena. Odhlédnu-li od velice jemných hodnotících prostředků, jež poskytuje a od předpovědí jež dovoluje, chápu její metodu jako velmi plodné cvičení v duševní čilosti. Uhadování osudu z postavení planet a jejich vzájemných aspektů v různých znameních a domech ve vztahu k ohniskovým bodům ascendentu a středu nebes přepokládá takovou zručnost, že to stačí výsměšně usvědčit z dětinskosti obvyklé způsoby syntetického uvažování.
Co soudíte o astrologii jako o zlatém jazyku analogie, je to jako v hudbě vztah kontrapunktu a harmonie?
Neovládám hudební terminologii a musím se proto prohlásit za částečně nekompetentního. Ale nenamítám nic proti tomu, že je astrologie „zlatým jazykem“ analogie, tedy jazykem, který umožňuje ty nejúžasnější výměny mezi člověkem a přírodou, neboť zakládá celou síť vzájemně si odpovídajících lokalizací. Ve skutečnosti nic nezjevuje palčivější aspirace k harmonii (tak jak toto slovo chápal Fourier).
Co si s ohledem na různorodou kvalitu konzumentů astrologie myslíte o odpovědnosti astrologa?
Domnívám se, že tato odpovědnost je obrovská, a že by Mezinárodní středisko astrologie mělo s veškerou naléhavostí upozorňovat na všechny čachry a nečestné zneužívání důvěry, které ji mohou definitivně znevážit (viz horoskopy v novinách atd.)
Jaké souvislosti spatřujete mezi smyslem svobodné vůle a smyslem, předpovědi?
Domnívám se, že nás to přivádí k případu Jerome Cardana, který ve svých pětasedmdesáti letech zemřel na následky hladovky, aby dostál předpovědi svého horoskopu a potvrdil tak, že astrologie nelže. Nemám nic, co bych dodal k tomu, co o této věci řekl Grillot de Givry:
