Právě jsem dočetl Alembic (1992), kuriósní novelu Timothyho d’Arch Smithe, jehož dřívější práce se řadily k literatuře faktu, mezi jinými studie o básnících Uranské skupiny [efebofilní a víceméně tajná skupina básníků publikujících v letech 1858 (kdy William Johnson Cory publikoval své dílo Ionica) až 1930], dále napsal bibliografii Montague Summerse a The Books of the Beast, jednu z mnoha knih o Aleisteru Crowleym. Alembic reflektuje některé z těchto libůstek a mísí je s dalšími, především alchymií a rockovou hudbou, čehož výsledkem jest do šířky se rozbíhající, čárkami a uvozovkami prostoupená próza, a dovedu si představit, že by ji řada čtenářů shledala jako odpudivou. Z popisu na záložce:
Alembic je znepokojující novelou o šílenství a alchymii, gnozeologii a rock’n’rollu, magii a perverzi. Thomas Graves, mladý antikvář pracující pro ALEMBIC, britský vládní úřad zabývající se možnostmi soudobého uplatnění tajemství alchymie. Podivný svět alchymie je však tak záhadný jako svět rock’n’rollu, v němž se pohybuje Thomasův přítel Nicholas Spark, vedoucí osobnost skupiny Celestial Praylin podobné Led Zeppelin. Jak se pohybuje napříč těmito světy, barvitě líčenými d’Arch Smithovou libozvučnou prózou – někdy elegantní, jindy komickou – cítí Thomas Graves, že jeho smysl pro realitu je soustavně ohrožen; přitažlivost, již pociťuje k čtrnáctileté dceři jednoho ze svých kolegů, komplikuje jeho další existenci. Dramatický obrat událostí nastane ve chvíli, kdy se jeho obavy a touhy projeví naplno, a naznačí se tím, že svět je šílený zrovna tak, jak si to o sobě myslí i Thomas. Alembic sám o sobě je alembik, nádoba umožňující hmotu rozložit a transformovat ji do nové pročištěné substance. Příběh se odehrává počátkem 80. let dvacátého století, a končí počátkem jednadvacátého století, kdy je alchymie strůjcem nového světa temnoty a perfektnosti, destrukce a věčného života, čímž novela velké originality a churavého obsahu končí.
Nevadí mi styl, je upřednostňován u většiny bestsellerů, které jsou v tomto žánru dnes psány. D’Arch Smithův autorský styl je vtipný, zábavný a duchaplný, a stále je v něm dostatek zápletek, aby udržel čtenářovu pozornost. Nejdříve jsem si myslel, že obálka, neskýtající žádnou informaci o autorovi tohoto díla, bude mít s obsahem málo co společného, avšak slavná socha René de Chalon od Ligiera Richiera je tu velmi záhy zmíněna:
Ligier Richier: Kostlivec
Nicholas se chystal na smrt. Jednoznačně to vyplývá z křiklavě rudých a černých kreseb umisťovaných nad text. V groteskní parodii smutečního monumentu Ligiera Richiera v Bar-le-Duc, na němž rytíř v postavě kostlivce odevzdává své srdce Bohu — jehož Ma pravděpodobně zahlédla při své prohlídce pamětihodností v Alsace-Lorraine— je Nicholas zpodobněn v podobné smrtelné, přesto triumfující póze. Původní postava byla dosti makabrósní, nahé tělo stažené z kůže a vystavující svaly na nohou a rukou, které ještě hnilobou neodpadly od kostí, čímž přitahovala pozornost, tato postava však byla prodchnuta Richierovým uměním s neskonalým majestátem, a třebaže byl jeho styl úzkostlivě napodoben, ošidnou karikaturou Nicholase Sparka byla skvělá výzdoba na bílé bavlněné vestě číšnice doslova zničena.
Můžeme se také vsadit, že autor požádal, aby velké “A” v titulu knihy dostalo tentýž falický význam, jako je tomu u podpisu Aleistera Crowleyho.
Na webu lze najít spoustu fotografií díla Le Transi de René de Chalon (cca 1545), ovšem tento pohled na Richierovy sochy skýtá větší účinek než tam, kde je rušen pozadím. Fotografie zde uvedené pocházejí z díla Ligier Richier, l’Artiste et Son Uvre (1911) od Paula Denise. A co se týká knihy Alembic, ta je sice nyní rozebraná, ale na internetu je snadné nalézt výtisky v různé kvalitě.
