Alchymie slov

Logos 2020. Sborník pro esoterní chápání života a kultury

Trigon, Praha 2021, brožované, 144 stran
ISBN 978-80-87908-54-9

Sborník Logos, tentokráte povařený pískem času v retortě o nějakou Héliovu délku navíc, jak vysvětluje Zuzana Zadrobílková v redakčním úvodníku Zlato času, padl do dominia Afrodity Pandémos a v retrospektivě připomíná jiné nelehké doby „zachmuřeného nebe a nejhrubších zájmů“, jež třeba přetaviti v tyglíku Alchymií slova.

Definování alchymie se ujal v obecném duchu Eugène Canseliet. Jde o komentář k filmu Une Alchimie natočenému v Savignies v padesátých letech. Připomeňme, že rukou slávy jest míněn nesnadný úkon podobný lapání skřítka z ostrova Ierne, totiž střet dvou matérií symbolizovaný bojem rytíře s drakem, jenž upozorňuje na nebezpečí hrozící v případě, že je neomezená moc matérie dobývána bez patřičné moudrosti, což zní hrozivě zejména po roce 1945. Tématu se věnoval i znalec starofrancouzského argotu Marcel Schwob.[1] Než-li dojde ku královskému svazku, je nezbytné očištění, Saturn požírá své dítě, je to „ruka, která trestá“.[2] Temné stadium Velkého Díla, údolí kimérských stínů, čerň ze všech černí nejčernější, z níž posléze vystupuje zářící Světlo.

Vavřinec Laurentius Ventura jest původcem textu O spuosobu přistrojení kamene filozofského, takto z 11. kapitoly nazvané Kámen jaké má povahy a skrze jaká znamení mohl by poznán býti z tzv. Leidenského rukopisu, takto Knihy dokonalého vmieni Chymiczkého, kterou přepsal a k vydání v nakladatelství Trigon připravil Ondřej Batka (vyjde koncem ledna), přeložil pak Bavor Rodovský mladší z Hustířan. Co jest kámen: ta věc složena jest z těla a z duše. Kámen z člověka vzat jest to, co v něm času jarního nejvíce jest neb zbejvá, jak praví Rejmundus Marsiliensis.

Kristýna Žáčková se vydala na Enochiánskou odysseu aneb hledání klíče k univerzálnímu vědění. Deníky Johna Deeho jsme měli možnost číst z edice Edwarda Fentona (viz Vznešenost neviditelné moci), samotné dílo pak mj. prostřednictvím Hieroglyfické monády (Trigon, Praha 1997), jejímž cílem bylo přeměnit operatérovu duši a pozdvihnout ji k božskému. Douška k bibliografii: György E. Szönyi: Okultismus Johna Dee (Volvox Globator, Praha 2020).

Joaquin Pérez Pariente napsal Anatomii francouzského alchymistického časopisu a jeho okruhu pod názvem La Tourbe des Philosophes, přeložil David Lipovský. V rozsáhlejším a ústředním článku tohoto sborníku se píše o Jeanu Laplaceovi, žáku Eugèna Canselieta, který v roce 1977 vydal v Grenoble první číslo tohoto časopisu, jenž se nakonec dočkal dvacetileté existence. Narodil se roku 1951. K alchymii ho přivedl Saturn, když jej pracovní nehoda přiměla opustit povolání námořníka a osud ho bouřně přivál z vln, aby navždy zakotvil na souši, četba Fulcanelliho knih a návštěva Canselieta pak probudily zájem o alchymii. Bylo mu tehdy dvacet let. Zajímavá je příhoda s Laplaceho zaujetím pro psychoanalýzu, kterou Canseliet a B. Renaud považovali za „obsesi přitaženou za vlasy“ (!), „naprosto vzdálenou alchymické Tradici“, a kvůli novým idejím, jež Laplace zastával, zažívalo jeho přátelství s Canselietem sice dočasné, ale vážné oslabení, a odcizení mezi žákem a mistrem odeznělo až po téměř třech letech, když se Laplace koncem roku 1981 Canselietovi a B. Renaudovi omluvil se slovy, že „psychoanalýza je zhoubná iluze, vedoucí k šílenství“ (!). Mnoho času však nezbývalo, neboť po vážné nemoci se Canseliet již plně nezotavil a 17. dubna 1982 zemřel. V červnu 1982 Laplace navštívil Canselietovu dceru Isabelle a v jeho písemnostech narazil na dokumenty týkající se třetí Fulcanelliho knihy s titulem Finis Gloriae Mundi (Konec slávy světa), kterou si Adept nepřál zveřejnit, třebaže některé její fragmenty byly zahrnuty do posledních kapitol jeho dvou zbývajících knih.

Jedná se o kapitoly Cyklický kříž z Hendaye v knize Tajemství katedrál a dále Paradox neomezeného pokroku věd z knihy Příbytky filosofů. Na str. 16-17 jsou krátké synopse svědčící o podobných úvahách, k jakým dospěl ať už Oswald Spengler, nebo především Henri Corbin zabývající se dílem Ibn ‛Arabího, když v předmluvě[3] napsal:

Averroes se inspiroval myšlenkou rozlišování duchů: jsou lidé, ke kterým promlouvá doslovný význam písma, záhir, a pak jsou ti, kdož jsou schopni pochopit jeho skrytý význam, bátin, a je mu jasné, že kdybychom odhalili těm prvním to, co jen ti druzí mohou pochopit, vyvolalo by to psychózy a sociální katastrofy. Proto veškeré psychózy a sociální katastrofy současného světa jsou právě výsledkem profanace posvátných textů a vědění davu, a to skrze nejrůznější média (zavádění obrazů), mezi něž patří i profanace světského vědění v podobě opěvované technologické revoluce Západu, jíž započal tzv. věk strojů včetně jejich současného zesubtilnění ve virtuální realitě cestou digitalizace.

Ještě vzpomeňme, že v roce 1997 Laplace vydal reedici kuriózního a mimořádně vzácného díla Cestování kaleidoskopem od Irène Hillel-Erlanger (Malvern, Praha 2011; Logos ½ 2007, Trigon, Praha 2007), francouzské avantgardní umělkyně, básnířky a scénáristky činné ve filmovém průmyslu, která patrně stála modelem k podmanivému plátnu, jež namaloval Julien Champagne roku 1910 a Canselietem bylo začleněno do druhého vydání jeho spisu Dva alchymické příbytky.

Dane Rudhyar, v překladu Jindřicha Veselého, tu má rozměrnou třetí kapitolu z knihy Astrologie osobnosti nazvanou Individuální, kolektivní, kreativní a cyklický proces, následovanou doprovodným, a rovněž rozsáhlejším článkem tohoto překladatele, s titulem Planetarizace vědomí podle Dane Rudhyara a vycházejícím z knihy The Planetarization of Consciousness.

Odlehčení po tomto tvrdém chlebíčku přináší Jaromír Typlt svým připomenutím etymologicko-meteorologicko-theofanického mága Zdeňka Koška (viz také ZAČÁTEK – KONEC. KONEČNÍK – ZAČÁTEČNÍK. Zní to jako vtip, ale čeština je kouzelník), s jehož názvem – Zdeněk ze dne – si rovněž pohrál. Své lingvistické rovnice ZK nazval Čeština a život a etymologickou alchymii tajemného čtyřsloví vtělil do ohromující věty: „Toto funguje na celém světě a tuším, že Češi jako národ se prosadí vždy a všude.“ Slovo jako Slované. ZK byl amatérský – rozuměj, milovník! – „bouřkolog a srážkolog“ robotující „v účtárně živlů“, v níž hledal „smysl smyslů“. Od Jaromíra Typlta pak také dostanete holí Za vyučenou, abyste v tarotu ostřeji postřehovali „náhlou osu, která se zpevnila“…

Petr Kalač z Dokumentačního centra českého hermetismu napsal pojednání Alchymická společnost československá aneb Známý pražský nakladatel a neznámý martinista Vladimír Žikeš, o jeho výzvě k součinnosti všech vážných badatelů, jimž záleží na znovuvybudování české alchymie, kterak v roce 1925 ve věku pouhých devatenácti let založil v Plzni Alchymickou společnost. Pozoruhodná je jeho snaha spojit se s Josefem Váchalem, který se ho však stranil a v poznámkách po okrajích dopisů a na obálky psal o něm (a o jiných, zřejmě i o Miloši Martenovi) razantní soudy: „pseudomagik, handlíř, pitomec koketující s okultismem“. Doplnil jsem si výrazivo: flancmajor je ten, kdo dělá všechno jen pro okázalost.

Iva Adlerová projevila Ozvěnami obrazů zaujetí pro stvořitelskou moc imaginace, jak napovídá již úvodní motto Johna Masefielda: „Člověk sestává z těla, mysli a imaginace. Jeho tělo je nedokonalé, mysl nepřesná, ale jeho imaginace jej činí pozoruhodným.“ Nepřekvapí tedy časté výpady, jež jsou předehrou k samotné pouti za pohoří Qáf, k již zde zmiňovanému Henry Corbinovi a jeho Mundus imaginalis (zájemcům o téma doporučíme článek Slepá sova).

Martin Stejskal, mj. autor kreací na obálce sborníku, Otto Štemberka a Zdeněk Semerád se v zastavení K třicátému výročí Labyrintu tajemna vydali za Strážcem labyrintu (viz rovněž Labyrintem míst klatých, Na cestách za Krasopaní… a příhodně též Hermetické aspekty našich pohádek), aby pro nás roznítili zázračná světla obrazotvornosti.

Ondřej Lesák se v článku Geocentrismus v přeneseném významu zamýšlí nad Jedním z možných klíčů k planetárním korespondencím v astrologii a alchymii, k nimž přibral ke studiu Fulcanelliho Tajemství katedrál i Příbytky filosofů. Oprašte geometrii, matematiku a množiny a ponořte se do hájemství výsečí, průniků, součinů a rovností a pomněte, že „Slunce se mísí se všemi…“

Ladislav Puršl se srdnatě pustil za Nebojácným lvím řevem Čatral Sangje Dordže Rinpočheho při hledání „velké dokonalosti“, rozpoznání a setrvání v prvotním stavu bytí. Zaujmou fotografie z archivu autora, jakož důvěrná obeznámenost s Čatralovou osobou a tématem. Buďme tertöni, objevitelé skrytých nauk a posvátných předmětů zvaných termy, jež sice mohou být vymístěny, spíše se však v nich a za nimi skrývá poklad, který jest v tertönově přirozenosti nebo esenci mysli. Osobní varování: „Všude jsou záplavy khenpů, co vedou prázdné řeči… autentická dharma nepřebývá v klášterech, není v knihách ani v hmotném světě, ale nachází se v mysli.“ Ladislav Puršl připojil od Čatrala Rinpočheho i Testament ve třech slabikách, v němž se odráží vědomí, že není „potřeba sepisovat hromadu zavádějících slov“.

Petr Kalač v závěru připojil zmínku o vernisáži Adolf Franz Hermann Karl baron Leonhardi, otec novodobého českého hermetismu, zahájené 27. června 2020 na zámku ve Stráži nad Nežárkou za přítomnosti jeho majitelky a nestora českého hermetismu prof. Milana Nakonečného. Účelem výstavy bylo zmapovat Odkaz prvního iniciátora českých tajných společností od konce 19. století do dnešních dnů.

Zuzana Zadrobílková v nekrologu Díky pane Horáku! vzdala hold dílu a trpělivé práci tohoto kmenového typografa a sazeče, bylo by však omylem myslet si, že tímto je výčet jeho povolání ukončen, právě naopak – byl uznávaným odborníkem na (esoterně znějící) oblast funkcionálních modelů komutujících izometrií, zapáleným cestovatelem a čtenářem, proto též znalcem díla Josefa Váchala, vedle Trigonu obětavě pracoval i pro nakladatelství Volvox Globator Víta Houšky, jeho cit byl v knihách vždy dobře poznat. Zemřel 22. srpna 2020 ve slunečním věku 66 let.

Recenze v závěru (Milan Nakonečný, Martina Lukášková, Zuzana Zadrobílková) poslouží čtenářům sborníku Logos jako orientace při výběru četby, a tak v jejich tyglíku může vřít alchymie slov.

∴

[1] Marcel Schwob: Ruka slávy a jiné povídky. Jan V. Pojer, Brno 1930, edice Atlantis.

[2] Die Hand Die Verletzt. Epizoda S02E14, Akta X. USA 1995.

[3] Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ‛Arabího. Malvern, Praha 2010.