Upíři

Cara Soror,

Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon.

*

Tak ty chceš, abych ti vyprávěl o upírech? Buď upírem sama sobě!

Ptám se, jak tohle zapadá do záběru tvých otázek? Je pro tebe tato informace esenciální, abys dokončila Veliké dílo? Jak by se zeptala naše vláda: „Je vaše cesta opravdu nezbytná?“

Takže dumám a brnknu ti kvůli detailům. Upíři, říkáš, ti mohou být pokušením nebo ti mohou vysávat energii. Naprosto správně. Řeknu ti to málo, co vím.

Poslouchej, co říká Eliphas Lévi! Varuje nás před jistým druhem osob, jež jsou beze strachu a mají chladnou krev, mají schopnost způsobit náhlé mrazení, a to jen pouhým vstupem do místnosti, kde probíhá ten nejživější večírek, jaký jsi kdy navštívila. Šeptají z ouška do ouška, otřesou tvým odhodláním, zmaří tvé nadšení, zbaví tě víry a kuráže.

Ano, všichni známe takové lidi. Mimochodem, je za to zodpovědný Merkur. Prošel jsem značný počet horoskopů, ať už vrahů nebo zavražděných; v obou případech to nebyla „zlovolnost,“ která vykonala tu špinavou práci, nýbrž ubohý, drobný, nevinný, stříbrem zářící Merkur!

Ty však máš na mysli mnohem romantičtější druh upíra. Drákulu Brama Stokera a jemu podobné. Je to, mimochodem, úžasně dobře dokumentárně zpracovaná kniha; velmi přesně zpracoval „fakta“ a jejich právní a magické pozadí.

Je velice snadné se upírům vysmát, když žiješ v Upper Tooting nebo Surbitonu, nebo na jednom z těch míst, kde by si nepřál být viděn žádný upír, který si váží sám sebe. Ale v osamělé horské vesničce v Bulharsku to budeš vnímat úplně jinak! Ale jen tak mimochodem, měla by sis pamatovat, že důkazy týkající se upírů jsou právě tak silné jako nakrásně všechno ostatní na světě. Existují nesčetné zprávy na úrovni právních dokumentů ze slyšení, při nichž velmi vážení, odpovědní, ctihodní a velmi střízliví občané, včetně advokátů a soudců, prošetřovali případ po případu s nejvyšší precizností, s jakou nejslavnější chirurgové a anatomové přísahají na klinické detaily.

Seznam dobře prověřených případů těl, která byla vykopána měsíce po pohřbu a která nejenže kypěla zdravím, ale zalykala se i čerstvou krví, je nekonečný.

Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že veškerým neosobním vysvětlením – jež nic nevysvětlují – o kolektivní hysterii a pověrčivosti a splněných přáních a ostatku běžného pošetilého tlachání, je právě tak těžké uvěřit jako původním upřímným příběhům.

Je to extrémní egocentrická marnivost, která podněcuje nevíru v tento fenomén jenom proto, že leží mimo nekonečně malou píď osobní zkušenosti.

Když jsem poprvé přecházel burmsko-čínskou hranici, koho jsem měl potkat jiného než našeho konzula v Tengyueh, znamenitého Littona, který jasným úsudkem a ryzí osobností proměnil celou provincii Yunnan ve své vlastní místokrálovství? Poobědvali jsme spolu na trávě a strašně jsem spěchal vytěžit zlatý důl jeho vědomostí o této zemi. Po třetí nebo čtvrté věci mi řekl tohle: „Pamatuj si! Cokoliv ti kdo řekne o Číně, je to pravda.“ Žádná slova by mě hlouběji nezasáhla; uvízla hluboko ve mně a padalo na ně světlo denních zážitků, dokud po tisící neospravedlnila sama sebe.

A týká se to upírů!

V roce 1916 jsem byl prvním školeným vědeckým pozorovatelem, který zaznamenal jev obecně zvaný „oheň sv. Elma“ a indiskrétně prozradil tento fakt v dopise pro New York Times. Příštích šest měsíců jsem byl sužován profesory fyziky (a podobných věd) z celých Spojených států. Existence tohoto jevu byla do té doby zpochybňována kvůli jistým teoretickým potížím. A to je ta věc, sestro. Jestliže je těžké dát do souladu tvrzení s celou stavbou důkazního materiálu o zákonitostech tohoto předmětu, je správné, že je přijímán s podezřívavostí.

Zastavme se na chvíli s velikým Huxleym u jeho vysvětlení kentaura v Piccadilly, jak o něm vypráví (předkládaje s humorem tuto hypotézu) profesor Owen. Co zavdává příčinu k Huyleyho pochybnostem a vyvolává otázky ohledně toho, co se snaží potvrdit nebo zdiskreditovat? Právě tohle, nic víc: máme tu hlavu a torzo muže posazené na plece koně; došlo k nějaké újmě na mechanických spojích?

Stejným způsobem poukázal na to, že anděl, jenž by měl mít použitelná křídla – jak to ukazují vyobrazení ze středověku – by musel mít hrudní kost takovou, že by mu na metr a půl vyvstávala před tělem! (Ubohý přítelíček, samozřejmě, neměl ani ponětí o mechanice astrální pláně. Jsem, zase pro jednou, „na straně andělů.“)¹

Opět odbíhám? Ne, opravdu ne, já jenom předkládám tento případ, abych udržel mysl otevřenou k předmětu upírů, a dokonce ohledně Drákulova klanu.

Co tedy je na této látce pro tebe tak důležité? Tedy, existují v současnosti lidé pohybující se kolem nás, kteří mají právě ty vlastnosti – a zdokonalují se v nich – jež se podobají těm, o nichž se zmiňuje Lévi, jenom je mají mnohem více rozvinuté, dokonce jsou druhu ještě strašnějšího a ovládá je zlá vůle.

Existuje silný svazek teorie a praxe týkající se této a příbuzných záležitostí, který se ti otevře, až – a pokud – dosáhneš VIII° O.T.O. a staneš se velekněžkou a epoptem Iluminátů. Dále, jakmile vstoupíš do svatostánku gnose – ach, chlapče! No, přesněji, ach děvče! Síly přírody, jež se dotýkají těchto domněle ohavných praktik, jsou podobné nebo totožné.

Je jistě fakt, že nauka o „životní síle“ byla tak dlouho a tak důkladně rozvíjena, že musím sotva dodávat něco, co by zůstávalo dosud nepoznanou (nebo spíše nepublikovanou) a nepopsanou věcí. Neříkal jsem ti jednou, jak jsme málem umřeli hlady na Iztaccihuatlu, obklopeni tucty konzervovaných potravin…? – byly poněkud zastaralé; o tom, jak může někdo vyzunknout půl tuctu ústřic; o tom, že nejlepší maso, které jsem kdy jedl, byla napůl syrová himalájská ovce, rozčtvrcená a hozená do žhnoucího popele ještě před tím, než došlo k mrtvolné ztuhlosti? On je rozdíl mezi živou a mrtvou protoplazmou, ať už to biolog a jeho kumpáni tápající v šeru připouštějí nebo ne. Neostouzím nevědomost těchto neohrabanců se zmrzlými prsty; ale sami ze sebe – tak, že každý to může vidět – učinili osly, když se tou nevědomostí vychloubali jako kvintesencí poznání; na duchu obmezená nabubřelost!

Je možné zesílit devitalizační proces tak, aby vedl k fyzickému oslabení oběti, nebo možná dokonce až ke smrti? Ano.

Jak? Tradiční metoda doporučuje obstarat si nějaký předmět nebo látku intimně spojenou s obětí. S nimi pracuješ magicky tak, aby absorbovaly její sílu. Nejlepší by bylo, kdyby to byla část její živé tkáně co možná nejzachovalejší; například kousky nehtů, vytržené vlasy. Něco ještě živého nebo aspoň trochu, něco, co je ještě součástí komplexu energií, které byly začleněny do jejího těla.

Nejlepší jsou tělní tekutiny a sekrece, zejména krev a ještě cosi dalšího, co má nejvyšší důležitost pro pokračování života. Když je získáš v tu chvíli, kdy ještě plnily své životní funkce, je to nejlepší ze všeho. To je důvod, proč se zase tak moc nedoporučuje vyvrhnout a zhltnout srdce a játra našeho souseda; musíš zajít tak daleko, že zmaříš právě to, co pro tebe má nejvyšší důležitost uchovat to živé.

Nepochybně opáčíš se zjevným ospravedlněním, opravdu nejpravděpodobnější je takové rozumování, že převezmeš jeho srdce a játra do svého těla a tak uchováš jejich život, celost jeho „životních energií“ opustí potápějící se loď jeho fyzických tkání a popožene záchranný člun, který mu obstaral upír. Nikdy nezapomeň, že oběti dáváš neocenitelný dar proto, že přijímáš její nižší formu energie do své vyšší. Přečti si XII. kapitolu Magie.

Říkáš to pevně, má drahá sestro v Pánu; tvá teze tu obstojí bez poskvrny, tvé argumenty jsou nevyvratitelné, jsou zvučné, není třeba je opakovat. Jenže – a to kladu před tebe s nejvyšší vážností – můžeš uvést nějaký experimentální důkaz? Kolik srdcí, kolik jater se stalo tvojí duchovní potravou? Vyloučila jsi všechny zdroje omylů? Ano? – tady a zde, a ty víš, jak na to; všechno to sepiš a pošli to najednou, abychom to mohli vetovat!

Ať už je to jakkoliv, znal jsem kdysi jednu dámu, sedmdesáte let jí bylo. Pocházela z polské šlechtické rodiny; byla malá, houževnatá, spíše buclatá než nějak neobyčejně hbitá; jakýmsi drsným způsobem velmi dobře vypadala. Ale – ty její oči! Více než padesát let žila skoro po celý rok na zámku v Touraine. Měla spoustu peněz a stále byla obklopena více než tuctem chlapců a mladých mužů. (Když říkám mladých, mám na mysli do čtyřiceti.) Nejenže vypadala na pětadvacet, ona jako pětadvacetiletá žila. Byla to opravdová, přirozená, spontánní pětadvacítka, ne jenom nějaké galantní úsilí. Mohla tancovat celou noc a ráno ještě jít na procházku. Můžeš se na ni obrátit, chceš-li podrobnosti o tom, jak o sebe pečuje. Odvažuji se říct, že tu pořád ještě někde je, ačkoliv jsem slyšel, že se počátkem roku 1914 odstěhovala do Jižní Ameriky. V každém případě, kdybys měla nějaké dosti prosté narážky, tak ti říkám se vší jednoduchostí: „Jdi a konej taktéž!“

Myslím, že můj starý přítel Claude Farrere více než inklinoval k těmto věcem; myšlenka použití mladistvé buněčné tkáně na posílení té staré je bez obalu vylíčena v knize Dům živých lidí; ovšem co se týče metody přenosu vody, tak tu si vypůjčil od Wellse (H. G.).

No – nakonec budeš možná souhlasit, že jsem toho už napsal dost.

Láska je zákon, láska pod vůlí.

Bratrsky tvůj,

666

*

Poznámky:

¹ A vůbec, oni se pohybují, aniž by jimi mávali. Jak o tom říká Swinburne: „Náhlí nemaje nohou a létají nemaje křídel.“
^* Jméno Nosferatu je ve skutečnosti odvozeno ze starého slovanského slova nosufuratu, jež si vypůjčili z řeckého nosophoros, což znamená „ten, kdo přenáší mor.“ Pojem tak vlastně neznamená „nemrtvý.“ Onen význam začal existovat až díky Bramu Stokerovi, který napsal svůj román Drákula v roce 1897. Stokerova novela se odehrává v Transylvánii (Sedmihradsko, maď. Erdély, něm. Siebenbürgen) a v Londýně, ovšem tento slavný autor do Transylvánie nikdy ani nevkročil. Veškeré jeho znalosti o této zemi tak pocházejí z cestopisu Emila Gerarda s názvem Land Beyond the Forest (1885). Cestopis je základním průvodcem k divům v Transylvánii, nachází se v něm však i první zmínka o „nosferatu“ coby skutečné bytosti, nebo o někom „nemrtvém“. Zde je úryvek z Gerardovy knihy:
„Mnohem určitější zlo je nosferatu, neboli upír, v nějž rumunský venkovan věří právě tak, jako v peklo či nebe.“
Nejslavnější filmové zpracování Nosferatu jako vrcholné dílo německého expresionismu natočil (1922) Frank W. Murnau a filmovým architektem byl Albin Grau, jenž navrhoval scény a stavby pro studio UFA v Berlíně.

Aleister Crowley: Magie bez slz, 66. kapitola.

*

© okultura, MMII & MMX

Uložit