(CD, Projekt, PRO00224)
Steve Roach & Erik Wøllo: Stream of Thought
CD | 1 skladba | 73:00, Projekt | PRO00224, 2009
Distribuce: HORUS CyclicDaemon
Tohle je jedno z oněch vydání, jež kráčí výsostně osamoceně a v němž se všechny elementy spojují do jistého amalgámu zvukově magického a hudebně alchymického, zážitek z poslechu pozvedávají do úplně nové úrovně – je to onen druh zážitku, který jakmile pomine, tak okamžitě zase saháte po tlačítku Přehrát znovu.
Relaxace a plynulý proud utišujících driftů, vášnivých obratů, půlnočního koukání na hvězdy a krvavých západů slunce.
Očekávejte velkolepou jízdu těchto dvou mistrů žánru.
Již od konce roku 2008 tu máme zatím asi poslední album amerického hudebníka Steve Roache, ač je datované již tímto rokem. Tentokrát spojil své schopnosti a nápady s norským hudebníkem Erikem Wøllo. Ačkoli se dozvídáme na zadní straně bookletu jedinou informaci o hudbě a to, že jde o 70minutovou skladbu složenou z 19 částí, můžeme směle říci, že jde opět o jednotlivý proud hudebních myšlenek, který od sebe není nijak zvlášť oddělován. Sice občas poznáte, že se přešlo do některé z dalších částí skladby, ale vesměs jde jen o vnitřní označení tracků. Jaký byl záměr jednotlivých částí, není nikde přiblíženo a je to určitě lépe. Posluchač má svobodu se jednak ponořit do hudebního proudu, ale též do svých vlastních představ a plynout tak neomezován zcela sám.
Kdo zná větší počet alb Steve Roache, tak ví, že má určitý, dost rozeznatelný hudební styl a také oblíbené výrazové prostředky, které užívá.
Zde se setkal s další osobností, která přispěla něčím novým. Erik Wøllo je norský hudebník, který se nejprve stal známý jako kytarista tak trochu rockový, ale i jazzový, který se svou kapelou koncertoval především po klubech doma i v zahraničí. Jeho zájem se však rozšířil i na oblast klasické hudby a začal skládat především hudbu pro film, divadlo, balet, výstavy, ale také velké symfonické orchestry. Odtud byl již jen krok k dalšímu zájmu, jímž se stala elektronická a potom i ambientní hudba. Obohatil toto album též o akustické nástroje, jako jsou kytary, mandolína a dále syntezátory, loopy a atmosféry. A právě zde se projevuje jeho spíše melodický, lyrický a rytmický přístup ke skladatelské práci.
Typické Roachovy překrývající se, posunující, spíše temné plochy, valivý a rotující zvuk jsou narušovány jednak rytmem třeba na perkuse, ale též delšími frázemi, často připomínajícími až minimální hudbu Stevea Reicha nebo dokonce počátky skupiny Tangerine Dream. Plochy náhle přejdou do jednoduché melodie, melodie á la Brian Eno, nebo se z nich vynoří nějaký zajímavý motiv. Není nouze ani o experimentální zvukové plochy.
Přestože si každý z hudebníků nahrál nápady doma ve svém studiu a vše pak smíchal a masteroval Roach sám ve studiu Timeroom, nemáte pocit nejednotnosti dvou osobností a celé album působí celistvě. Jde prostě o tok různých myšlenek. Nicméně bych však sám za sebe řekl, že album byť zvukově i skladatelsky zajímavé, nejde do takové hloubky jako některá jiná Roachova alba.
*
© Jiří Mazánek
© okultura, MMIX
