(Kruh, Heřmanovice 2013)
Jana Richterová: Zahrada. Sféra
308 stran, nakladatelství Kruh, Heřmanovice 2013, vydání první, brožované
ISBN 978-80-905628-0-6
*
Mgr. Jana Richterová se narodila se roku 1967 v Opavě. Absolvovala humanitně a výtvarně zaměřená studia a pětiletý psychoterapeutický výcvik v hlubinné a psychodynamické psychoterapii. Pracovala řadu let v oblasti zdravotnictví jako arteterapeutka. Věnovala se také pedagogické činnosti v ZUŠ jako učitelka výtvarného oboru a na Ostravské univerzitě, kde externě vyučovala arteterapii. V současné době žije a pracuje v Opavě.
→ Vstup do zahrady
První díl Zahrady jmenuje se Sféra.
Habešský zahradník, „snědý muž“ na alchymické ilustraci, je spojen s péčí o zahradu. Teprve uzavřený prostor probouzí opravdovou touhu po předmětech uvnitř nebo vně této zahrady.
„Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata.“
Práce v zahradě se vyznačuje postupným chápáním nutnosti přenosu zvenčí dovnitř. Erós vše sublimuje: tuhé látky se proměňují v kapaliny a kapaliny ve vzduch. Robert Moore píše, že povahu zamilovaného člověka lze označit pojmem „pozorné vědomí“.
Práce v zahradě čeká každá na svůj čas: někdy dlouhodobá nemoc představuje nutnou hermetizaci. Jindy k ní přistupujeme dobrovolně a cíleně. Thoreau se rozhodl žít několik měsíců ve srubu, který si sám postavil – jeho zahradou byl on sám, jeho srub a rybník. Byl si vědom, že se v něm zrodila láska: „Konečně jsem našel vhodného společníka; zamiloval jsem se do doubravy.“
Proces založení zahrady a zabydlení se v ní znamená uvědomit si, že vše má své meze, hranice. Do naší zahrady se vchází „z lomených dveří vysokého, úzkého gotického domu,“ je malá, obklopená zdmi.
→ De profundis clamavi
Prolog jest uvozen citací (Ž 28): „K Tobě, Hospodine, volám, nebuď ke mně hluchý, skálo moje. Neozveš-li se mi, budu podoben těm, kteří sestupují v jámu.“
Ti, kdož opravdově volají, jsou vždy oslyšeni. Aleister Crowley to říká ještě ostřeji: „Jednu věc pokládám ze své vlastní zkušenosti za jistou: když zavoláš, Oni přijdou. Okolnosti obvykle prokáží, že volání bylo předvídáno a že už dávno předtím byly učiněny přípravy, aby na něj bylo odpovězeno. Předpokládám však, že do jisté míry zavolání má ospravedlnit onen vývoj.“
Naše volání tedy vždy vytvoří podmínky pro to, že přijde ten, kdo má změnit chod našeho dosavadního žití.
Vypravěč se odhodlal, nemaje zbytí – totiž, že zde nějaké bytí opravdu chybí, je nad slunce jasné – sestoupit v jámu.
Tomáš Roháč: Ten, který nosí rohy, patřičně dimorfovaný.
Nikolaj Alexandrovič Zorin: Zora; ten s jasem v očích, světlo v mysli přicházející z východu. Vzdělaný v umění.
Michal Zahradník: Strážce zahrady; ten, který vede školící řez v korunách stromů, pán nad životem a smrtí. Archanděl.
Johan Hajduk: Bojovník, v lese pak spíše loupežník se zálibou v odlehlých místech a v horách; ten, který si bere. Syndrom sv. Pavla.
Mara Solná: Smrt; ta, která ukončuje, se schopností intuitivně pronikat do hlubin věcí, které ji zaujmou. V rozhodujících chvílích strne jako solný sloup.
Anna Pokorná: Submisivní, trochu chladně racionálně uvažující.
Karolina Hajduková: Macecha Johana Hajduka a Julie Hajdukové.
Julie Hajduková: Dívka s tajemstvím, mající dvousečný talent dohánět lidi do vyhraněných situací, v nichž se věci ukazují v nečekaném světle a dlouho skrývaní kostlivci vypadávají ze skříní.
Otec Serafim: Skrytý hybatel; Nikolajův duchovní rádce a Michalův přítel.
Majster Dimitri: Starý houslista rumunské národnosti. Znalec lidových příběhů a zvykosloví, opatrovník starobylých tradic.
Jarek a Mirek: Dvojčata, zaměstnanci Karoliny a Johana Hajdukových; pijavice času.
Podobně jako v legendě o králi Artušovi jsou i zde všechny osoby samotným králem, jedinou bytostí.
→ Návrat a návštěva
„Zde mihla se a zase zmizela!“, čteme v Rusalce Jaroslava Kvapila. Podobně mistr Eckhart: »Náš Pán svým učedníkům řekl: „Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mne; nebo já jdu k Otci“ (J 16,16).«
Vstupujeme do svých projekcí, JR vstupuje do svých postav. Ženské emoce a reakce u mužských postav (str. 23 dole). Zaměnitelnost, prostupování, zástupnost, fúzování, roubování – fyzikální procesy i zahradnické práce. Také ovšem „volání dávných věcí z hlubin, jež tam měly umlčené a dřímající zůstat“ – tak Michael Staley píše:
„Cthulhu spí ponořen v potopeném městě R’lyeh, nemrtvý, však snící. Podobně jako kundalíníšakti u kořene čakry, tak Cthulhu klimbá v hlubinách, leč vychází z potopeného města, když hvězdy mají správné postavení. Tato idea advaity má zajímavou a sugestivní odezvu v principu kolektivního nevědomí. Jung rozvinul tento princip poté, co jej překvapila existence podobných náboženských a mytologických forem a symbolů v odlišných a velmi od sebe odlehlých kulturách, jež mezi sebou neměly žádného kontaktu. Tato idea říká, předpokládám, že tu jsou formy a symboly, které chytáme jaksi ze vzduchu. My všichni máme kořeny v kolektivním nevědomí. Lze jej připodobnit podzemní řece, která napájí mnoho studní. Horní část studny s okovem lze dosti dobře považovat za individuální vědomí. Toto individuální vědomí zasahuje do hlubších vrstev studny, což koresponduje s osobním podvědomím. To naopak sahá ještě hlouběji, až do kolektivního nevědomí. A to nám ukazuje cestu, kterou mohou symboly, ideje, formy nebo obrazy prýštit z kosmických hlubin do individuálního vědomí, vystřeluje skrze podvědomí a tak je podbarvováno na této cestě v menší nebo větší míře osobními obsesemi.“
Nikolaj nastavuje zrcadlo: „Vydal se, když v minulých nocích bojoval se znovu probuzenými běsy svých starých nočních přízraků a ve dne se pak nevyspaný týral luštěním záhady.“ A když Nikolaj přemítá o Michalovi, je jeho definice také výmluvná a přímočará: „Jako každý správný jungián vždycky uměl vyhmátnout ten pravý obraz, příběh či báseň jako komentář k situaci.“
Otec Serafim je bezpečný průvodce zahradou sešeřelou přicházejícími temnotami noci a nebezpečně vypadajících a vystupujících stínů. Vypadají lákavě? Nadějeplně? „Kde však rozkvete naděje, bývá i nebezpečí. A kde je nebezpečí, kde je zlo, tam je třeba statečný boj na život a na smrt, ať už smíme doufat ve vítězství nebo ne.“ A jak se opět dostat za zdi zahrady? „Musíme doufat, že láska nakonec přemůže strach a že naděje prorazí ke slunci, jako proráží křehká tráva třeba i skrze zeď za světlem.“
→ Terapie
Každé prohlédnutí přiházívá se náhodou jako nehoda: náhle a neodolatelně. Diafán jest průhlednost, a to – když někdo skrze vás vidí – vyvolává „úzkost a rozpaky,“ přesto Mara „vyhledala Michala Zahradníka,“ protože o něm „věděla z třetí ruky, že je to dobrý terapeut, … který jí začal pomáhat, aby si srovnala myšlenky. … nelichotivé, nepohodlné, neučesané a nepřikrášlené pravdy. Vyslovovat všechny ty věci pro ni bylo hrozně bolestivé,“ hotové „archeologické rýpání v duši.“
A k tomu Mařino vztahování k Michalovi, posuzování jeho vztahu k Nikolaji, stále zmatená jeho matoucím chováním, a to proč? Mara neví, co je Erós a co Amor. Možná, kdyby si přečetla Erotiku kabaly Jiřího Langera, rozuměla by té záhadě lépe. Ale to bychom slučovali imaginaci příběhu a příběh imaginace.
→ Hněv
Antonio Machado se ptá: „Cos udělal s tou zahradou, která ti byla svěřena?“ Pojmy „mužství“ a „ženství“ by neměly být chápány biologicky. „Ženství“ představuje hloubku, divokost, abstraktní přemýšlení, platoničnost, uvažování v paradoxech, přístupnost a vnímavost. Je-li „mužství“ a „ženství“ chápáno metaforicky, dochází k jakémusi znásobení. Ještě jednou citujme Antonia Machada:
„Není to zvláštní? My oba s našimi instinkty – a najednou jsme tu čtyři.“ Když jsou muž a žena pospolu, jsou duchovně přítomni čtyři. Čtyři jsou přítomni ovšem i tehdy, když spolu stojí žena v ženě nebo muž v muži, jenže tak to nebylo zamýšleno (srv. Gn 1,26-27).
Ten, jehož vidíme v zrcadle, není než odraz a tedy „složitý“ obraz a pohled na něj nabízí neuchopitelnou extázi, v níž se mísí pravda se lží nápodoby. Všechno, co jsme opakovali jako dříve viděné v činech jiného, je marnost a nicota. Výbuchy hněvu jsou dmýcháním v ohniště, kde skomírá pár uhlíků. Mají roznítit zmírajícího ducha, jenž opustil vytčenou cestu a na scestí přešlapuje pozbyv ohně a hledaje otvor zpět do lesa plného sov.
Jak to, že můžeme sahat do rajské zahrady a nejen se dozvědět o našich duchovních protipólech, ale také s nimi navazovat spojení? Emoce jsou jedním z možných způsobů dosažení. Tedy i hněv. „Inu, když se holka moc ptá, tak se moc dozví a takoví (vidláci jako Roháč, a vlastně svým způsobem i Michal Zahradník) jsou neustále připraveni sebevědomě mistrovat každou, která se nechá.“
Opět je to o překročení hranice: cesta do zahraničí. „Od světa dělí mě přízračnou závorou.“ Kmenový animismus se vtělil do podoby havrana Krumma. A kdo je Krumm?
To je křivolakost cesty jdoucí „chladnou vlhkou chuchvalcovitou mlhou,“ beztvarost a neohraničenost, „žízeň jako oheň,“ závrať letu, a tam dole, ve smyslech, pak to, co máme (komu) za zlé, kvůli čemu se urazíme a všechny ty zákruty života, špatnosti (krumm), šikmá plocha, po níž už jen nezadržitelně padáme vstříc zhroucené a zborcené černé díře, z níž už není úniku – zoufalství, čerň, nigredo.
→ Dohoda
Mistr Eckhart cituje z evangelia sv. Lukáše: „Pavel vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl (Sk 9,8). Mně se zdá, že v těch slovech se skrývají čtyři významy. Prvním jest toto: když vstal ze země a otevřenýma očima se podíval, viděl nic, a tímto nic byl Bůh. Tedy to, že viděl Boha, nazývá nic. Druhý význam jest tento: když vstal, neviděl nic jiného než Boha. Třetí význam jest, že ve všem neviděl nic než Boha. Čtvrtý význam jest, že když viděl Boha, viděl všechno jako nic. O něco dříve mluvil o tom, že najednou sestoupilo z nebe světlo a srazilo ho na zem (Sk 9,3).“
Johan – zvaný Pastorek – zažívá těžké období, Karolině se zdá, „že mu málem přeskakuje.“ Když se zadře byť jen malé ozubené kolečko (pastorek), hroutí se celé soustrojí. Pastorek je ovšem i nevlastním synem macechy (Karolina), jakýsi vryp či rýha, něco popsaného, tedy nikoliv tabula rasa, je prostě tím, kdo má u Boha vroubek, a proto se mu dostává zvláštní pozornosti. Zopakujme: úmluva mezi Bohem a člověkem = zvláštní pozornost. Kolem něho se otáčí celý děj.
→ Coming out
Ústřední bod: Michal ukáže Nikolaji ikonu archanděla Michaela coby nebeského vojevůdce. Ravdos, tainia, aneb sféra, zercalo, „ukázal na průsvitnou kouli v archandělově dlani,“ a „v jediném okamžiku více vycítil, než uviděl, že Michalův obličej je jenom tenoučkým povrchem, zanedbatelnou slupkou ukrývající zcela odlišný, nelidský obsah.“
Úžasné věty! Dere se tu na povrch cos magického, co nás obrací v solný sloup.
„A ta nelidskost, kterou se Michal naučil před světem pečlivě maskovat, teď na něj čišela naprosto obnažená a šokující tak, že každý nerv v Nikolajově těle křičel úzkostí.
Třes sílil a stával se pronikavým. Naplňoval celý prostor (sféru) a zvedal v něm vítr, přenášel se na něj až k hranici snesitelnosti a dál za ni. Zřejmě by dávno upadl, kdyby se Michala mohl pustit, ale to nebylo možné. Pevně ho držel svou gravitací, hrozný a krásný zároveň, a vytřásal mu mozek z hlavy, duši z těla, morek z kostí.
Nikolaj dávno ztratil představu, kde jeho tělo ještě je a kde už není, když v tom z hloubi Michalovy bytosti obrovskou silou vybuchlo oslepující světlo. Prozářilo mu tvář tak silně, že Nikolaj musel odvrátit oči zasažené prudkou bolestí. Prošlo Michalovými … šaty a vyšlehlo z jeho těla ven a Nikolaj uviděl na zlomek sekundy lehce zlatem políbené perutě.
Zercalo, uslyšel Michalův hromový hlas. Automaticky rozkaz poslechl a podíval se na modrou sféru. Koule, náhle průzračná a živá, vtáhla jeho vířící vědomí do svých hlubin.“
Něco jako náhoda neexistuje. Svět je magické místo.
→ Zpověď
Zahradník se nechává od Mary poznat, promlouvá v ní vnitřním slovem a vede ji k novému vývojovému stupni k obraně před „hnusnými červy,“ co „nejsou zdraví.“ Vymítání. Slovo Ducha. Rození slovem. Logogenese.
→ Nabídka
Literární zdroje: Johan si spolu s Karolinou četli Lovecrafta (str. 202n). A Johana oslovuje „slepý a šílený bůh Azatoth. … Slepý už je a od šílenství ho občas dělí pouze malý krůček.“
Ovšem, svatost a šílenství jsou od sebe vzdáleny jen „maličko“… A my se musíme mimoděk vrátit do nebeského Jeruzaléma, který je matkou nás všech (Ga 4,26-27).
Něco nebylo s Karolinou správně. „Například ten moment, kdy seděl s Karolinou na zahradě a ona na něj z ničeho nic působila strašidelně nelidsky, jako ufon z nějakého hororu, co lidskou podobu jenom markýruje, ale vevnitř má studenou, děsivou, nepřátelskou cizotu.“
„O nemoc se přísně vzato jedná až v případě, že se dotyčný člověk nedokáže vrátit do běžného rámce, v němž žije, a neumí své nevšední zkušenosti propojit s těmi všedními. … někdy je ten most vedoucí přes propast tenký jako ostří nože.“
Johan nedbá Zahradníkovy nabídky, aby u něj zůstal ihned, a jde si pro svoje věci. A ty dvě pijavice (času, jak by řekl Meyrink) ho uvězní.
→ Jiný způsob
„Všechny síly, které sídlí v těle, jsou andělé,“ praví Maimonides. Přesto je tomu u Nikolaje trochu jinak a je za tím rodová kletba, sepjetí s duchy, kteří vyvolali u bojovníků kmene válečnou zuřivost berserkrů, za tento pacht však zaplatili velmi draze.
→ Minulost
Uvozená citátem z Angelologie dějin Emila Páleše – „Osud kultur závisí na tom, zda a jak lidé odpovědí na výzvy, úkoly, před které jsou postaveni.“ – je okulturním podáním, jež vysvětluje působení duchovních bytostí v našem světě, který „představuje v našich očích něco jako poškozenou, vypadlou příčku (žebříku). … Ta pokaženost je něčím, co nám přímo bytostně vadí, co nás neustále bolestně zasahuje.“
Kromě již citovaného díla stojí za to zmínit Daniila Andrejeva (1906-1959), syna Leonida Andrejeva, významného ruského spisovatele, jehož kmotrem byl Maxim Gorkij. Mezi lety 1947 až 1956 byl vězněn ve Vladimiru, kde měl první mystické vize a kde začal psát své hlavní dílo, Růži Světa, kterou posléze vydal v SSSR samizdatem, oficiálně byla v Rusku vydána až v roce 1991, v České republice v roce 1996 z iniciativy nadace META, nově pak nákladem Pavla Mervarta v Praze roku 2011. Daniil Andrejev navázal na Solovjovovu ideu Věčného Ženství, křesťanské gnostiky a antroposofický systém Steinerův (zejména duchovního zvědění). Roky strávené ve vězení pro něj byly „mohutným nástrojem otevření duchovních orgánů“ jeho bytosti, právě ve vězení začala „nová etapa jeho života“. Jeho vědomí se stalo médiem nočních zjevení, v kterých se mu (jako autorovi Božské komedie) otevíraly prostory nebeských a pekelných světů a historie lidstva od počátku až do jeho završení. Necelé dva roky života, které mu zůstávaly po návratu z vězení, využil na to, aby – smrtelně nemocný – na základě zachovaných vězeňských náčrtků napsal rozsáhlé dílo Růže světa a uložil na jeho stránky plody vzpomínaných vidění. Navazuje v ní na staré rosikruciánské ideje, k nimž přihlíží v kapitole Růže světa a její místo v dějinách.
Poslání své knihy spatřoval ve vyložení koncepce „o existenci jinomateriálního tak, aby bylo zřejmé, že se právě v ní skrývá klíč k současným historickým procesům stejně jako i k osudu každého z nás.“
JR to vidí takto:
„V podstatě jde vždycky o totéž, o zneužití druhých a shromáždění co největší síly, bohatství a moci pro sebe. Směřují k tomu různými prostředky, včetně okultních. Nadmíru účinným nástrojem při tom bývá budování žádoucí atmosféry v lidské společnosti, ať už jde o atmosféru strachu, nebo třeba o spotřební mentalitu. … Aby mohli ostatními zdárně manipulovat, je zapotřebí vyloučit nebo odstranit potenciální či skutečné narušitele, ty, kteří mají schopnost a sílu uvidět věci v jiné perspektivě, nakouknout za ohradu, jež se jim vymezuje.“
Vše ukončuje „prazvláštní sen … připomínající ze všeho nejvíce pohádkové ilustrace Artuše Scheinera“ (str. 230n). Tehdy se poprvé objevuje na scéně Lovec, znovu pak v kap. 26, nazvané Rozchod (str. 265n). Kdo je tento Lovec? Vynořuje se v té souvislosti záhadná postava Nadlesního z filosofické novely Ernsta Jüngera Na mramorových útesech. „Pán jejich země vládl venku ve světě velkou, skrytou a široce rozvětvenou mocí. Kdekoliv se začaly objevovat trhliny v budově, kterou zbudoval lidský řád, rozbujela se jeho cháska jako houba v narušených zdech“ (str. 48). Vzpomínáte? „Musíme doufat, že láska nakonec přemůže strach a že naděje prorazí ke slunci, jako proráží křehká tráva třeba i skrze zeď za světlem.“
Je ovšem tráva a tráva.
→ Odjezd aneb Něco je jinak
Lovec je ten, pro něhož je připravován Johan. Zatím je osobně přítomen jen ve snech, jinak prostřednictvím své chásky, kterou vysílá do světa, aby snovala pasti na jeho oběti a ve vhodných okamžicích je posbírala.
»Nalila Johanovi ještě pohár vína. Levicí do něj vpustila špetku koření. „Co je to, Karolino?“ otázal se zvědavě. „Malý zázrak.“ Přivřela své světlé oči, úkosem na něj pohlédla a ležérně, s náznakem úsměvu nad nápojem pronesla: „Ó, nateču do tebe jako do poháru.“ „Co to děláš?“ „Čaruju, nevidíš? A vzpomínám Crowleyho,“ odpověděla a oba se rozchechtali.«
Johan, zdá se, je srozuměn s tím, co se s ním děje a kam a ke komu je doručován. Tato pasivita, oběť, utrpení, je dobrovolná a Johan se stává zásilkou archanděla Michaela, soustem, jež se bude mocnostem na druhé straně těžko zažívat.
Johanův (podivně se chovající) pes se jmenuje Lucius, a jakpak si nevzpomenout na Angel Heart, kde se objevuje Louis Cyphre, anebo na Constantine, jehož klíčovým Odpůrcem je familiárně oslovovaný Luke.
„Je připravený. Přesně tak, jak jste požadovali,“ oznámila Karolina. … „Drželi jsme se vašich instrukcí. Zřejmě máte celý proces dobře vyzkoušený.“ Muž se krátce a suše zasmál. „To opravdu máme.“
→ Sféra
A co je sféra? Toto je děloha. Rabi Moše Butril tvrdí, že toto slovo by se mělo překládat spíše jako cyklus než sféra. „Přítomnost je ta děloha, ve které se rodí budoucnost. Moudrost je minulost, zatímco porozumění je budoucnost“. Identifikuje se tedy s porozuměním, matkou. (Blíže viz O nebeské geometrii.)
Sféra je sefira. Svědectví o zápasu o moudrost a království (nikoliv vychytralost a říši), vždyť je psáno: „neboť tvé jest království na věky věků. Amen.“
*
Při četbě jsem uzřel drobné typografické a jiné chyby: „McDonalda“ (str. 10) bych neskloňoval, rozhodně pak ne do životného rodu; str. 14 odskočený řádek, str. 40 „každý svého štěstí pyrotechnikem“, obvykle „strůjcem“, zde možná nadbytečně přehnáno; str. 108 ve větě „že vy a Michal spolu… žijete“ jsou mezi „a“ a „Michal“ dvě mezery – tomu lze předejít vyhledáním a nahrazením už v textovém editoru; str. 123 – proč Michalovo odhalení se je v kapitole nazvané anglicky: Coming out? (H)agia ravdos je svatá hůl, berla, a tainia (taenia) pak stuhou či páskou, která se vázala kolem hlavy, dokonce i bohové ji měli, dále kultovní obrazy, stromy, urny, zvířecí oběti atd. V té ruské a řecké slovní výbavě a kultivované češtině je toto anglické sousloví najednou cizorodé. Podkládal jsem ho různými významy, leč srozuměn s ním nejsem – nehodí se mi tu. Na str. 193 větší odskok odstavce, str. 194 pak chybí mezera za ukončovacími uvozovkami »neodnesly to také?“zeptal se jí«. Str. 203: píše se správně Necronomicon. Na str. 296 bych možná doporučil přímou řeč „Dobrá, pane rytíři.“ posunout na nový řádek.
*
Číst Sféru není snadné, neboť obsahuje různé úrovně jsoucna. Podle osoby čtenáře se budou zdát některé kapitoly či pasáže zdlouhavější, hodné škrtů, jiné vrcholné, dokonalé. Proč tomu tak jest? Inu proto, že v nás je vyšší a nižší vůle, a k nim se přiřazují patřičné a odpovídající vzpomínky, zkušenosti, moci, schopnosti, zážitky, pocity atd.
Může být JR duchovní sestrou Gustava Meyrinka, na jehož Anděla západního okna jsem vzpomněl při „odhalení Michaela“? MeJRinka? Och, proč ne?
*
© San
© okultura ixMMXIV
