Lidé měsíčního svitu

Patrik Linhart: Vyprávění nočních hubeňourů. Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika

628 stran, Pulchra, Praha 2013, vázané
ISBN 978-80-87377-59-8

Vyprávění nočních hubeňourů, úhledný špalík, shrnuje přehledně, ve čtyřech oddílech – z toho první o třech částech – dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. Jeho pořadatel, Patrik Linhart (7. srpna 1975 – i když jsem si kladl otázku, zda PL není jen přízrak Ahasvera, neb jsem našel různé roky mistrova údajného narození: např. 1971, 1973 i 1975 – pozoruhodné!), patří ke střední generaci: prozaik, básník, publicista, výtvarník, performer a mystifikátor, žije v Duchcově a v Teplicích-Šanově. Vyšlo mu zatím jedenáct knih, z těch posledních např. cyklus povídek Spící Hrůza (dybbuk 2011), Památný den v Duxu (Krásné nakladatelství, 2012) a Lunhard (Krásné nakladatelství, 2013). Nejlépe uvést jeho vlastní slova, máme-li zachytit alespoň odlesk jeho bytosti:

„Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo – zatím 2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech od Pražské imaginace. V každém případě to není dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou. Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstávání pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít – prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky přeposrat“ (Haluze, 09/2009, str. 48).

Vyčníval bych asi jako Barbey d´Aurevilly – odporný katolíkům a zároveň nepřijatelný pro royalisty.

Ono „vyčnívání“ nejlépe vystihuje donkichotskou jízdu páně Linhartova životem. Ne vždy, spíše výjimečně se úvodem věnujeme osobnosti autora. Máme-li však porozumět zalíbení „nočního hubeňoura“ ve vyprávění příběhů lidu měsíčního svitu, stojí za to odběhnout a přečíst si některé zprávy, co nám internet dal.

Nezaujímám nekompromisní postoje, žiju nekompromisní život: „Nám, těm „rozumným“ a „všechápajícím“ dolním deseti mega, se naplňuje velice pěkná odměna za naši loajalitu… Kdo z emo chlapců a gothických děvčátek nechtěl prožít Frodovu a Samovu cestu Mordorem? Teď v Mordoru žijeme – a jak napsala Svatava Antošová ve své Vlčí slině: A z paláců chčijou skřetům na pařáty!“

 

Každý pindík píše jinak: „Horory, to je neprobádaná oblast, v Čechách to není oblíbené literární téma. Éra hororů podle mě skončila kolem roku 1920. Píšu knihu o dějinách hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Bude mít tři části – dějiny hororů od 18. století, překlady a slovníček bizarních bytostí, které se v hororech objevují. Překládám ty, které nejsou známé.“

„Mámoš je můj idol, chodím s ní do hospody. Papá je abstinent, ale zdědil jsem po něm zaujetí pro cokoli hraničící s fanatismem.“

Novinky: „Jak je to doopravdy s vaší už dost proslulou dekadencí?“

„Nedostal jsem se k ní přes Arnošta Procházku nebo Karáska ze Lvovic, ale přes ty horory. Povídku Ďáblův dům od Alexeje Tolstoje jsem přečetl snad třistakrát. Já vůbec některé věci čtu mockrát, i toho Huysmanse nebo Doyla. Na druhou stranu miluji ty, kteří jsou opomíjení a vysmívaní, a přesto do psaní vrazí celý život – to jsou dekadenti.“

Rád riskuju a risknu klidně i pověst bílého Čecha: „V roce 1907 se v polyfyletické Politisch-Anthropologische Revue, která hlásala evolucionismus, sešli revisionistický marxista Eduard Bernstein, pangermanista H. S. Chamberlain, radikální sionista a rasový teoretik Leo Sofer, bývalý liberální monofyletik Felix von Luschan, proslulý nenávistí vůči Slovanům, a židovský antropolog a eugenik Moritz Alsberg. Tito vědci položili základy teze, že všechny rasy si nejsou rovné čili rasismus.“

„Je tu trochu moc stupňů Fahrenheita…“

Zdrojem jsou pro mě lidi, Teplice. Já když jedu skrz Teplice, mám chuť vystoupit z autobusu a líbat chodník.

S pocity líbat mu arš, jak medle praví K. H. Mácha, jsem špalík zakrojil v očekávání chutného sousta. A zklamán jsem nebyl.

První oddíl – nazvaný Cesta frenetiků – uvozuje citát z díla Carinthia a připomene záměr přítomného díla: „Nás však zajímají lidé měsíčního svitu…“ První jeho část – Od syntetické mystiky k černému románu – hned zkraje definuje své téma: „Hledáme-li počátky frenetismu, neboli zběsilého umění, které se verbálně etablovalo v »ècole frenetique« ve dvacátých letech XIX. století, dojdeme k Janu Ruysbroeckovi, k slezským barokním básníkům i k anglickým »syntetickým« mystikům.“

Nezbytným předpokladem k těkavému snění, temnému přemítání a konečně i k útěku do smyšlených světů je melancholie. V polovině XVIII. století, přesněji roku 1749 založilo v Anglii několik vysoce postavených osob Klub pekelného ohně (Hellfire Club) sira Francise Dashwooda. Členové sloužili černé mše na tělech nahých dívek a scházeli se k satanistickým orgiím v rozvalinách cisterciáckého opatství. Hlavní náplní bylo nezvyklé sexuální dobrodružství v tehdejší puritánské společnosti, náboženská funkce sdružení buďto neexistovala vůbec nebo byla zcela upozaděna. Mottem klubu bylo thelémské Fait ce que voudras (Dělej, co ty chceš). Manifest Christiana Rosenkreutze se vytrácí ve všeobecném zmatku a z něj se rodí romantismus. Johann Valentin Andrae uveřejňuje alegorický román Chymická svatba Christiana Rosenkreutze (1616), Robert Fludd se staví na obranu rosenkruciánů a publikuje Stručnou apologii Bratrstva Rosea Cruce (1616), Robert Kirk zpracuje studii Tajné bratrstvo elfů, faunů a víl (vyšla až 1815) a vzápětí záhadně mizí (zřejmě co mimochodec) při jedné ze svých toulek kolem údajného vílového pahorku. Jedna poloviny Západu se tedy oddává vědě, lhostejno zda kartesiánské, teologické či hermetické, zatímco ta druhá baží po rozjímání na hrobkách, po senzačnějších světech, kde vládne jen stín.

Kapitola Gotický román a romantismus přiblíží jednomu rozpoložení E. A. Poea, když se dozvíme jeho sdělení: „Přestal jsem číst Noční myšlenky, bombastické morbidity o hřbitovech, strašidelné povídačky a podobný škvár.“ No jo, ale co začal od té chvíle číst?

Jestliže PL píše, že „brzy ostrované jistí, že čaj, najmě čaj zelený, je mnohem důmyslnějším paklíčem k branám onoho antipatického světa než obyčejná kořalka,“ naráží tu zřejmě na povídku Josepha Sheridana Le Fanu Zelený děs, která světu odhalila běsy tropického podnebí prosakujícího přes půnebí stejně dokonale jako mrazivé činy a myšlenky vedoucího obchodní stanice Kurtze v novele Srdce temnoty Józefa Konrada (pro ostatní Joseph Conrad), tak obskurně přetaveného do zasvěceneckého eposu Apokalypsa (USA 1979, Apocalypse Now) Francise Forda Coppoly.

Už když pročítáte tyto první stránky, napadne vás, že po Františku Chudobovi a Janu Máchalovi se u nás objevil neobvykle sečtělý duch, jemuž by měli bez váhání otevřít na Universitě Karlově alespoň dvousemestrový cyklus přednášek. Nepochybuji ovšem, že se to nestane, neb v Čechách rozhoduje předklon, mamon a aura akademismu.

Přes Lewisova Mnicha dorazíme k románu Vathek Williama Beckforda, který přisunul H. P. Lovecraftovi „talíř plný tajemství“: Slavné dvojverší Abdula Alhazreda z povídky Bezejmenné město se – stejně jako ono – stalo úhelným kamenem mýtu Cthulhu (řeč je o později zjeveném bájném a strašlivém městě R’lyeh) a inspiroval ji Lovecraftův sen a rovněž, jak se později zmiňuje v Historii Necronomiconu, bájný Iram. Deklamuje tu kratičký úryvek z jednoho příběhu lorda Dunsanyho – „ta bezhlasá čerň propasti“, na niž navazuje: „Úzká chodba mířila do nekonečných hlubin jako do nějaké ohavné strašidelné studny a pochodeň, kterou jsem třímal nad hlavou, nemohla osvětlit neznámé prostory, k nimž jsem sestupoval“. A veršovaná citace z Thomase Moorea (str. 14) připomene pozornému čtenáři popis podsvětní říše Williama Beckforda v novele Vathek (viz Anglický gotický román. Odeon, Praha 1970), Vathek „nakonec dorazil k úpatí terasy z černého mramoru“ a napravo uviděl „hlásné věže“ (rozuměj: Koth). Vatheka nechal, mimochodem, ožít i Clark Ashton Smith v povídce Ghúl.

Když dorazíme až k Frankensteinovi, stojí za to se zastavit u nedávné studie Dr. Scotta D. de Harta nazvané Shelley Unbound: Discovering Frankenstein’s True Creator.

„Autor odlupuje jednotlivé významové vrstvy údajného autorství novely Mary Shelleyové pečlivým a úzkostlivým porovnáváním témat Shelleyho života a poesie, jeho běžný modus operandi – totiž psát anonymně, a dokonce i využívat písaře k zaznamenávání svých slov, což obvykle byla jeho žena Mary – až po nutkavé ambice zažehnout v Evropě jiskru kulturní revoluce, založené na principech a naukách iluminátů, dále pak jeho posedlost vědou a alchymií (zejména jejími obskurními texty)…,“

sděluje ve své recenzi Dr. Joseph P. Farrell a zakončuje ji těmito slovy:

„Jednoduše řečeno, je nepředstavitelné, že by Mary Shelleyová byla autorem takového komplexního díla. Není to vůbec útok na Mary Shelleyovou, nýbrž zkoumání toho, proč se stala součástí této grandiózní literární mystifikace, která v akademické obci přežívá až do dnešních dob se všemi následnými dotisky, kde je uváděna jako autorka, což je skutečnost přijímaná bez váhání, dokud se člověk neupamatuje na to, že když se tato kniha poprvé objevila, byla prostě vydána anonymně – Shelleyho oblíbený modus operandi – a že mnozí literární kritici této doby si mysleli, že je to samotný Shelley.“ Přesto PL ještě na str. 70 konstatuje její autorství.

Zdá se skoro neuvěřitelné, že toto moderní dílo transhumanismu vyšlo česky až roku 1966, celých 148 let od jeho prvního vydání. „Vedle toho vzniklo i dílo, které ovlivnilo generace básníků a snílků, ať romantiků či dekadentů – William John Polidori, osobní lékař v té době už známého lorda Byrona, napsal první moderní příběh na dané téma – Upír. Dalším průkopníkem, který ovlivnil autory nadcházejícího XIX. století, byl Francis Barrett (bohužel v knize chybí na konci zdvojené „t“) a jeho pojednání o praktické a teoretické magii Mág (1801), mezi prvními objasňující principy praktické invokace.“ Faktem ovšem zůstává, a ví to dokonce i dnes jen pár lidí, že šlo o kompilaci (v úvodu však říká: „Sebrali jsme díla nejslavnějších mágů, jakými byli, Hermés, Apollonius, Šimon z chrámu, Trithemius, Agrippa, Porta, Dee, Paracelsus, Roger Bacon a další…“) téměř výlučně sestávající z různých odstavců Tří knih o okultní filosofii Kornélia Agrippy, i čtvrté, která je mu toliko připisována, a překladu Heptameronu Petra z Abana od Roberta Turnera (1655). Zřejmě ovlivnila anglického okultního novelistu Edwarda Bulwer-Lyttona, avšak pozornost si získala teprve až poté, co si jí všiml Eliphas Levi.

Zajímavá je postava Jamese Hogga, přítele Waltera Scotta až do chvíle, než se Hogg rozhodl publikovat v krvákovém Blackwood’s Magazine, jehož komerční a diletantské manýry později pranýřoval i Poe. Většina přispěvatelů časopisu byla silně závislá na opiu, a jak poznamenává PL, podnětná je v této věci studie Richarda D. Jacksona James Hogg a bezmezné peklo (James Hogg and The Unfathomable Hell), publikovaná v revui Érudit 28/2002. Dospějete v ní k pozoruhodnému číslu: Alethea Hayterová ve své knize Opium and the Romantic Imagination tvrdí, že Británie v roce 1830 importovala 22000 liber (přes 9000 kg) opia a kromě toho, že ho prodávali v tekuté formě jako laudanum, „dovezli i opium v podobě hnědého hořkého granulovaného prášku.“ „V době, kdy Hogg psal své Confessions (Zpovědi), setkal se a mluvil s De Quinceym a společně napsali jeden ze satirických šlehů Noctes Ambrosianae do výše zmíněného časopisu. V těchto Noctes se objevuje fiktivní postava The Ettrick Shepherd, která popisuje své domnělé zkušenosti z požívání opia, a napsal ji John Wilson, který spolu s Lockhartem měl na starosti většinu obsahu Blackwood’s. Wilson sám laudanum užíval.“ Je jasné, odkud plynula De Quinceyho inspirace v případě Zpovědi anglického poživače opia (1822; Kamilla Neumannová, Knihy dobrých autorů, Praha 1909). Téma ďábelského opiového návyku bylo spoustu let předmětem zájmu řady autorů. Na konci devatenáctého století jej Charles Dickens spojoval s vraždou, maniakální agresivitou a sexuální obsesí u postavy Johna Jaspera v románu Záhada Edwina Drooda (The Mystery of Edwin Drood). Následující citace poslouží nejlépe k ilustraci náhlého odporu Jamese Hogga k bezmezné propasti, do níž „poživači“ opia směřovali. V nedatovaném dopisu Walteru Scottovi mu Hogg radil, aby si jako úlevu na křeče v žaludečních útrobách přikládal ke zdroji bolesti dlaň s práškem. Píše: „Obávám se, že jste byl minulou noc velmi nemocen, když bylo třeba vám pustit žilou – hůře už na tom být nemůžete, jenže já mám z laudana a podobných věcí hrozný strach, neboť vím, kam to vede.“

Jsem si jist, že PL musel být nadšen Christianem Heinrichem Spiessem a románem z českého prostředí, konkrétně Hans z Bleilebenu neboli Bludný duch z Teplic, jeho milovaného města. „Na konci života se totiž usadil na tupadelské skále a své obydlí obestavěl dřevěnými kříži. Jakub Arbes vzpomíná (!), že Spiess krátce před smrtí obdržel od Metternicha pozvánku do Vídně, dopis přečetl a podivil se, proč se kníže podepsal dvakrát. Toto dvojí vidění bylo prvním příznakem jeho šílenství, které záhy propuklo.“ Spiess musel mít na dílo Jakuba Arbese (Newtonův mozek, Poslední dnové lidstva) vliv, který ho připomíná stejně jako Alfred Meissner a Josef Váchal. Kitsch-Lexicon von A bis Z uvádí, že „to prý byla prvá vážnější četba Máchova, ten klasik německé hrůzostrašné prózy. Ve svém Životopisu sebevrahů (Biographien der Selbstmörder) Spiess své sebevrahy člení na ty z lásky, ctižádosti, chudoby, těžkomyslnosti a citu vůbec, jako by vůbec ještě v životě zbýval jiný motiv.“

Pozoruhodný a obskurní je motiv „příběhu vycházejícího z německých legend o prokleté vesnici, která se vždy na jeden den v roce vynoří z hlubin země“ (srv. R’lyeh), „zpracovaného v povídce Germelshausen Friedricha Gerstäckera. Povídka vyšla u nás ve výborech Mrtví jsou nenasytní (1991) a Strašidla, duchové a spol. (2001). A nemělo by ujít naší pozornosti ani to, že mezi Gerstäckerovými ctiteli figuroval i Karl May, jehož romány ho přivedly k vlastnímu dílu vrcholícímu v dvoudílném mystickém eposu Ardistán a Džinistán (1909), v němž opět vystupuje jeho hrdina Kara ben Nemsí ocitající se v podobné situaci jako Haggardův hrdina v Bílé bohyni: v prostředí senzačním, ale především poněkud vyšinutém.“ Knihu tohoto názvu jsem však nenašel. Možná jde o novelu The People of the Mist (1894) na téma fantazií o ztracených rasách. V centrální Africe parta dobrodruhů dosáhne zakázané země obydlené „zdegenerovanými dědici jakési prastaré a zapomenuté civilizace,“ která uctívá „božstva světla a temnot, smrti a života, jedno vyrážející z druhého, ve věčném zápasu“ — a právě ten poskytne roli dvěma dobrodruhům: zakrslému černochovi (sluhovi a ochránci bílé hrdinky) a této hrdince, jež se tak stala Haggardovou první bílou bohyní.)

Mladá Francie a šíření romantismu a černého románu (str. 33) zachycuje příchod černého romantismu do země proslulé všelijakými černými milníky: revoluce, Bartolomějská noc, a tamní poměry vystihuje citace Aloysia Bertranda přesně: „Počestná rodina, kde neutrpěli nikdy bankrot, kde nebyl nikdo oběšen.“ PL píše, že „básníků temnot je tolik, že roku 1830 se mluví o frenetické škole“ – Pétrus Borel, Joseph Bouchardy, Félix Arvers, Alphonse Esquiros, Philothée O’Neddy, Auguste Maquet (Augustus Mac-Keat). Jsou to lidé, „jejichž šílenství bylo pozoruhodné a nakažlivé“ (Jules Janin). „Sebevražedné tendence a rituální popíjení punče z lebky; nenucenost, s jakou směšovali věci vysoké a nízké, morbidní sklony, ironický humor se špetkou absurdity a touha šokovat čtenáře za každou cenu. Na jejich dýcháncích bylo ošacení zapovězeno a lidé jako de Nerval či Gautiér rádi preludovali na frekventovaných nárožích na nástroje, které naprosto neovládali.“

Kapitola Případy dokázaného vampyrismu: Sheridan Le Fanu, Tolstoj, Stoker otevírá záhrobní děje, kletby a prokletí, věčný život na straně temna, přeludy a přízraky, nevysvětlitelné skony. Dílo Josepha Sheridana Le Fanu ovšem podává samostatná kapitola Neviditelný kníže Sheridan Le Fanu (str. 284). Nedávno (2011) vyšla sbírka pěti příběhů, které spojuje postava vypravěče, německého okultisty doktora Hesselia, který příběhy předkládá jako zápisky o svých pátráních. Nejznámějším z příběhů je Carmilla, který definoval základní atributy upírského hororu ještě před Stokerovým Draculou. Příběh krásné upírky a jejího mírně lesbického vztahu s její obětí se stal i předlohou pro několik filmových hororů.

Vladimír Fjodorovič Odojevskij, spoluredaktor časopisu Mnemosyné vydávaného Vilgelmem Karlovičem Kjuchelbekerem, jehož překladatele Jiřího Honzíka vzpomíná PL pod čarou (str. 50) a který se konečně dočkal díky vydání novely Salamandr, duch ohně (Doplněk, Brno2013), spolu s dalšími snivci – mj. Vasilij Levšin, Alexandr Ulybyšev, Osip Senkovskij a další, byli zastoupeni ve vynikajícím a skvostně ilustrovaném výboru Magický krystal. Ruské utopicko-fantastické příběhy (Svoboda, Praha 1982). Objevem je pro mne dílo Šatuni J. V. Mamlejeva plné „fantastických orgií, kterých se účastní všudypřítomní vizionáři, vrahové upíři i bizarní postava mrtvičného starce, jenž se v okamžiku smrti duchovně proměnil v kuře a stal se »mrtvokurem«.“ PL tu cituje slovenského básníka, který uvažuje o „očisťující moci infernálních sil a negativních energií“ a že „Mamlejevovy postavy se prostřednictvím stupňovaných zvráceností pokoušejí najít v sobě i ve svém okolí transcendentno (srv. život a dílo Caliguly)… povrchní život je pro ně nepřijatelný, neboť neumožňuje dotknout se toho, co člověka přesahuje.“ A zde přichází PL se zásadním tvrzením, jež umožní mnohým prozřít: „Oproti obcování se světem mimo lidské dobro a zlo – které tzv. kladné postavy XVIII. a XIX. století vidí jako nežádoucí – zde vidíme zásadní posun… a z tohoto úhlu pohledu je devětadevadesát procent současné hororové produkce pouze zkamenělý byznys.“ Některé postavy tento svět vyhledávají a chtějí se s ním spojit, zatímco „hrdinové Tolstého a Gogola se před ním snaží uniknout, příp. dosáhnout aspoň dočasného vítězství. Temná ruská duše však působí tak, že ti i oni nezřídka zle končí. Happyend je především vynález evropského Západu.“

Když už jsme u Gogola, jeho Mirgorod (1835) obsahuje i „hrůzostrašnou povídku Vij, považovanou někdy za poslední romantické Gogolovo dílo, spojující magické prvky ukrajinských lidových vyprávění s realistickým popisem vesnického života. Filosof Choma Brut (v semináři neoficiálně studenti třetího ročníku) na konci školního roku putuje s dalšími dvěma druhy do domovské vsi na prázdniny. Cestou přenocují u stařeny, která Chomu očaruje a přinutí, aby ji nosil vzduchem. Při dopadu na zem mladík čarodějnici zbil klackem, ta se zhroutila a změnila se v krásnou mladou dívku. Choma v hrůze prchá a otřesen podivným zážitkem se vrací do Kyjeva. Po návratu do kláštera je však představeným poslán na statek bohatého kozáckého důstojníka, kde je donucen modlit se v místním zříceném pravoslavném kostele nad rakví náhle zemřelé panské dcerky, která si ho před svou smrtí za tímto účelem vyžádala, aniž by jí mladík znal. Choma v ní ke své hrůze pozná čarodějnici, kterou zřejmě klackem ubil. První noc dívka vstane z rakve a snaží se mladíka napadnout. Toho zachrání modlitby a ochranný kruh nakreslený křídou na podlaze. Do rakve zažene oživlou čarodějnici až první ranní kohoutí zakokrhání. To se opakuje i druhou noc, přičemž kolem již létají okřídlení démoni. Kruh však opět vydrží a mladík přežije i tuto noc, ale zbělají mu hrůzou vlasy. Ve dne se snaží uprchnout, ale je kozáky lapen a donucen strávit i třetí noc u mrtvé. Ta se opět probouzí a povolává vlkodlaky, ďábly, běsy a další přízraky. Následující strašlivý boj o svůj život nakonec Choma prohraje. Když už si s ním příšery nevědí rady, povolají si na pomoc Vije, což je podle východoslovanské mytologie trpasličí král s ničivým pohledem, nejmocnější ze všech přízraků. Gogol ho popisuje jako podsaditého a nemotorně se kymácejícího statného staříka, který je celý olepen černou hlínou a jehož ruce a nohy ční z jeho těla jako žilnaté, pevné kořeny. Má železnou tvář a železné prsty a je prakticky slepý, protože má těžká dlouhá víčka sahající až k zemi, které sám nedokáže nadzvednout. Proto ho musí provázet jeho pekelní pomocníci. Když mu na jeho příkaz oční víčka nadzdvihnou, nikdo se do jeho očí nesmí podívat, jinak zahyne. A tento osud potkal právě Chomu. Podíval se Vijovi do očí a „v mrákotách se skácel k zemi a duše z něho strachy vyletěla“.

Bram Stoker, jak se uvádí, byl členem anglického okultního řádu Zlatý úsvit a přestože nelze nezmínit jeho nadčasový román Dracula (1897) – který poznamenal celou sérii pozdějších upírských knih a filmů – mají někteří za to, že „Stokerovo opus magnum jest povídka Drakulův host (1914).“

„Film Nosferatu, který natočil Friedrich W. Murnau v roce 1922 s Maxem Schreckem v hlavní roli, začíná temnotou padající vprostřed světla, jakýsi náznak blouznění, a rovněž i šílenství a zoufalství. To vše krouží jako neblahá předzvěst kolem Knocka — zlotřilého obchodníka s nemovitostmi. Není sice úplně tou postavou z Drákuly Brama Stokera, z nějž vychází scénář, má ovšem mnohem více společného s knihou Bildnerei der Geisteskranken (Tvorba duševně chorých) Hanse Prinzhorna,“ jak píše Jonathan Bowden.

A opět jedno z jímavých zastavení PL: „Hanebné místo pokrývá sliz a krajem se šíří hnus (že by barva z kosmu?). Inu, kamarádi ze Zlatého úsvitu – anebo snad mají Machenova protoplasmatická Kymerie s doupaty Malého národa a Stokerova dračí Mercie společné tajemství?“

Výsostná imaginace jest výsadou duševních aristokratů. Proto si comte de Villiers de l’Isle-Adam dovolí říct jakoby předmluvou svých Krutých povídek: „Život? Ten za nás odbudou naši sluhové!“

Kruté příběhy, další z kapitol, přiblíží Nathaniela Hawthorna, aby pak zakotvila právě u Villierse de l’Isle-Adama, jehož prózy uvozuje enigmatický fragment Isis (1862), v románu Budoucí Eva (1886) zpopularizoval termín android; Léon Bloy vzpomínal, že Villiers napsal svou Budoucí Evu leže na břiše na holé podlaze, protože exekutoři odnesli všechen nábytek. O rok později vyšly slavné povídky Tribulat Bonhomet (1887), třebaže za ně dostal zanedbatelný honorář. Kniha ovšem vzbudila nadšený ohlas J.-K. Huysmanse, který ji vyzdvihl na piedestal ve své kultovní knize Naruby. V té době už ale Villiers umíral na rakovinu žaludku; jeho velký přítel a obdivovatel Stéphane Mallarmé uspořádal veřejnou sbírku, aby spisovatel mohl dožít důstojně.

Když „zlo bylo dokonáno a dobro bylo mrtvo,“ nepřicházejí Vykupitelé (Guy de Maupassant, Jules Barbey d’Aurevilly, Robert Louis Stevenson), nýbrž d’Aurevillyho Sombreval, Stevensonův poťouchlý strýc a tajemný negr a Maupassantova Horla – kterou pro p.t. ctěné české čtenářstvo zpopularizovali Jacques Bergier a Louis Pauwels v Úvodu do fantastického realismu, známého pod slavnějším hlavním titulem Jitro kouzelníků – a jež „mnohem spíš připomíná lovecraftovské bytosti tam vocaď,“ jak připomíná PL.

Přesun Od dekadence k expresionismu ve II. oddílu se otevírá kapitolou Dekadence jako program, epocha fin de siècle a citátem Maria Praze, „že symbolismus se rodí z agonie romantismu,“ a těžko může být výstižnější definice. Ilustrace k Vampýrovi H. H. Ewerse (1921) Stefana Eggelera zarazí podobou hlavy s Golemem Huga Steiner-Prag ke stejnojmennému dílu Gustava Meyrinka (1915). „Duchovnost symbolismu a duchovnost dekadence se ubírají opačnými cestami. Symbolismus se upíná k duši, hledá »psychologii« věcí, dekadence vzývající tělo a tělesnost hledá kladivo, kterým by je mohla rozbít.“

William Butler Yeats, autor Rosa Alchemica (1897) a Per amica silentia lunae (1918), lunatické četby pro „noční hubeňoury“,píše tyto pozoruhodné řádky, jež uvozují kapitolu Hermetické řády:

„Co by se stalo, kdyby mne jeden z vyšších duchů přemohl?“ „Odešel byste z této místnosti s jeho osobností přidanou ke své vlastní.“

V 80. a 90. letech XIX. století prožívají hermetické a okultní společnosti nevídaný rozkvět, Kenneth Grant jej později označí za „magické obrození“. Velký vliv na budoucí intelektuály má monumentální studie Jamese Frazera Zlatá ratolest. Upřímně, mnoho nechápu, proč PL označil Joséphina Péladana za mága-podvodníka, když těžko najdeme na literární scéně dílo, jež by se zevrubněji a stejně důkladně zabývalo magií jako jeho epopej Latinská dekadence (z níž vyšly česky dva svazky – Citové zasvěcení, Hugo Kosterka, Symposion, Praha, 1903; a Srdce v očistci, překlad Arnošt Procházka, Kamilla Neumannová, KDA, Praha 1912), nehledě na jeho dosud vyhledávané dílo Umění státi se mágem (překlad Emanuel Lešehrad, Alois Srdce, Praha 1920), neb stále platí:

„Marně moderní člověk bude se snažiti, aby smířil své zájmy s velitelským ideálem; nebe neošidíme, lest nemá účinku v těchto jasných oblastech; Templář nedovedl by opustiti a obléci svůj bílý plášť; kdo nezřekne se závratí pudu a duše, nebude nikdy obrněn mysteriem: přilnutí vůle k božskému, není-li absolutní, stává se rouháním a rouhání, nejsmrtelnější jed ducha, tvoří nepřekročitelnou přehradu mezi člověkem a věčností.“

Sám ostatně dále na str. 96 tento dojem zmírňuje a připomíná, že „v Čechách byla tomuto »Cagliostrovi XIX. století« věnována značná pozornost.“

Magického ducha doby reflektují svým dílem Ambrose Bierce, Knut Hamsun, Joris Karl Huysmans, Jiří Karásek ze Lvovic, Stanislaw Przybyszewski, Hugues Rebell, Albert Samain, Marcel Schwob, Paul-Jean Toulet, Oscar Wilde, Julius Zeyer. Samozřejmě tím tento výčet nekončí. Stručný nástin historie řádu Zlatého úsvitu a souběžných či spřízněných magických řádů najdete pod uvedeným linkem.

Obávám se, že tato parketa není PL vlastní a neměl se raději pouštět do citací typu „Aleister Crowley, … slovy svého životopisce Colina Wilsona »nejodpornější člověk, jakého kdy země nosila«. Už jako mladému adeptovi mu Machen radil, jak si najmout gangstera na zavraždění Yeatse,“ nebo přejít pozoruhodnou skutečnost, jak se Crowley setkal s Theodorem Reussem opravdu již laciným odbytím ve větě: „Crowleyho další působení je ve znamení novotemplářské společnosti Ordo Templi Orientis, kde spojil síly s Carlem Kellnerem a Theodorem Reussem, dalšími z dlouhé řady »mister-twister«.“ Nechápu, co tím měl na mysli…

Cholupický den po způsobu Huysmanse a Hamsuna čtenářům předkládá poměrně rozsáhlý popis známých děl tam, kde bych čekal spíše jen letmou zmínku, a předhodil jim nějakou perličku vydolovanou z literárních studií. Někde se nám třeba ztratil Édouard Schuré, který byl vydáván i u nás. Velký vliv na něj měl slavný francouzský okultista a učenec Fabre d’Olivet. V roce 1884 potkal zakladatelku Teosofické společnosti Helenu Petrovnu Blavatskou. Třebaže nebyl žádoucí, do Teosofické společnosti přesto vstoupil. V roce 1889 vydal po několika menších pracích na toto téma své hlavní dílo Velcí zasvěcenci: Tajné dějiny náboženství (Les Grands Initiés), česky též vyšla Kněžka Isidina: Legenda z Pompejí (1907). Poté, co se seznámil s Wagnerovým „hudebním dramatem“ Tristan a Isolda, byl jím tak zaujat, že Wagnera vyhledal a také s ním navázal blízký vztah. V roce 1900 se s ním sblížila herečka Marie von Sivers, neboť měla v úmyslu přeložit jeho díla do němčiny (Velcí zasvěcenci, Posvátné drama eleusinské a Dítka Luciferova). V německé sekci Teosofické společnosti potkal rakouského filosofa a později zakladatele Antroposofické společnosti Rudolfa Steinera. V roce 1906 zprostředkovala Marie von Sivers schůzku Schurého se Steinerem. Na Schurého učinil Steiner silný dojem a považoval ho za opravdového ‚zasvěcence‘ v souladu se svými Velkými zasvěcenci. Poté, co vůbec poprvé vyslechl Steinerovu přednášku v Paříži v roce 1906, utíkal Schuré v extatickém stavu domů a tam přepsal celou přednášku zpaměti. Tato první přednáška spolu s dalšími (které Schuré zaznamenal) byla vydána pod názvem Esoterní kosmologie. Následně Steiner a von Sivers uvedli Schurého esoterní dramata na jevišti během následného Teosofického kongresu v Berlíně a Mnichově. Schurého Dítka Luciferova pak posloužila jako odrazový můstek Steinerových vlastních esoterních dramat. Po vypuknutí první světové války Schurého vztah se Steinerem a jeho ženou ochladl. Schuré připojil dvě tajné intence ohledně Germánů a Pana a vystoupil ze Steinerovy Antroposofické společnosti. Čtyři roky po válce Schuré se Steinerem znovu navázal přátelství.

Jean Richepin je jistě obskurní autor, ale Vějičku by někteří znát mohli, a rovněž pravidelní studenti francouzské literatury by na něj ve 2. dílu Dějin francouzské literatury (str. 243n) Jana O. Fischera měli narazit.

Závěrem: proč Cholupický den? Cholupický den, kdy si Klíma „přisvojil Deoessenci“ a stal se údajně člověkem povzneseným do sféry vyšších hodnot. Přehlédl jsem snad nějakou narážku?

Dekadence a symbolismus ve Francii a v Belgii seznamuje s katolickými mystiky zvučných jmen: Ernest Hello, Léon Bloy, pak ale přejde opět k těm zasutým: Charles Cros, Jules Laforgue, Jean Moréas, Germain Nouveau, Pierre Louÿs, Henri de Régnier, Édouard Dujardin, Paul Valéry, Albert Samain, Gustave Kahn, některé jsem poprvé seznal až u PL: Jules Jouy, Alphonse Allais – nenašel jsem tu však Rémy de Gourmonta, přitom některé jeho povídky jsou opravdovými dekadentními skvosty, občas s děsivými či záhadnými momenty a antickými kulisami, a byl hojně překládán (A. Procházkou) do češtiny a vydáván zejména v Knihách dobrých autorů a Moderní revue.

Z holandských literátů bych upozornil na Willema Gerarda van Nouhuyse (1854-1914), jehož drobné dílko Egidius a cizinec (1899) vyšlo i česky (Moderní bibliotéka, Adámek, Praha 1905) a je předzvěstí pozdějšího Cizince Alberta Camuse. Paradoxně v samých začátcích tvorby uzemnil svoji kritikou sbírku básní Orchideje později slavného Louise Couperuse (1863-1923), jemuž vyšla česky díla Hora světla (Heliogabal) v překladu Hugo Kosterky (J. R. Vilímek, ilustroval Artuš Scheiner!), později i Co dávno odnesl čas (Odeon, Praha 1974) a Knihy malých duší (Svoboda, Praha 1975).

Za Ze všech dekadenci nejdekadentnější je označena právě dekadence česká, a to britským bohemistou Robertem Pynsentem. Tato kapitola je paradoxně nejobtížnější, neboť se dotýká domácí scény, která je v zásadě velmi dobře pojednána, a to ať už dobově (Karásek ze Lvovic, A. Procházka) nebo později reflektována při různých příležitostech (Merhaut Luboš, Urban Otto M., Vojtěch Daniel: Dekadence: V barvách chorobných. Idea dekadence v českých zemích 1880 a 1914. Arbor vitae, Moravská galerie, Obecní dům 2006). Tato monografie, která vyšla ke stejnojmenné výstavě v Obecním domě, poprvé představila, a to i rámci evropského kontextu, specifickou část výtvarné umělecké scény ovlivněnou myšlenkami dekadence a umělci takového významu, jako byli Max Pirner, Hanuš Schwaiger, Beneš Knupfer, Jakub Schikaneder, Františka Bílek, Karel Hlaváček, Max Švabinský, Alfons Mucha, Jan Preisler, František Kaván, Františka Kobliha, Jan Zrzavý, Josef Váchal a mnozí další. Fenomén dekadence pojednali tři autoři – Daniel Vojtěch z filosofického a historického hlediska, Luboš Merhaut z literárního, a konečně editorem knihy Otto M. Urban z úhlu dějin umění.

Jen namátkou bych ke str. 111 poznamenal, že ve tvorbě Josefa Jiřího Kolára je třeba vypíchnout zejména jeho román Pekla zplozenci, který byl prvně otištěn roku 1853 v časopise Lumír, knižně o devět let později v druhém ročníku Slovanských besed. Osud díla po smrti jeho autora odpovídá skeptickému postoji oficiální české kritiky ke Kolárovým prózám; za zmínku stojí pouze přepracování J. Karáska ze Lvovic (z roku 1940 jako Zplozenci pekla), jež ovšem podstatně zjednodušuje spisovatelův jazyk i celkovou kompozici románu; roku 1997 se k Pekla zplozencům vrátil v brněnském Hostu J. F. Typlt. Jazyk Kolárův připomene bibliofilům onen z Domu U tonoucí hvězdy Julia Zeyera, který podobně svým magickým obsahem vyčnívá z jeho tvorby jako je tomu u Kolára. Grotesknost řady scén ovšem připomene pilnému čtenáři ještě jiného mistra okultní prózy, a sice raně expresionistického Gustava Meyrinka. Jest to užívání podivných slov evokujících magickou atmosféru, jako tomu jest v kapitole Lilitha, výkřiky „Schvaixtix! Schvaixtix!“, římské zaříkávání „Huat, hanat, huat, ista pista sista, domiabo damnaustra“ nebo „Hahiri!“. Tato stať ovšem jest i první českou literami vysázenou satanistickou scénou!

Přes Rakouské dědictví Ferdinanda von Saar (str. 116) dospějeme k další obsahově rozměrné kapitole, Verlorene Heimat: Čechy, která pojednává tzv. pražské Němce, z nichž největšího – Gustava Meyrinka – netřeba představovati, zejména díky dvěma knihám z Trigonu (D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002. Pak následoval jím redigovaný titul Gustav Meyrink: Nevědět nic, moci vše! Povídky – pojednání – korespondence. Trigon, Praha 2003). Ovšem „brněnského Meyrinka“, podle Arna Nováka „vynikajícího představitele na Moravě,“ Karla Hanse Strobla už ano, a my jen doplníme, že česky vyšel roku 1923 i fantastický román Vzpoura v záhrobí (B. Kočí, Praha 1923).

Bierbaum a dekadentní Německo uvozuje citace z Ewersovy povídky Smrt barona Jesus Maria z Friedelu z povídkové sbírky Posedlí (Alois Hynek, Praha 1925) vykreslující groteskní scénu naruby obráceného prodeje masa z dlouhého bílého prasete. Expresionistická fantazie je vlastní dvěma novelám Paula Scheerbarta, vydaným nákladem J. Otty v Praze roku 1908 pod názvem Dva romány, a přeložených Karlem Kamínkem se studií Fr. Servaese (získal jsem před lety za 8 Kčs…) a možná stálo za to je blíže představit. V tom prvním, Rakkóx, bilionář, jsme svědky vrcholu a pádu bohatce a naboba, který si kupuje „tisíc osobních parníků“ jako my krabičku sirek. Jako svědci nějakého snu tyfové horečky, kterou si užíval Petr Brok z románu Jana Weisse Dům o tisíci patrech, jsme útržkovitě a namátkou poučováni o tak protikladně vzdálených a nesouvisejících invencích, od studie „o methodické výchově hmyzu k účelům válečným,“ až po „lokální odvodnění mořské půdy a upevnění obrovských kleneb, jež bude lze pod spoustami vod vystavěti“ jako předzvěst Ocelových jeskyní Isaaca Asimova. Druhé dílko, Divoký hon, jest rozměrnější a ještě monstróznější. Jakoby šlo o démona strojového věku a mašinismu: červoduch jménem Knipo, žijící jako dvojbůh, byl donucen sestoupit k „hrubým lidem“ a zuřivě na ně řve: „Vy chcete státi se bohy? V prasata se musíte proměnit.“

Kapitola Na hranicích věků: dekadence a expresionistická secese zdůrazňuje fakt, že řada textů „vznikla zřejmě mimochodem, na okraj jakéhosi tajuplného opus magnum, které není určeno veřejnosti,“ a vskutku, pokud se začtete do kteréhokoliv obskurnějšího čtiva, máte dojem, že jeho arkánnost má zaručit, že jeho poselství pronikne toliko k „zasvěcencům,“ duchům na stejné vlnové délce a jenom jim sdělí osvobozující moudrost. Byl sem zahrnut i Fernando Pessoa, přítel Aleistera Crowleyho, který jeho duchovní vývoj silně poznamenal, neb Pessoa věřil v zasvěcení, jak se můžeme přesvědčit i z několika českých překladů, zejména však dvojkniha Testament sebevraha Barona de Teive. Ďáblova hodina, v níž čteme proklamace:

„Mým úkolem je být Mistrem Magie: přesto však nevím, co to magie je.“

„Podvracím, ale osvěcuji. Jsem jasná Hvězda jitřní.“

Následuje dílec o Ladislavu Klímovi, o němž netřeba se šířiti: Victoria aeterna, bůh – absolutní vítězství všude i absolutní podléhání ve všem.

Ruský symbolismus vykresluje věrně citace z textu Valerije Brjusova: »Otřásl jsem se a řekl jsem Ďáblovi: „poslyš, nudím se tady. Slíbil jsi, že mi ukážeš svět, jaký bych si nedovedl představit. Ujišťuji tě, že Flammarionova a Wellsova fantazie vytvořila mnohem úžasnější světy.“

Jmenovat od Michaila Petroviče Arcybaševa toliko Sanina je vpravdě nedůslednost, jeho tvorba vycházela za První republiky v sebraných spisech a ještě i dnes ji lze s jistým úsilím úspěšně zkompletovat. O dřevěné mentalitě vzpírající se duši kovové pojednal děsivě i půvabně už zhruba před sto lety v povídce Dřevěná modla.

»Jakýsi akademik Verigin se procházel tajemným zeleným lesem, když tu narazil na lesního dědouška, kterak se oddává nějakému náboženskému obřadu s nemotornou dřevěnou soškou, sotva naznačenou, nelistnatou, šikmookou, s jakýmsi nepříjemným, trochu idiotským úsměvem. Když vystoupil ze svého úkrytu, tento se poděsil a začal na Verigina křičet, aby odešel. Dovtípil se, že se dostal na jakési zasvěcené místo, kam všedním smrtelníkům není dovoleno vstupovat. Vzápětí však dostane šílený, nezbedný nápad, přiloží ručnici k líci a vystřelí přímo do mrtvé, dřevěné, idiotsky se usmívající tváře modly. Ta se zakolébala a padla naznak. Její dřevěná, tupá tvář jevila zřetelně zlomyslný úsměv a její šikmé oči zíraly vzhůru s nepochopitelným výrazem. Následující události se dostavují překotně po malém filosofujícím intermezzu s místním mudrcem. Verigin se vydává znovu na poskvrněné místo v jakémsi popudu hledat snad odpuštění nebo naopak nepřiznat vinu sám před sebou, čert ví co. Pak se objevuje na scéně zajíček, který předvádí tanec života před příchodem čehosi zlověstného…«

„Ubohé, nikomu neubližující zvíře, nejodstrkovanější ze všech tvorů, bylo tak směšné a pitvorné ve své naivní, tiché radosti, netušíc naprosto, že smrt stojí přede dveřmi. … Náhle zarachotil však lesem dunivý výstřel… Veriginu se zdálo, že ho někdo udeřil holí silně do týla… zamával rukama a padl obličejem těžce do trávy… V křovinách se něco pohnulo. Objevila se v nich podivná, jakoby dřevěná tvář člověka se šikmýma očima bez jakéhokoliv výrazu.“

Výjev hodný Arthura Machena a budiž zde jasně řečeno, že touto dřevěnou mentalitou nemůže býti nic jiného, než-li skomírající animistické pohanství brutálně znásilňované apoštoly duše kovové, jež však umí odplatit stejně tvrdým chlebíčkem, je-li to třeba. Škodná na odstřel.

A také předcházející Arcybaševova povídka Pod sluncem líčí podobný obraz: „Kdyby byl ho někdo stopoval, byl by spatřil, jak po dlouhém, marném úsilí, provázeném praskotem lámajícího se stromu, člověk náhle v celé své výši se vztyčil a ohromným, vítězoslavným výkřikem ohlušil celé okolí… Oči mu planuly. V rukou držel dlouhou těžkou tyčku, lesknoucí se v posledních paprscích sluncem leskem kovu…“

Cyprian Norwid a Mladé Polsko. Norwid slovy Richarda Dehmela „zdechnul jako pes“ a ani Stanislaw Przybyszewski to neměl jednoduché. V jeho tvorbě mnoho znamenal Nietzsche a Schopenhauer, kteří se promítli do jeho zásadní románové trilogie s autobiografickými prvky – Homo sapiens (1896), Přes palubu, Cestou, V Malstromu, všechny vyšly česky.

Estéti, dekadenti a dandyové na Britských ostrovech – Nedávno jsme uvítali výbor Roberta Hugh Bensona Zrcadlo ze Shalottu (Malvern, Praha 2012), v němž slavný autor utopie Pán světa nechává vypravovat kněží příběhy, které nelze vysvětlit přirozeným způsobem. Krásné je vyprávění otce Brenta o tajemné „přílivové vlně“, která jaksi neměla viditelného původce, bylo to však, jakoby nějaká velká loď vplula z moře do ústí. Žádná taková loď tam však neplula, nebylo nic vidět. Něco však viděl Jack: „Lodě, tři lodě.“ Přízračné lodě, snad starých Féničanů, zbloudilé v záhybech času, které se rozhrnuly právě v onom okamžiku, kdy v domě u mořského ústí pobýval otec Brent.

„Stojíte za zády davu, který se dívá na něco jiného, ne na vás. Jen občas se setkáte s pohledem člověka, který se rozhlíží okolo – ale to je všechno.“

Vyprávění otce Girdlestona, odehrávající se při snění s otevřenýma očima na pozadí vřesoviště, připomene mrazivé příběhy Arthura Machena. To, co se mu stalo, se odehrálo v jeho nitru, když překročil hranice smyslů, a dokonce i svět rozumového myšlení.

„Lidé, kteří zvládli Modlitbu pokoje svaté Terezie, říkají, že při ní vědomě pronikají do jiného světa – do světa s předměty, zvuky a vším ostatním, který je ale nesdělitelný i pro toho, kdo ho vnímá. Pro toto zření nelze najít odpovídající obraz či analogii a tím méně ho lze vyjádřit slovy. Je to znázornění pravdy, že Boží království je v nás.“

Když už jsme u Machena, potěší, že PL připojil ilustraci nám blízkého Johna Coultharta k jeho enigmatické próze Bílí lidé, neboť tento umělec se programově věnuje graficky hororu, steampunku, strašidelným a fantastickým příběhům, srv. poslední díla Lovecraft’s Monsters (Tachyon, 2014) nebo např. The Starry Wisdom (Creation Books, 2003). Čeští čtenáři by si zasloužili poznat důkladněji dílo Clarka Ashtona Smithe, Franka Belknapa Longa a dalších z okruhu přátel HPL.

Horor a „weird tales“ na angloamerické scéně jistým způsobem navazují na předchozí kapitolu, neboť hned v úvodu se opakují jména výše řečená a doplňuje je August Derleth, Robert Bloch a rovněž již vzpomínaný Henry Rider Haggard. Když už se zde zmiňuje Arthur Conan Doyle a jeho Pes baskervillský, pak by neměl být ani zapomenut Příběh psa baskervillského Ludvíka Součka, v nichž ožije tajemný alchymista Fulcanelli, ani Blázni z Hepteridy, novela oživená záhadným zednářským tylkem. A samozřejmě nemůže chybět ani David Britton se svým Lordem Hororem, jehož pojednal i John Coulthart, a jsem rád, že PL tu zasel také jméno Angely Carterové, v češtině dobře zastoupené (Magické hračkářství, Moudré děti, Noci v cirkuse, Vášeň nové Evy, Černá venuše, Krvavá komnata), která je nedoceněnou spisovatelkou pohádkově-hororových příběhů krášlených dekadentními kulisami i výjevy.

Kapitola Dekadenti na vertikále představuje literáty od severu k jihu, od Karen Blixenové, přes taková esa jako Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares, Ernesto Sábato, až po pozoruhodného Leopolda Lugonese Argüella.

O čem Konfucius nehovořil promlouvá o „žlutém nebezpečí“ z trochu jiného úhlu, neboť po úvodním odstavci nabídne citaci z Aleistera Crowleyho ohledně iniciačního cvičení rituálu chian-wu (str. 184n) a pobídne seznámit se více s představitelem neotaoistické filosofie, jímž jest Ke Chung (284-363), čínský taoistický myslitel, lékař, alchymista a mág. V tu dobu sahá i tradice čínských, a později i japonských strašidelných povídek. Kromě zde uvedených srv. Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti (Argo, Praha 2009), překlady z japonské literatury, potažmo pohádek a pověstí, představují pro kultivovaného českého čtenáře už bohatou a letitou tradici. Vedle bibliofilní rarity Osm tváří na jezeře Bivském: Milostné příběhy japonské v překladu Vedviky Velímské, výborů Petra Denka (Japonské pohádky a žertovné povídky, Japonské rozprávky a Tajemné zrcátko: Výbor z japonských pohádek), Barbory Markéty Eliášové (Japonské pohádky, Z vlasti samurajů: zkazky z Nipponu starého i nového), Zlaty Černé a Miroslava Nováka (Prodaný sen: Japonské pohádky), půvabné Princezny lásky: Román o japonských kurtisanách orientalistky a spisovatelky Judith Gautier (v překladu Arnošta Procházky, vydala Kamila Neumannová, Knihy dobrých autorů, 1925), Japonské pohádky W. E. Griffitha, nezapomenutelné knihy Jana Havlasy (Bloudění duší: Kniha japonerií, Japonská pohádka o dvou dědcích, Přízraky a zázraky: Kniha japonerií, Roztříštěná duha: Kniha japonerií), Kaidan, příběhy a studie podivných věcí Lafcadio Hearna (v překladu Rudolfa Chalupského). Japonským duchařským příběhům se říká kaidan, což lze nejlépe přeložit jako zvláštní nebo podivné příběhy. Příznivce H. P. Lovecrafta potěší skutečnost, že v jednom z doslovů k výboru jeho povídek Bezejmenné město a jiné povídky: Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty líčí Stanislava Menšíková, jak se „podivný exotický cestovatel Lafcadio Hearn ještě víc vzdaluje z říše skutečnosti a se svrchovaným mistrovstvím citlivého básníka spřádá fantazie pro průměrného spisovatele nedosažitelné. Jeho Fantastika (Fantastics), napsaná v Americe, obsahuje některé z nejpůsobivějších příběhů o ghúlech, jaké v literatuře existují, kdežto v Japonsku napsaný kaidan (kwaidan) krystalizuje s nevyrovnatelnou zručností a křehkostí podivné pověsti a šeptané báje onoho barvitého národa.“ Další jsou např. podivné příběhy Krabí zjevení Kótaró Tanaky, a pak především povídky Julia Zeyera shrnuté pod názvem Gompači a Komurasaki. Do stejné kategorie však patří i strašidelná scéna z magického rozměrného románu Sen v červeném domě Cchao Süe-Čchina (v jedinečném překladu Oldřicha Krále) o mladíkovi, jehož život zmarnila succuba tak, že se s ním pohlavně stýkala a vyčerpala jej do té míry, že po posledním aktu zůstala pod jeho chladnoucím tělem celá louže chámu.

Ve třetím oddílu, Od magie realismu k realismu magie, první kapitole s názvem Expresionismus, magie a surrealismus se dostává od „přelomu věků“ ohraničeném posledními dny demokracie v Evropě k nástupu nacismu – Gottfried Benn, jehož dílko nevelké rozsahem, však významné obsahem: Dórský svět, vyšlo 2013 jako sv. 2 edice Metanoia – a co se dělo po jeho pádu, obdobně v Rusku po bolševické revoluci, a pak v Sovětském svazu za stalinského teroru před i po válce.

Dietrich Eckart (1868–1923), bohémský básník, slavný dramatik a rasistický vydavatel, vystupoval jako Hitlerův mecenáš a představil jej ve vlivných a bohatých kruzích v meziválečném Mnichově. Navštěvoval rovněž Společnost Thule, tajnou německou nacionalistickou skupinu založenou počátkem roku 1918 v bavorském hlavním městě tajemným Rudolfem von Sebottendorf k propagaci árijského rasismu. Mukherdží chápal Společnost Thule s jejími panárijskými myšlenkami jako tajnou iniciační společnost skrývající se za otevřeným politickým hnutím národního socialismu. Od pradávna stojí proti sobě dvě síly obývající od úsvitu věků dvě různé pevniny, ostrovy či prostory. Na straně dobra tak stojí Avalon Morgany le Faye, Cerridwenin Caer Sidi, Země mládí Niamha ze Zlatého rouna nebo tibetská Aharti. Na straně zla pak tibetská Šambala, především však skandinávská Thule. Polák dr. Antoni Ferdynand Ossendowski, žijící až do bolševické revoluce v Rusku, kdy musel uprchnout z Petrohradu v roce 1918 právě kvůli své národnosti, se v Mongolsku ve stepích kolem Cagan-Luka poprvé setkal s fenoménem říše Aharti. František Novotný ve svých knihách Další den Valhaly (Triton, Praha 2003) – o vítězství nacistických nekromantů ve druhé světové válce a otevření dveří armádě Thule a převzetí světomoci ve světě, který pozbyl Boha, zaběhaných přírodních zákonů a dosadil zákony nové, magické – vykresluje mýtické postavy wthulmanů se stříbrným obličejem. Mýtus o Cwy, podobně jako v oněch o Gwair a Artušovi, vyprávějí o zvláštním „zvířeti se stříbrnou hlavou.“ Villiers de l’Isle-Adam má zajímavou strofu ve svém symbolistickém dramatu Axel, kde Sára říká k Axelovi:

„Vidíš, poněvadž jsme všemohoucí, protože jsme teď podobni neznámým králům, což na tom, volíme-li ten nebo onen sen? A co se týče země našeho vyhnanství, nebudou-liž nám všechny krajiny země ostrovem Thule?“

Volba snu je volbou dobra či zla, a tak s přikloněním k druhému stávají se všechny světské končiny místem panování Thule, lhostejno zda v Tibetu, Německu či USA. Někdy dochází k průniku magických množin, či lépe řečeno, integrací se oba světy spojují v jeden a opět člověka vede jenom vůle k pravdě a lásce nebo ke lži a nenávisti. Tímto ohniskem světů, Bílého a Černého vigvamu, je náš svět – Midgard (střed „rajské“ zahrady), Strom poznání, Člověk, ♎. Ustup z něho jen krůček stranou – a pohltí tě Thule. Agent Cooper poznamenává v Twin Peaks cosi o božské kráse tohoto zapomenutého koutu, načež soudce kontruje sdělením, že je to „nebe“ o dvou vraždách, žhářství a loupeži, leč on přidá na závěr tuto perličku: „Nebe je rozsáhlé a zajímavé místo.“

V knize Josepha P. Farella SS Bratrstvo Zvonu – Neuvěřitelná tajná technologie nacistů cituje autor slavné dílo Dietricha Bondera Befor Hitler Kamm (Než přišel Hitler), které podává výčet lidí známých jakožto členů Thule Gesellschaft, a my ho zde pro úplnost ocitujeme rovněž:

1. Baron Rudolf von Sebottendorf, velmistr
2. Guido von List, mistr
3. Jörg Lanz von Liebenfels, mistr
4. Adolf Hitler, pozdější říšský vůdce a „vrchní velitel SS“
5. Rudolf Hess, pozdější osobní tajemník Vůdce a SS obergruppenführer
6. Hermann Goering, říšský maršál a SS obergruppenführer
7. Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a reichsleiter NSDAP
8. Alfred Rosenberg, říšský ministr a reichsleiter NSDAP
9. Hans Franck, reichsleiter NSDAP a pozdější generální guvernér okupovaného Polska
10. Julius Streicher, obergruppenführer SA
11. Generálmajor prof. Dr. Karl Haushofer, okultista a geopolitik považovaný za architekta Hitlerovy doktríny Lebensraum
12. Prof. Dr. Gottfried Feder
13. Dietrich Eckart, básník, okultista a hlavní redaktor novin Völkischer Beobachter
14. Bernhard Stempfle, Hitlerův důvěrník
15. Dr. Theo Morell, Hitlerův osobní lékař
16. Franz Gurtner, mnichovský policejní prezident
17. Rudolf Steiner, zakladatel Antroposofické společnosti
18. Prof. Dr. W. O. Schumann z mnichovské technické univerzity
19. Ignaz Trebisch-Lincoln, okultista a cestovatel po Tibetu
20. Hraběnka Westrapová

Mytologii markýze de Sade lze chápat jako zvláštní příklad patologizující potřeby duše. De Sade problematizuje naše běžné hodnoty, často spoutané omezenými měřítky svědomí a laciným naparováním se obyčejné ctnosti, a vybízí nás k tomu, abychom zvážili některé stinné alternativy. V tom slouží duši spíše nežli ego. Prosazuje skrytá a potlačená tajemství oproti známým vyzkoušeným způsobům civilizace, což je další důvod, proč se o něm mluví jako o „božském markýzi“. Jeho Bůh je temný, jeho teologie je překroucená, a přesto otevírá obrovské, rezavé dveře, které (jak všichni dobře víme) vedou dolů do jámy, kde se mají nacházet sklepní rozkoše duše. Nikoliv náhodou je Moorem vzpomínán jako souputník de Sadeho Georges Bataille, v jehož díle Erotismus (č. Herrmann & synové, Praha 2001) je rozsáhlá studie věnovaná právě jemu.

Psycholožka Aniela Jaffé (1903-1991), jeden z nejvybranějších interpretů idejí C. G. Junga, se narodila v Berlíně a studovala psychologii na universitě v Hamburku. Po vypuknutí 2. světové války emigrovala do Švýcarska, brzo poté začala studovat psychiatrii u C. G. Junga a později se stala jeho sekretářkou. Její reputace coby vizionářky a jasnozřivé spisovatelky s velkou autoritou se utvořila během spolupráce s Jungem na jeho autobiografii Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (č. Atlantis, Brno 1998).

Její zájem o věci okultní osvědčuje i kniha Religiöser Wahn und schwarze Magie. Das tragische Leben der Anna Kingsford (1846-1888) – (Náboženské třeštění a černá magie. Tragický život Anny Kingsfordové), v níž se věnovala blízké spolupracovnici H. P. Blavatské  a spoluzakládající člence Theosofické společnosti. Jaffé pokládala za jednu z moderních forem černé magie i vivisekci a po celý život proti ní bojovala. Není divu, že C. G. Jung, který postoupil Aniele Jaffé dopisy, které v souvislosti s výzkumem paranormálních jevů dostal od redakce časopisu Schweizerischer Beobachter a čtenáři v nich popisovali své tajemné zážitky, napsal ke knize Přízraky a zjevení. Psychologický výklad paranormálních jevů (Portál, Praha 2000) i úvod. Stěžuje si v něm, že „o těchto jevech se však nehovoří, i když k nim dochází, a intelektuálové o nich ‚nic nevědí‘, neboť neznají ani sebe, ani lidstvo jako takové, jaké skutečně je. Na světě, aniž si to oni uvědomují, se dál odehrávají tytéž děje, které provázely lidský život od nepaměti: varovné příznaky, předtuchy, šestý smysl, strašidla, duchové, návraty mrtvých, uhranutí, očarování, magická zaklínání atd. Zjevení duchů, předtuchy, jasnozřivost, kontakt s mrtvými, očarování – tyto a další fenomény, které bývají označovány za paranormální, vždy přitahovaly a přitahují zájem mnoha lidí. Autorka tyto příběhy pokládá za to, čím opravdu jsou, totiž za duševní skutečnosti, a neohrnuje nad nimi nos jenom proto, že se nehodí do našich zavedených témat. Autorka zkoumá, jaký je archetypový základ zmíněných fenoménů a poukazuje na jejich souvislost s obrazy kolektivního nevědomí. „Nedílnou součástí každého takového zážitku,“ pokračuje Jung, „je totiž stav utlumeného vědomí. Kromě toho jej také provází neschopnost kritického postoje, ochromená vůle a pocit, že se člověk najednou přiblížil ‚něčemu‘, co ho přesahuje. V takových okamžicích se jakoby ‚vypaří rozum‘ a ke slovu se spontánně dostává jiná síla, která umožňuje zažít zcela mimořádný pocit, jejž člověk poté chtě nechtě uchovává jako tajný poklad bez ohledu na protesty svého rozumu.“

Kocovina po surrealistické extázi mapuje rozpad surrealistického hnutí v období druhé světové války a těsně po ní a jeho přerod v novou vlnu magického realismu, kam můžeme směle zařadit Borgese a snílka téhož rodu, Itala Calvina, zejména pro jeho Neviditelná města. Téměř všechna česká jména zde uvedená jsou polem ke zkoumání, podobně je objevem i „slovenský Lovecraft“ Miroslav Šustek, který by si zasloužil překlad do češtiny.

Kapitolu Avantgarda aneb Dekadence bez dekadentů uzavírá úsměvná citace jednoho starého a zkušeného cikána v jedné teplické hospodě, tipuji zdroj na PL, jestli ví, co je to dekadence. „Jasně,“ on na to, „to je ratatata!!!“ Celou přízračnost poválečné atmosféry vystihují nejlépe další dvě citace; první Tadeusze Rózewicze z konce druhé světové války: „Po Osvětimi už nelze psát poesii,“ čemuž odporuje Petr Čichoň – podle mne jedině možnou odpovědí – „Právě naopak, po Osvětimi už je jenom poesie…“

Otto Rahna bych se neodvážil označit za vzor nacistického Indiana Jonese. Po vydání své první knihy Kreuzzug gegen den Gral. Die Geschichte der Albigenser (Crusade against the Grail. The Struggle between the Cathars, the Templars, and the Church of Rome) se stal předmětem zájmu Heinricha Himmlera, šéfa SS, jehož fascinace okultní stafáží je dobře známa a stál rovněž za zahájením výzkumu na jihu Francie. Rahn se přidal k SS a plnohodnotným příslušníkem se stal v roce 1936. Sběr materiálu pro druhou knihu přivedl Rahna na různé lokality v Německu, Francii, Itálii a na Islandu. Skrývaná homosexuální orientace a židovský původ přivedla Rahna k povinnosti strážce v koncentračním táboře v Dachau v roce 1937 jako trest za homosexuální aféru, jíž se dopustil v opilosti. Z SS odešel v roce 1939. Poté Rahn čtyřikráte selhal, když měl Gestapu doložit svůj rodokmen v souvislosti s říšskými zákony podle Rüdina a dalších teoretiků „rasové hygieny“— načež se zjistilo, že Otto Rahn je Žid právě tak jako jeho rodiče. Matkou Otto Rahna byla Clara Margaret Hamburger a jeho dědečkem Simeon Hamburger, a babičkou z matčiny strany Lea Cucer, všichni židovského původu. Cucer je transkripcí jména Cocer, což je označení řemesla typického pro Židy ve střední Evropě. Rahn nebyl jediným Židem uvnitř národně socialistického hnutí, podobně jako Frederic Heilscher a Martin Buber; a rovněž šéf Ahnenerbe Wolfram Sievers. Rahn však zjistil, že po něm jde Gestapo. Vypařil se a 13. března 1939, téměř na výročí pádu Montséguru (po devítiměsíčním obléhání katary drženém hradu Château de Montségur jej dobyla francouzská královská vojska v květnu 1243), byl Rahn nalezen umrzlý na horském úbočí poblíže Söllu (Kufstein, Tyrol) v Rakousku. Jeho smrt byla oficiálně hlášena jako sebevražda.

Rahn se snažil dokázat, že grál byl svatyní nebo kultickým předmětem albigenských, tedy katarské sekty, jež byla jako heretická pronásledována a vyhlazena ve 13. století v jižní Francii. E. Anitchkof se snaží odhalit podobné spojitosti v zajímavé práci Joachim de Flore et les Milieux courtois mezi názory obsaženými v jednotlivých verzích příběhu o grálu, učením Gioacchina da Fiori a myšlenkami sekt novomanichejců a katarů, rozšířených ve Francii 12. století. Blízký náhled zastává J. Vola a dokonce jde ještě dál, když upozorňuje na podobnost myšlenek zastoupených v příbězích o grálu s idejemi Fedeli d’amore (Hnutí doložené od počátku 12. století v Provenci, Itálii, Francii a Belgii. Jeho cílem byl kult „jedinečné ženy“ a zasvěcení do mystéria lásky. Užívalo se v něm „tajného jazyka“, aby jeho obsahy zůstaly nepřístupné „sprostému lidu.“) nebo hermetické tradice. O tom, že byl grál považován za skutečně existující předmět, svědčí také velmi rozšířený názor, podle kterého byl totožný s takzvanou Sacro catino, údajně smaragdovou mísou, kterou si Janované roku 1101 přivezli jako kořist a odměnu z obléhání Caesareie.

Závěrečná kapitola tohoto oddílu, Tria sunt miracula, jest příkladným ukončením celé poutě za grálem frenetismu, aby PL formuloval tři stěžejní body:

1. Epatace, čili provokace čtenáře, šokování, burcování, probouzení;
2. Perichorese, Machenův výraz, který značí prolínání (mimochození), v původním významu prolínání světa každodenní reality se světem zázraků, zapomenutých mýtů a rituálů, setkání s vílovým světem; nebo jak píší Bergier a Pauwels v Jitru kouzelníků (str. 331) „Společnost Thule … není nic jiného než malý mocný stroj na promíchání snu a skutečnosti.“
3. Epifanie, čili ozřejmění života, poznání, přijetí údělu.

V oddílu Portréty jsou čtenáři představeni tito zástupci frenetismu, zřejmě srdci PL nejdražší: E. A. Poe, Josef Váchal, lord Ruthven, Sheridan Le Fanu, Arthur Machen, Walter de la Mare, William Hope Hodgson, lord Dunsany, John Cowper Powys, Francis Brett Young, Robert William Chambers, H. P. Lovecraft, Frank Belknap Long, Ambrose Bierce, Clark Ashton Smith, Matthew Phipps Shiel, Fitz-James O’Brien a John Buchan. A jaká je filiace samotného H. P. Lovecrafta? „V osmi objevil Poea a to nasměrovalo jeho tvůrčí energii k fantastickým příběhům, jenže Ambrose Bierce a lorda Dunsanyho objevil teprve až v roce 1919, Arthura Machena 1923, Algernona Blackwooda a M. R. Jamese 1924 a Roberta W. Chamberse 1927.“

Mýtus Cthulhu: Fráter Tenebrous v Hvězdné moudrosti (Starry Wisdom) tvrdí, že »Esoterní řád Dagona je okultním řádem odvozeným z kultů uchovávajících mystérium Síria ze starého Egypta, Babylonu a Sumeru“ a popisuje Lovecrafta jako „velekněze »Eich-Pi-El«, proroka přicházejícího aeonu Cthulhu.“ Ministranty jsou mu atlantský velekněz a veliký temný čaroděj Klarkash-Ton (Clark Ashton Smith), Robert E. Howard coby „Two-Gun Bob,“ Frank Belknap Long jako „Belknapius,“ George F. Haas jako „Ji-Eich“ a August Derleth alias „M. le Comte d’Erlette,“ doprovázených další hordou, jejichž bizarní jména zvoní arkánním jazykem: Quachil Uttaus, Malygris, Rlim Shaikorth, Vulthoom, Avoosl Wuthoqquan.«

»Po smrti HPL založil jeho přítel a dopisovatel August Derleth nakladatelství Arkham House s původním záměrem zachránit Lovecraftovo dílo před živořením v obskurních šestákových časopisech, v nichž se poprvé objevovalo a odtud se pak šířilo k širšímu publiku. (Během Lovecraftova života se jenom jediná z jeho povídek, Stín nad Innsmouthem, objevila v podobě knihy, vydal ji nějaký amatérský nakladatel.) V roce 1939 vydal Arkham House první sbírku jeho povídek s názvem The Outsider and Others. Od té doby přispěla řada dalších spisovatelů k rozrůstajícím se análům mýtu Cthulhu, připojili k jeho panteonu svá vlastní božstva a vytvořili další tlustospisy »Starých«, aby je přidali na seznam rouhavých grimoárů. Mezi tyto autory patří i řada těch, s nimiž si Lovecraft dopisoval – Clark Ashton Smith, Robert E. Howard, Frank Belknap Long, Robert Bloch – a samotný Derleth« (viz O fantaskní cestě barokní obraznosti aneb Branou ze slonoviny zpět do zázračného světa).

Žádný nadšenec hrůzostrašných příběhů nepotřebuje úvod k dílu Augusta Derletha. Jeho povídky jej uvedly jako jednoho z nejryzejších moderních spisovatelů tohoto žánru, zatímco jeho četné antologie jej představují jako vytříbeného editora, který má přístup k opravdu nejlepšímu materiálu. Derleth byl rovněž expertem v okultních vědách a žil v Sauk City ve Wisconsinu, jednoho z nejtemnějších, čarodějnicemi nejzamořenějších koutů Ameriky, kde legendy o zlu mají tuhý kořínek. Teprve po smrti H. P. Lovecrafta, především díky propagaci jeho talentu, jíž se ujali mladí nadšenci jako August Derleth a Donald Wandrei, si širší čtenářské kruhy pomalu začaly všímat jeho podivného a fantastického nadání. Povídku Peabodyho dědictví, jež propůjčila název kapitole Dědictví anglického gotického románu – dědictví Peabodyů? (str. 348), pochmurný čarodějnický příběh odehrávající se v americkém venkovském prostředí, nestačil Lovecraft již dopsat, byla však brilantně dokončena právě Augustem Derlethem.

Trochu bych v portrétu Roberta Chamberse polemizoval s vyzněním podkapitoly Symbolika žluté, že „není známo, proč si R. W. Chambers vybral žlutou, pokud jde o jeho opus magnum.“ Jsou zde dobré postřehy, leč dovolíme si přidat ještě další. Vzhledem k tomu, že S. T. Joshi označuje knihu The King In Yellow za klasiku literatury o nadpřirozených jevech a jedna z povídek, zde přeložená, nese název The Yellow Sign, Žluté znamení, a o králi ve žluté se zmiňuje, když dojde k tomu, že modelka Tess vytáhne z knihovny malíře Scotta „knihu vázanou ve žluté kůži“ nesoucí právě název Král ve žluté. Líčení jejího obsahu – či spíše náznaky o něm ve stylu vyprávění H. P. Lovecrafta, který nikdy příliš konkrétně nevypisoval „tvář hrůzy“, aby zvýšil její dojem – působí mrazivě.

„Už před dávným časem jsem se rozhodl, že tuto knihu nikdy neotevřu a nic na světě mě nepřinutí, abych si ji koupil. … Strašlivá tragédie mladého Castaigna, kterého jsem osobně znal, mi zabránila v hloubání nad jejími zlolajnými stránkami. Vždy jsem odmítal naslouchat jakýmkoliv pokusům o vylíčení jejího obsahu, a nikdo se nikdy dokonce ani neodvážil mluvit o její druhé části nahlas, a tak jsem naprosto netušil, co by se na těch stránkách mohlo skrývat. Zíral jsem na jedovatou, skvrnitou vazbu, jako bych měl před sebou hada.“

Žluté znamení je vlastně spona z černého onyxu s podivnou intarzií – a nepřijdou vám na mysl ona slova: „Vathek nakonec dorazil k úpatí terasy z černého mramoru“, že jde o stejný kámen z abysu, a on „napravo uviděl hlásné věže“ (rozuměj: Koth!). Zde pak zmiňuje Hastur a jezero Hali, jedny z ústředních bodů mytologie H. P. Lovecrafta. Co to bylo za ohavnou a zapovězenou hříčku, která vyvolává čiré zoufalství nebo nejtemnější šílenství u těch, kdož se začetli do stránek této knihy? Našli jste už své žluté znamení?

Nemělo by být opomenuto, že The King In Yellow, zde jako Král v žlutém rouše, zpracoval znovu i Raymond Chandler, kdy se vyšetřování vraždy v obskurním hotelu ujímá jeden z četných předchůdců soukromého detektiva Phila Marlowa, jenž nese už všechny znaky svého slavného následovníka: idealistický dříč, ochránce slabých a napadených, jenž je obdařený fyzickou odolností, bohatou fantazií a neuhasitelnou žízní po whisky.

Ještě jednou Bergier a Pauwels: v Jitru kouzelníků (str. 338) popisují historii hákového kříže a líčí, jak „Kipling nařídí potlačit tento symbol zdobící obálky jeho knih. Lord Tweedsmuir píšící pod jménem John Buchan (v recenzované knize od str. 425) vydává dva klíčové romány Soud úsvitu a Kníže v zajetí, které obsahují popis nebezpečí, do nichž může uvrhnout západní civilizaci „centrála energií“ intelektuálních, spirituálních a magických, zaměřených ke zlu. Saint-Georges Saunders“ (John Leslie Palmer a Hilary Saunders píšící pod jménem Francis Beeding) „odhaluje v Sedmi spáčích a v Skrytém království temné plameny nacistického esoterismu a jeho »tibetskou« inspiraci.“ Ve Skrytém království jde o fantastické dobrodružství a hrozbu z Orientu v tradici zlosyna Fu Manchu. Je to pokračování Sedmi spáčů (1925), příběhu o mezinárodním spiknutí, v němž hraje ústřední roli nadaný zločinný chemik profesor Kreutzemark, jehož plán zažehnout druhou světovou válku byl dočasně zmařen a utíká do Mongolska, „kde se za pomoci barona Konrada Von Hefflebech doufá stát takzvaným ‚Zachráncem‘ a vést mongolské hordy k bitvě o nadvládu nad světem. Lidé ze skrytého národa jsou přímými potomky velkých chánů.“ Všimněte si na ilustraci onoho žlutého znamení na hrudi profesora Kreutzemark, toť nomen omen, „křížová marka“ jméno jeho jest. Můžeme se tedy odvážit naznačit, že žluté znamení jest znamením Hastura.

Ti pak, kdož si přejí zvěděti ještě více o žluté škole magie, nechť se seznámí s šestou kapitolou knihy Magick Without Tears (Magie bez slz) od Aleistera Crowleyho nazvanou Tři školy magie, v níž citace z jiného jeho díla, Vize & Hlas, která naráží na příběh z Gn 9,21n:

„A první z adeptů kráčeje pozpátku zakryl jeho hanbu suknem, a ten byl bílý. A druhý z adeptů kráčeje k němu bokem zakryl jeho hanbu suknem, a ten byl žlutý. A třetí z adeptů se posmíval jeho nahotě kráčeje čelem vpřed, a byl černý. A to jsou ony tři velké školy Tříkrálové, k níž rovněž patří i tři mágové, kteří se ubírali do Betléma; a protože ti moudrost není vlastní, nebudeš vědět, která škola zvítězí, aneb zda-li ty tři školy nebudou jedno.“

Následuje Encyklopedie neexaktních jevů a kniha je korunována sedmicí překladů „povídek českému čtenáři málo známých, ba i zcela neznámých autorů,“ z větší části od PL, zbytek pak od Evy Klášterkové. Hodnotím v závěru Seznam ilustrací, Použitou literaturu, zejména však tolik nezbytný Jmenný rejstřík, který usnadní surfování po osobnostech.

Nakladatelství Pulchra, a samozřejmě i Patrik Linhart, si zaslouží obdiv a vděk všech čtenářů pátrajících po omšelých hřbetech knih v naději, že rovněž zahlédnou tu svoji „vázanou ve žluté kůži“…

*

© San
© okultura MMxiv

Uložit

Uložit